ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.107.2013:29
sp. zn. 4 Ads 107/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. J. Ch., zast.
JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem, se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2013, č. j. 41 A
84/2013 - 22,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2013, č. j. 41 A 84/2013 - 22, se z r u š
u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi JUDr. Tomáši Truschingerovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce
3.146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Úřad práce České republiky - Krajská pobočka v Brně rozhodnutím ze dne 10. 7. 2012,
č. j. 24783/2012/BBA, odejmul T. Ch., nar.X, příspěvek na péči ode dne 1. 8. 2012, neboť podle
posudků Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 5. 6. 2012 a 7. 6. 2012 není osobou,
která se podle §8 odst. 2 písm. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 108/2006 Sb.“) považuje za osobu závislou na pomoci
jiné fyzické osoby.
Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 15. 8. 2013,
sp. zn. SZ/526/2012/9S-JMK, č. j. MPSV-UM/13286/13/4S-JMK, podle §90 odst. 1 písm. c)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
změnilo uvedené rozhodnutí prvního stupně tak, že se podle §4 odst. 1, §7, §8 odst. 2 písm. a),
§9, §11 odst. 2 písm. a), §13 a §14 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb. snižuje příspěvek na péči
z částky 8.000 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2015.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že si v odvolacím řízení opatřil posudek
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 30. 10. 2012 a jeho
doplnění ze dne 6. 2. 2013, podle nichž je T. Ch. osobou starší 18 let věku, která se podle
§8 odst. 2 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb. považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve
stupni I (lehká závislost), a proto mu náleží příspěvek na péči ve výši 800 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně Ing. J. Ch. žalobu. V ní uvedla, že
T. Ch. je nezaopatřené dítě, osoba zvlášť tělesně postižená, invalidní důchodce druhého stupně,
osoba s vozíkem hrazeným z veřejného zdravotního postižení a do zahájení správního řízení byl
osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III (těžká závislost). Ona je jeho jediným
žijícím rodičem, hlavním živitelkou a pečovatelkou. Svou žalobní legitimaci odvozuje na základě
svého podání ze dne 17. 2. 2013, v němž oznámila své účastenství v řízení, a z toho, že právní
mocí žalobou napadeného rozhodnutí se změnila její subjektivní veřejná práva zakotvená v §5
odst. 1 písm. s), §9 odst. 6 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), a v §7 písm. g) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2013, č. j. 41 A 84/2013 - 22, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného o odvolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že
účastníkem správního řízení byl syn žalobkyně T. Ch., v důsledku čehož žalobkyni nesvědčí
legitimace k podání předmětné žaloby ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.). Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že pro
aktivní legitimaci je směrodatné, zda napadené rozhodnutí uložilo žalobkyni nějaké povinnosti
nebo ji zkrátilo na jejích právech. Jinými slovy to znamená, že žalobkyni musí svědčit právo, o
němž bylo ve správním řízení rozhodováno, tedy že musí být tou osobou, které se rozhodnutí
přímo dotýká. Takovou osobou však žalobkyně není. V této souvislosti soud odkázal na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 A 45/2001 - 65. Zjištění nedostatku aktivní
legitimace je soud povinen zohlednit v každé fázi řízení a se žalobou naložit způsobem
stanoveným zákonem. Z těchto důvodů soud podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. žalobu odmítl,
neboť k jejímu podání nebyla žalobkyně zjevně oprávněna.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, který je uveden v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že žalobní legitimace podle §65 s. ř. s. musí být
dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon
správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž zda se
podle jeho tvrzení negativně projevil v jeho právní sféře. Jestliže tedy ztratila možnost být státním
pojištěncem, projevilo se žalobou napadené rozhodnutí negativně v její právní sféře. V této
souvislosti stěžovatelka odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2009, č. j. 2 As 51/2008 - 161, a ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64. Tato rozhodnutí
přitom překonala usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 A 45/2001 - 65, o který opřel
krajský soud usnesení o odmítnutí žaloby.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že podle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, postačí pro aktivní
legitimaci pouze porušení procesních práv. K tomu došlo v dané věci tím, že jí správní orgány
zbavily účastenství ve správním řízení. Test aktivní legitimace pomocí účastenství v řízení pak byl
překonán v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64,
podle něhož konstrukce §65 s. ř. s. nutně nevyžaduje předchozí účastenství žalobce ve správním
řízení.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka dále namítla, že její žalobní legitimace je
postavena na skutečnosti, podle níž je matkou účastníka řízení, který je zdravotně postižen
a znevýhodněn a současně je stále nezaopatřeným dítětem připravující se na budoucí povolání.
Navíc se jednalo o řízení týkající se příspěvku na péči, jehož příjemcem a účastníkem správního
řízení byl její syn T. Ch.. Ona pak je osobou, která o příjemce dávky řádně pečuje a příjemce je na
ní závislý. Mezi příjemcem dávky a jeho matkou je navíc blízký rodinný vztah, matka i ve
správním řízení aktivně vystupovala a hájila práva příjemce dávky. Krajský soud se tedy při svém
rozhodování řídil přepjatým formalismem a nezohlednil veškerá specifika projednávané věci.
Dále stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti namítla, že se krajský soud vůbec nezabýval
tím, zda by byl příjemce dávky, který je stále nezaopatřeným dítětem, s ohledem na své postižení,
schopen sám řádně hájit svá práva správní žalobou a vystupovat v řízení před soudem ve
správním soudnictví. Lze mít za to, že tomu tak nebylo. Odmítnutí žalobního návrhu krajským
soudem z důvodu nedostatku aktivní legitimace matky účastníka správního řízení, kdy tento
účastník není schopen se v řízení řádně bránit a jeho matka je jedinou osobou, která může jeho
práva hájit, je protiústavní. Tímto postupem totiž může dojít k tomu, že příjemci dávky bude
znemožněno řádně hájit svá práva před nezávislým soudem a dojde tak k porušení jeho
základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. V daném případě navíc nejde
o bezúspěšné či nesmyslné uplatňování práva, nýbrž o skutečně závažné porušení práv příjemce
dávky ze strany správního orgánu.
Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti jako závažnou skutečnost svědčící o její aktivní
legitimaci zmínila i to, že uvedeným rozhodnutím, ač se týkalo příspěvku na péči jejího syna, bylo
zasaženo i do její právní sféry a jejích subjektivních práv týkajících se účasti na důchodovém
pojištění a současně se vztahují ke statutu pojištěnce, za něhož hradí pojistné na veřejné zdravotní
pojištění stát. Ve smyslu §65 s. ř. s. je tak osobou, jíž aktivní legitimace k podání žalobního
návrhu svědčí, a krajský soud se měl jejím žalobním návrhem meritorně zabývat. Napadeným
rozhodnutím žalovaného došlo totiž k přehodnocení stupně závislosti jejího syna z III. stupně na
stupeň I. Z důvodu této změny posouzení stupně závislosti syna přestala být pojištěna podle
zákona o důchodovém pojištění jako osoba pečující osobně o osobu blízkou, která je závislá na
pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo
stupni IV (úplná závislost). Současně za ni stát přestal hradit pojistné na veřejné zdravotní
pojištění, jak doposud činil podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Podle názoru stěžovatelky se tedy napadené rozhodnutí žalovaného dotýká subjektivních
práv a povinností jejího syna T. Ch. a současně i přímo jejích práv, takže zasahuje do právní sféry
obou subjektů. Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a v jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat
zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo
zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, které bylo publikováno pod č. 906/2006 Sb. NSS, dovodil neudržitelnost
takové interpretace ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně
vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva,
jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují
se totiž poměrně zhusta situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné
právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy žalobní
legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech. Jednak se určitá
rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají, jednak je takový požadavek
zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce,
ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat
doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. „Žalobní legitimace podle tohoto
ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon
správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich
právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva
a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil v jeho právní sféře.“
Ze závěrů učiněných v tomto judikátu vycházel Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne
28. 8. 2009, č. j. 2 As 51/2008 - 161, a ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64.
Z této definice §65 s. ř. s. je zřejmé, že stěžovatelka nemůže svou aktivní legitimaci
k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného odvozovat od dotčení práv jejího syna T. Ch.,
neboť soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu slouží k ochraně vlastních veřejných
subjektivních práv žalobce. Na základě judikaturou Nejvyššího správního soudu široce
nastaveného vnímání ustanovení §65 s. ř. s. je však přesto zřejmé, že jí v dané věci žalobní
legitimace svědčila.
Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto
příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto
zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního
rozpočtu. Nárok na příspěvek má osoba uvedená v §4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních
životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8, pokud jí tuto pomoc
poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v §83 nebo poskytovatel sociálních
služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle §85 odst. 1 nebo dětský
domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má
tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní
péče v průběhu hospitalizace. (§7 odst. 1, odst. 2 zákona o sociálních službách).
Příspěvek na péči je tedy státní dávkou poskytovanou fyzickým osobám v nepříznivé
sociální situaci, které jsou závislé na pomoci jiné osoby. Jejím účelem je umožnit osobě,
aby si podle vlastního uvážení zajistila pomoc v rámci rodiny, nebo prostřednictvím
poskytovatele sociálních služeb formou poskytnutí některé ze sociálních služeb, popřípadě
prostřednictvím jiné fyzické nebo právnické osoby stanovené zákonem, anebo kombinací těchto
forem. Příjemcem příspěvku na péči je podle §19 zákona o sociálních službách zpravidla
oprávněná osoba, tedy ta, které byla uvedená dávka přiznána. Nicméně z uvedeného účelu
poskytování příspěvku na péči je zřejmé, že tato dávka je ve skutečnosti určena fyzickým
a právnickým osobám, které jejímu poživateli poskytují pomoc. Příspěvek na péči totiž pečujícím
osobám kompenzuje ztrátu příjmů či jejich podstatné snížení, k čemuž častokrát dochází
v důsledku nutnosti intenzivní péče o osobu, která v důsledku dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje jejich pomoc při zvládání základních životních potřeb. Zařízením
sociálních služeb zase příspěvek na péči pokrývá náklady na sociální služby poskytované příjemci
této dávky.
O tom, že příspěvek na péči je ve skutečnosti určen pro osoby pečující o jeho poživatele,
svědčí i různá práva, která jim zákonodárce přiznává. Nárok na příspěvek na péči a jeho výše
se totiž podle §8 a §11 zákona o sociálních službách odvíjejí od stupně závislosti, přičemž
při dosažení závislosti ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost),
ve stupni IV (úplná závislost) nebo ve stupni I (lehká závislost) u osob mladších 10 let vznikají
za stanovených podmínek vyjmenovaným osobám, které poživateli příspěvku na péči poskytují
pomoc, různé nároky v oblasti sociálního zabezpečení, pracovněprávních vztahů i daňové.
Především tyto pečující osoby mají účast na důchodovém pojištění prostřednictvím
institutu náhradních dob pojištění, aniž by za ně musely platit pojistné na důchodové pojištění.
Při stanovení výše důchodu jsou pak stanovena zvláštní, výhodná, pravidla pro pečující osoby,
které takto získaly aspoň 15 roků náhradní doby pojištění (§5 odst. 1 písm. s) a §19a zákona
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dále za tyto osoby platí stát pojistné
na veřejné zdravotní pojištění, jak vyplývá z §7 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Jejich osobní péče o osoby závislé na pomoci jiné osoby se pak pro účely nároku na
podporu v nezaměstnanosti považuje za náhradní dobu zaměstnání, jak vyplývá
z §41 odst. 3 písm. d), f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu závislou na pomoci
jiné osoby v uvedených stupních, smí být vysílán na pracovní cestu mimo obvod obce svého
pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem. Přeložit ho může zaměstnavatel jen na jeho
žádost. Pokud tento zaměstnanec požádá o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu
stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen této žádosti vyhovět, pokud tomu
nebrání vážné provozní důvody (§240 a §241 zákoníku práce). Konečně pak příjem pečující
osoby, který získá z důvodu péče o osobu, jež má nárok na příspěvek na péči, je osvobozen od
daně z příjmů. Osvobozena je přitom částka příjmu až do výše příspěvku na péči, který je
vyplácen osobě, o niž je pečováno (§4 odst. 1 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů).
O faktickém využití příspěvku na péči ve vztahu k zařízením sociálních služeb,
která poživateli této dávky poskytují pobytové služby, pak rovněž nevznikají žádné pochybnosti.
Za pobytové služby poskytované v týdenních stacionářích, domovech pro osoby se zdravotním
postižením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem a zdravotnických zařízeních
ústavní péče totiž hradí osoba úhradu za péči poskytovanou ve sjednaném rozsahu ve výši
přiznaného příspěvku na péči, s výjimkou týdenních stacionářích, kde činí úhrada za péči
maximálně 75 % přiznaného příspěvku (§73 odst. 1, odst. 4 zákona o sociálních službách).
Osoby poskytující pomoc poživateli příspěvku na péči jsou tedy faktickými příjemci této
dávky. Tato skutečnost je ostatně důsledkem stanovení podmínek pro vznik nároku na příspěvek
na péči. Osoba zařazená do některého ze čtyř stupňů závislosti má totiž podle §7 odst. 2 zákona
o sociálních službách nárok na tuto dávku jen za předpokladu, že jí potřebnou pomoc poskytuje
některá z osob uvedených v tomto ustanovení. S ním koresponduje i úprava přechodu nároku
na příspěvek na péči obsažená v §16 odst. 1 zákona o sociálních službách, podle níž tento nárok
ve stanoveném rozsahu nabývá pouze osoba zde uvedená, která byla uvedena v žádosti
o příspěvek, popřípadě byla v průběhu řízení ohlášena jako osoba poskytující žadateli o příspěvek
pomoc, a která se navíc od zahájení řízení podílela na pomoci žadateli o příspěvek do dne jeho
smrti. Jedná se přitom v podstatě o stejné fyzické či právnické osoby jako ty, které jsou uvedeny
v §7 odst. 2 zákona o sociálních službách.
Rozhodnutí správního orgánu o odejmutí či snížení příspěvku na péči tedy zasahuje do
právní sféry osoby poskytující pomoc příjemci příspěvku na péči. Dotčenost její právní sféry
spočívá ve ztrátě či poklesu příjmů, které pobírala od osoby závislé na její pomoci, jakož i shora
uvedených nároků v oblasti sociálního zabezpečení, v pracovněprávních vztazích a na
osvobození od daně z příjmů. Jedná se tedy o zásah do celé řady jejích základních práv
zakotvených v Listině základních práv a svobod.
K takové situaci došlo i v projednávané věci. V ní totiž žalovaný po zjištění o poklesu
závislosti syna stěžovatelky staršího 18 let na pomoci jiné fyzické osoby ze stupně III (těžká
závislost) na stupeň I (lehká závislost) snížil žalobou napadeným rozhodnutím příspěvek na péči
z částky 8.000 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně. V důsledku toho stěžovatelka zároveň
minimálně pozbyla účast na důchodovém pojištění podle §5 odst. 1 písm. s) zákona
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nárok na placení pojistného na
veřejné zdravotní pojištění státem podle §7 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdravotním
pojištění a nárok na osvobození od daně z příjmů podle §4 odst. 1 p ísm. i) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. O dotčení právní sféry
stěžovatelky tedy nemůže být žádných pochybností.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení,
v němž byla jejímu synovi snížena výše příspěvku na péči. Konstrukce §65 odst. 1 s. ř. s. totiž
nutně nevyžaduje předchozí účastenství žalobce ve správním řízení a z hlediska aktivní legitimace
k podání žaloby proto není určující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem
správního řízení, nýbrž to, zda vydaným rozhodnutím byla dotčena jeho právní sféra ve shora
popsaném smyslu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2011,
č. j. 2 Afs 4/2011 - 64, který vycházel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42. Tato nová judikatura pak překonala opačný závěr učiněný v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 A 45/2001 - 65, na něhož odkázal krajský
soud v napadeném usnesení.
Navíc účastníky správního řízení jsou podle §27 odst. 2 správního řádu též další dotčené
osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.
V řízení o příspěvku na péči podle §23 a násl. zákona o sociálních službách není účastenství
upraveno odchylně. Proto za osoby, jejichž práva nebo povinnosti mohou být v řízení o odejmutí
či snížení příspěvku na péči přímo dotčena, mohou být nepochybně považovány právě osoby
poskytující pomoc poživateli příspěvku na péči, neboť takové řízení může z uvedených důvodů
vést k zásahu do jejich právní sféry. V dané věci tedy stěžovatelce příslušelo postavení účastníka
správního řízení.
Lze tedy uzavřít, že osoba poskytující pomoc příjemci příspěvku na péči je aktivně
legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí o odvolání týkajícího se odejmutí nebo snížení
příspěvku na péči. Takovou žalobu proto nelze odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Krajský soud tedy pochybil, když takto postupoval, v důsledku čehož došlo k naplnění důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle §110 odst. 4
s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto zrušovacím
rozhodnutí. V novém rozhodnutí krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatelky a náhrada jeho hotových výdajů
byla stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Zástupce stěžovatelky učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby podle
§11 odst. 1 písm. b), d) advokátního tarifu (první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy
zastoupení a doplnění kasační stížnosti), za který mu náleží odměna ve výši 2 x 1.000 Kč podle
§9 odst. 2 a §7 advokátního tarifu a režijní paušál podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
2 x 300 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8
s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 2.600 Kč,
tj. 546 Kč. Zástupci stěžovatelky bude vyplacena odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 3.146 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelky, která je osvobozena od soudních
poplatků, nese stát (srov. §35 odst. 8 a §60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu