ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1472.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1472/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o. se sídlem, zastoupené JUDr. Z. D., Ph.D., advokátem se sídlem, proti žalované M. B., bytem, zastoupené JUDr. I. S., advokátkou se sídlem, o zaplacení částky 74.796,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 155/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 451/2005-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. D., Ph.D., advokáta se sídlem.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 74.796,10 Kč s příslušenstvím představující neuhrazenou kupní cenu za sadu nádobí podle uzavřené kupní smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. srpna 2001, č. j. 43 C 155/98-56, žalobu o zaplacení částky 74.796,10 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23.6.1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Na základě skutkového zjištění učiněného z provedených důkazů dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19. 3. 1995 je neplatná ve smyslu §49a obč. zák., jelikož ji žalovaná uzavřela v omylu, a zároveň je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 a §39 obč. zák. Současně poukázal na negativní zkušenosti s podomním prodejem zboží v zemích Evropské unie vedoucí k vydání směrnic Rady Evropské unie za účelem ochrany spotřebitele před praktikami některých obchodních firem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2003, č. j. 29 Co 26/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 43 C 155/98-162, žalobu o zaplacení částky 74.796,10 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23.6.1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako kupující uzavřela dne 19. 3. 1995 s reprezentantkou žalobkyně E. P. kupní smlouvu na sadu nádobí s názvem Gr. S., označenou jako , za kupní cenu 4.019,- DEM, kterou se zavázala splácet v měsíčních splátkách v českých korunách za blíže dojednaných podmínek. Stalo se tak na návštěvě u manželů K., kam byla pozvána spolu s I. Š., která rovně uzavřela kupní smlouvu. Během návštěvy reprezentantka žalobkyně podala přítomným informace o firmě žalobkyně, kvalitě zboží a předvedla jim katalog, v němž byly vyobrazeny jednotlivé sady nádobí s uvedením počtu kusů a cen. Žalovaná byla přítomna tomu, kdy reprezentantka žalobkyně vysvětlovala podmínky smlouvy J. K., jenž měl zájem objednat více nádobí, než předtím objednala jeho manželka. Žalovaná spolu s ostatními v průběhu večera pila víno; v důsledku toho však nebyla ve stavu, který by u ní vylučoval možnost posoudit následky svého jednání. Reprezentantka žalobkyně ji i I. Š. ujišťovala, že smlouvy nejsou závazné a mohou od nich odstoupit. Nebýt tohoto ujištění, žalovaná by smlouvu neuzavřela. Žalovaná měla možnost se s obsahem kupní smlouvy seznámit; podepsala ji však, aniž si ji přečetla. Následující den chtěla po dohodě s manželem smlouvu zrušit, E. P. jí však sdělila, že to nejde. Po telefonátu do sídla žalobkyně v Českých Budějovicích žalovaná odstoupila od kupní smlouvy písemně. E. P. uzavřela se žalobkyní mandátní smlouvu dne 22. 4. 1994, podle níž byla oprávněna uzavírat jménem žalobkyně kupní smlouvy. Mandátní smlouvu s ní uzavřela I. S., která byla v tu dobu ředitelkou pobočky žalobkyně v Praze s oprávněním mimo jiné uzavírat jménem žalobkyně mandátní smlouvy s reprezentanty (viz pracovní smlouva ze dne 31. 7. 1992, její změna ze dne 2. 8. 1993 a opatření generálního ředitele žalobkyně k oprávnění jednat jménem společnosti ze dne 31. 8. 1993). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely kupní smlouvu, která splňovala požadavek určitosti, žalovaná tento právní úkon učinila svobodně a vážně (§37 odst. 1 obč. zák.) a ve stavu, který jí umožnil posoudit následky jejího jednání (§38 odst. 2 obč. zák.). Jménem žalobkyně kupní smlouvu uzavřela E. P. (mandatář), která k tomu byla oprávněna na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalobkyní (mandantem). Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že kupní smlouva je ve smyslu §49a obč. zák. relativně neplatným právním úkonem, neboť žalovaná jej učinila v omylu, že kupní smlouvu může zrušit, jenž vyvolala svým ujištěním žalobkyně. Nebýt tohoto ujištění, kupní smlouvu by neuzavřela. Jelikož se žalovaná relativní neplatnosti kupní smlouvy podle §40a dovolala, neshledal soud prvního stupně žalobu opodstatněnou.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 451/2005-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 74.796,10 Kč s 21 % úroky z prodlení od 23.6.1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav, z něhož vyšel soud prvního stupně, dokazování v odvolacím řízení doplnil výslechem svědka D. B. (manžela žalované) a zopakoval výslech svědkyně A. J. Z nich zjistil, že žalovaná po návratu z prezentace jevila známky požití alkoholu. Svého manžela seznámila s koupí nádobí, které se jí líbilo. Protože s kupní smlouvou nesouhlasil, telefonovala reprezentantce žalobkyně, že smlouvu ruší. Následujícího dne se reprezentantka dostavila do bytu žalované a sdělila jí, že se smlouva zrušit nedá a že by ji bylo možno pouze převést na jinou osobu. Odvolací soud konstatoval, že ani výpověďmi svědků, jimiž bylo doplněno dokazování v odvolacím řízení, nebylo prokázáno, že žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti pro podstatný omyl u žalobkyně dříve než v podaném odporu proti platebnímu rozkazu, který byl žalobkyni i jejímu zástupci doručen dne 9. 7. 1998. Žalovaná v odporu tvrdí, že námitku uplatnila písemně; v písemnosti ze dne 21. 3. 1995 adresované žalobkyni a označené jako „Odstoupení od kupní smlouvy“ sice žalovaná uvádí, že smlouvu podepsala pod psychickým nátlakem, po nalévání alkoholu a že byla uvedena v omyl (bez bližší konkretizace), avšak v řízení nebylo prokázáno doručení této písemnosti žalobkyni. Na podkladě těchto zjištění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že kupní smlouva vyhovuje požadavku určitosti, že žalovaná ji uzavřela svobodně a vážně (§37 odst. 1 obč. zák.), ve stavu nevylučujícím její způsobilost k právním úkonům (§38 odst. 2 obč. zák.) a že jménem žalobkyně ji uzavřela k tomu na základě mandátní smlouvy oprávněná osoba - reprezentantka žalobkyně. Oproti soudu prvního stupně však nepřihlédl k námitce relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl podle §49a obč. zák., neboť shledal úspěšnou obranu žalobkyně, že žalovaná se relativní neplatnosti dovolala po marném uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala běžet od 19. 3. 1995, kdy byl právní úkon učiněn, a její konec připadl na 19. 3. 1998 (§40a a §101 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil platnost právního úkonu, neboť nepřihlédl k okolnosti, že kupní smlouvu uzavřela pod psychickým nátlakem a po požití alkoholu a za situace, kdy zrušené smlouvy uzavřené s manžely K. byly nahrazeny smlouvami uzavřenými s ní a svědkyní Š. Namítá, že odvolací soud „posouzení věci zúžil pouze na prokázání skutečnosti doručení písemného odstoupení od smlouvy za stavu, kdy odhlédl od svědectví svědka B. a svědkyně J. o ústním oznámení žalované o odstoupení od smlouvy…“ Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že reprezentantka žalobkyně byla oprávněna na základě mandátní smlouvy uzavírat jménem žalobkyně kupní smlouvy. Jelikož kupní smlouva nebyla podepsána osobou jednající za společnost, má zato, že jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zejména uvedla, že nemohla vědět, že je žalovaná pod vlivem alkoholu a nechtěla této skutečnosti využít. Nesouhlasí s jejím tvrzením, že kupní smlouvu učinila v omylu vyvolaném E. P., a zdůraznila, že se žalovaná námitky relativní neplatnosti podle §40a obč. zák. dovolala po marném uplynutí tříleté promlčecí doby. Zdůrazňuje, že pro odstoupení od smlouvy žalovanou nebyly splněny zákonné předpoklady a tato možnost nebyla ani účastnicemi dohodnuta. Kupní smlouva byla podepsána k tomu oprávněnými osobami, a to ředitelem společnosti žalobkyně a reprezentantkou žalobkyně P. Její oprávnění bylo prokázáno mandátní smlouvou, v níž byla obsažena plná moc k uzavírání kupních smluv jménem žalobkyně. I kdyby kupní smlouvu jejím jménem uzavřel ten, kdo k tomu nebyl oprávněn, nemělo by to za následek neplatnost kupní smlouvy, jelikož ji schválila a cítí se jí vázána (§33 odst. 2 obč. zák.).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence těchto vad nebyla v dovolání po obsahové stránce namítána a z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud uplatněnými dovolacími výhradami, jak byly žalovanou obsahově vylíčeny. Přitom bylo nerozhodné, pod který dovolací důvod žalovaná své námitky podřadila.
Výhrada žalované, že odvolací soud při zvažování platnosti kupní smlouvy nepřihlédl k okolnosti, že ji uzavřela pod psychickým nátlakem, po požití alkoholu a za situace, kdy jí uzavřená kupní smlouva nahradila zrušené smlouvy uzavřené dříve s manžely K., je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout námitkou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1).
Žalovaná sice namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu rozhodné skutečnosti, a sice že smlouvu uzavřela pod psychickým nátlakem a v opilosti a že tato smlouva nahradila zrušenou smlouvu, kterou manželé K. uzavřeli dříve se žalobkyní, nikterak však nekonkretizuje, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal, při zjišťování skutkového stavu. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl žalovanou uplatněn opodstatněně, neboť skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu svobodně a vážně (tedy nikoli pod psychickým nátlakem) a ve stavu, který nevylučoval její schopnost posoudit následky svého počínání (tedy že stupeň její opilosti nevyloučil schopnost posoudit následky svého jednání), má oporu v provedeném dokazování. Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně odpovídá §132 o. s. ř., neboť soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Obstojí proto i právní závěry, že kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť byla uzavřena v souladu §37 odst. 1 obč. zák. a že duševní stav žalované v době uzavření kupní smlouvy ji ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nečinil k tomuto právnímu úkonu neschopnou, jelikož jejich podkladem byl skutkový stav věci, jehož správnost se žalované zpochybnit nepodařilo.
Rovněž výtku žalované, že odvolací soud pro právní posouzení věci považoval za rozhodné pouze zjištění, kdy bylo žalobkyni doručeno písemné odstoupení od smlouvy, a že pominul výpovědi svědků B. a J., kteří uvedli, že žalobkyni oznámila odstoupení od smlouvy ústně, lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná však přehlíží, že odvolací soud právní posouzení věci založil na úvaze, že námitku relativní neplatnosti uplatnila po marném uplynutí tříleté promlčecí doby (§40a a §101 obč. zák.). Podstatným pro právní posouzení věci proto nebylo zjištění, kdy žalovaná učinila právní úkon, jímž od kupní smlouvy odstoupila, nýbrž zjištění, kdy se u žalobkyně dovolala námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl. Žalovaná zjevně nerozlišuje mezi právním úkonem odstoupení od smlouvy a právním úkonem uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy. Zatímco účastník může od platně uzavřené kupní smlouvy odstoupit, jen jestliže to je v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§48 odst. 1 obč. zák.), relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v omylu se může dovolat za podmínek upravených v §49a a §40a obč. zák. I kdyby bylo prokázáno, že písemnost žalované ze dne 21. 3. 1995 označená jako „Odstoupení od kupní smlouvy“ byla žalobkyni doručena, z jejího obsahu nelze dovodit, že v ní žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti. Nejvyšší soud již dříve ve svém rozhodnutí, publikovaném v časopise Soudní rozhledy pod č. 1/1999, vyslovil právní názor, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. V listině ze dne 21. 3. 1995 však žalovaná pouze sdělila, že paní P. ji svým jednáním uvedla v omyl, aniž tuto vadu blíže upřesnila. O uplatnění námitky relativní neplatnosti tudíž nemohlo jít. Nehledě na to, že v posuzovaném případě je vůbec pochybná úspěšnost dovolání se této námitky. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná si mohla smlouvu přečíst a seznámit se s jejím obsahem. Měla tak možnost navrhnout změnu textu smlouvy tak, aby do ní bylo zakomponováno ujednání o možnosti od smlouvy odstoupit. Za této situace není její omyl omluvitelný, neboť se bez příčiny nechala ovlivnit příslibem reprezentantky žalobkyně, že smlouva není závazná a může od ní odstoupit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, publikovaný v Souboru pod C 1635/23). Ani touto argumentací se tudíž žalované nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila právní závěr, že kupní smlouvu za žalobkyni uzavřela osoba oprávněná za žalobkyni jednat.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud zpochybňovaný právní závěr dovodil ze zjištění, že kupní smlouvu dne 19. 3. 1995 jménem žalobkyně podepsala E. P. coby její reprezentantka. Ta uzavřela s žalobkyní dne 22. 4. 1994 mandátní smlouvu, kterou za žalobkyni podepsala ředitelka pobočky žalobkyně v Praze I. S. V článku II. mandátní smlouvy je obsažena plná moc, jíž žalobkyně zmocňuje E. P. (mandatáře) k uzavírání kupních smluv jménem žalobkyně (mandanta). I. S. pracovala v pracovním poměru u žalobkyně na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31.7.1992 a funkci ředitelky pobočky žalobkyně v Praze vykonávala od 2. 8. 1993 v souladu se změnou pracovní smlouvy. Žalobkyně ji v článku 2 písm. e/ směrnice vydané generálním ředitelem žalobkyně dne 31. 8. 1993 zmocnila, aby jménem žalobkyně uzavírala mandantní smlouvy s reprezentanty.
Žalobkyně je právnickou osobou; za osobní jednání žalobkyně se považuje jednání jejích statutárních orgánů činěné jejím jménem (§20 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je statutárním orgánem žalobkyně (společnosti s ručením omezeným) její jeden nebo více jednatelů (§133 odst. 1 obch. zák.). Jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 92470, statutárním orgánem žalobkyně v době od 28. 7. 1993 do 11. 2. 1997 byl její jediný jednatel diplomovaný obchodník S. D. Nepochybně tak byl oprávněn k vydání směrnice ze dne 31. 8. 1993, jejímž článkem 2 písm. e/ zmocnil ředitelku pobočky v Praze I. S., aby při provozování podniku v rámci vymezeného výkonu své pracovní náplně uzavírala jménem žalobkyně mandátní smlouvy s reprezentanty. Žalované tak nelze přisvědčit, že mandátní smlouvu s E. P. uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněna. I. S. totiž při uzavírání mandátní smlouvy jednala jako zákonná zástupkyně žalobkyně ve smyslu §15 obch. zák., která k takovému jednání byla oprávněna. Z mandátní smlouvy uzavřené v souladu s §566 a násl. obch. zák. proto vznikla práva a povinnosti nejen žalobkyni (mandantovi), ale i E. P. (mandatáři). Jelikož mandátní smlouva obsahuje plnou moc, aby mandatář uzavíral kupní smlouvy jménem mandanta (§568 odst. 4 obch. zák.), je správný závěr odvolacího soudu, že kupní smlouvu se žalovanou uzavřela za žalobkyni osoba k tomu oprávněná na základě zmocnění. Okolnost, že se reprezentantka žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy se žalovanou neprokázala plnou mocí, je pro učiněný závěr irelevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, pod označením 3/1996). Z řečeného plyne, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243d odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která neměla v dovolacím řízení úspěch, byla uložena povinnost zaplatit ve věci úspěšné žalobkyni náklady, jež jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.860,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu