ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1352.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1352/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. B., a b) J. B., zastoupených advokátem, proti žalované M. J., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 1,472.624,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 179/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci králové ze dne 14. června 2006, č. j. 25 Co 105/2006-522, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci králové ze dne 14. června 2006, č. j. 25 Co 105/2006-522, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. prosince 2005, č. j. 4 C 179/2002-468, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobci v dovolání výslovně uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu napadají „v plném rozsahu“, z obsahu jejich dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti těm částem rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalovaná zaplatila každému z nich 736.312,- Kč s příslušenstvím. Ostatně proti částem, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích, by dovolání žalobců nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích přiznávajících každému ze žalobců 134.773,- Kč s příslušenstvím a 225.000,- Kč s příslušenstvím nebyla - objektivně vzato - žalobcům způsobena újma na jejich právech odstranitelná „odklizením“ uvedených výroků. Stejně tak dovolání žalobců neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
I kdyby žalobci nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení odůvodnili, nebylo by dovolání proti těmto výrokům přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06). K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
V posuzovaném případě požadovali žalobci po žalované zaplacení 2,767.500,- Kč s příslušenstvím. Žalobu podanou u soudu prvního stupně dne 19. 8. 2000 odůvodnili tvrzením, že v období od 1. 6. 1996 do 31. 5. 2002 žalovaná užívala bez právního důvodu pozemek (konkrétně pozemek č. 149 o výměře 586 m2 v J.), který každý z nich vlastní podílem ideální jedné poloviny, a neplatila za jeho užívání. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 6. 1996 do 18. 8. 2000 je promlčeno. Vycházel přitom mimo jiné ze zjištění, že žalobci věděli, že na jejich pozemku se nachází stavba, která je ve vlastnictví žalované (žalovaná byla v katastru nemovitostí uvedena jako vlastník této stavby), a že nedošlo k uzavření smlouvy, která by žalovanou opravňovala jejich pozemek užívat.
Přestože žalobci v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, případně dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti brojí právě proti zjištění, že od doby, kdy nabyli vlastnictví k pozemku č. 149 v J., měli vědomost o tom, že se na něm nachází stavba, která je ve vlastnictví žalované. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v období od 20. 9. 1999 do 17. 5. 2001 neměli „skutečnou vědomost“ o tom, že se žalovaná užíváním pozemku č. 149 v J. na jejich úkor obohacuje. Byli sice zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci tohoto pozemku, avšak Okresní soud v Jičíně ve věci sp. zn. 6 C 105/97 (na určení vlastnictví k objektu prodejního zařízení na pozemku č. 149 v J.), dovodil, že nejsou vlastníky pozemku č 149 v J., který byl „prostředkem bezdůvodného obohacení žalované“. Neměli tudíž najisto postaveno, že se žalovaná obohacuje právě
na jejich úkor, a „mohli v dobré víře přijímat plnění, aniž jim svědčil právní důvod“. Navíc měli podezření, že žalovaná - ač byla zapsána v obchodním rejstříku - jako právnická osoba nevznikla, neboť neměla splacen povinný základní kapitál. Uvedenými výhradami žalobci uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť podstatu dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nelze ani přehlédnout, že si žalobci ve své argumentaci odporují. Na jedné straně tvrdí, že s žalovanou jednali ohledně plateb za užívání jejich pozemku, resp. o legalizaci užívání jejich pozemku (tzn. jednali jako budoucí pronajímatelé s budoucím nájemcem), na straně druhé zpochybňují svoji vědomost
o vlastnictví užívaného pozemku i o tom, kdo jej užívá. Skutkového charakteru je i výtka žalobců, že odvolací soud při rozhodování nevzal v úvahu, že žalovaná „nejednala v dobré víře ohledně výše jí nabídnutého nájemného“, resp. že jejím úmyslem bylo obohatit se na jejich úkor. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně jejich vědomosti o tom, že žalovaná se na jejich úkor obohatila, případně ve skutkových závěrech o úmyslu žalované obohacovat se užíváním předmětného pozemku, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že k promlčení jejich práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nedošlo.
Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu