ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1667.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1667/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ú. z. e. a i., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 4.653.556,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 56/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2006, č. j. 39 Co 342, 343/2005-421, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 13 C 56/99-134, uložil právnímu předchůdci žalovaného Ú. z. a p. i. povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.668.041,60 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, v rozsahu částky 2,616.878,40 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. září 2002, č. j. 22 Co 308/2002-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby prováděl dokazování ke zjištění, zda právnímu předchůdci žalovaného nesvědčil (mimo neplatné smlouvy ze dne 24. 1. 1992) jiný právní důvod užívání nebytových prostor, aby posoudil důvodnost vznesené kompenzační námitky a aby odstranil nepřezkoumatelnost závěrů znaleckého posudku, kterým byla určena výše bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále opět jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. 13 C 56/99-386, ve spojení s usnesením ze dne 25. dubna 2005, č. j. 13 C 56/99-405, uložil Ú. z. a p. i. zaplatit žalobkyni částku 4,653.556,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení, v rozsahu částky 631.364,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Prahu rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 39 Co 342, 343/2005-421, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Poté, co Ú. z. a p. i. podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl na základě opatření Ministerstva zemědělství ze dne 25. 4. 2008, č. j. 16101/2008-10000, dnem 30. 6. 2008, zrušen. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 2. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1667/2006-446, pokračoval v dovolacím řízení s jeho právním nástupcem – Ú. z. e. a i.
Je potřeba připomenout, že rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. 13 C 56/99-386, ve spojení s usnesením ze dne 25. dubna 2005, č. j. 13 C 56/99-405, rozhodl soud prvního stupně co do částky 2,668.041,60 Kč s příslušenstvím totožně jako v rozsudku ze dne 22. března 2002, č. j. 13 C 56/99-134; v rozsahu částky 1,985.514,40 Kč s příslušenstvím sice rozhodl jinak, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Příčinou kasačního usnesení ze dne 9. září 2002, č. j. 22 Co 308/2002-164, byly nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci. Za tohoto stavu nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (srovnej článek II bod 3.), přičemž dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v citovaném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí spojuje dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že platnou nájemní smlouvu nelze uzavřít, dokud dohoda o vydání věci, zahrnující pronajímané nebytové prostory, nebyla registrována státním notářstvím, tedy že nevlastník nemůže pronajmout nebytové prostory, dokud nenabyl vlastnického práva k nemovitosti,
v níž se nacházejí. Za nesprávné považuje závěry o nedůvodnosti kompenzační námitky, kterou v průběhu řízení vznesl, neboť má vůči žalobkyni nárok vyplývající ze zhodnocení restituovaných nebytových prostor. Odvolací soud chybně stanovil výši bezdůvodného obohacení, neboť nepřihlédl k ujednání o nájemném v neplatné smlouvě o nájmu nebytových prostor. Zjistí-li se totiž, že titul k užívání je neplatný, měl by rozsah bezdůvodného obohacení odpovídat tomu, na čem se smluvní strany dohodly ohledně ceny za užívání těchto prostor. Žádný ze soudů nepřihlédl k jeho tvrzením o okolnostech odůvodňujících aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. přesto, že výkon práva žalobkyně na zaplacení sporné částky odporuje dobrým mravům.
Dovolací výhrady žalovaného vůči způsobu určení výše bezdůvodného obohacení a výtky, že odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzením o okolnostech odůvodňujících aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ani k existenci jeho započitatelné pohledávky za žalobkyní, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel otevřel dovolacímu přezkumu správnost závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně (tj. osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb.) nebyly v okamžiku jejího uzavření vlastnicemi nemovitostí, v nichž se pronajímané nebytové prostory nacházely. Jestliže vlastnictví k nemovitostem vydávaným podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přechází na oprávněnou osobu vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.), kterýžto závěr přijal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 25 Cdo 628/2001, pak závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena předtím, než dohoda o vydání nemovitosti ze dne 30. 11. 1991 nabyla dne 18. 3. 1992 registrací Státním notářstvím pro P. účinnosti, neodporuje hmotnému právu. V okamžiku uzavírání (neplatné) nájemní smlouvy, tj. v okamžiku rozhodujícím pro posouzení platnosti právního úkonu, neměly právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku právní překážky (nedostatku vlastnického práva) oprávnění disponovat s předmětem nájmu. Bez významu je proto argument dovolatele, že smlouva o nájmu byla uzavřena na 10 let s účinností ode dne registrace dohody o vydání věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu