ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.794.2002.1
sp. zn. 33 Odo 794/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A/ RNDr. F. D. a B/ PhDr. O. D., obou zastoupených, proti žalované Q. D., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 76/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 39 Co 424/01-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděli, že zmíněnou částku předali žalované dne 25. 2. 2000 jako nevratnou započitatelnou zálohu na kupní smlouvu, která měla být uzavřena v budoucnu. Protože žalovanou nebyl ve stanovené lhůtě předložen návrh smlouvy o smlouvě budoucí, právní důvod složení zálohy odpadl. Žalovaná přes výzvu ze dne 21. 3. 2000 zálohu žalobcům nevrátila.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č. j. 24 C 76/2000-60, žalobu na zaplacení 100 000 Kč s úrokem ve výši 17 % od 13. 3. 2000 zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně dne 25. 2. 2000 zaplatila žalované 100 000 Kč, přičemž těmito účastnicemi bylo sepsáno (a podepsáno) potvrzení, že zmíněná částka je nevratnou započitatelnou zálohou na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu, jejímž předmětem bude koupě bytu č. 8 o dispozici 4+1 místností a garážového stání na pozemku č. parcelní 3141 v katastrálním území S.; zároveň bylo dohodnuto, že nejpozději do 10. 3. 2000 bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí na koupi uvedeného bytu. Téhož dne převzala žalobkyně od žalované formulář návrhu smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytové jednotky č. 7 v bytovém domě postaveném podle projektu PAAT ze srpna 1997 ve znění změn z ledna 2000, a příslušného spoluvlastnického podílu ke společným prostorám tohoto domu. Na písemné připomínky žalobkyně k uvedenému návrhu smlouvy reagovala žalovaná písemnou výzvou k osobnímu jednání o změnách smlouvy o smlouvě budoucí. Z důvodu neshody ohledně vzájemných návrhů na termín a místo konání osobního jednání k tomuto jednání vůbec nedošlo a žalobkyně dopisem ze dne 21. 3. 2000 vyzvala žalovanou k vrácení 100 000 Kč. Žalovaná uvedenou částku nevrátila a zaslala žalobkyni nový návrh smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytové jednotky č. 8 o velikosti 4+1 a příslušného spoluvlastnického podílu ke společným prostorám v bytovém domě, jenž byl v návrhu blíže specifikován. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila, neboť částka 100 000 Kč jí byla předána jako záloha s tím, že mezi účastníky byla dohodnuta nevratnost této zálohy. Uzavřel, že dohoda mezi žalobkyní a žalovanou je právním důvodem, na jehož základě je žalovaná oprávněna složenou zálohu si ponechat i v případě, že nedošlo ve stanoveném termínu k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytové jednotky. Vzhledem k tomu, že žalovaná vyhověla požadavku žalobkyně na změnu dispozičního uspořádání nabízené bytové jednotky, ovlivnilo již zpracovanou projektovou dokumentaci i vydané stavební povolení, a vedlo k provedení víceprací a k navýšení konečné ceny zaplacené žalovanou dodavateli stavby, a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně věděla, že jednáno je vždy pouze o bytové jednotce číslo 8, byť žalovaná v prvním návrhu smlouvy o smlouvě budoucí nesprávně označila bytovou jednotku číslem 7, nelze na daný případ aplikovat ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 39 Co 424/01-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 27. 3. 2000 do zaplacení; ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 100 000 Kč za období od 13. 3. 2000 do 26. 3. 2000 odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, když co do zbývajícího žalovaného úroku z prodlení ve výši 7 % z částky 100 000 Kč zůstal zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Současně rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Po částečném zopakování dokazování vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobci zaplatili dne 25. 2. 2002 žalované nevratnou započitatelnou zálohu na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu ohledně bytové jednotky číslo 8 s dispoziční úpravou 4+1 místností a garážovým stáním s tím, že zároveň jde o projev závazného zájmu o realizaci budoucích kupních smluv a že smlouva o smlouvě budoucí na koupi předmětné bytové jednotky bude mezi účastníky uzavřena do 10. 3. 2000. Výzva k vrácení zálohy adresovaná žalované byla podána na poště 21. 3. 2000, odpověď žalované odeslaná žalobcům 27. 3. 2000 byla datována dnem 23. 3. 2000. Na základě uvedených skutkových zjištění a zjištění učiněných již soudem prvního stupně posoudil odvolací soud věc po právní stránce tak, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila. Z povahy zálohy vyplývá, že byla žalované poskytnuta jako splátka na plnění závazku, který měl v budoucnu teprve vzniknout. Nevznikl-li tento závazek, má žalovaná povinnost zálohu vrátit. S ohledem na charakter zálohy vyložil dohodu o její nevratnosti tak, že má být započtena na plnění v budoucnu vzniklého závazku. Nebyla-li by žalovaná povinna zálohu na plnění budoucího závazku povinna vrátit přesto, že tento zamýšlený závazek nevznikl, byla by bezdůvodně a neoprávněně zvýhodněna bez toho, že by poskytla žalobcům adekvátní protihodnotu. Namítá-li žalovaná, že jí v souvislosti se změnou dispozice bytové jednotky vznikly další finanční náklady, je její obrana nepřípadná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by záloha měla sloužit k pokrytí takových nákladů. Žalovaná navíc skutečnou výši těchto nákladů vůči žalobcům neuplatnila ani námitkou započtení, ani vzájemným návrhem nebo samostatnou žalobou. Protože žalobci prokázali prodlení žalované až ode dne 27. 3. 2000, když nejpozději dne 23. 3. 2000 obdržela výzvu k plnění ve lhůtě tří dnů, přiznal jim nárok na úrok z prodlení ve výši 10 % (požadované v odvolání) až od uvedeného dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila, neboť si zálohu byla oprávněna ponechat na základě smluvního ujednání obsaženého v potvrzení o převzetí zálohy, kde je tato označena jako záloha „nevratná a započitatelná“. Výklad soudu, podle něhož je pod pojmem „nevratnost“ třeba rozumět pouze započitatelnost zálohy na plnění podle zamýšleného budoucího právního úkonu, neshledává dovolatelka správným. Má za to, že mezi stranami došlo k dohodě o nevratnosti zálohy, a to i pro případ, že k zamýšlenému právnímu úkonu nedojde. Zdůrazňuje, že potvrzení obsahuje jasné ujednání, že poskytnutá částka představuje nevratnou a započitatelnou zálohu a představuje zároveň projev vůle – závazného zájmu o realizaci budoucích kupních smluv. Smyslem takového ujednání je na straně jedné jistota pro složitele, že má zajištěnu výstavbu konkrétní nemovitosti, že tato je pro něj blokována a nebude dále nabízena jiným zájemcům, a na straně druhé jistota pro investora, že zájem složitele je vážný a investor tudíž může přestat předmětnou nemovitost inzerovat (návrat nemovitosti do inzerce poté, co bylo jednáno jen se složitelem, poškozuje podle mínění dovolatelky její dobrou pověst). Nevratnost zálohy pro případ následného neuzavření smlouvy je odůvodněna výdaji na chod kanceláře, na platy pracovníků jednajících s klientem, na odborné konzultace a obnovení inzerce, jakož i náklady, které žalovaná obvykle vynakládá v souvislosti se zásahy do projektové dokumentace, a které lze obtížně přesně vyčíslit. Lze tudíž odmítnout závěr odvolacího soudu, že své zvýšené náklady měla žalovaná uplatnit námitkou započtení, vzájemným návrhem nebo samostatným návrhem, neboť tyto zvýšené náklady jsou vyčísleny ve složené záloze. Podle žalované je třeba ujednání obsažené ve zmíněném potvrzení chápat jako dvoustranný právní úkon blížící se svou povahou smlouvě o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je závazek stran uzavřít do určité doby smlouvu o smlouvě budoucí (což zákon nevylučuje), jejíž podstatné náležitosti jsou ve smlouvě definovány, když cena v budoucnu kupované nemovitosti je dána katalogem žalované, jenž byl žalobcům předán. Sjednaná nevratnost zálohy představuje sankci za odstoupení od takové smlouvy. Protože ustanovení §498 ObčZ je dispozitivní povahy, mohou se strany dohodnout, že záloha se nevrací ani v případě, že smlouva do určitého data uzavřena nebude. Vedle těchto výhrad je odvolacímu soudu dovolatelkou vytýkáno rovněž to, že nepřihlédl ke skutečnosti, že k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo výlučně z důvodů na straně žalobců. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99, ve kterém byla připuštěna nevratnost zálohy za situace, kdy se na tom strany dohodly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a že je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Žalovaná uplatnila v dovolání dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při vázanosti tímto uplatněným dovolacím důvodem se dovolacímu přezkumu otevírá právní závěr odvolacího soudu, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacení je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 ObčZ).
V posuzované věci předala žalobkyně žalované 100 000 Kč a účastnice podepsaly listinu označenou jako „Potvrzení o převzetí zálohy“ (dále jen „potvrzení“), podle jejíhož textu částka 100 000 Kč představuje „nevratnou započitatelnou zálohu na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu mezi výše uvedenými stranami, kde předmětem koupě bude bytová jednotka“ v listině blíže specifikovaná; zmíněnou částkou má složitel zároveň učinit „projev vůle – závazný zájem o realizaci budoucích kupních smluv.“ Citovaná listina obsahuje rovněž ujednání, podle něhož se strany zavazují do uvedeného data uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem bude koupě tam specifikované bytové jednotky. Protože k uzavření této smlouvy ve sjednané době nedošlo, vyzvali žalobci žalovanou k vrácení zálohy.
Pro posouzení, zda vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, je rozhodující, zda byla žalovaná oprávněna ponechat si finanční obnos 100 000 Kč i pro případ, že zamýšlený závazek, na jehož plnění žalobci zálohu poskytli, vůbec nevznikl.
Podle ustanovení §498 ObčZ se na to, co bylo některým z účastníků dáno před uzavřením smlouvy, hledí jako na zálohu. Uvedené ustanovení zakládá vyvratitelnou domněnku, že plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k poskytnutí téhož předmětu plnění teprve vzniknout, je splátkou na smluvené plnění, tzn. zálohou.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že byla-li některým účastníkem před uzavřením smlouvy poskytnuta záloha a k uzavření smlouvy následně nedojde, vzniká účastníku, který zálohu přijal, povinnost ji vydat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť právní důvod poskytnutí zálohy neuzavřením smlouvy odpadl. To platí však jen za předpokladu, že se účastníci nedohodli na jiném osudu takto zálohově poskytnutého plnění. Při složení zálohy se totiž mohou účastníci také dohodnout, že nedojde-li k uzavření zamýšlené smlouvy, vznikne příjemci zálohy povinnost ji složiteli vrátit; v takovém případě nevznikne příjemci zálohy v důsledku neuzavření zamýšlené smlouvy bezdůvodné obohacení, nýbrž smluvní povinnost zálohu vrátit. Na druhou stranu nic nebrání účastníkům uzavřít při složení zálohy dohodu v tom smyslu, že ani pro případ, že k uzavření zamýšlené smlouvy nedojde, nevznikne příjemci povinnost zálohu složiteli vrátit, jinými slovy, že zálohově poskytnuté plnění propadne ve prospěch příjemce zálohy. Ani v takovém případě nevznikne příjemci bezdůvodné obohacení, neboť zálohu si neponechal bezdůvodně, když důvodem je právě zmíněná dohoda, která je svou podstatou ujednáním o smluvní pokutě ve výši zálohy a musí tudíž splňovat všechny náležitosti, které zákon pro platnost takového ujednání vyžaduje.
Podle ustanovení §544 odst. 1 ObčZ sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle ustanovení §544 odst. 2 ObčZ lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta zajišťovat. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty a tato zajištěná povinnost musí platně vzniknout, aby mohla být smluvní pokutou zajištěna. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena a nemůže tudíž vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty.
V posuzované věci je nesporné, že si žalovaná ponechala finanční částku 100 000 Kč, kterou převzala od druhé žalobkyně jako zálohu na plnění kupní ceny. Bylo tudíž na žalované aby prokázala, že tak učinila oprávněně. Žalovaná má za to, že byla oprávněna si zálohu ponechat, neboť mezi účastníky byl učiněn dvoustranný právní úkon blížící se svou povahou smlouvě o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je závazek stran uzavřít do určité doby smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž podstatné náležitosti jsou ve smlouvě definovány, když cena v budoucnu kupované nemovitosti je dána katalogem žalované, jenž byl žalobcům předán; sjednaná nevratnost zálohy pak představuje sankci za odstoupení od takové smlouvy. Bylo proto namístě prejudicielně posoudit, zda žalobkyni vznikla povinnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž nesplnění mělo být smluvní pokutou (propadnutím zálohy) zajištěno.
Podle ustanovení §50a odst. 1 ObčZ se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Žalovaná namítá, že žalobkyně se v potvrzení zavázala uzavřít smlouvu, tedy že jde svou povahou o ujednání odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí. Taková smlouva mohla mezi účastníky vzniknout je tehdy, obsahuje-li všechny v zákoně uvedené podstatné náležitosti. Podstatnými náležitostmi smlouvy o smlouvě budoucí je určení doby, do níž má být budoucí smlouva uzavřena a stanovení jejích podstatných náležitostí, které zákon pro daný typ smlouvy vyžaduje. Mělo-li být předmětem zajištěného závazku uzavření další smlouvy o smlouvě budoucí, tvoří podstatné náležitosti smlouvy, na jejímž základě by mohl takový závazek platně vzniknout, nejen stanovení doby, do níž má být smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, ale rovněž stanovení doby, do níž měla být uzavřena budoucí smlouva kupní a podstatné náležitosti této kupní smlouvy, to znamená předmět koupě a kupní cena. Posuzované ujednání obsahuje stanovení doby, do níž má být uzavřena smlouva o smlouvě budoucí (do 10. 3. 2000), postrádá však podstatnou náležitost smlouvy o smlouvě budoucí spočívající v určení doby, do níž má být uzavřena zamýšlená kupní smlouva. Rovněž kupní cena, za níž má být v budoucnu předmět koupě prodán, je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a tudíž i potažmo smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je závazek tuto kupní smlouvu uzavřít. Absenci ujednání o kupní ceně nelze zhojit tím, že žalobkyně byla obeznámena s katalogovou cenou předmětu koupě už proto, že zákon pro smlouvu o smlouvě budoucí předepisuje obligatorně písemnou formu. Je-li totiž podmínkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí písemná forma, musí být písemnou formou učiněna dohoda o každé její podstatné náležitosti, jinak je taková smlouva neplatná. Protože ujednání účastníků zachycené v potvrzení postrádá podstatné náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí a pouhou ústní dohodou tato smlouva vzniknout nemohla, nevznikla žalobkyni povinnost nejpozději do 10. 3. 2000 uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem měla být koupě blíže specifikované bytové jednotky (za dané situace, kdy smlouva mezi účastníky platně nevznikla, považoval dovolací soud za nadbytečné řešit dovolatelkou nastíněnou otázku, zda zákon uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o smlouvě budoucí připouští anebo otázku, zda došlo k dohodě o propadnutí zálohy). Nevznikla-li žalobkyni zmiňovaná povinnost, nemohla být ani zajištěna smluvní pokutou a nebylo tedy možné sjednat při jejím nesplnění propadnutí zálohy ve prospěch žalované.
Není-li v posuzované věci žalovanou tvrzený právní důvod k zadržení zálohy dán, ponechala si žalovaná zálohu bez právního důvodu, v důsledku čehož se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila a je jim povinna bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky vydat. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani další v dovolání vznesené námitky žalované, že smlouva nebyla uzavřena jen z důvodů na straně žalobců, nebo že výše zálohy odpovídá nákladům, které žalované v důsledku neuzavření smlouvy vznikly.
Právním závěr odvolacího soudu dovozující, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila je tudíž správný; shodně s ním (byť na základě odlišné právní argumentace) lze souhlasit i se závěrem, že listina označená jako „Potvrzení o převzetí zálohy“ nezaložila právo žalované ponechat si složenou zálohu. Odvolací soud proto nepochybil, uložil-li žalované povinnost žalobcům toto obohacení vydat.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu