ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.13.2012:31
sp. zn. 4 Ads 13/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. V.,
zast. Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 Ad 24/2011 –
142,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 24/2011 – 142, ze dne
7. 12. 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 1. 2009, č. j . 318/2009, bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně proti výroku č. 2 rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále též „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2008, č. j. 169211/2008/KUSK, a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo v části výroku č. 2 potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně o registraci v omezeném rozsahu bylo ve smyslu §8 odst. 1 zákona
č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném
ke dni vydání rozhodnutí [dále jen „zákon č. 160/1992 Sb.“, s účinností od 1. 4. 2012 zrušen
zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon
o zdravotních službách)], bylo poskytování zdravotní péče v nestátním zdravotnickém zařízení,
jehož provozovatelem je žalobkyně, výrokem č. 1 povoleno v rozsahu „porodní asistentka:
poskytování zdravotní péče v porodní asistenci, tj. zajištění nezbytného dohledu, poskytování péče a rady ženám
během těhotenství (psychoprofylaxe, edukace, laktační poradenství), ve spolupráci s lékařem se podílí
na preventivní, léčebné, diagnostické, rehabilitační, neodkladné nebo dispenzární péči.“
Současně byla žádost žalobkyně jako provozovatele o registraci a oprávnění k poskytování
zdravotní péče v nestátním zdravotnickém zařízení výrokem č. 2 zamítnuta v rozsahu, v němž
porodní asistentka:
- sleduje stav plodu v děloze všemi vhodnými klinickými i techn ickými prostředky, rozpoznává
u matky, plodu nebo novorozence příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá
mu v případě zásahu; při nepřítomnosti lékaře provádí neodkladná opatření;
- připravuje rodičky k porodu, pečuje o ně ve všech dobách porodních a vede fyziologické
porody, včetně případného nástřihu hráze; v neodkladných případech vede i porody v poloze
koncem pánevním; neodkladným případem se rozumí vyšetřovací nebo léčebný výkon nezbytný
k záchraně života nebo zdraví;
- ošetřuje porodní a poporodní poranění a pečuje o šestinedělky;
- zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení léčivých přípravků, manipulaci s nimi a jejich dostatečnou
zásobu;
- zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení zdravotnických prostředků a prádla, manipulaci s nimi,
jejich dezinfekci a sterilizaci a jejich dostatečnou zásobu;
- poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým
novorozencům prostřednictvím ošetřovatelského procesu a provádí jejich první ošetření, včetně
případného zahájení okamžité resuscitace;
- pod přímým vedením lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví;
a) asistuje při komplikovaném porodu
b) asistuje při gynekologických výkonech
c) instrumentuje na operačním sále při porodu císařským řezem.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na ustanovení §4 zákona č. 160/1992 Sb.
a úpravu prováděcí vyhlášky 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení
zdravotnických zařízení, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „vyhláška č. 49/1993 Sb.“,
s účinností od 1. 9. 2010 nahrazena vyhláškou č. 221/201 0 Sb., o požadavcích na věcné
a technické vybavení zdravotnických zařízení, která byla s účinností od 1. 4. 2012 zrušena
zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), a konstatoval, že žalobkyně v žádosti
nedoložila vyjma své osoby žádné personální ani věcné vybavení. Ztotožnil se se závěrem
správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně nenavrhuje a ani fakticky nedisponuje žádným
vybavením odpovídajícím požadovanému druhu a rozsahu péče, a to přestože se jedná o jednu ze
základních podmínek provozu zdravotnického zařízení. Správní orgán prvního stupně řádně
aplikoval správní uvážení při stanovení minimálních požadavků na personální a věcné vybavení
pracoviště pro poskytování porodní péče, přičemž nic nebránilo tomu, aby při něm odkázal
na metodiku žalovaného Vybavení porodnického pracoviště a vedení porodů v ČR,
publikovanou ve věstníku žalovaného č. 2/2007 (dále též „metodika žalovaného“), která vychází
z doporučení odborných společností, dlouhodobých zkušeností a odborných názorů. Tato
metodika je správními orgány v rozhodovací praxi pravidelně aplikována, což odpovídá i zásadě
předvídatelnosti rozhodování. Žalovaný zdůraznil, že povinnost dostát požadavkům zákona
č. 160/1992 Sb. nelze obejít odkazem na §5 vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti
zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „vyhláška č. 424/2004 Sb.“, s účinností od 14. 3. 2011 nahrazena vyhláškou č. 55/2011 Sb.,
o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků). Aplikaci správního
uvážení za účelem ochrany veřejného pořádku není na překážku, že vyhláška č. 49/1993 Sb.
neobsahuje výslovnou úpravu požadavků na vybavení pracovišť porodních asistentek. Žalovaný
uzavřel, že žalobkyni nejsou při výkonu jejího povolání svévolně kladeny administrativní
překážky, neboť správní orgány jsou povinny postupovat v souladu s právními předpisy.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 13. 3. 2009, ve které
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a současně uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobkyni náklady řízení. Uvedla, že je porodní asistentkou, které bylo žalovaným vydáno
osvědčení o odborné způsobilosti k výkonu povolání porodní asistentky podle §6 zákona
č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských
zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 96/2004 Sb.“). Poukázala na to, že pokud
je porodní asistentka zaměstnána v jiném zdravotnickém zařízení, nemusí pro výkon své profese
splňovat žádné další požadavky, pokud má však porodní asistentka zájem své povolání vykonávat
samostatně, musí být zaregistrována jako nestátní zdravotn ické zařízení podle zákona
č. 160/1992 Sb. Namítala, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná,
že správní orgány po žalobkyni vyžadovaly splnění podmínek registrace jejího zdravotnického
zařízení, které nemají oporu v obecně závazných právních předpisech, a překročily tak meze
zákona. Zdůraznila, že vyhláška č. 49/1993 Sb. nestanoví požadavky na vybavení pracoviště
porodní asistentky.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně chce vykonávat svoji praxi v domácím prostředí žen
- rodiček (v jejich obydlí) a její kancelář má sloužit jen jako kontaktní místo či pro poskytování
konzultací, je přesvědčena, že by v jejím případě měly být aplikovány technické a věcné
požadavky typu „P – „pracoviště sestry“, druh „kontaktní pracoviště sestry při poskytování
domácí péče“, jak jsou tyto vymezeny v příloze k vyhlášce č. 49/1993 Sb. Tyto požadavky přitom
žalobkyně splňuje, což potvrdil i správní orgán prvního stupně. Správní orgány podle názoru
žalobkyně řádně neodůvodnily, podle jakých kritérií její žádosti o registraci částečně vyhověly
a částečně ji zamítly. Trvat na splnění požadavků podle metodiky žalovaného je pak nejen
nezákonné, ale i nepřiměřené a v rozporu s mezinárodními standardy; tato metodika nemůže
stanovovat povinnosti nad rámec obecně závazných právních předpisů. Žalobkyně je mimoto
toho názoru, že pokud jsou kladeny administrativní překážky výkonu povolání porodní asistentky
v domácím prostředí, je ohrožována bezpečnost žen, které se rozho dnou pro porod doma; není-li
totiž k dispozici porodní asistentka, tyto ženy rodí pouze za asistentce partnera, přítelkyně či jiné
nekvalifikované osoby. Žalobkyně poukázala na čl. 4 směrnice Rady 80/155/EHS ze dne
21. 1. 1980 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti
porodních asistentek a jejího výkonu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „směrnice
80/155/EHS“, s platností od 20. 10. 2007 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2005/36/ES ze dne 7. 9. 2005 o uznávání odborných kvalifikací). Upozornila na odlišný status
porodních sester oproti lékařům – porodníkům a zdůraznila své přesvědčení, že nelze trvat
na tom, aby její porodnické pracoviště splňovalo standa rdy požadované žalovaným,
neboť v případě nepředpokládaných komplikací je povinna zajistit transfer rodičky
do odpovídajícím způsobem vybaveného zdravotnického zařízení. Rozporovala rovněž otázku
předvídatelnosti rozhodnutí, neboť jiné správní orgány prvního stupně podle jejích informací
v řadě případů vydávají porodním asistentkám v obdobném postavení registraci bez omezení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 Ca 83/2009 – 87, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku městský soud poukázal na §10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb., podle něhož
je provozovatel nestátního zdravotnického zařízení povinen k žádosti o registraci připojit mimo
jiné souhlas orgánu příslušného k registraci s personálním a věcným vybavením, s druhem
a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátní zdravotnickým zařízením (dále též „souhlas
s personálním a věcným vybavením“), který představuje tzv. subsumovaný správní akt,
tedy podkladové rozhodnutí, jehož obsah je závazný pro navazující finální správní akt
(jímž je rozhodnutí o registraci) a který je podle §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumáván společně s finálním
správním aktem. V projednávané věci se jednalo o souhlas správního orgánu prvního stupně
s personálním a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 77513/2008/KUSK , kterým byl
vymezen pouze částečný souhlas s personálním a věcným vybavením; žalobkyni byla následně
vydána registrace ve stejném rozsahu. Tím se projevila vzájemná provázanost obou rozhodnutí,
a městský soud se tedy nemohl ztotožnit s názorem žalobkyně, že by správní orgány
neodůvodnily, podle jakého kritéria její žádosti o registraci vyhověly pouze částečně; maximální
rozsah registrace byl předurčen již rozhodnutím o souhlasu s personálním a věcným vybavením.
Ohledně námitek žalobkyně, týkajících se nadbytečnosti komplexního vybavení jejího
zdravotnického zařízení, určeného k vedení fyziologických porodů přímo v domácnostech,
městský soud konstatoval, že se jedná o polemiku nikoli s aplikací právních předpisů, nýbrž
s právní úpravou jako takovou; přezkum vhodnosti konkrétní právní úpravy ovšem správním
orgánům ani soudu nepřísluší.
Co do možnosti přezkumu podkladového rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným
vybavením ze dne 23. 5. 2008 dospěl městský soud k závěru, že není oprávněn přezkoumávat
zákonnost tohoto podkladového rozhodnutí podle §75 odst. 2 s. ř. s. za situace, kdy žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání a nevyužila tak opravné prostředky, které jí proti
tomuto rozhodnutí poskytuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Takový přezkum by byl v rozporu se zásadou subsidiarity soudní
ochrany, na níž je správní soudnictví postaveno a která je vyjádřena mimo jiné v ustanoveních §5
a §68 písm. a) s. ř. s. Žalobní námitky, které se týkají souhlasu s personálním a věcným
vybavením, jsou proto podle §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustné. Městský soud uzavřel,
že předmětem soudního přezkumu je výlučně žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení, a soud se tak nemůže vyjadřovat k výsledkům jiných správních řízení, resp. k rozdílům
v rozhodovací praxi různých správních orgánů prvního stupně napříč kraji.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, č. j. 4 Ads 47/2011 – 116, rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyslovil přitom právní názor, jímž zavázal městský soud pro další řízení, že „nepodání odvolání proti
subsumovanému správnímu aktu, který se vydává ve správním řízení a který má formu rozhodnutí podle §67
a násl. správního řádu z roku 2004, nebrání soudnímu přezkumu takového podkladového rozhodnutí v rámci
rozhodnutí konečného a ani soudu neznemožňuje posouzení důvodnosti žalobních námitek směřujících proti
subsumovanému správnímu aktu.“ V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud vyložil, že „princip
subsidiarity soudního přezkumu vyjádřený v §68 písm. a) s. ř. s. se však vztahuje jen k úkonu správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, tedy k rozhodnutí materiální povahy podle
§65 odst. 1 s. ř. s. Vyslovení nesouhlasu podle §10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. však představuje
rozhodnutí toliko formální povahy, kterým se žádná konkrétní subjektivní práva ani povinnosti nezakládají,
jak již bylo zmíněno. Proto se na toto rozhodnutí nemohou vztahovat ustanovení §5 a §68 písm. a) s. ř. s.,
jež vyžadují před podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu k soudu vyčerpání řádnýc h opravných
prostředků v řízení před správním orgánem. Nesouhlas s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem
zdravotní péče poskytované nestátním zdravotnickým zařízením je podle obou zmíněných rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 144/2009 - 103, a ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 4 Ads 24/2011 - 81, zároveň subsumovaným správním aktem. Ten může být přezkoumán podle §75
odst. 2 věty druhé s. ř. s. až v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí o registraci nebo neregistra ci nestátního
zdravotnického zařízení, kterým teprve nastávají účinky v podobě zásahu do subjektivních práv a povinností
žadatele o registraci.“ (...) „Znění §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. však u subsumovaného správního aktu,
který má současně formu rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání, nepodmiňuje jeho soudní přezkum
vyčerpáním tohoto řádného opravného prostředku. Rovněž v takovém případě nestanoví, že by se soud mohl
zabývat žalobními námitkami proti subsumovanému správnímu aktu jenom v případě podání odvolání proti
němu.“
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 Ad 24/2011 – 142, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud po posouzení
zákonnosti podkladového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – souhlasu s personálním
a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 77513/2008/KUSK, shledal, že žaloba je důvodná.
Vyložil, že účelem tohoto rozhodnutí je vyslovení souhlasu či nesouhlasu s určitým konkrétně
vymezeným druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované v nestátním zdravotnickém zařízení,
a to v návaznosti na splnění odpovídajících požadavků na věcné a personální zajištění.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o registraci, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného, jakož ani podkladový souhlas s personálním a věcným vybavením však
z uvedených hledisek nelze přezkoumat, neboť z nich nelze seznat, jaký druh zdravotní péče
a v jakém rozsahu bude zařízení poskytovat, jaké konkrétní věcn é a personální předpoklady
se k danému druhu a rozsahu činnosti váží a jak mají být zajištěny. Z rozhodnutí nelze dovodit,
jaký druh zdravotní péče a v jakém rozsahu bude zdravotní zařízení žalobkyně poskytovat, jakož
ani o jaký typ zařízení se vůbec jedná (ambulantní či ústavní). Požadované podmínky přitom musí
být z rozhodnutí seznatelné nejen pro správní orgán či žadatele, kteří jsou s věcí důkladně
obeznámeni, ale i pro třetí osoby, ať již pro pacienty nebo pro kontrolní orgány. Posouzení,
zda došlo ke splnění veškerých podmínek pro provozování zdravotnického zařízení (věcných,
technických či hygienických), je pak třeba provést vždy ve vztahu ke konkrétnímu druhu
a rozsahu poskytované zdravotní péče. Městský soud správním orgánům dále vytkl, že posouzení,
zda je konkrétní zdravotnické zařízení věcně a technicky náležitě vybaveno, nemůže příslušný
správní orgán provést na základě vlastní správní úvahy či vlastních kritérii a požadavků, nýbrž
je povinen vycházet z prováděcí vyhlášky, přijaté ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb.
Absenci odpovídající úpravy podzákonného právního předpisu přitom nelze nahrazovat odkazem
na metodiku žalovaného, která nemá povahu právního předpisu, jakož ani na stanoviska
odborníků v daném oboru; takovýto postup je nezákonný.
Městský soud uložil správnímu orgánu, aby si nejprve ujasnil, zda výčet činností v §5
odst. 1 vyhlášky č. 424/2004 Sb. lze bez dalšího považovat za odpovídající určitému druhu
a rozsahu zdravotní péče v rámci zdravotnického zařízení, resp. které z těchto činností je možno
vykonávat samostatně a autonomně – bez zajištění související zdravotní péče. U některých zde
uvedených činností tomu tak nepochybně bude, např. v případě poradenství v těhotenství nebo
při kojení či u některých ošetřovatelských činností. Pokud se ale bude jednat o poskytování péče,
při níž může hrozit zdravotní riziko, nelze patrně provádění takových výkonů umožnit bez
zajištění další navazující péče, tedy umožnit provádění takových činností bez splnění dalších
podmínek. Například zřejmě nebude problém, aby porodní asistentky samostatně prováděly
fyziologické porody v rámci porodnických zařízení, u nichž jsou splněny odpovídající věcné,
personální i technické požadavky včetně zajištění lékařské péče pro případ komplikací. Je však
otázkou, zda lze poskytování porodní péče ve zdravotnickém zařízení zúžit pouze na provádění
fyziologických porodů. Jestliže právní úprava vymezuje pro určitou skupinu zdravotnického
personálu konkrétní činnosti, které mohou tito pracovníci samostatně vykonávat, pak z takové
úpravy nelze dovozovat nárok na výkon takových činností bez splnění případných dalších
podmínek, spočívajících například v nutnosti dozoru (nikoliv přítomnosti) lékaře; to je případ §5
odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 424/2004 Sb. Porodní asistentky jsou odborným zdravotnickým
personálem, jehož úkolem je poskytovat a zajišťovat činnosti bez odborného dohledu a tam, kde
jde o činnosti nelékařské – o poskytování ošetřovatelské péče. Tuto péči ovšem nelze
vždy a za všech okolností poskytovat bez návaznosti na péči lékařskou. Úpravu vyhlášky
č. 424/2004 Sb. je třeba pojímat tak, že tato pouze upravuje kvalifikační předpoklady
pro vykonávání určitých konkrétních činností v rámci ošetřovatelské péče jako celku, a v tomto
ohledu je třeba odlišovat věcnou působnost vyhlášky č. 424/2004 Sb. od věcné působnosti
zákona č. 160/1992 Sb.
Městský soud uzavřel, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí a vada řízení, spočívající
v nezákonnosti při posouzení věci, jsou natolik závažné, že nezbylo, než napadené rozhodnutí
zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení přitom bude postupovat podle
právních předpisů, které nahradily v mezidobí již zrušenou vyhlášku č. 49/1993 Sb.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12 . 2011 se žalovaný (dále též
„stěžovatel“) brání nyní projednávanou kasační stížností ze d ne 16. 1. 2012, podanou z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel namítal svůj nesouhlas s právními
závěry městského soudu v napadeném rozsudku, který je podle jeho přesvědčení nezákonný.
Poukázal na §4 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., vy mezující základní povinnost nestátních
zdravotnických zařízení, jejíž splnění je rovněž podmínkou registrace takového zařízení, totiž
povinnost být personálně, věcně a technicky vybaveno jednak pro druh, a jednak pro rozsah
poskytované zdravotní péče a splňovat požadavky kladené na provoz. Konkrétní požadavky pak
stanoví, resp. mají stanovovat prováděcí předpisy žalovaného. Při posuzování, zda lze žádosti
o registraci vyhovět, jsou veškeré podmínky vztaženy k žadatelem vymezenému druhu a rozsahu
poskytované péče. Proto je jedním z podkladů pro rozhodnutí o registraci i rozhodnutí téhož
správního orgánu o souhlasu s personálním a věcným vybavením. Stěžovatel poukázal na to,
že zákon nestanoví žádnou legální definici pojmu „druh péče“, a ponechává tak na správní praxi,
aby tento pojem interpretovala. Pojem „rozsah péče“ je sice specifikován demonstrativním
výčtem v §3 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., rozmanitost žádostí o registraci nestátních
zdravotnických řízení si nicméně vyžaduje definovat rozsah péče odlišně – způsobem,
který umožní následný přezkum jak správními orgány, tak i pacienty. Na správních orgánech
tak je, aby v součinnosti se žadateli o registraci interpretovaly a aplikovaly zákon tak, aby naplnily
jeho smysl a účel.
V přezkoumávané věci se jednalo o řízení za účasti žalobkyně jako žadatelky, které byla
udělena registrace v rozsahu činností, k nimž je žalobkyně jako porodní asistentka oprávněna
podle vyhlášky č. 424/2004 Sb., provádějící zákon č. 96/2004 Sb. Podle názoru stěžovatele
správní orgán prvního stupně v rozhodnutí, které předcházelo napadenému rozhodnutí
žalovaného, přes absenci legální definice pregnantně vymezil druh péče odpovídající vůli
žalobkyně, a to označením předmětného zdravotnického povolání – porodní asistentka. Takové
vymezení druhu péče umožňuje přezkum jak ze strany správních orgánů, tak zejména i pacientů.
Rovněž rozsah péče byl vymezen tak, aby nevznikaly pochybnosti, v jakém rozsahu je žalobkyně
jako provozovatel nestátního zdravotnického zařízení oprávněna zdravotní péči poskytovat.
Vymezení rozsahu péče specifikací konkrétních činností porodní asistentky je přitom podle
přesvědčení stěžovatele nejen plně přezkoumatelné, ale rovněž přehledné pro pacienty. Naopak
formalistické navázání na některý z pojmů §3 zákona č. 160/1992 Sb. by vedlo k nemožnosti
vydat odpovídající rozhodnutí; takové rozhodnutí by např. vyvolávalo pochybnosti,
zda se registrace porodní asistentky vztahuje i na vedení porodu jako zdraví a život potenciálně
ohrožující zdravotní výkon.
Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem městského soudu a své zrušené rozhodnutí, jakož
i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považuje za přezkoumatelné.
Mimoto polemizuje se závěrem městského soudu, že rozhodnutí správních orgánů jsou
nezákonná z důvodu provedené správní úvahy, tedy že správní orgány bez opory v obecně
závazných předpisech vymezily požadavky na odpovídající personální a věcné vybavení
zdravotnického zařízení – pracoviště porodní asistentky. Stěžovatel se domnívá, že úvaha
správních orgánů je přípustná za situace jako v projednávané věci, kdy zcela absentuje právní
úprava bližších podmínek vydání rozhodnutí a nepoužití správního uvážení by znemožňovalo
vydat rozhodnutí, které by v souladu se základními zásadami činnosti správních orgán ů
respektovalo vůli účastníka řízení a ochranu veřejného zájmu. Použitá metodika žalovaného,
transparentně definující minimální personální, věcné a technické vybavení nestátních
zdravotnických zařízení, pak sice není obecně závazným předpisem, je však výsledkem správního
uvážení při nedostatku právní úpravy; tato byla žalovaným vydána v rámci metodického vedení
správních orgánů prvního stupně. Stěžovatel naopak zcela souhlasí s vývody městského soudu,
že v intencích §5 odst. 1 vyhlášky č. 424/2004 Sb. patrně nelze u některých zde uvedených
činností porodní asistentky (těch, které potenciálně ohrožují život či zdraví matky) umožnit
provádění takových výkonů (typicky porod) samostatně porodními asistentkami, tedy bez splnění
dalších podmínek, odpovídajících druhu a rozsahu péče, eventuálně i dozoru lékaře. Stěžovatel
nicméně optikou celkového odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že tuto úvahu městského
soudu považuje za nepřezkoumatelnou, když žádné další podmínky rozhodování o žádosti
žalobkyně, které městský soud zvažuje, podle právního stavu v době rozhodování správních
orgánů stanoveny nebyly.
Podáním ze dne 19. 1. 2012 stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek ve smyslu §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s., neboť v případě vydání
nového – kladného rozhodnutí o registraci zdravotnického zařízení žalobkyně a eventuálního
následného „obživnutí“ původního – městským soudem zrušeného rozhodnutí by vedle sebe
mohla existovat dvě správní rozhodnutí. Tato nežádoucí situace je jen obtížně řešitelná.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 1. 2012 navrhla, aby byla kasační
stížnost odmítnuta pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V projednávané věci
totiž rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem poté, co jeho předcházející
rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobkyně zrušeno. Rozsudek
přitom není napadán proto, že by se v něm městský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie.
Podmínkou meritorního projednání kasační stížnosti bylo prověření, zda je kasační
stížnost přípustná, když žalobkyně ve v yjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 1. 2012 namítala,
že by kasační stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož je kasační stížnost „nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy j eho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud
konstatuje, že uvedené ustanovení nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť Městský soud
v Praze sice rozhodl napadeným rozsudkem znovu poté, co byl jeho předcházející rozsudek
ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 Ca 83/2009 – 87, zrušen Nejvyšším správním soudem, úkolem
městského soudu při vydání nového rozsudku ovšem nebylo pouze a jen aplikovat závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí, a vycházeje
z něj bez další samostatné úvahy rozhodnout, nýbrž na městském soudu bylo napadené
rozhodnutí správního orgánu znovu a samostatně přezkoumat, konkrétně ve smyslu §75 odst. 2
s. ř. s. posoudit zákonnost podkladového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
- souhlasu s personálním a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 77513/2008/KUSK,
jehož přezkum městský soud v původním rozsudku v rozporu se zákonem odmítl. Přezkum
závěru takového nového a samostatného posouzení věci ze strany městského soudu není
Nejvyšší správní soud oprávněn odepřít s odkazem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
K otázce přípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. za obdobné
situace, jaké je dána v projednávané věci, se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56, publikováno pod č. 1723/2008 Sb. NSS
(všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ),
tak, že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k právní
otázce již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzené.“ Obsáhleji se k této otázce
Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 – 94: „Jestliže
krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek by l ke kasační stížnosti žalovaného zrušen)
opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval, je další
kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upraven ému v §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu.“ V odůvodnění rozsudku Nejvyšší
správní soud poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, publikován pod č. N 119/37 SbNU 519 (dostupný z: < nalus.usoud.cz>),
v němž Ústavní soud vyložil, že „smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu
správního je to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká
nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích
mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané
věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém
kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva.“
Poté, co konstatoval její přípustnost, přezkoumal Nejvyšší správní soud důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popřípadě je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud rovněž zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o tomto návrhu není v projednávané
věci třeba rozhodovat, neboť Nejvyšší správní soud přistoupil k přednostnímu projednání
a meritornímu rozhodnutí o samotné kasační stížnosti poté, co mu byly předloženy příslušné
spisy městského soudu a správních orgánů obou stupňů, poučil účastníky řízení o složení senátu,
který věc projedná a rozhodne, přičemž ze strany účastníků nebyla vznesena námitka podjatosti,
a poté, co provedl úkony podle §109 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutí o odkladném účinku kasační
stížnosti by bylo v tomto případě nadbytečné, neboť přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti může obecně přinést ochranu toliko v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Podle §75 odst. 2 s. ř. s. „soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.
Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud
k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje -li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.“
Podle §4 odst. 1 záko na č. 160/1992 Sb. „nestátní zařízení musí být pro druh a rozsah jím
poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho
provoz.“
Podle §10 odst. 1 téhož zákona „krajský úřad, Magistrát hlavního mě sta Prahy nebo ministerstvo
zdravotnictví České republiky (dále jen „orgán příslušný k registraci“) provede registraci na základě žádosti
provozovatele nestátního zařízení.“ Podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení před středníkem „k žádosti
o registraci je provozovatel nestátního zařízení povinen připojit souhlas orgánu příslušného k registraci
s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením.“
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné úvodem shrnout průběh správního řízení
vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i obsah tohoto rozhodnutí
a předcházejících rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako orgánu příslušného
k registraci nestátního zdravotnického zařízení provozovaného žalobkyní. Podáním ze dne
3. 10. 2007 žalobkyně požádala o registraci nestátního zdravotnického zařízení „porodní
asistentka“, s místem provozování na adrese svého bydliště. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 179779/2007/KUSK, správní orgán prvního stupně rozhodl o registraci nestátního
zdravotnického zařízení, jehož provozovatelem je žalobkyně. Na základě odvolání žalobkyně bylo
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 5. 12. 2007 zrušeno rozhodnutím
žalovaného ze dne 22. 2. 2008, č. j. MZDR 6268/2008 , a věc byla vrácena správnímu orgánu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to z toho důvodu, že správní orgán prvního
stupně nerozhodl o celém rozsahu žádosti. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008,
č. j. 95559/2008/KUSK, správní orgán prvního stupně rozhodl o registraci nestátního
zdravotnického zařízení, jehož provozovatelem je žalobkyně, v omezeném rozsahu, kdy ohledně
části žádosti žalobkyně poskytování zdravotní péče povolil a ve zbývajícím rozsahu její žádost
zamítl. Na základě odvolání žalobkyně bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
24. 6. 2008 zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 10. 2008, č. j. 32192/2008 a věc byla
vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, a to pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku odůvodnění. Následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 14. 11. 2008, č. j. 169211/2008/KUSK , které je předmětem soudního
přezkumu; odvolání žalobkyně proti výroku č. 2 tohoto rozhodnutí bylo žalobou napadeným
rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 1. 2009, č. j. 318/2009, zamítnuto a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo v části výroku č. 2 potvrzeno.
V odůvodnění rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008 správní orgán prvního stupně poukázal
na relevantní právní úpravu v zákoně č. 160/1992 Sb., zákoně č. 96/2004 Sb. a vyhlášce
č. 424/2004 Sb., a uvedl, že vycházel i z metodiky žalovaného Vybavení porodnického pracoviště
a vedení porodů v ČR, publikované ve věstníku žalovaného č. 2/2007, a dále ze stanovisek
odborníků a specialistů v oboru perinatální medicíny; jeho rozhodnutí je v souladu
s doporučeními České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně. Vyložil, jaké základní technické a hygienické podmínky zdravotnického
zařízení, odpovídající příslušným právním předpisům, musí pracoviště splňovat, a podrobně
rozvedl, jaké typy péče a v jakých situacích musí být zdravotnické zařízení tohoto druhu schopno
poskytovat, co musí umožnit jeho materiálně -technické vybavení a jaké musí být jeho technické
zázemí. Dále konkrétně vyložil, co musí zabezpečovat personální vybavení zdravotnického
zařízení, jaký kvalifikovaný personál a k jakým činnostem musí být zajištěn (lékařský tým včetně
atestovaného odborníka a další zdravotnický personál). Poukázal rovněž na skutečnost,
že na pracovišti by měl být zajištěn určitý minimální počet porodů, a to za účelem udržení
odpovídající odborné úrovně. Shrnul, že jedinou zárukou bezpečného vedení porodu je vybavený
porodní sál; jen tak může být minimalizováno ohrožení života a zdraví matky i plodu.
Správní orgán prvního stupně vyložil, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno,
že žalobkyně nemůže zaručit požadovanou dostupnost lékaře, a není schopna zajistit takovou
péči, která umožní neodkladné řešení případných akutních s tavů, a to včetně transportu
do nejbližšího, odpovídajícím způsobem vybaveného zdravotnického zařízení v předepsaných
časových limitech. Z podkladů předložených žalobkyní rovněž nevyplývá, že by byla
s to zabezpečit návaznost zdravotní péče o novorozence a rodičku, a to jak co do dostupnosti,
tak i co do smluvního zajištění a povinného poskytování údajů do zdravotnických registrů.
Správní orgán prvního stupně vyložil, že k ověření splnění požadavků byla v místě provozování
zdravotnického zařízení provedena místní šetření ve dnech 11. 10. 2007, 2. 11. 2007 a 23. 5. 2008.
Bylo zjištěno, že toto místo splňuje podmínky pouze pro kontaktní pracoviště porodní asistentky,
věcné a personální vybavení však není způsobilé pro celý rozsah oboru porodní asistentka.
V rámci řízení bylo proto vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
23. 5. 2008 o souhlasu s personálním a věcným vybavením v omezeném rozsahu, na jehož
základě bylo vydáno i předmětné rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008, a to po celkovém zvážení všech
nezbytných předpokladů k provozování porodnického pracoviště a po zjištění, že žalobkyně není
schopna zajistit odpovídající podmínky. Na povinnosti splnit předepsané požadavky nemůže
nic změnit ani směrnice 80/155/EHS, jejímž účelem je zajištění stejných podmínek pro výkon
porodní asistence v rámci Unie a volný pohyb služeb v této oblasti.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 11. 2008 bylo vydáno na základě
a s odkazem na podkladové rozhodnutí ze dne 23. 5. 2008, č. j. 77513/2008/KUSK, kterým
správní orgán prvního stupně rozhodl tak, že souhlasí s personálním a věcným vybavením
pro zdravotnické zařízení provozované žalobkyní v rozsahu, který plně odpovídá rozsahu,
v němž bylo následně rozhodnutím správního orgánu prvního stupně poskytování zdravotní péče
v nestátním zdravotnickém zařízení, jehož provozovatelem je žalobkyně, povoleno. Správní
orgán prvního stupně současně rozhodl, že nesouhlasí s personálním a věcným vybavením
v rozsahu, v němž byla následně rozhodnutím ze dne 14. 11. 2008 žádost o registraci
zdravotnického zařízení žalobkyně zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí o souhlasu ze dne
23. 5. 2008 správní orgán prvního stupně nejprve rekapituloval, že původní rozhodnutí ze dne
2. 11. 2007, č. j. 145238/2007/KUSK, o souhlasu s personálním a věcným vybavením, s druhem
a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zdravotnickým zařízením žalobkyně, bylo
zrušeno v přezkumném řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2008,
č. j. MZDR 6745/2008, a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí, to z toho důvodu, že správní orgán prvního stupně nerozhodl o celém
rozsahu žádosti. Následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
23. 5. 2008. Správní orgán prvního stupně vyložil, že při místních šetřeních bylo zjištěno,
že místo provozování nesplňuje podmínky pro provozování zdravotnického zařízení v celém
rozsahu oboru, a to ani vybavením, ani přiloženým provozním řádem. Nestátní zdravotnické
zařízení žalobkyně je proto možno provozovat pouze v rozsahu kontaktního pracoviště,
které je vybaveno jako kontaktní pracoviště všeobecné sestry podle vyhlášky č. 49/1993 Sb.,
z čehož bylo analogicky vycházeno pro činnost porodní asistentky v rozsahu poradenské
a konzultační činnosti. Pro celý rozsah činnosti v oboru porodní asistentka ve smyslu §5 vyhlášky
č. 424/2004 Sb. není zařízení dostatečně vybaveno a nemá dostatečné zázemí.
V projednávané věcí je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011,
kterým tento soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Důvodnost žaloby shledal v nezákonnosti podkladového rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně – souhlasu s personálním a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008,
č. j. 77513/2008/KUSK. Dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 14. 11. 2008, které předcházelo napadenému rozhodnutí žalovaného , jakož i podkladové
rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením jsou nepřezkoumatelná.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí a vada řízení, spočívající v nezákonnosti při věcném posouzení
věci, jsou přitom podle městského soudu natolik závažné, že nezbylo, než napadené rozhodnutí
zrušit a věc vrátit žalovanému k da lšímu řízení.
Stěžovatel namítá nesouhlas s právními závěry městského soudu; napadený rozsudek
je podle jeho přesvědčení nezákonný. Podle názoru stěžovatele správní orgán prvního stupně
i přes absenci legální definice tohoto pojmu pregnantně vymezil druh péče odpovídající vůli
žalobkyně, a to označením předmětného zdravotnického povolání – porodní asistentka.
Stěžovatel má za to, že takové vymezení druhu péče umožňuje přezkum jak ze strany správních
orgánů, tak zejména i pacienty. Správnímu orgánu prvního stupně přitom nezbylo, než pojem
„druhu péče“ interpretovat, neboť zákonodárce žádná kritéria pro výklad obsahu tohoto pojmu
nestanovil. Co se týče pojmu „rozsah péče“, zákon č. 160/1992 Sb. sice v §3 odst. 1 obsahuje
demonstrativní výčet, jakou péči lze v nestátním zdravotnickém zařízení poskytovat, vymezení
rozsahu péče specifikací konkrétních činností porodní asistentky – jak učinil správní orgán
prvního stupně – je však podle přesvědčení stěžovatele nejen plně přezkoumatelné, ale rovněž
přehledné pro pacienty. Stěžovatel proto své zrušené rozhodnutí, jakož i předcházející
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považuje za přezkoumatelné. Stěžovatel brojí
i proti závěru městského soudu, že rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná z důvodu
provedené správní úvahy, tedy že správní orgány bez opory v obecně závazných předpisech
vymezily požadavky na odpovídající personální a věcné vybavení zdravotnického zařízení
- pracoviště porodní asistentky. Domnívá se, že úvaha správních orgánů byla za dané situa ce
přípustná, a tentýž závěr je třeba vyslovit i ohledně aplikace metodiky žalovaného.
Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými. Dospěl k závěru,
že městský soud nesprávně vyslovil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, a podkladového
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením,
a v důsledku toho rovněž pochybil, pokud pro tuto nepřezkoumatelnost shledal vadu řízení,
mající za následek nezákonnost posouzení věci ze strany žalovaného. Městský soud tak zatížil
svůj rozsudek nezákonností, pro kterou je Nejvyšší správní soud nucen napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud předně vyložil, že účelem podkladového rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením je vyslovení souhlasu
či nesouhlasu s určitým konkrétně vymezeným druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované
nestátním zařízením, a to v návaznosti na splnění odpovídajících požadavků na věcné
a personální zajištění. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož ani podkladový
souhlas s personálním a věcným vybavením však z uvedených hledisek nelze přezkoumat, neboť
z nich nelze seznat, jaký druh zdravotní péče a v jakém rozsahu bude zařízení poskytovat,
jaké konkrétní věcné a personální předpoklady se k jednotlivému druhu a rozsahu činnosti váží
a jak mají být zajištěny.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem městského soudu neztotožňuje.
Je třeba uznat, že podkladové rozhodnutí ze dne 23. 5. 2008, z něhož správní orgán
prvního stupně vycházel při vydání finálního rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008, je co do svého
odůvodnění poměrně stručné a nekonkrétní, když správní orgán své rozhodnutí odůvodnil toliko
tak, že při místních šetřeních bylo zjištěno, že místo pro vozování nesplňuje podmínky
pro provozování zdravotnického zařízení v celém rozsahu oboru, a to ani vybavením,
ani přiloženým provozním řádem; nestátní zdravotnické zařízení žalobkyně je proto možno
provozovat pouze v rozsahu kontaktního pracoviště, které je vybaveno jako kontaktní pracoviště
všeobecné sestry podle vyhlášky č. 49/1993 Sb., z čehož bylo analogicky vycházeno pro činnost
porodní asistentky v rozsahu poradenské a konzultační činnosti; pro celý rozsah činnosti v oboru
porodní asistentka ve smyslu §5 vyhlášky č. 424/2004 Sb. není zařízení dostatečně vybaveno
a nemá dostatečné zázemí.
Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že pokud je odůvodnění podkladového
rozhodnutí poměrně stručné a nekonkrétní, pak ohledně finálního rozhodnutí ze dne
14. 11. 2008, které bylo vydáno na jeho základě, je třeba vyslovit pravý opak. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí správní orgán prvního stupně zcela konkrétně, podrobně a i laikovi dobře
srozumitelným způsobem vyložil, jaké základní technické a hygienické podmínky zdravotnického
zařízení, odpovídající příslušným právním předpisům, musí splňovat nestátní zdravotnické
zařízení, o jehož registraci žalobkyně usiluje. Podrobně rozvedl, jaké typy péče a v jakých
situacích musí být zdravotnické zařízení tohoto druhu schopno poskytovat, co musí umožnit jeho
materiálně-technické vybavení a jaké musí být jeho technické zázemí. Stejně tak vyložil,
co konkrétně musí zabezpečovat jeho personální vybavení, jaký kvalifikovaný personál – lékařský
tým včetně atestovaného odborníka a další zdravotnický personál – a k jakým činnostem musí být
zajištěn. Poukázal i na skutečnost, že na pracovišti by měl být zajištěn určitý minimální počet
porodů, a to za účelem udržení odpovídající odborné úrovně. Shrnul, že jedinou zárukou
bezpečného vedení porodu je vybavený porodní sál; jen tak může být minimalizováno ohrožení
života a zdraví matky i plodu. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008
následně vyložil, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nemůže zaručit
odpovídající dostupnost lékaře a není schopna zajistit takovou péči, která umožní neodkladné
řešení případných akutních stavů, a to včetně transportu do nejbližšího, odpovídajícím způsobem
vybaveného zdravotnického zařízení a v předepsaných časových limitech. Uvedl, že z podkladů
předložených žalobkyní rovněž nevyplývá, že by byla s to zabezpečit návaznost zdravotní péče
o novorozence a rodičku, a to jak co do dostupnosti, tak i co do smluvního zajištění a povinného
poskytování údajů do zdravotnických registrů. Při těchto závěrech správní orgán prvního stupně
vycházel z celkem tří místních šetření ve dnech 11. 10. 2007, 2. 11. 2007 a 23. 5. 2008,
provedených v místě provozování zdravotnického zařízení a za účelem ověření splnění
požadavků. Při těchto šetřeních bylo zjištěno, že místo splňuje podmínky pouze pro kontaktní
pracoviště porodní asistentky; věcné a personální vybavení však není způsobilé pro celý rozsah
oboru porodní asistentka.
Co do vymezení kritérií relevantních pro posouzení věci lze poukázat na odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 144/2009 – 103, a zejména
pak rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 Ads 24/2011 – 81,
publikován pod č. 2435/2011 Sb. NSS, v němž se zdejší soud obsáhle vyjádřil k právní povaze
a vztahu podkladového rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením a finálního
rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení. Nejvyšší správní soud zde dospěl
k závěru, že rozhodnutí ve věci souhlasu s personálním a věcným vybavením, s druhem
a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením podle §10 odst. 3 písm. b) zákona
č. 160/1992 Sb., je právní povahou podkladovým rozhodnutím, které je vydáváno týmž správním
orgánem jako finální rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení a stejně tak může
být přezkoumáno správním soudem teprve v řízení o přezkumu finálního rozhodnutí o registraci
zdravotnického zařízení. Rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením je sice
vydáváno v rámci samostatného správního řízení a musí obsahovat veškeré zákonné náležitosti
podle §68 odst. 1 správního řádu, nejedná se však o rozhodnutí materiální povahy ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., tedy úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti žadatele. Samotné udělení (či neudělení) souhlasu nezasahuje do práv žadatele
jako provozovatele nestátního zdravotnického zařízení, neboť mu nezakládá žádná konkrétní
subjektivní práva či povinnosti. Účinky v podobě zásahu do subjektivních práv a povinností totiž
nastávají teprve v důsledku vydání finálního rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického
zařízení. Rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením pak významně podmiňuje
i obsah následně vydávaného rozhodnutí o registraci. Řízení k vydání rozhodnutí o souhlasu
proto nelze chápat jako řízení probíhající nezávisle na hlavním řízení k vydání rozhodnutí
o registraci, nýbrž toliko jako určité dílčí stádium řízení hlavního. Rovněž předmět obou řízení
je totožný, když v dílčím řízení k vydání rozhodnutí o souhlasu a hlavním řízení k vydání
rozhodnutí o registraci jsou hájeny tytéž zájmy, zejména veřejný zájem na ochraně života a zdraví
matky i plodu. V případě rozhodnutí o souhlasu se pak jedná o tzv. subsumovaný správní akt,
který může být přezkoumán podle §75 odst. 2 s. ř. s. teprve v řízení o žalobě proti finálnímu
rozhodnutí o registraci. K pojmové kategorii subsumovaného správního aktu se Nejvyšší správní
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 6 As 43/2008 – 472, v němž instruktivně vyložil,
že „za subsumovaný správní akt bývá považován správní akt podmiňující vydání, resp. obsah finálního spr ávního
aktu, nepodléhající samostatně přezkumu ve správním soudnictví. Soudnímu přezkumu pak podléhá až finální
správní akt [§75 odst. 2 s. ř. s.] .“
Rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením ve smyslu §10 odst. 3
písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. představuje plnohodnotné rozhodnutí, které je vydáváno
v samostatném správním řízení [srov. §18 zákona č. 160/1992 Sb., podle něhož „na rozhodování
podle tohoto zákona se vztahují obecné předpisy o správním řízení. Tyto předpisy se vztahují i na roz hodování
podle §10 odst. 3 písm. b), f), g) a h).“] a které musí mimo jiné obsahovat veškeré náležitosti
správního rozhodnutí, jak jsou vymezeny v §68 správního řádu. Přestože v tomto řízení
přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o souhlasu s personálním
a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008, které městský soud shledal nepřezkoumatelným,
skutečně mohlo být co do svého odůvodnění více rozpracováno, aby tak lépe naplňovalo
požadavky §68 odst. 3 správního řádu, Nejvyšší správní soud konsta tuje, že i poměrně stručné
odůvodnění tohoto rozhodnutí v soudním přezkumu obstojí. K tomuto závěru Nejvyšší správní
soud dospěl zejména i s ohledem na to, že odůvodnění navazujícího finálního rozhodnutí ze dne
14. 11. 2008, jímž správní orgán prvního stupně rozhodl o registraci nestátního zdravotnického
zařízení žalobkyně a které bylo vydáno na základě a s odkazem na rozhodnutí o souhlasu
s personálním a věcným vybavením ze dne 23. 5. 2008, je z pohledu §68 odst. 3 správního řádu
nejen plně přezkoumatelné, ale i velmi podrobné a precizní. Správní orgán prvního stupně v něm
zcela konkrétně, podrobně a dobře srozumitelným způsobem uvedl důvody výroků rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, jakož i úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto podkladů a výkladu
právních předpisů. Stejně tak se v odůvodnění řádně vypořádal s požadavky žalobkyně a jejími
tvrzeními v průběhu řízení.
Nejvyšší správní soud znovu poukazuje na vzájemný vztah podkladového rozhodnutí
o souhlasu s personálním a věcným vybavením jako tzv. subsumovaného správního aktu
a finálního rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení, jak byl tento vyložen výše.
Obě rozhodnutí jsou vydávána týmž správním orgánem a rovněž soudem mohou být obě
rozhodnutí přezkoumávána pouze společně – v řízení o přezkumu finálního rozhodnutí
o registraci zdravotnického zařízení. Řízení k vydání rozhodnutí o souhlasu pak nelze chápat jako
řízení probíhající nezávisle na hlavním řízení k vydání rozhodnutí o registraci, nýbrž toliko jako
určité dílčí stádium řízení hlavního. Rovněž předmět obou řízení je totožný, když v dílčím řízení
k vydání rozhodnutí o souhlasu a hlavním řízení k vydání rozhodnutí o registraci jsou hájeny
tytéž zájmy, zejména veřejný zájem na ochraně života a zdraví matky i plodu.
Nejvyšší správní soud na základě právě uvedených úvah dospěl k závěru, že vzhledem
k úzkému provázání obou rozhodnutí, když rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným
vybavením významně podmiňuje a určuje obsah následně vydávaného rozhodnutí o registraci,
je i správní soud v rámci soudního přezkumu finálního rozhodnutí o registraci, v jehož rámci
podle §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává i podkladové rozhodnutí o souhlasu s personálním
a technickým vybavením, povinen při posouzení podkladového rozhodnutí o souhlasu toto
přezkoumávat a hodnotit s přihlédnutím k obsahu finálního rozhodnutí o registraci nestátního
zdravotnického zařízení, které bylo na jeho základě a s odkazem na něj vydáno. To však Městský
soud v Praze v napadeném rozsudku neučinil, a následně pochybil, pokud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil toliko na základě závěru, že odůvodnění podkladového rozhodnutí o souhlasu
a finálního rozhodnutí o registraci jsou nepřezkoumatelná. Městský soud nepřihlédl k tomu,
že i když odůvodnění podkladového rozhodnutí o souhlasu by mohlo být lépe propracováno,
následně vydané finální rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení žalobkyně
je co do svého odůvodnění plně přezkoumatelné a souladné s požadavky §68 odst. 3 správního
řádu. Odůvodnění finálního rozhodnutí o registraci, v němž správní orgán vyšel z podkladového
rozhodnutí o souhlasu, je nejen vyčerpávající co do naplnění zákonných požadavků, ale i dobře
srozumitelné a vysoce přesvědčivé.
Pakliže by městský soud v napadeném rozsudku odpovídajícím způsobem aplikoval
premisu vzájemného provázání podkladového rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným
vybavením a finálního rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení žalobkyně,
nepochybně by nedospěl ani ke svým dalším závěrům, se kterými se Nejvyšší správní soud
nemůže ztotožnit, totiž že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze dovodit,
o jaký typ zařízení se jedná, jaký druh zdravotní péče a v jakém rozsahu bude zdravotní zařízení
poskytovat, a jaké tedy má být personální a věcné vybavení takového zařízení. Veškeré tyto
náležitosti jsou z rozhodnutí o registraci zdravotnického zařízení žalobkyně ze dne 14. 11. 2008 ,
a s přihlédnutím k němu i z podkladového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
o souhlasu ze dne 23. 5. 2008 evidentní a dobře srozumitelné, a to nejen pro správní orgány
či žalobkyni, ale i pro pacienty. Rovněž posouzení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek
pro provozování předmětného zařízení, bylo správním orgánem prvního stupně provedeno
ve vztahu ke konkrétnímu druhu a rozsahu zdravotní péče, o jejíž poskytování žalobkyně
usilovala.
Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit ani s vývody městského soudu, že správní
orgán prvního stupně nebyl oprávněn o žádosti žalobkyně o registraci nestátního zdravotnického
zařízení rozhodnout na základě správního uvážení, jakož ani za použití metodiky žalovaného
a s odkazem na stanoviska organizací sdružujících odborníky v dané oblasti, nýbrž byl povinen
vycházet z prováděcí vyhlášky, přijaté ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. Městský soud
přitom sám uznává, že odpovídající úprava podzákonného právního předpisu, o kterou
by se správní orgány mohly opřít, nebyla přijata. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že postup
správních orgánů v projednávané věci nebyl v tomto ohledu nezákonný, nýbrž právě naopak
odpovídající tehdy účinné legislativní úpravě. Na tom nemůže nic změnit, že správními orgány
aplikovaná úprava obecně závazných právních předpisů by bývala mohla být podrobnější
a ucelenější.
Správní orgány ve svých rozhodnutích správně vycházely z úpravy §4 a navazujících
ustanovení zákona č. 160/1992 Sb., která zakotvují výchozí zásady a konkrétní požadavky,
které musí nestátní zdravotnické zařízení splňovat, aby mohlo být zaregistrováno a poskytovat
zdravotní péči. Správní orgány rovněž správně aplikovaly vyhlášku č. 49/1993 Sb., která byla
přijata za účelem provedení §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. Své rozhodnutí
pak nezatížily nezákonností jen proto, že na věc aplikovaly §5 a navazujíc í ustanovení vyhlášky
č. 424/2004 Sb., která byla primárně přijata nikoli k provedení zákona č. 160/1992 Sb.,
nýbrž k provedení zákona č. 96/2004 Sb. Proti aplikaci vyhlášky č. 424/2004 Sb. nelze mít
výhrad zejména za situace, kdy tato vyhláška výslovně a podrobně upravuje status a činnosti
vykonávané porodními asistentkami, tedy zdravotnického povolání, o jehož registraci žalobkyně
usilovala. Správní orgány by naopak pochybily, pokud by při svém rozhodování vycházely pouze
z obecné úpravy zákona č. 160/1992 Sb. a zvláštní úpravu vyhlášky č. 424/2004 Sb. pominuly.
Nejvyšší správní soud pak neshledává nic nezákonného ani na tom, že se správní orgány
ve výrocích rozhodnutí opřely o jednotlivé činnosti porodní asist entky, jak jsou tyto vymezeny
v §5 vyhlášky č. 424/2004 Sb., resp. §6 zákona č. 96/2004 Sb. , a vycházejíce z těchto ustanovení
vymezily konkrétní činnosti, které je žalobkyně oprávněna vykonávat, a jakou péči naopak
poskytovat nemůže, neboť k tomu nesplňuje podmínky personálního a věcného vybavení.
Na tomto závěru nemůže nic změnit a naopak mu odpovídá, že výchozím předmětem úpravy
vyhlášky č. 424/2004 Sb. není vymezit podmínky pro registraci zdravotnických zařízení, nýbrž
podle jejího §1 stanovit činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků,
a to v souladu s právem Evropských společenství (resp. Evropské unie), zejména směrnicí
80/155/EHS, která upravuje podmínky mobility (volného pohybu) porodních asistentek, tedy
možností vykonávat činnosti podle své kvalifikace a za splnění ve škerých zákonných požadavků
i v jiných členských státech Unie.
Správní orgány rovněž nepochybily, pokud při posouzení věci vycházely i z vlastního
správního uvážení. Za situace, kdy právní normy nestanoví správnímu orgánu jediné možné
řešení dané situace – jedinou možnou dispozici pro určitou hypotézu – jak tomu je i v případě
posuzování splnění podmínek pro registraci nestátního zdravotnického zařízení podle zákona
č. 160/1992 Sb., je na správním orgánu, který je nadán pravomocí a působností o věci
rozhodovat, aby při respektování účelu právní úpravy a v mezích, které jsou právní normou
vymezeny – vybral jedno řešení z více možných, a to takové, které se mu v rámci právními
předpisy vymezeného prostoru jeví jako nejsprávnější, a uplatnil tak při posouzení a rozhodnutí
věci vlastní správní uvážení (diskreční pravomoc); správní orgán má v takových případech nejen
právo, ale současně i povinnost správní uvážení provést (SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo
procesní. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008 . s. 56, 62-64). Aplikuje-li správní uvážení, je správní
orgán v odůvodnění svého rozhodnutí povinen vyložit, jaký prostor pro rozhodování mu byl
v dané věci právními normami vymezen, jakož i jakými úvahami byl veden a na základě jakých
kritérií dospěl ke svému rozhodnutí. Na soudu pak je, aby posoudil, zda správní uvážení
vycházelo z dostatečně zjištěného stavu věci, zda odpovídá zásadám logiky a je v souladu
s účelem sledovaným tímto institutem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2005, č. j. 5 A 131/20 01 – 86, publikován pod č. 1171/2007 Sb. NSS , ze starší judikatury
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1992, č. j. 6 A 6/1992 – 3, či rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, č. j. 6 A 99/92 – 50). Nejvyšší správní soud konstatuje,
že těmto požadavkům správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí o registraci
nestátního zdravotnického zařízení žalobkyně a s přihlédnutím k němu i v odůvodnění
podkladového rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením dostál.
Nejvyšší správní soud neshledává nic nezákonného ani na tom, že se správní orgány
- pohybujíce se v mantinelech tehdy účinné právní úpravy a naplňujíce její zásady a účel
- při svém rozhodování opřely mimo jiné o metodiku žalovaného Vybavení porodnického
pracoviště a vedení porodů v ČR, publikovanou ve věstníku žalovaného č. 2/2007, názory
odborníků v oboru perinatální medicíny či doporučení České gynekologické a porodnické
společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně . Použití těchto podpůrných
vodítek při rozhodování nebylo na překážku, že tyto prameny nemají povahu obecně závazných
právních předpisů; na to ostatně žalovaný v napadeném rozhodnutí, jakož i v průběhu řízení před
městským soudem opakovaně poukazoval.
Nejvyšší správní soud dobře nerozumí výtce městského soudu, učiněné vůči správním
orgánům, totiž aby si tyto nejprve ujasnily, zda výčet činností v §5 odst. 1 vyhlášky
č. 424/2004 Sb. lze bez dalšího považovat za odpovídající určitému druhu a rozsahu zdravotní
péče v rámci zdravotnického zařízení, resp. které z těchto činností je možno vykonávat
samostatně a autonomně – bez zajištění související zdravotní péče. Z přezkoumávaných
rozhodnutí je totiž právě naopak zcela evidentní, že takovou úvahu správní orgány provedly,
resp. právě na základě důkladného zvážení této otázky rozhodly, pro které konkrétní činnosti
lze žalobkyni registraci vydat a ohledně kterých je naopak nutno její žádost o registraci zamítnout ,
a to vycházeje z personálního a věcného vybavení, které mělo nestátní zdravotnické zařízení,
o jehož registraci žalobkyně usilovala, k dispozici.
Je třeba zdůraznit, že výše provedenými úvahami Nejvyšší správní soud v žádném případě
nehodnotí úpravu předmětných otázek v českém právu. Zdejší soud zejména není povolán tuto
úpravu jakýmkoli způsobem přezkoumávat co do její vhodnosti či co do možností, jak by tato
mohla být do budoucna (de lege ferenda) změněna či jak by mohla či měla být směřována
(např. ke zjednodušení podmínek a širšímu umožnění tzv. domácích porodů, jak by preferovala
žalobkyně). Bez ohledu na to, že argumenty v tomto směru včetně rozsáhlé komparace s právní
úpravou v řadě vyspělých zemí západní Evropy tvořily podstatnou část argumentace žalobkyně
v rámci řízení před správními orgány, jakož i městským soudem, zdejšímu soudu nepřísluší
varianty takového dalšího možného vývoje právní úpravy jakkoliv hodnotit. Nejvyšší správní
soud provádí toliko interpretaci a aplikaci práva, které se vztahuje k věci žalobkyně a které bylo
platné a účinné v době rozhodování správních orgánů.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného rozhodnutí žalovaného, jemu
předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o registraci nestátního
zdravotnického zařízení žalobkyně, podkladového rozhodnutí o souhlasu s personálním
a věcným vybavením a veškeré spisové dokumentace k závěru, že byl naplněn tvrzený důvod
pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., aniž by bylo třeba ap likovat
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud
podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí.“ Na městském soudu tak především bude, aby znovu projednal žalobu
žalobkyně proti napadenému rozhodnutí žalovaného, a to vycházeje z právního názoru
Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku, totiž že napadené rozhodnutí žalovaného není
nezákonné pro nepřezkoumatelnost předcházejících rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením a o registraci nestátního zdravotnického
zařízení žalobkyně.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 3 věty první s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu