ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.27.2014:28
sp. zn. 4 Ads 27/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: L. D.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 11. 2013, č. j. 2 Ad 18/2013 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti v částce celkem 1.573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastupování
žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 3. 2013, č. j. MPSV-UM/5728/13/9S-HMP,
sp. zn. SZ/651/2013/9S-HMP, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu
práce České republiky (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 2. 2013,
č. j. 646112/2011/AAJ, jímž nebyla žalobkyni na základě její žádosti ze dne 30. 12. 2011 přiznána
mimořádná okamžitá pomoc podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi (dále též „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyně splňovala podmínky osoby uvedené v §2 odst. 2
zákona o pomoci v hmotné nouzi, když její příjem z invalidního důchodu dosahoval výše
10.294 Kč, přiměřené náklady na bydlení (§9 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v hmotné
nouzi) činily částku ve výši 3.602,90 Kč, a příjem snížený o přiměřené náklady na bydlení
tak převyšoval částku životního minima jednotlivce. Společně s příspěvkem na bydlení ve výši
2.761 Kč postačoval žalobkyni invalidní důchod k úhradě nákladů na bydlení ve výši 10.916 Kč.
Při posuzování hmotné nouze podle §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se žalovaný
ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně nesplňovala podmínky pro
přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci [§36 odst. 1 písm. a) ve spojení s §37 písm. a)
citovaného zákona], protože i po úhradě nákladů na bydlení disponovala částkou vyšší, než
je zákonem stanovená částka existenčního minima [§5 od st. 1 zákona č. 110/2006 Sb.,
o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2011]. Celkový příjem, složený
z invalidního důchodu a příspěvku na bydlení, žalobkyně činil v prosinci 2011 částku ve výši
13.055 Kč. Pro účely zhodnocení stavu hmotné nouze nebylo možné podle zákona o pomoci
v hmotné nouzi započíst veškeré náklady, jakkoli je žalobkyně považovala za nezbytné
a odůvodněné. Žalobkyni přesto nebyl opakovaným zamítáním návrhů na přiznání dávky
okamžité mimořádné pomoci znemožněn přístup ke zdravotní péči, protože dávky pomoci
v hmotné nouzi jsou určeny podle §1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi k zajištění
základních životních potřeb, a nikoli k zajištění zdravotní péče. Úhrada výdajů za léky, doplatky
na léky a lékařská ošetření je totiž hrazena ze zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění (dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), ve znění
pozdějších předpisů. Závěrem žalovaný uvedl, že pokud žalobkyně nesplnila podmínky
pro přiznání dávky hmotné nouze, mohla svoji situaci řešit nalezením levnějšího bydlení nebo
zřízením podnájmu k části svého bytu se svolením pronajímatele.
[2] Žalobkyně podala dne 8. 4. 2013 žalobu, ve které se domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného; zároveň požadovala osvobození od soudních poplatků, ustanovení právního
zástupce a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně prvně poukázala na nepřiměřenou délku řízení
před žalovaným a správním orgánem prvního stupně od podání žádosti dne 30. 12. 2011 do dne
doručení rozhodnutí žalovaného dne 15. 3. 2013, jež porušila její ústavní právo na spravedlivý
proces. Žalobkyně dále brojila proti dlouhodobému nepřiznání dávky mimořádné okamžité
pomoci, čímž jí byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
znemožněn přístup k nezbytnému lékařskému ošetření. Ze spisu byl patrný nedostatečný příjem
žalobkyně, který jí nepokrýval ani měsíční nájem. Žalobkyně potom považovala za nespravedlivý
koeficient pro výpočet přiměřených nákladů na bydlení, podle kterého měly dosahovat její
přiměřené náklady na bydlení toliko částky ve výši 3.602,90 Kč, protože v této cenové relaci
v Praze nájmy neexistují; navíc byl nájem žalobkyně několikrát jednostranně zdražen. Stejný
problém žalobkyně spatřovala v nedostatečném zvyšování částek životního a existenčního
minima, ve snižování výše některých sociálních dávek a ve všeobecném zdražování. Rostoucím
výdajům ale neodpovídá valorizace důchodů. Zavedením regulačních poplatků ve zdravotnictví
a lékárnách byli poškozeni sociálně slabší občané a zdravotně postižení. Žalobkyně tím byla
poškozena na svých základních právech dle čl. 1, v čl. 3 odst. 3, v čl. 4, v čl. 10 odst. 1, v čl. 30
odst. 1 a 2 a v čl. 31 Listiny základních práv a svobod a nebyl dodržen čl. 11 odst. 1 části třetí
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální
charty a čl. 4 dodatkového protokolu k této chartě. Žalobkyně celý život poctivě pracovala,
odváděla odvody a nyní je na státu, aby jí plnění odvedl zpátky.
[3] V doplnění žaloby ze dne 5. 6. 2013, které žalobkyně podala prostřednictvím soudem
ustanovené zástupkyně, uvedla, že správní orgány měly přihlížet k celkovým nezbytným
nákladům na bydlení, a nikoli pouze k přiměřeným, které jsou v Praze stanoveny do výše 35%
příjmu. Dávky hmotné nouze, u kterých se přihlíží k přiměřeným nákladům na bydlení, jsou pro
většinu žadatelů nedostupné, protože bydlení v ceně odpovídající stanovenému koeficientu není
slušným bydlením. Správní orgány obou stupňů měly aplikovat ustanovení §2 odst. 3 zákona
o pomoci v hmotné nouzi, protože žalobkyně neměla prostředky na léky, zdravotní péči
a na zajištění životně důležitých potřeb. Skutečnost, že žalobkyně obývala byt o rozloze 95,88 m
2
,
nešlo posoudit k její tíži, protože žalobkyně žila v bytě 35 let a změna bydlení by nemusela nutně
znamenat i nižší náklady. Žalovaný se rovněž nedostatečně vypořádal s průtahy v řízení, když
bylo v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, vydáno
rozhodnutí žalovaného až po 1 roce a 75 dnech.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 2 Ad 18/2013 - 38, žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud
uvedl, že dávka mimořádné okamžité pomoci podle §36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi je ze svého názvu dávkou pokrývající mimořádné neopakovatelné situace u osob,
které nesplňují §2 odst. 2 citovaného zákona, a pro nedostatek finančních prostředků jim hrozí
vážná újma na zdraví. Finanční potíže žalobkyně jsou dlouhodobé, což vylučuje jejich řešení
prostřednictvím dávky mimořádné okamžité pomoci, která je konstruována k pomoci
při mimořádných a ojedinělých nepříznivých sociálních událostech. Naproti tomu hrazení
nákladů na zdravotní péči, léky i související poplatky upravuje zákon o veřejném zdravotním
pojištění. Městský soud v Praze přihlédl k citovému vztahu žalobkyně k pronajatému obydlí.
Náklady na byt o rozloze 96 m
2
, ve kterém žije žalobkyně sama, posoudil ale jako neúměrné.
Protože výše nájemného obecně závisí na ploše bytu, je na rozhodnutí žalobkyně, aby i nadále
bydlela v současném bytě a hradila neúměrné náklady na bydlení, nebo svoji bytovou situaci řešila
např. směnou. Námitky žalobkyně ohledně porušení čl. 3, 4 a 10 Listiny nejsou důvodné, protože
pod uvedené články nelze podřadit nárok na bezplatnou zdravotní péči. Práva obsažená v čl. 30
a čl. 31 Listiny jsou pak konkretizována zákony, na základě nichž jsou realizována. Délka řízení
před správními orgány neměla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, protože lhůty
stanovené v §71 správního řádu jsou toliko pořádkové a za jejich porušení nepřísluší sankce.
[5] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) dne 4. 2. 2014 včasnou
kasační stížnost z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s. “), ve znění pozdějších předpisů, tedy pro nesprávné posouzení
právní otázky Městským soudem v Praze. Stěžovatelka brojí proti nesprávné aplikaci ustanovení
§2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi správními orgány a městským soudem,
protože výčet důvodů v uvedeném ustanovení pro přiznání mimořádné okamžité pomoci
je demonstrativní, což umožňuje pod ustanovení podřadit i náklady na zdravotní péči, pokud
žadateli hrozí vážná újma na zdraví. Náklady na bydlení přesahují u stěžovatelky invalidní
důchod, který jako jediný příjem nepostačuje k úhradě další výdajů, a stěžovatelka pak nemá
potřebné finanční prostředky na jídlo, léky a další životní potřeby. Stěžovatelka žádala o dávku
mimořádné okamžité potřeby pro úhradu výdajů na lékařská ošetření a léky, na které dlouhodobě
neměla a nemá finanční prostředky. Výdaje na medikaci byly dále navýšeny kvůli výpadku
dodávek užívaného léku, v důsledku čehož si stěžovatelka musela koupit lék dražší. V onom
případě jí nebyla nabídnuta plně hrazená varianta léku a vysazení medikace by vážně ohrozilo její
zdravotní stav. Stěžovatelce nemůže být přičítána k tíži skutečnost, že bydlí sama v bytě o rozloze
95,88 m
2
, protože v něm žije přes 35 let, má k němu citový vztah a investovala do jeho úprav
nemalé finanční prostředky. Změna bydlení by nemusela nutně znamenat snížení nákladů
na bydlení a energie. Pokud Městský soud v Praze hodnotí bydlení stěžovatelky za skutečnost
vypovídající proti přidělení dávky mimořádné okamžité pomoci, považuje stěžovatelka tento
argument za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatelka se domnívá, že mělo být v jejím případě
užito ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože s přihlédnutím k jejím
příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil
soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby postupoval podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na výši příjmů stěžovatelky, pro které
ji nelze považovat za osobu ohroženou vážnou újmou na zdraví podle ustanovení §2 odst. 3
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Mimořádnou okamžitou pomoc proto nelze stěžovatelce
podle ustanovení §37 písm. a) a §36 odst. 1 písm. a) citovaného zákona přiznat. Při hodnocení
stavu hmotné nouze nelze zohledňovat veškeré výdaje na domácnost a zajištění životních potřeb,
přestože je žadatel považuje subjektivně za nezbytné a odůvodněné. Příjem zjištěný podle
ustanovení §9 odst. 1 v návaznosti na §10 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi
lze porovnávat pouze s částkou existenčního minima. Žádost žalobkyně ze dne 30. 12. 2011
o mimořádnou okamžitou pomoc byla podána z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Správní
orgán proto vedl řízení podle ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a nikoli
podle ustanovení §2 odst. 5 písm. a) citovaného zákona, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
V závěru žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 123/2012 - 76 (všechny rozsudky zdejšího soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz),
a rozsudek ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 27/2013 - 42, a navrhuje, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného rozsudku městského soudu vycházel
z rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 1 Ads 16/2014 - 23, v němž 1. senát
Nejvyššího správního soudu posuzoval kasační stížnosti, kterou stěžovatelka rovněž podala
pro zamítnutí její žádosti ze dne 23. 11. 2011 o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci
za okolností srovnatelných s nyní posuzovaným případem. Nejvyšší správní soud tehdy dospěl
k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky nebyla důvodná, a nyní posuzovaná věc je skutkovým
stavem obdobná (porovnej i srovnatelné případy v rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 123/2013 - 76, a v rozsudku NSS ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 27/2013 - 42).
[11] Stěžovatelka předně napadá nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 5 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi správními orgány obou stupňů a městským soudem při posuzování její
žádosti o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci. Nejvyšší správní soud při posuzování
kasační námitky přezkoumal v záhlaví uvedený rozsudek městského soudu a napadené
rozhodnutí žalovaného. Městský soud v napadeném rozsudku aplikoval ustanovení §2 odst. 2
a §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a nikoli ustanovení §2 odst. 5 písm. a) tamtéž.
Stejně posuzoval hmotnou nouzi žalobkyně i žalovaný. Námitku ohledně nesprávné aplikace
ustanovení §2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi neuznal Nejvyšší správní soud
za důvodnou, protože uvedené ustanovení vůbec nebylo a ani nemělo být v případě stěžovatelky
aplikováno. Stěžovatelka totiž, jak správně uvedly správní orgány, nežádala o příspěvek
v souvislosti s výdajem jednorázového charakteru (zákon příkladmo uvádí správní poplatky
a nezbytná vydání v souvislosti se ztrátou osobních dokladů či peněz). Stěžovatelka naopak sama
výslovně uvádí, že její sociální situace je dlouhodobě nepříznivá v důsledku vysokých výdajů
vynakládaných na zajištění bydlení (srov. též níže).
[12] Stěžovatelka dále namítá, že její situace měla být posouzena podle ustanovení §2 odst. 3
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Odůvodněné náklady stěžovatelky přesahují invalidní důchod,
který je jejím jediným příjmem, a stěžovatelka tak nemá prostředky na zajištění jídla, zdravotní
péči a další povinné platby.
[13] Podle §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi „[o]soba se považuje za osobu v hmotné
nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým
sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví“.
[14] Podle §36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné pomoci „[n]árok na mimořádnou okamžitou
pomoc má a) osoba uvedená v §2 odst. 3, b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu
v hmotné nouzi, c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi“.
[15] Podle §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[v]ýše mimořádné okamžité pomoci
osobě uvedené v §2 odst. 3 se stanoví k doplnění příjmu do výše existenčního minima osoby, která není
nezaopatřeným dítětem, a u nezaopatřeného dítěte do výše jeho životního minima“.
[16] Podle §5 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu, ve znění účinném
do 31. 12. 2011, „[č]ástka existenčního minima osoby činí měsíčně 2 020 Kč“.
[17] Dávka mimořádné okamžité pomoci může být přiznána pouze taxativně vymezenému
okruhu osob (§36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi) a jen v zákonem stanovené výši
(§37 citovaného zákona). Důvodová zpráva k zákonu o pomoci v hmotné nouzi uvádí,
že „[m]imořádná okamžitá pomoc je fakultativní dávkou, u které není stanovena pevná hranice příjmu; přesto
s ohledem na skutečnost, že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí jít o osobu,
která nemá dostatečné finanční prostředky ani majetek takový, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními
silami“. Aplikační postup správního orgánu ve věci přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci
proto spočívá v posouzení, zdali žadatel svojí sociální situací naplňuje některou z definic osoby
v hmotné nouzi a v jaké výši má být žadateli přiznána příslušná dávka.
[18] Stěžovatelka se domáhá přiznání dávky podle ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Výše mimořádné okamžité pomoci v takové sociální situaci může být
poskytnuta toliko v částce doplňující příjem žadatele do výše existenčního minima [§37 písm. a)
zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že příjem
stěžovatelky [§9 odst. 1 písm. c) tamtéž] byl v posuzovaném období invalidní důchod ve výši
10.294 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 2.761 Kč; celkový příjem byl tedy ve výši 13.055 Kč.
Odůvodněné náklady na bydlení zahrnovaly nájem ve výši 8.861 Kč, služby spojené s užíváním
bytu ve výši 335 Kč, zálohu za plyn 1.180 Kč a zálohu za elektřinu ve výši 540 Kč; celkem tedy
částku ve výši 10.916 Kč. Přestože se přiznání mimořádné okamžité pomoci neváže prvotně
na příjem, příjem stěžovatelky snížený o náklady na bydlení (13.055 Kč - 10.916 Kč = 2.139 Kč)
převyšoval existenční minimum, což žalovaný vzal správně v potaz jako jednu z okolností pro
přiznání dávky.
[19] Nejvyšší správní soud uvážil i další podstatné okolnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti
uvedla, že „[…] žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci podložila i doklady o úhradě částek, které byla
nucena vynaložit na lékařská ošetření, poplatky a doplatky za předepsanou nezbytnou medikaci, na kteréžto
neměla, nemá a ani výhledově nebude mít potřebné finanční prostředky […]“. Z uvedeného výroku vyplývá,
že stěžovatelka řeší nedostatek finančních prostředků dlouhodobě. Přiznání dávky mimořádné
okamžité pomoci by proto nebylo řešením její nepříznivé sociální situace, a navíc by bylo
v rozporu s povahou samotné dávky, která je určena pro jednorázové mimořádné události
(srovnej rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 Ads 113/2011 - 49, č. 2582/2012 Sb. NSS).
[20] Při posuzování nákladů na bydlení, jako další okolnosti podstatné pro přiznání dávky,
se Nejvyšší správní soud ztotožnil se stanoviskem městského soudu. Je věcí stěžovatelky, zdali
chce raději zůstat v nyní obývaném bytě, jehož velikost je pro osaměle žijící osobu poměrně
nadstandardní, a hradit s tím spojené značné náklady, nebo se snažit zlepšit svoji finanční situaci
např. změnou bydlení, podnájmem části bytu nebo využitím jiných dávek sociálního zabezpečení.
Přestože si stěžovatelka vytvořila ke svému obydlí vztah, je vyššího věku a její zdravotní stav není
dobrý, Nejvyšší správní soud neshledává v posouzení bytových podmínek žalovaným překročení
zákonných mezí při posouzení otázky, zda stěžovatelce má být dávka přiznána na základě hrozící
vážné újmy na zdraví ve smyslu §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nebylo by totiž
zjevně spravedlivé přiznat stěžovatelce na základě této výjimečné možnosti mimořádnou
okamžitou pomoc, která je jako dávka do jisté míry ultima ratio systému sociálního zabezpečení,
pokud stěžovatelka žije sama v bytě o rozloze 95,88 m
2
a může využít dalších možností k řešení
své nepříznivé sociální situace. V tomto směru je tedy úvaha správních orgánů při aplikaci §2
odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi logická a přezkoumatelná a nevybočuje ze zákonných
mezí.
[21] Dávky pomoci v hmotné nouzi patří v systému sociálního zabezpečení do pilíře sociální
pomoci (dříve také sociální péče) a „[p]ro sociální pomoc je typická subsidiarita. Znamená to, že věcná
působnost právních norem sociální pomoci nastupuje až v případě, kdy není k dispozici plnění ze žádného jiného
systému, resp. tato plnění byla vyčerpána a trvá potřeba zabezpečit základní životní potřeby občana“
(TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 206.).
Pokud chce stěžovatelka přiznáním dávky mimořádné okamžité pomoci zajistit běžnou zdravotní
péči, přestože jsou s jejím věkem přirozeně spojeny zvýšené náklady na léky a lékařská ošetření,
musí využít možností systému veřejného zdravotního pojištění, které je jako pojistný systém
přímo určen k úhradě nákladů na zdravotní péči. Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění
lze nahradit předepisovaný lék jiným lékem s nižším doplatkem (§32 odst. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění), případně zdravotní pojišťovna může ve výjimečných případech uhradit
péči jinak nehrazenou (§16 citovaného zákona), a navíc výše úhrad za regulační poplatky
a doplatky na léky je limitována částkou, po jejímž dosažení je zdravotní pojišťovna povinna
pojištěnci uhradit rozdíl, o který limit překročil (§16b tamtéž).
[22] Jakkoli Nejvyšší správní soud nesnižuje tíživou ekonomickou a sociální situaci
stěžovatelky, výše uvedené skutečnosti nasvědčují zamítnutí žádosti o přiznání dávky mimořádné
okamžité pomoci. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud se řádně vypořádal
se žalobními námitkami proti rozhodnutím správních orgánů, které zamítly žádost stěžovatelky
o přiznání dávky mimořádné okamžité v rámci zákonných limitů svého správního uvážení.
Tvrzenou nezákonnost [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] rozsudku městského soudu neshledal
Nejvyšší správní soud za důvodnou.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal námitky stěžovatelky
důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Stěžovatelce byla usnesením městského soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 2 Ad 18/2013 - 9,
ustanovena zástupkyně Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová, advokátka. Nejvyšší správní soud
přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů, a to ve výši 1.000 Kč (srov. §9 odst. 2 a §7 bod 3 advokátního tarifu)
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Po zvýšení
o DPH (ustanovená zástupkyně stěžovatelky je plátkyní DPH) celková výše odměny ustanovené
zástupkyně stěžovatelky činí 1.573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu