ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.849.2004.1
sp. zn. 33 Odo 849/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce MVDr. A. J., proti žalovanému J. K., o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 381/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2004, č. j. 17 Co 235/2003-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. S. B., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že v únoru 1994 prodal žalovanému dva jezdecké koně za smluvní cenu 110.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč žalovaný žalobci zaplatil při převzetí koní, zbytek, který se zavázal uhradit do jednoho měsíce od jejich převzetí, dosud dluží.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. prosince 1999, č. j. 7 C 381/97-55, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 60.000,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 17 Co 131/2000-77, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 17. února 2003, č. j. 7 C 381/97-98, opětovně žalobě zcela vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem dostihových koní H. B. a B. S., které kupní smlouvou uzavřenou ústně dne 20. 2. 1994 prodal žalovanému za dohodnutou kupní cenu 110.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč uhradil žalovaný žalobci při převzetí koní. S ohledem na přátelské vztahy účastníků nebyl termín splatnosti zůstatku kupní ceny sjednán. K jeho úhradě byl žalovaný písemně vyzván zástupcem žalobce, „přičemž mu byl stanoven dodatečný termín do 3. 3. 1995“; ani v této lhůtě však nebyl nedoplatek uhrazen. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků řízení podle §588 občanského zákoníku a uzavřel, že žalovaný nesplnil svůj závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu převáděných koní a žalobci tak dluží nedoplatek kupní ceny ve výši 60.000,- Kč. Námitku promlčení žalované částky neshledal důvodnou. Počátek běhu promlčecí doby spojil s datem 3. 3. 1995, který byl žalovanému stanoven jako dodatečný termín k zaplacení. Jestliže byla žaloba podána u soudu dne 26. 3. 1997, stalo se tak před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 17 Co 235/2003-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že právo žalobce na zaplacení nedoplatku kupní ceny je promlčeno. Vztah účastníků řízení posoudil jako vztah občanskoprávní. Žalovaný sice v době uzavření kupní smlouvy podnikal mimo jiné v jezdectví a trénování dostihových koní a žalobce je rovněž soukromým podnikatelem, jeho oborem je však veterinární činnost, do níž nelze obchodování s koňmi (jejich prodej za účelem zisku) zahrnout. Protože si účastníci kupní smlouvy splatnost doplatku kupní ceny neujednali, mohl žalobce své právo ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku poprvé vykonat dne 21. 2. 1994, tedy dne, který následoval po dni, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný byl zástupcem žalobce vyzván k zaplacení nedoplatku kupní ceny do 3. 3. 1995; „případné jednostranné prodloužení lhůty k zaplacení částky nemůže být považováno za dohodu účastníků o splatnosti dlužné částky“. Podal-li žalobce žalobu u soudu až dne 26. 3. 1997, došlo k promlčení jeho práva, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) shledává v tom, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla hodnocena podle občanského zákoníku. Soudy obou stupňů dostatečně nevyhodnotily důvody, které vedly žalobce k získání koní do svého vlastnictví. Jediným důvodem totiž byla úhrada jeho pohledávek, které vznikly nezaplacením jím vyúčtovaných služeb, jež jako veterinární lékař prováděl pro předchozího vlastníka koní. Kupní smlouvu pak uzavírali žalobce a žalovaný jako podnikatelé, předmět smlouvy neměl žalobce pro svou potřebu, nýbrž proto, že jej získal při výkonu veterinární činnosti. Kupní smlouva tudíž souvisela s podnikatelskou činností účastníků. Z dokazování rovněž vyplynulo, že v době uzavření kupní smlouvy byli koně ustájeni u žalovaného. Rozsudky obou soudů tedy spočívají na nesprávném právním posouzení věci a žalobce navrhl, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť závěry odvolacího soudu jsou správné. Prodej koní se podnikatelské činnosti žalobce jako veterináře netýkal. Skutečnost, že by daný vztah mohl být obchodněprávním, nevyplývá ze žádných důkazů předložených žalobcem v průběhu řízení. Naopak v řízení bylo prokázáno, že pohledávky žalobce z titulu koupě a prodeje koní nebyly řádně zachyceny v jeho účetnictví. Způsob, jakým žalobce koně získal, je z hlediska kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení nerozhodný.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se dovolací soud zabýval pouze žalobcem výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V daném případě jde o otázku, který právní předpis je nutno použít při posuzování promlčení nároku na zaplacení nedoplatku kupní ceny, tj. zda se promlčení práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je specifikována v jeho ustanovení §261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy jsou obchodními závazkovými vztahy ve smyslu obchodního zákoníku a pro které tudíž platí úprava obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti – viz §261 odst.l ObchZ), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody – viz §261 odst. 2 ObchZ), nebo z povahy věci samé, z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody – viz §261 odst. 3 ObchZ).
Dovolatel namítá, že „pokud se jednalo o kupní smlouvu uzavřenou mezi ním a žalovaným, bylo zřejmé, že tuto smlouvu uzavírají jako fyzické osoby podnikatelé“, a že „předmět smlouvy neměl pro svoji osobní potřebu, ale získal ho sám při výkonu veterinární činnosti“. Byť to tedy v dovolání výslovně neuvádí, zmíněnou argumentací namítá, že odvolací soud měl při posuzování závazkového vztahu účastníků založeného kupní smlouvou z 20. 2. 1994 vyjít z ustanovení §261 odst. 1 ObchZ.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav ustanovení §261 odst. 1 ObchZ neaplikoval, neboť vyšel z předpokladu, že pro jeho použití nejsou dány zákonné důvody. Žalobce je sice podle rozhodnutí živnostenského referátu příslušného okresního úřadu soukromým podnikatelem, avšak závazkový vztah se netýkal jeho podnikatelské činnosti, jíž je odborná veterinární činnost.
Vymezení obchodních závazkových vztahů ve smyslu obchodního zákoníku v zásadě odpovídá obecnému chápání obchodů a obchodních vztahů. Zvláštní povaha vztahu odůvodňuje speciální právní úpravu v obchodním zákoníku a naopak, speciální úprava se nemá vztahovat na ty vztahy, u nichž to jejich povaha neodůvodňuje. Tak je tomu v dané věci, kdy jde o závazkový vztah založený kupní smlouvou, jejímž předmětem byli dva dostihoví koně. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobce i žalovaný jsou sice podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku (§2 odst. 2 ObchZ), avšak obchodování se zvířaty (tedy i nákup a prodej dostihových koní) rozhodně nepatří do sféry předmětu žalobcova podnikání ani k němu nemá přímý vztah. Žalobce v rámci předmětného závazkového vztahu neprovozoval odbornou veterinární činnost, ani nic, co by se k takové činnosti přímo vztahovalo. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání je přitom nutná – i podnikatel si může opatřovat věci nebo služby pro svou osobní potřebu, resp. pro jinou než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, který má obchodní charakter a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Takový vztah se řídí v plném rozsahu úpravou občanského zákoníku. Správná je námitka žalovaného, že způsob, jakým žalobce získal věci, které mu posléze prodal, je z hlediska kvalifikace jejich závazkového vztahu (tedy jimi uzavřené kupní smlouvy) bez významu. Skutečnost, že žalobce oba koně získal jako ekvivalent za jím poskytnutou veterinární službu (tj. že byl tímto způsobem odměněn za službu poskytovanou v rámci své podnikatelské činnosti), mohla být relevantní pouze ve vztahu, při němž zvířata nabyl do vlastnictví, nikoli však již ve vztahu, kdy tato zvířata - coby věci, které jsou pro něho nepotřebné, případně neupotřebitelné - žalovanému prodal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.750,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 21. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu