ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.519.2006.1
sp. zn. 33 Odo 519/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. Š., proti žalovaným 1) J. P. a 2) V. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 119/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2005, č. j. 8 Co 1741/2005-528, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci samé potvrdil rozsudek ze dne 3. března 2005, č. j. 24 C 119/2003-348, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o určení, že žalovaní jsou vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 169 pro katastrální území Z., a rozhodl o nákladech řízení. Současně dílem potvrdil a dílem změnil nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V něm vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel v procesním postupu soudu prvního stupně, který nevyloučil obecného zmocněnce J. Č. ze zastupování žalovaných, ačkoliv sepisoval spornou kupní smlouvu a měl být v řízení slyšen jako svědek. Dále rozsáhle rozvedenými argumenty vyjadřuje nespokojenost s tím, že soudy obou stupňů neakceptovaly jeho právní názor, že kupní smlouva, kterou nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti, je absolutně neplatná pro neurčitost a pro rozpor s dobrými mravy, popřípadě relativně neplatná pro existenci podstatného omylu na jeho straně. Podle názoru dovolatele „dosavadní judikatura není jednotná a právní názor vyjádřený soudy v otázce zejména problematiky dobrých mravů a formální neplatnosti (tedy v obou případech absolutní neplatnosti) kupní smlouvy o převodu nemovitostí je v rozporu s právním názorem vyjádřeným např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1990 pod sp. zn. 3 Cz 45/90, publikovaným pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“; otázka relativní neplatnosti kupní smlouvy je navíc řešena v rozporu s hmotným právem.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva); jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Z obsahu dovolání žalobce (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Výtkami, že odvolací soud nepřihlédl k obsahu spisů RI 1142/81 a RII 555/81 a k listinám v nich založených, stejně jako ke geometrickému plánu Ing. J. P. ze dne 26. 2. 1999, když vzal za prokázané, že žalovaní nabyli sporné nemovitosti v rozporu s rozhodnutími ONV v Č. B. ze dne 30. 8. 1979, VÚP/2355/79, a ze dne 13. 10. 1981, Zem 2082/81, nezpochybňuje dovolatel právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou totiž výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu věci a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak jen tak, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován. Jinak řečeno tato výtka nesprávnosti napadeného rozhodnutí je založena zejména na kritice správnosti skutkových zjištění.
Z hlediska právního posouzení věci založil odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku, na závěru, že kupní smlouva ze dne 4. 2. 1995 je platným právním úkonem. Převáděné nemovitosti byly totiž identifikovány způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o předmětu koupě a požadavku nezaměnitelnosti tato identifikace stačila i z hlediska §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Kupní smlouva proto nemůže být neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud neshledal smlouvu neplatnou ani podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť tato námitka je odůvodňována tvrzením, jimiž lze namítat relativní neplatnost takového právního úkonu (§49a ve spojení s §40a obč. zák.). Z důvodů, které odvolací soud rozebral podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku, nejednal dovolatel v omylu a nemůže se proto relativní neplatnosti právního úkonu úspěšně dovolat.
Přezkum shora uvedených závěrů - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu (podle individuálních okolností daného případu), mající význam právě a jen pro projednávanou věc (nepřesahuje rámec tohoto případu). Uvedené závěry pak Nejvyšší soud neshledává ani v rozporu s hmotným právem – konkrétně s ustanovením §37 odst. 1 a §49a občanského zákoníku – a s dosavadní judikaturou. Pokud jde o otázku určitosti právního úkonu, nelze v daném případě použít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, publikovaného pod R 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť to vycházelo z tehdy platné právní úpravy požadující k identifikaci nemovitostí nejen uvedení katastrálního území a parcelního čísla, ale i obce, ve které se nemovitosti (pozemky) nacházely [srovnej §6 odst. 2 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie ze dne 31. ledna 1964 č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a (a contrario) §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění platném k datu uzavření kupní smlouvy].
Dovolával-li se žalobce neplatnosti kupní smlouvy s odkazem na §49a obč. zák., odvolací soud správně dovodil, že tento právní úkon žalobce neučinil na základě podstatného omylu. Ustanovení §49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající osoby není totiž možno vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. To se zvýrazňuje především v případech, kdy jde např. o skutečnost (resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající osoby zajistit si odpovídající objektivní informace pro posouzení existence předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné (resp. rozhodné), proto je způsobilé zpochybnit možnost účinně se ve smyslu ustanovení §49a obč. zák. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu. O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající (a omylu se pak dovolávající) osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností rozhodujících pro uskutečnění právního úkonu. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení §49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Dovolatel nemohl být uveden žalovanými v omyl, jestliže při určení stavebnětechnického stavu nemovitostí vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí M. B. ze dne 8. 1. 1995, č. j. 3452-005/95. Ten sice sloužil výhradně k určení ceny převáděných nemovitostí, ale přesto z něj bylo možno seznat, že stáří části zemědělské usedlosti je minimálně 95 let, tedy na hranici její životnosti. Po dobu přibližně 1 měsíce před koupí měl dovolatel možnost sporné nemovitosti neomezeně užívat a tak se přesvědčit o jejich skutečném stavu např. tím, že by provedl odbornou prohlídku nebo věc konzultoval s odborníkem. Závěr odvolacího soudu, že důvody neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. dány nejsou, odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci a jsou v souladu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka o existenci „vady řízení“, jež je dovolatelem spatřována ve skutečnosti, že žalované zastupovala jako obecný zmocněnec osoba, která mohla být slyšena v procesním postavení svědka, jelikož na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K výhradám podřaditelným dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než toto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu