ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.29.2005.1
sp. zn. 33 Odo 29/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené, advokátem, proti žalovanému S. V., zastoupenému, advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 14/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2004, č. j. 15 Co 172/2003-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem ve ...
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném vrácení daru požadavkem na určení, že je vlastnicí tří ideálních čtvrtin domu čp. 1386 a pozemků č. k. 1874/21 a 1874/14 v obci a katastrálním území V., zapsaných na LV č. 138 u Katastrálního úřadu ve Ž. Uváděla, že za trvání manželství žalovanému darovala jednu ideální čtvrtinu těchto nemovitostí, neboť spolu hodlali provádět opravy a přístavbu domu. K požadavku na vrácení daru jí vedla skutečnost, že po rozvodu jejich manželství jí žalovaný dlouhodobě bránil v užívání bytu nacházejícího se v patře domu čp. 1386, přičemž tento byt užíval spolu se svou současnou manželkou a bezprostředně před tím, než se z domu čp. 1386 odstěhoval, dům poničil odstraněním věci tvořících jeho součásti. Odvezeny pak byly i věci, které tvořily společné jmění účastníků. V rozporu s dobrými mravy žalovaný nerespektoval rodičovská práva žalobkyně k synovi a snižoval její rodičovskou autoritu.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. 10 C 14/2000-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí ideálních tří čtvrtin v žalobě označených nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 15 Co 172/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 9. 1993, č. j. 7 C 918/93-11, neboť ani jeden z účastníků již neměl na jeho trvání zájem a oba navázali nové partnerské vztahy. Nezletilý syn účastníků V. byl na dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalobkyně. Za trvání manželství darovala dne 12. 4. 1988 žalobkyně žalovanému ideální čtvrtinu v žalobě specifikovaných nemovitostí, sama si ponechala stejný podíl a ideální polovinu těchto nemovitostí vlastnila matka žalobkyně. V domě čp. 1386 byly dva byty; byt v přízemí užívala matka žalobkyně a byt v patře užívali v době jejich manželství účastníci. Po rozvodu manželství se žalobkyně z bytu odstěhovala ke svému příteli a bez souhlasu žalovaného, resp. proti jeho vůli si odvezla věci, které potřebovala a které patřily do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví pak žádný z účastníků nepodal. Tvrzení, že žalovaný se stýká se synem V. bez vědomí žalobkyně a že žalobkyni před synem vulgárně nadává, žalobkyně neprokázala. Stýkal-li se nezletilý se svým otcem v době, kdy pobýval u své babičky (matky žalobkyně), tato byla vždy informována, kde se nezletilý nachází. Neshody účastníků ohledně výchovy a výživy nezletilého přetrvávají doposud. Tvrzení žalobkyně, že jí žalovaný neustále bránil v užívání bytu v domě čp. 1386, soud neuvěřil. Mezi účastníky a matkou žalobkyně nebyla uzavřena žádná dohoda ohledně nakládání se společnými nemovitostmi, účastníci respektovali, že byt v přízemí domu sestávající ze 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím užívá výlučně matka žalobkyně, ta naopak respektovala, že byt v patře domu užívali v době jejich manželství účastníci. Po rozvodu manželství, kdy žalobkyně společný byt účastníků opustila, a v něm zůstal bydlet žalovaný, posléze se svou druhou manželkou. Žalobkyně tuto skutečnost až do poloviny roku 1999 respektovala a neprojevila vůli tento byt rovněž užívat. Od roku 1994 byly příslušným správním orgánem opakovaně projednávány vzájemné neshody mezi matkou žalobkyně a žalovaným a jeho současnou manželkou, které téměř vždy vyvolala matka žalobkyně svým chováním hraničícím až se schválnostmi. Dne 5. 10. 1999 žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k vrácení daru ze stejných důvodů, jaké uvedla v žalobě. Na pokladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušené dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu dovolatelka především vytýká, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a že pochybil, pokud neprovedl jí navržený důkaz ohledáním na místě samém. Jedině tak si totiž mohl učinit objektivní obraz o tom, jaký dopad na možnost dalšího užívání bytu v patře domu čp. 1386 měla skutečnost, že žalovaný z tohoto bytu, resp. domu, odvezl věci, které tvořily jeho součásti. Srozuměna není ani s právním posouzením dané věci odvolacím soudem. Připomíná, že teorie i praxe trestního práva rozeznává tzv. krádež spoluvlastnického podílu. Odvezl-li tudíž žalovaný z domu věci, které tvořily jeho součásti, jednalo se minimálně o hrubé porušení dobrých mravů. Nesprávný je podle jejího názoru rovněž názor odvolacího soudu, že neměla právo - byť byla spoluvlastnicí domu - do bytu užívaného rodinou žalovaného vstupovat. Žádný ze spoluvlastníků si totiž nemůže usurpovat společnou věc jen pro sebe. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání s tím, že nejde o věc zásadního právního významu. Připomíná, že soudy provedly velmi obsáhlé dokazování a náležitě zjistily skutkový stav věci. Domnívá se, že cílem žalobkyně je oddálit vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, o které soud požádal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naopak jím není důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nebo důvod, jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Námitky takového charakteru nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve přípustnost zvažuje, se jimi nemůže zabývat. Skutkový základ sporu tedy nelze v daném případě zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec - její řešení lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřela žalobkyně dovolacímu přezkumu správnost posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalovaného k ní lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které opodstatňuje požadavek na vrácení daru. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti §630 ObčZ a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§5 písm. b/, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a z paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 16. března 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu