ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.665.2005.1
sp. zn. 33 Odo 665/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. K., proti žalované Ing. P. H., o určení doby splnění dluhu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 250/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. prosince 2004, č. j. 30 Co 778/2003-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. 12 C 250/98-26, určil, že „dluh žalované vůči žalobci v částce 26.699,40 Kč je splatný vždy ke konci kalendářního čtvrtletí počínaje 4. čtvrtletím roku 2003, a to v pěti splátkách po 5.000,- Kč a poslední splátce ve výši 1.699,40 Kč splatné nejpozději do 31. 3. 2005, a to pod ztrátou výhody splátek“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z listiny datované dnem 2. dubna 1990, v níž žalovaná potvrdila, že jí žalobce tohoto dne zapůjčil 27.000,- Kč, a v níž se uvádí, že splátky budou prováděny dohodou, a to vždy složenkou na sporožirový účet žalobce. Na základě této listiny pak dovodil, že závazek žalované vrátit půjčenou částku byl co doby plnění sjednán tak, že tato doba byla ponechána na vůli žalované. Dohoda o splátkách, na niž listina z 2. 4. 1990 odkazuje, musí totiž obsahovat projev vůle obou účastníků a jestliže bylo v řízení prokázáno, že vůli k uzavření této dohody projevil pouze žalobce, nikoli též žalovaná, závisí splnění závazku na okolnosti, kterou může ovlivnit jen ona sama. Proto soud prvního stupně postupoval podle §564 občanského zákoníku v současném znění.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 30 Co 778/2003-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel rovněž z potvrzení z 2. 4. 1990, ale s výkladem jeho obsahu, jak jej přijal soud prvního stupně, se neztotožnil. Z potvrzení totiž vyplývá, že při uzavření smlouvy o půjčce si účastníci dobu splnění dluhu nedohodli, neboť předpokládali, že v průběhu dalšího období se budou teprve dohadovat o plnění ve splátkách. To ovšem znamená, že doba plnění nebyla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu §79 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť ujednání účastníků předpokládalo, že dojde ke dvoustrannému právnímu úkonu, t. j. projevu vůle obou smluvních stran, nikoli že bude plněno jen podle projevu vůle dlužníka. Proto nemůže být žaloba na určení doby splnění dluhu úspěšná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Zdůraznil, že pokud v době vydání potvrzení z 2. 4. 1990 účastníci předpokládali další dohodu o výši a podmínkách splátek a následně projevil vůli k uzavření takovéto dohody o splátkách pouze on jako věřitel, nastala situace, kdy splnění závazku mohla ovlivnit jen žalovaná, na jejíž vůli záleželo, jaká bude doba plnění a výše a četnost splátek. Jestliže žalovaná zůstala nečinná, přicházel v úvahu jedině postup podle §564 občanského zákoníku (dříve §79 občanského zákoníku). Kdyby nebylo možno takto postupovat, nestal by se dluh splatným nikdy a to by bylo v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení. Podle názoru žalobce není napadený rozsudek v souladu s právem, a proto by měl být zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen žalobcem vymezeným dovolacím důvodem a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce vymezil uplatněný dovolací důvod tak, že bylo-li mezi účastníky ujednáno, že ohledně splatnosti dluhu žalované bude uzavřena další dohoda, a nereagovala-li žalovaná na jeho návrh na uzavření této dohody, měl odvolací soud (stejně jako to učinil soud prvního stupně) posoudit tuto situaci jako případ, na který pamatuje §564 občanského zákoníku v současném znění (případně §79 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992), tj. že doba plnění závazku byla ponechána na vůli dlužníka. V rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury se jeví dovolací námitky žalobce jako nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Žalobce totiž nezpochybňuje obsah potvrzení z 2. 4. 1990, ani netvrdí, že vůle účastníků byla jiná, než jak ji vyložil odvolací soud; skutečnost, že ohledně splatnosti dluhu žalované měla být uzavřena další dohoda, není mezi účastníky sporná, stejně jako to, že žalobce marně vyzval žalovanou ke stanovení splatnosti dluhu, případně k vyjádření k jím navrženému splátkovému kalendáři (dopis žalobce z 9. 6. 1998). Podstatou jeho nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu je to, že podle jeho názoru měl tento soud z uvedených skutečností dovodit, že šlo o ujednání podřaditelné pod §564 (§79) občanského zákoníku. Žalobce tedy uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §868 občanského zákoníku v současném znění pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (míněno občanským zákoníkem ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Závazkový právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy o půjčce uzavřené 2. 4. 1990, tedy před 1. lednem 1992. Proto jeho vznik (včetně toho, jaká práva a povinnosti z něj pro účastníky vyplývají) je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění před účinností zmíněné novely, čili před 1. 1. 1992 (dále jen „ObčZ“).
Podle §79 ObčZ je-li doba splnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s pravidly socialistického soužití. Doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo až bude moci. V každém případě však musí vůle účastníků smlouvy směřovat k tomu, že je to pouze dlužník, kdo určí splatnost dluhu. Pouze za předpokladu, že došlo k takovéto dohodě, může se věřitel domáhat určení doby plnění soudem. Judikatura pak dovodila, že domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu podle §564 (dříve podle §79) občanského zákoníku může věřitel nejen tehdy, je-li plnění výslovně přenecháno na vůli dlužníka, ale i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 47/1993). Právě tohoto publikovaného rozhodnutí se, byť ne výslovně, dovolává žalobce, když poukazuje na to, že záleželo pouze na žalované, zda přijme nebo nepřijme jeho návrh na určení splatnosti dluhu, a že tudíž splnění závazku záviselo na okolnosti, kterou mohla ovlivnit pouze ona. Tento jeho názor však není správný.
Citovaný rozsudek vycházel ze skutkového zjištění, že splatnost dluhu měla podle dohody smluvních stran nastat poté, co dlužník prodá svoji nemovitost. Jelikož to, zda, případně kdy dlužník tuto nemovitost prodá, nemohl věřitel nikterak ovlivnit, dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem, že věc je třeba posoudit podle §79 ObčZ. V tomto případě je ale situace jiná. Žalobce vyzval žalovanou, aby sama určila, jak bude dluh splácet, případně aby se vyjádřila k jím navrženému splátkovému kalendáři. Žalovaná tedy měla buď možnost souhlasit s návrhem dohody o určení splatnosti, který učinil žalobce, nebo sama takovýto návrh učinit. Pak ovšem uzavření této dohody nezáviselo jen na ní, neboť v prvém případě by šlo o reakci na již učiněný projev vůle žalobce, bez kterého by k uzavření dohody nemohlo dojít, a ve druhém o projev vůle žalované, který by k tomu, aby založil předpokládané důsledky, vyžadoval shodný projev vůle ze strany žalobce. V obou těchto případech mohl tedy žalobce svojí vůlí ovlivnit, zda dohoda bude uzavřena či nikoli.
K námitce žalobce, že kdyby byl správný právní názor odvolacího soudu, nestal by se dluh žalované splatným nikdy, postačí uvést, že pokud si účastníci v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce ujednali, že doba plnění je ponechána budoucí dohodě, jde o situaci, kterou předvídá ustanovení §78 (nyní §563) občanského zákoníku, tedy o situaci, kdy doba plnění není dohodnuta. Dohodě účastníků o splatnosti dluhu samozřejmě nic nebránilo, ale jestliže k ní nedošlo, řídí se jejich vztah §78 ObčZ se všemi důsledky, které z tohoto ustanovení pro účastníky plynou.
Odvolací soud tedy správně aplikoval i vyložil §79 ObčZ a žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost jeho rozsudku. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ jeho dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu