ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1662.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1662/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče v právní věci žalobce m. Ř., zastoupeného JUDr. M. V., advokátkou proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. T. A. S., advokátem o 122.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 114/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006, č. j. 27 Co 581/2005-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 4 C 114/2002 – 132, ve spojení s usnesením ze dne 21. září 2005, č. j. 4 C 114/2002 – 132a, zastavil řízení o zaplacení částky 14.817,- Kč, 8% úroku z částky 39.850,- Kč za dobu od 10. 10. 1999 do 10. 12. 2001, 8% úroku z částky 40.689,- Kč za dobu od 10. 10. 2000 do 10. 12. 2001 a 8% úroku z částky 42.276,- Kč za dobu od 6. 2. 2002 do zaplacení (výrok I.). Žalovanému poté uložil povinnost zaplatit žalobci částku 34.500,- Kč se 7,5 % úrokem od 11. 12. 2001 do zaplacení (výrok II.) a v rozsahu částky 73.500,- Kč s 8% úrokem za dobu od 11. 12. 2001 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zdůraznil, že jeho předchozí rozsudek ze dne 14. května 2003, č. j. 4 C 114/2002-39, byl v požadavku na vyklizení garáže žalovaným potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 27 Co 249/2004-78, s odůvodněním, že vlastníkem garáže je žalobce a že žalovaný ji užívá bez právního důvodu. S odkazem na §451 odst. 1 obč. zák. shledal žalobu důvodnou co do částky 34.500,- Kč včetně jejího příslušenství, protože v částce 54.000,- Kč nárok nepovažoval za důvodný a v částce 19.500,- Kč je zamítavé rozhodnutí odůvodněno účinně vznesenou námitkou promlčení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č. j. 27 Co 581/2005-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z toho, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 27 Co 249/2004-78, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. května 2003, č. j. 4 C 114/2002-39, v části, v níž bylo rozhodnuto o vyklizení garáže žalovaným, když soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že žalobce je vlastníkem stavby garáže na parcele č. 2494 v katastrálním území Ř., obec Ř., okres P. – z. Zcela se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce považoval za vyřešenou s přihlédnutím k závěrům, jenž vyslovil při rozhodování o vyklizení sporné garáže; ze stejného důvodu nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení. Podrobně rozvedl závěr o počátku prodlení žalovaného a o výši úroků z prodlení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podal žalovaný dovolání doplněné podáním ze dne 27. 4. 2006, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud o věci rozhodl, místo toho, aby řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil. Důvod přerušení je dán probíhajícím řízením před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 4 C 302/2005, v němž je řešena otázka vlastnického práva původního vlastníka L. K. Z důvodů předestřených v doplnění dovolání ze dne 27. 4. 2006 dovozuje, že v řízení před Okresním soudem Praha – západ je řešena otázka věcné legitimace žalobce, která má zásadní význam i pro rozhodnutí v této věci. Žalovaný se považuje za univerzálního dědice původního vlastníka L. K., přičemž tento názor opírá o závěť ze dne 20. 8. 1985 nebo rozhodnutí Státního notářství P. – z. ze dne 9. 11. 1988, pod sp. zn. D 788/88, kterým bylo projednáno dědictví po A. K. – manželce zůstavitele, ve spojení s usnesením Státního notářství ze dne 3. 12. 1985, pod sp. zn. 1120/85, jímž bylo rozhodnuto v dědické věci po L. K. Řízení proto mělo být přerušeno do doby než bude rozhodnuto ve věci sp. zn. 4 C 302/2005. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybnil-li žalovaný aktivní legitimaci žalobce, bylo povinností soudu se jeho námitkou zabývat nejen z hlediska, na které „upozornil“, nýbrž i z dalších hledisek, neboť právní posouzení skutkových tvrzení náleží soudu. S otázkou aktivní legitimace souvisí posouzení okolností, za nichž byl proveden zápis v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce. I když dovolatel zpochybnil platnost zápisu, soudy se nezabývaly tím, zda byly dodrženy podmínky §5 až §8 zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění. Za podstatné považuje, že vlastnické právo k dotčené nemovitosti nemohlo přejít na žalobce podle §2 citovaného zákona, neboť právo hospodaření k ní měla jiná než státní organizace (komunální podnik). Oběma soudům vytkl, že se řádně nezabývaly provedenými důkazy a proto nesprávně zjistily skutkový stav věci. Nepřihlédly k námitce, že nárok byl nesprávně vyčíslen, protože se spokojily se zjištěním, že sporná nemovitost byla zkolaudována jako garáž, aniž k tomu zjištění provedly jakýkoliv důkaz; ve skutečnosti právní předchůdce dovolatele v nemovitosti provozoval živnost – autodopravu spojenou s opravami dopravních prostředků; jako provozovnu opravny vozidel ji užíval i komunální podnik. Dobu, během níž měl žalovaný získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, soudy v žádném rozsudku nevymezily počátkem a koncem, stejně jako nepřijaly závěr, do které doby žalovaný nemovitost užíval. V otázce úroků z prodlení zastává žalovaný stanovisko, že povinnost k jejich zaplacení nastává pouze tehdy, je-li dlužná částka nezpochybnitelná co do důvodu a výše. Tak tomu není, požaduje-li věřitel částku v nesprávné výši (soudem redukovanou) a navíc z jiného právního titulu, jak je tomu podle jeho názoru i v posuzovaném případě. Mimo to dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení, aniž změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť přesto, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. května 2003, č. j. 4 C 114/2002 - 39, ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. října 2003, č. j. 4 C 114/2002 – 56, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 27 Co 249/2004 - 78, zrušen, rozhodl soud prvního stupně v rozsahu dovoláním napadeného výroku ohledně částky 34.500,- Kč s příslušenstvím shodně jako v původním rozsudku. Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Námitkou, že v důsledku nepřerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnil dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání založit. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Výhradami, že soud neprovedl rozhodující důkazy z hlediska vyčíslení nároku, že nezjišťoval počátek a konec doby, za kterou žalovaný získal bezdůvodné obohacení, resp. neprovedl zjištění, do které doby žalovaný užíval spornou garáž, nezpochybňuje dovolatel právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, rovněž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Zpochybnění závěru o aktivní legitimaci žalobce dovolatel založil na obsahu závěti zůstavitele L. K. ze dne 20. 8. 1985, rozhodnutí Státního notářství P.- z. ze dne 9. 11. 1988, vydaného pod D 788/88, a rozhodnutí Státního notářství P.- z. ze dne 3. 12. 1985, vydaného pod sp. zn. D 1120/85. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, popřípadě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Námitku, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, dovolání ve skutečnosti postrádá. Jinak řečeno, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že kdyby nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně obsahu závěti zůstavitele K., musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí. Nelze navíc přehlédnout, že otázka vlastnictví sporných nemovitostí byla již závazně vyřešena ve spojeném řízení o vyklizení těchto nemovitostí, kde jak soud prvního stupně (viz rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. května 2003, č. j. 4 C 114/2002-39), tak i odvolací soud (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 27 Co 249/2004-78), vyřešily předběžnou otázku vlastnictví sporných nemovitostí ve prospěch žalobce. Z §135 odst. 2 o. s. ř. a §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Rozsudky Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. května 2003, č. j. 4 C 114/2002-39, a Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 27 Co 249/2004-78, jsou ve věci vyklizení nemovitostí závazné pro obě procesní strany a povinností soudu bylo z nich vycházet (§135 odst. 2 o. s. ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů nelze mít proto dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu