ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.116.2010:113
sp. zn. 4 Ads 116/2010 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: T. N., zast.
JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16 Cad
28/2009 - 90,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16 Cad 28/2009 - 90,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X.
IV. V řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009,
č. X, se p ř i z n á v á ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Danielu Volákovi
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 6818 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 1. 2009, č. X, podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zamítla žádost žalobkyně o plný invalidní
důchod, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 29. 12.
2008 není žalobkyně plně invalidní.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16 Cad 28/2009 - 90,
ve výroku I. zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované, ve výroku II. nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III. přiznal ustanovenému advokátovi
JUDr. Danielu Volákovi náhradu nákladů řízení ve výši 24 097,90 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že podle posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise v Ústí
nad Labem“) ze dne 27. 7. 2009 se k datu vydání rozhodnutí žalované jednalo u žalobkyně
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl zcela lehký, vleklý
vertebrogenní syndrom bederní, funkční při svalové dysbalanci. Toto zdravotní postižení
posudková komise v Ústí nad Labem podřadila pod zdravotní postižení uvedené v kapitole XV,
oddílu F, položce 2, písm. a) Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., podle něho stanovila míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 10 % a dospěla k závěru, že žalobkyně
nebyla ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní. Žalobkyně
se závěry posudkové komise v Ústí nad Labem nesouhlasila, a proto byl dne 10. 3. 2010
vypracován Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková
komise v Praze“) nový posudek o jejím zdravotním stavu. Posudková komise v Praze dospěla
k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně
byla myomatosa děložní, která vedla k inkontinenci moči s nahodilým a ojedinělým odchodem
moči při zatížení. Toto onemocnění podle posudkové komise v Praze odpovídá zdravotnímu
postižení uvedenému v kapitole XI, oddílu B, položce 4, písm. a) Přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. a způsobuje míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně
ve výši 10 %. Rovněž podle závěru posudkové komise v Praze tedy žalobkyně nebyla ke dni
vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní.
Podle krajského soudu posudek posudkové komise v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2009
a posudek posudkové komise v Praze ze dne 10. 3. 2010, které v přezkumném soudním řízení
představují stěžejní důkazy, na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských
nálezů náležitě zhodnotily zdravotní stav žalobkyně. Ta byla při jednání posudkových komisí
přítomna a byla během nich přešetřena odbornými lékařkami z oborů rehabilitace a interna.
Obě posudkové komise přitom učinily shodný závěr o desetiprocentní míře poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a o tom, že žalobkyně nebyla ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí plně ani částečně invalidní. Z těchto důvodů se krajský soud s posudkovými závěry
obou komisí ztotožnil a žalobu označil za nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní namítla, že se krajský soud nikterak
nevypořádal s podáním ze dne 20. 5. 2010 a ani nezmínil, jaké závěry z něho učinil. Podle další
stížnostní námitky nevzal soud v úvahu veškeré lékařské nálezy. Konečně stěžovatelka namítla,
že zdravotní potíže, které se od vydání rozsudku ještě zhoršily, jí znemožňují výkon
jakékoliv práce. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16 Cad 28/2009 - 90, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) vázán jejím rozsahem. Rovněž tak je podle odstavce třetího téhož
ustanovení vázán důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny, což však neplatí,
bylo-li řízení před krajským soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné. Zmatečnost řízení před krajským soudem pak podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
spočívá v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného
činu soudce.
K zmatečnosti řízení před soudem došlo i v nyní projednávané věci, takže Nejvyšší
správní soud k ní musel přihlížet z úřední povinnosti, i když nebyla v kasační stížnosti namítnuta.
Ze dvou fotokopií doručenky, které jsou založeny v různých částech správního spisu,
jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X, o zamítnutí žádosti o plný
invalidní důchod bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 5. 2. 2009. Ve správním
spise se přitom nenachází žádné další rozhodnutí žalované, které by bylo vydáno téhož dne,
případně v blízkém časovém období před nebo po něm, a proto je zcela zřejmé, že stěžovatelka
mohla dne 5. 2. 2009 obdržet jen uvedené rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka sepsala dne 20. 4. 2009 žalobu a téhož dne
ji osobně podala Okresnímu soudu v Mostě. Ten žalobu neprodleně zaslal Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, který ji obdržel dne 23. 4. 2009. Uvedené skutečnosti jsou doloženy listinami
založenými v soudním spise (č. l. 1 a 2) i ve správním spise. Z jejich obsahu nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě sepsala žalobu dříve
a podala ji přímo u správního orgánu, čímž by podle §72 odst. 1 věty druhé s. ř. s. došlo
k zachování lhůty pro podání žaloby. Za této situace je tedy nutné vycházet z toho, že žaloba
proti rozhodnutí žalované byla podána dne 20. 4. 2009.
Mezi základní podmínky řízení patří včasnost podané žaloby. Pokud tato podmínka
není splněna, nemůže být rozhodnuto ve věci samé a soud je povinen podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. žalobu jako opožděnou odmítnout. K takové situaci došlo i v nyní posuzovaném případě.
Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která je zakotvena v §72 odst. 1 věty první s. ř. s.,
totiž počala ve smyslu §40 odst. 1 věty první s. ř. s. běžet dnem následujícím po doručení
rozhodnutí žalované stěžovatelce, tedy od 6. 2. 2009. Poslední den lhůty pak podle §40 odst. 2
věty první s. ř. s. připadl na den, který se svým označením shodoval se dnem, který určil počátek
lhůty. V dané věci dvouměsíční lhůta pro podání žaloby měla skončit v neděli 5. 4. 2009.
Proto se podle §40 odst. 3 věty první s. ř. s. považoval za poslední den této lhůty nejblíže
následující pracovní den. V posuzovaném případě tedy připadl konec lhůty pro podání žaloby
na pondělí 6. 4. 2009, avšak stěžovatelka ji podala Okresnímu soudu v Mostě dne 20. 4. 2009,
tedy až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to,
že žaloba byla podána u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení, který ji správně
neměl zasílat krajskému soudu, nýbrž měl podle §104b odst. 1 občanského soudního řádu řízení
o ní zastavit a stěžovatelku poučit o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
ve správním soudnictví. I kdyby tak totiž Okresní soud v Mostě učinil, pak by podle §72 odst. 3
věty druhé s. ř. s. platilo, že žaloba ve správním soudnictví byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Také v tomto případě by tedy bylo nutné vycházet
z toho, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dne 20. 4. 2009.
Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X, tedy byla nepochybně podána
opožděně. K délce lhůty pro podání žaloby a její přiměřenosti pak lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, publikovaný pod č.
297/2004 Sb. NSS, podle kterého „§72 odst. 1 s. ř. s., který k podání žaloby … poskytuje poměrně
dlouhou lhůtu dvou měsíců, dává i práva neznalým osobám dostatek času k tomu, aby k ochraně svých
subjektivních veřejných práv učinily patřičné kroky, například tím, že vyhledají právní pomoc …“
V dané věci krajský soud včasnost žaloby neověřoval, ačkoliv bylo zřejmé, že mezi datem
vydání žalobou napadeného rozhodnutí a sepsáním žaloby uplynula doba téměř tří měsíců,
takže o včasnosti žaloby musely panovat pochybnosti již v žalobním řízení. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že žalovaná se v žalobním řízení o opožděnosti žaloby nikterak nezmínila.
Judikatura správních soudů totiž dovodila, že „zjistí-li krajský soud, že žaloba byla podána opožděně,
odmítne ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to bez ohledu na to, že již případně provedl procesní úkony
směřující k rozhodnutí o věci samé“ (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 As 11/2005 - 72, publikovaný pod č. 715/2005 Sb. NSS).
Lze uzavřít, že kvůli opožděnosti žaloby chyběly podmínky řízení o ní a již v řízení
před krajský soudem tak byly dány důvody pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Jestliže krajský soud přesto žalobu meritorně projednal, bylo řízení před ním vedené
zmatečné a došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
k čemuž musel Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 téhož zákona přihlédnout z úřední
povinnosti, jak již bylo zmíněno.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně žalobu odmítl.
Vzhledem k nesplnění podmínek žalobního řízení se pak již Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat námitkami uplatněnými v kasační stížnosti.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a současně rozhodne
o odmítnutí návrhu, je podle §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. povinen rozhodnout i o nákladech
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Z tohoto důvodu musel
Nejvyšší správní soud rozhodnout nejenom o nákladech řízení o kasační stížnosti,
nýbrž i o nákladech řízení o žalobě. Ty však účastníkům řízení nepřiznal, neboť při odmítnutí
návrhu nemá podle §120 a §60 odst. 3 věty první s. ř. s. žádný z nich právo na jejich náhradu.
Není přitom podstatné, že napadeným rozsudkem došlo k zamítnutí žaloby, neboť z hlediska
rozhodování o nákladech je podstatný celkový výsledek, a nikoliv dílčí úspěch účastníka řízení
v některém stádiu řízení ve správním soudnictví. Navíc podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nelze
správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění přiznat náhradu nákladů řízení,
i když měl ve věci plný úspěch.
Rozhodnutím o nákladech řízení však není jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
jeho účastníkům, nýbrž i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové
výdaje a odměnu za zastupování účastníka řízení (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 2 Azs 76/2003 - 41, publikované pod č. 644/2005 Sb. NSS).
Z tohoto důvodu nebylo možné ve zrušeném rozsudku krajského soudu ponechat výrok č. III,
kterým byla ustanovenému advokátovi přiznána náhrada nákladů řízení o žalobě ve výši 24
097,90 Kč (správně měla být zvolena formulace o přiznání odměny za zastupování a o náhradě
hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně - pozn. NSS). Ostatně tento výrok nejspíše
ani nebyl doposud realizován, neboť v soudním spise se nenachází žádný doklad o výplatě
odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů advokátovi ani pokyn k jejímu provedení.
Nejvyšší správní soud tak musel podle §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. znovu rozhodnout
i o přiznání odměny za zastupování a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci
stěžovatelky JUDr. Danielu Volákovi v řízení o žalobě. Takto ustanovený zástupce
pak byl oprávněn zastupovat stěžovatelku také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované
pod č. 1460/2008 Sb. NSS). Také v tomto případě podle §120 a §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů, a proto bylo nutné o nich rozhodnout
i ve vztahu k řízení o kasační stížnosti.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti a o žalobě přiznal
ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů
v celkové výši 6818 Kč, která se po zaokrouhlení skládá z částky 3000 Kč za šest úkonů právní
služby po 500 Kč (první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění
žaloby učiněné dne 15. 6. 2009, vyjádření k posudku posudkové komise v Ústí nad Labem
učiněné dne 6. 10. 2009, vyjádření k posudku posudkové komise v Praze učiněné dne 20. 5. 2010,
účast na jednání před krajským soudem konaného dne 28. 6. 2010 a podání kasační stížnosti
ze dne 26. 7. 2010 podle §7 bod 2, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), z částky 1800 Kč
za s tím souvisejících šest režijních paušálů po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.),
z částky 481,60 Kč za cestovné k jednání před krajským soudem a zpět (§13 o dst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.), z částky 400 Kč za náhradu promeškaného času stráveného cestou k tomuto
jednání a zpět v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 1 písm. a), odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 1136,32 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty,
kterou byl advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování
a náhrad, jež byly vyjmenovány (§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů bude ustanovenému zástupci proplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu v obvyklé lhůtě.
Nejvyšší správní soud však nemohl ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznat odměnu
za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč, jak nesprávně učinil krajský soud v napadeném
rozsudku. Ve věcech důchodového pojištění se totiž podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
považuje za tarifní hodnotu částka 1000 Kč, takže sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby z ní činí 500 Kč, jak vyplývá z §7 bodu 2 téhož právního předpisu. Rovněž
tak nebylo možné ustanovenému zástupci přiznat odměnu za tři jednání s klientkou, které měl
podle podání ze dne 29. 6. 2010 poskytnout a které mu krajský soud v napadeném rozsudku
uznal, neboť uskutečnění těchto dalších porad s klientkou a jejich trvání přesahující jednu hodinu
ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokát nikterak nedoložil.
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2005,
č. j. 7 Azs 125/2005 - 37, www.nssoud.cz, podle něhož „jestliže ze soudního spisu není zřejmé,
že ustanovený advokát učinil úkon právní služby, za který náleží odměna podle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, soud mu odměnu nepřizná.“ Konečně Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupci
ani odměnu za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení v řízení o kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., které se advokát taktéž domáhal
v podání ze dne 20. 9. 2010, neboť ten již zastupoval stěžovatelku v žalobním řízení,
takže s projednávanou věcí byl dostatečně obeznámen a první poradu s klientkou již nebylo
zapotřebí konat. Navíc zástupce stěžovatelky uskutečnění tohoto úkonu právní služby ničím
nedoložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu