ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.824.2005.1
sp. zn. 33 Odo 824/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. S. S., s. r. o., proti žalovaným 1) M. K., a 2) I. K., o povinnost uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 182/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 21 Co 281/2003-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 21 Co 281/2003-77, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 6 C 182/2001-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s ní kupní smlouvu, týkající se pozemku č. 2959 o výměře 263 m2 - zastavěná plocha a domu č. p. 545 na tomto pozemku postaveném, jakož i pozemku č. 2960 o výměře 341 m 2 – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v U. H. na LV č. 2199 pro obec a katastrální území B. Dne 18. 9. 2000 uzavřela M. S. S. jako budoucí jednatelka žalobkyně s žalovanými smlouvu o budoucí kupní smlouvě, ve které se oba žalovaní zavázali prodat žalobkyni do 15 dnů ode dne zápisu žalobkyně do obchodního rejstříku shora označené nemovitosti. Protože k zápisu žalobkyně došlo dne 26. července 2001, byli žalovaní 1. srpna 2001 vyzváni k uzavření smlouvy; na výzvu dosud nereagovali.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2002, č.j. 6 C 182/2001-63, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že mezi M. S. S. jako zakladatelkou žalobkyně a žalovanými došlo k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě s přesně vymezenými právy a povinnostmi. K datu jejího uzavření ale M. S. S. neměla postavení zakladatele, protože k sepisu zakladatelské listiny došlo až 20. prosince 2000. Nemohla proto vystupovat jako zakladatelka s účinky ve prospěch nově zakládané společnosti podle §64 odst. 1 obch. zák. Proto se žalobkyně nemůže domáhat plnění ze smlouvy. Jen pokud by došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí v období od založení žalobkyně do dne jejího zápisu do obchodního rejstříku, šlo by o platnou smlouvu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 21 Co 281/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci a dodal, že podle §50a obč. zák. musí být zachován okruh účastníků smlouvy o smlouvě budoucí a vlastní kupní smlouvy. Argumentuje-li jednatelka žalobkyně, že smlouvu uzavírala jako fyzická osoba a splnění povinnosti ze smlouvy se domáhá právnická osoba (žalobkyně), pak právě tato okolnost brání tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno. Je sice možné uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby, ale jen tehdy, jestliže totožné subjekty, které smlouvu o smlouvě budoucí uzavřely, v budoucnu sjednají smlouvu, na jejímž základě bude nabyvatelem třetí subjekt, který se smlouvou vysloví souhlas. Jelikož ze smlouvy ze dne 18. září 2000 nic takového nevyplývá a v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno dodatečné schválení právního úkonu M. S. S. jako fyzické osoby (§64 odst. 1 obch. zák.) žalobkyní, nemůže smlouva o smlouvě budoucí obstát ani z hlediska obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Ten je dán nesprávným právním závěrem odvolacího soudu o tom, že není možné uzavřít smlouvu ve prospěch třetího subjektu, který v době jejího uzavření ještě neexistuje, a závěrem, že o takovou smlouvu jde jen tehdy, je-li takto výslovně označena. Obsahově důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Podle článku II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, zda musí být totožný okruh účastníků smlouvy o smlouvě budoucí a následně uzavřené kupní smlouvy a zda smlouva o smlouvě budoucí může být uzavřena ve prospěch třetího, dosud neexistujícího subjektu. Přijal závěr, podle kterého okruh účastníků obou smluv musí být totožný. Pouze v případě, kdy by totožní účastníci smlouvy o smlouvě budoucí uzavřeli kupní smlouvu ve prospěch třetího, dovodil možnost žalovat na splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Vzhledem k tomu, že posouzení obou otázek bylo pro rozhodnutí věci významné (určující) a, jak bude uvedeno dále, odvolací soud obě otázky vyřešil v rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.
Dovolání je opodstatněné.
Podle §50 odst. 1 obč. zák účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby.
Podle §50 odst. 2 obč. zák. není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel.
Podle §50 odst. 3 obč. zák. dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Smlouvou ze dne 18. září 2000, uzavřenou mezi M. S. S., a žalovanými, převzali žalovaní závazek, že ve lhůtě 15 dnů ode dne zápisu žalobkyně do obchodního rejstříku uzavřou s ní kupní smlouvu, jejímž předmětem budou nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu v U. H. na LV č. 2199 pro k. ú. B. jako pozemek p. č. 2959 o výměře 263 m2 - zastavěná plocha, objekt bydlení č. p. 545 na něm postavený a pozemek p. č. 2960 - zahrada o výměře 341 m2. M. S. S. se ve smlouvě označila jako zakladatelka budoucí kupující.
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností, vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv (tzv. pojmenované typy smluv) nebo uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou) podle §51 obč. zák., která ale nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona. Stejně tak není vyloučeno, aby smluvní strany uzavřely smlouvu smíšenou (§491 odst. 1 obč. zák.), vznikající kombinací různých typů smluv.
Z tohoto pohledu účastníci smlouvy ze dne 18. září 2000 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo - §50a obč. zák.) ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii - §50 obč. zák.). Jestliže se smlouvou o smlouvě budoucí zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost, přičemž může jít o povinnost na obou stranách nebo na straně jen jedné smluvní strany, potom smlouvou ve prospěch třetí osoby dlužník bere vůči druhé straně – věřiteli, který jedná vlastním jménem, závazek, že bude plnit třetí osobě. Smlouvy ve prospěch třetího netvoří samostatný smluvní typ, jsou pouze obměnou jiných smluv, ať již pojmenovaných, či nepojmenovaných; ve prospěch třetí osoby lze uzavřít tedy kteroukoli smlouvu, pokud to není v rozporu s její povahou.
Publikovaná rozhodnutí vyšších soudů (např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2643/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 192) dosud neřešila otázku, zda lze uzavřít platně smlouvu ve prospěch třetího, který jako subjekt práva prozatím neexistuje. Lze však přihlédnout k judikatuře k obecnému zákoníku občanskému (č. 946/1811 sb. z. s.), který upravoval smlouvu ve prospěch třetího v §881 a který – stejně jako platný občanský zákoník - výslovně tuto otázku neřešil. Publikovaná judikatura byla ale jednotná v tom, že není třeba, aby třetí osoba byla ve smlouvě individuálně určena, postačí, je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována; nebylo vyloučeno ani uzavření smlouvy ve prospěch subjektu, který má teprve vzniknout (Vážný 6502, 7816, 8973 a další rozhodnutí, publikovaná v Komentáři k čsl. obecnému zákoníku občanskému, Praha 1936, díl IV., str. 181 a násl.). Tercius nemusí existovati v době uzavření smlouvy v jeho prospěch, nemusí býti ani koncipován. Je přípustná též úmluva ve prospěch budoucí osoby. Praktické je to tehdy, když plnění osobě třetí má sloužiti za podklad zřízení nadace (Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému, díl IV., str. 178).
Jestliže lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít i ve prospěch třetího, může být následná smlouva uzavřena mezi dlužníkem (tj. tím, který vzal na sebe závazek uzavřít v určité době smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se dohodl s věřitelem) a třetím subjektem, tj. bez účasti věřitele (osoby, které dlužník přislíbil uzavření budoucí smlouvy ve prospěch třetího).
Protože platná právní úprava nevylučuje, aby dlužník uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch dosud neexistujícího subjektu, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, čímž je naplněn žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu