ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.123.2012:76
sp. zn. 6 Ads 123/2012 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: L. D.,
zastoupena JUDr. Evou Hlaváčkovou, advokátkou, se sídlem Petrovická 16/1476, Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2011, č. j. MHMP 1055313/2011, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 4 Ad 8/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Evě Hlaváčkové, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 3146 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2011, č. j. MHMP 1055313/2011. Žalobou
napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 10, č. j. 49501/2011/AAJ ze dne 5. 10. 2011, jímž nebyla
stěžovatelce přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy
na zdraví. O nákladech řízení před městským soudem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[2] Městský soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka požádala dne 7. 9. 2011 Úřad
Městské části Praha 10 o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví,
přičemž z připojeného protokolu vyplývalo, že stěžovatelka hradí měsíční nájemné ve výši
8854 Kč, zálohy za služby ve výši 342 Kč měsíčně, zálohu za dodávku plynu 1180 Kč měsíčně
a zálohu za dodávku elektrické energie ve výši 690 Kč měsíčně. Stěžovatelka je od r. 2008
příjemkyní invalidního důchodu III. stupně ve výši 10 294 Kč měsíčně a pobírá příspěvek
na bydlení ve výši 2761 Kč. Sama užívá obecní byt o velikosti 3 +1 o ploše 95,88 m
2
. Výměnu
bytu nemůže uskutečnit, neboť vlastník nemovitosti jí odmítl poskytnout odstupné
za rekonstrukce provedené jejím nákladem. Po úhradě všech výdajů na bydlení jí na zajištění
základních životních potřeb zbývá něco málo přes 1000 Kč měsíčně. Nemá proto dostatečné
prostředky na úhradu léků a všech poplatků ve zdravotnictví. Z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně městský soud zjistil, že správní orgán I. stupně vyšel z toho, že částka
příjmu stěžovatelky po odečtení přiměřených nákladů na bydlení činí 6 691 Kč a tudíž není nižší
než částka živobytí (3126 Kč). Nebyla tak splněna rovněž podmínka pro nárok na doplatek
na bydlení podle §33 odst. 3, který nebyl stěžovatelce přiznán. Správní orgán I. stupně dospěl
k závěru, že stěžovatelce vážná újma na zdraví nehrozí, a proto jí nevzniká nárok na mimořádnou
okamžitou pomoc podle ust. §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Žalovaný svým rozhodnutím potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a doplnil, že jako podpůrný důvod též to,
že podle ust. §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi výše okamžité mimořádné pomoci
osobě uvedené v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se stanoví k doplnění příjmů
do výše existenčního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem podle ust. §5 odst. 1
zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním
a existenčním minimu) do částky 2 020 Kč. Při příjmu stěžovatelky ve výši 13 055 Kč
by ani nebylo možno stanovit výši mimořádné okamžité pomoci v souladu s ust. 37 písm. a)
zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[3] Městský soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla poživatelkou příspěvku na živobytí,
protože částka příjmu po odečtení přiměřených nákladů na bydlení činila 6691 Kč a tedy nebyla
nižší než částka živobytí 3126 Kč. V případě stěžovatelky proto přicházelo v úvahu posouzení
otázky, zda je osobou uvedenou v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[4] Městský soud poukázal na to, že již podle označení této dávky se jedná o mimořádnou
okamžitou pomoc, tedy o pomoc v případě mimořádně hrozící vážné újmy na zdraví. Z žádosti
stěžovatelky přitom soud dovodil, že se v případě stěžovatelky nejednalo mimořádnou situaci.
Stěžovatelka sama užívá byt 3+1 a výše jejího invalidního důchodu činila 10 294 Kč, byl jí navíc
poskytován příspěvek na bydlení ve výši 2761 Kč; celkový příjem tedy byl 13 055 Kč měsíčně.
Soud poukázal na to, že pokud má výše mimořádné okamžité pomoci doplnit příjem do výše
existenčního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem (částka 2020 Kč), nejedná
se o případ stěžovatelky při jejím příjmu 13 055 Kč. Soud neshledal pochybení v postupu
správních orgánů a konstatoval, že stěžovatelka nesplňuje podmínky stanovené zákonem
o pomoci v hmotné nouzi.
[5] Městský soud se rovněž vyjádřil k námitkám stěžovatelky směřujícím k porušení Ústavy,
Listiny základních práv a svobod, mezinárodních dohod a Evropské sociální charty. Stěžovatelka
neuvedla, v čem toto porušení spatřuje. Nestačí uvést pouze články jednotlivých předpisů,
je třeba konkrétně dovodit, jakým jednáním se porušení těchto předpisů správní orgán dopustil.
Městský sodu rovněž uvedl, že nedospěl k závěru, že by relevantní ustanovení zákona o pomoci
v hmotné nouzi byla v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, nebo Sociální
chartou.
II. Kasační stížnost
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností ze dne 7. 9. 2012.
V této kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že se městský soud nevypořádal s tvrzením
o porušování práv stěžovatelky podle čl. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1,
čl. 30 odst. 1 a 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod a také porušením čl. 11 odst. 1
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální
charty, čl. 4 Dodatkového protokolu k Chartě.
[7] Městský soud se dále podle názoru stěžovatelky nevypořádal s evidentní rozporností
předpisů stejné právní síly. Stěžovatelka upřesnila, že se má jednat o výpočet přiměřených
nákladů na bydlení, kdy se příjem žadatele násobí koeficienty 0,30 nebo 0,35 oproti
jednostrannému zvyšování nájemného zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování
nájemného. Nájemné bylo stěžovatelce zvýšeno od roku 2008 o 178,1%, tj. o 8067 Kč.
Rozpornost předpisů dovozuje stěžovatelka dále z rostoucích cen energií a dalších nákladů
spojených s bydlením, jako jsou vodné a stočné, jakož i z rostoucí daňové zátěže promítající
se do cen potravin, léků, služeb, oproti opakovanému rušení sociálních dávek bez náhrad
a nedostatečné valorizaci důchodů.
[8] Stěžovatelka požádala Nejvyšší správní soud o zrušení koeficientů 0,30 a 0,35 ve všech
dotčených sociálních zákonech a jejich nahrazení větou „odůvodněné cílové náklady na bydlení“.
Stěžovatelka požádala Nejvyšší správní soud o okamžité zrušení plateb všech zavedených
a zdražených regulačních poplatků u lékařů, v nemocnicích, lékárnách a jiných ústavech
pro držitele ZTP, ZTP/P a příjemce starobního důchodu od 65 let výše. Dále stěžovatelka žádala
zrušení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.
[9] Ustanovená zástupkyně stěžovatelky doplnila kasační stížnost podáním ze dne 23. 1. 2013.
V doplnění kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka podává kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
neboť stěžovatelka se považuje za osobu v hmotné nouzi podle ust. §2 odst. 2 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi a současně uvádí, že „splňuje podmínky poskytnutí mimořádné
okamžité pomoci podle ust. §37 písm. a)“ zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[10] Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle důvodové zprávy se má osoba pro účely poskytnutí dávky
mimořádné okamžité pomoci posuzovat individuálně a že mimořádná okamžitá pomoc
je dávkou, u které není stanovena pevná hranice příjmu, přičemž musí jít o osobu, která nemá
dostatečné finanční prostředky ani majetek takový, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními
silami. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí správních orgánů obou stupňů překročila mez
správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.) a projevila se v nich libovůle správních orgánů.
[11] Závěr městského soudu, že stěžovatelka nesplňuje podmínky poskytnutí mimořádné
okamžité pomoci podle §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože stěžovatelčin
příjem přesahuje výši existenčního minima, považuje stěžovatelka za nesprávný. Stěžovatelka
je invalidní ve III. stupni invalidity, proto na ni nelze (s ohledem na ust. §5 odst. 2 zákona
o životním a existenčním minimu) aplikovat ust. §5 odst. 1 zákona o životním a existenčním
minimu. Z toho vyplývá, že i pokud příjem stěžovatelky činí 13 055 Kč, má nárok na dávku a výši
mimořádné okamžité pomoci je možno určit v souladu s ust. §37 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi.
[12] Stěžovatelka dále zdůraznila, že o poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci požádala
s ohledem na to, že výdaje na zdravotní péči (poplatky u lékařů a v lékárnách, doplatky na léky
apod.), které vynaložila v období od září do 12. 10. 2011 v částce 1 082 Kč, ji finančně zatížily
natolik, že již neměla a dosud nemá další prostředky na nezbytnou lékařskou péči. Stěžovatelka
z důvodu nedostatku finančních prostředků nedochází na lékařská vyšetření, která jsou
pro ni životně důležitá.
[13] Žalovaný se nejprve ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 25. 3. 2013, které posléze
doplnil podáním ze dne 4. 4. 2013. Podle názoru žalovaného výdaje spojené s úhradou za léky
a lékařské ošetření nelze považovat podle zákona o pomoci v hmotné nouzi za výdaje,
které by bylo možné hradit z prostředků dávek pomoci v hmotné nouzi. Dávky pomoci
v hmotné nouzi nejsou určeny k zajištění zdravotní péče. Podle §11 odst. 1 písm. d) a e) zákona
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním
pojištění“) má pojištěnec právo na zdravotní péči bez přímé úhrady a na léčivé přípravky
a potraviny pro zvláštní účely bez přímé úhrady, jde-li o léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní
lékařské účely hrazené ze zdravotního pojištění a předepsané v souladu s tímto zákonem.
Podle §13 odst. 1 téhož zákona se ze zdravotního pojištění hradí zdravotní péče poskytnutá
pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav. Podle ust. §32 zákona o veřejném
zdravotním pojištění požádá-li pojištěnec o vydání jiného léčivého přípravku se stejnou léčivou
látkou, se stejnou cestou podání a stejnou lékovou formou, nahradí jej lékárna jiným léčivým
přípravkem s nižším doplatkem, pokud předepisující lékař na receptu nevyznačil, že předepsaný
léčivý přípravek nelze nahradit. Žalovaný současně odkazuje na ust. §16 citovaného zákona,
podle kterého zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní péči jinak
zdravotní pojišťovnou nehrazenou, je-li její poskytnutí z hlediska zdravotního stavu pojištěnce
jedinou možností zdravotní péče.
[14] Žalovaný zároveň zdůrazňuje, že osoby v hmotné nouzi jsou podle ust. §16a odst. 2
písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění osvobozeny od regulačních poplatků,
proto nelze na regulační poplatky přispívat dávkami hmotné nouze.
[15] Žalovaný rovněž upozorňuje, že v tomto soudním řízení není dána možnost zrušit
koeficienty stanovené právními předpisy, resp. je nahradit jinou formulací.
[16] Žalovaný zdůrazňuje, že ve správním řízení došlo k řádnému individuálnímu posouzení
příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky. V rámci „individuálního“
uvážení byl učiněn závěr, že stěžovatelce nehrozí vážná újma na zdraví. Zákon o životním
a existenčním minimu se pak nepoužívá ve vztahu k dalším právním předpisům. Při rozhodování
podle zákona o pomoci v hmotné nouzi proto správní orgán vychází z ust. §37 písm. a) tohoto
zákona, kde je stanoven postup stanovení výše mimořádné okamžité pomoci, tj. k doplnění
příjmu do výše existenčního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka není nezaopatřeným dítětem, nebylo by ani výši mimořádné okamžité
pomoci podle ust. §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi stanovit.
[17] Závěrem žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s).
[19] Námitky stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti lze podle názoru Nejvyššího
správního soudu podřadit pod stížnostní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a dále pak pod stížnostní důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jak stěžovatelka
sama v doplnění kasační stížnosti uvádí.
[20] K námitce stěžovatelky směřující k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
napadeného kasační stížností Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
byl městský soud povinen přezkoumat rozhodnutí napadené žalobou stěžovatelky v mezích
žalobních bodů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí být ze žalobních
bodů patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, což vyplývá z ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40 nebo
rozsudek ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 – 42.) Pokud tedy žalobce v žalobě uvede
pouze obecné odkazy na ustanovení právních předpisů, která byla podle jeho názoru porušena,
nejde o žalobní bod ve smyslu shora uvedených ustanovení s. ř. s. (k tomu srov. druhý z výše
citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu, ze kterého se podává: „Žalobním bodem však není
uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska skutkových důvodů jen obecně
odkázáno na spisový materiál.“). Jelikož stěžovatelka v žalobě k městskému soudu uvedla pouze
obecně ustanovení právních předpisů, která byla podle jejího názoru porušena, ale neuvedla
žádné skutkové a právní důvody, pro které podle jejího názoru lze toto porušení shledat, městský
soud nepochybil, když se k těmto námitkám v žalobě uvedl pouze obecně, že se těmito
námitkami nebude zabývat. Takto uvedené námitky není možno považovat za žalobní body
způsobilé soudního přezkumu.
[21] Pokud jde o stěžovatelkou namítanou rozpornost předpisů stejné právní síly,
resp. nedostatečnost koeficientů pro výpočet přiměřených nákladů na bydlení, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tyto koeficienty vůbec nebyly v projednávané věci správními orgány
aplikovány. V takovém případě se Nejvyšší správní soud ani nemohl zabývat případnou
protiústavností stěžovatelkou zmiňovaných předpisů. Nejvyšší správní soud také pro úplnost
poznamenává, že není nadán pravomocí rušit či měnit právní předpisy, jak požaduje stěžovatelka.
Soudy obecně nejsou nadány pravomocí zrušit ustanovení zákona, mohou však učinit návrh
k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy, mají-li za to, že zákon, jehož má být
při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou
napadané zákonné koeficienty vůbec nebyly v projednávané věci aplikovány, nebyl by Nejvyšší
správní soud oprávněn návrh Ústavnímu soudu podat ani v hypotetickém případě,
že by se se stěžovatelčinou argumentací ztotožnil.
[22] Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatelka dne 7. 9. 2011 podala žádost o poskytnutí
mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Podle ust. §36 odst. 1
zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalovaného
„Nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má
a) osoba uvedená v §2 odst. 3,
b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi,
c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.“
[23] Podle ust. §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi „Osoba se považuje za osobu v hmotné
nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým
sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.“
[24] Z uvedeného vyplývá, že ust. §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi není
relevantní pro posouzení nároku na dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné
újmy na zdraví. To již konstatoval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 3 Ads 113/2011 – 46, ze kterého se podává: „Jak vyplývá z jazykového, logického a systematického
výkladu citovaných ustanovení zákona č. 111/2006 Sb., v případě hrozící vážné újmy na zdraví orgán pomoci
v hmotné nouzi neposuzuje, zda je osoba žádající o dávku v hmotné nouzi osobou v hmotné nouzi ve smyslu
§2 odst. 2 téhož zákona, neboť tuto podmínku osoba pro získání mimořádné okamžité pomoci z tohoto důvodu
splňovat nemusí.“
[25] V citovaném rozsudku také Nejvyšší správní soud uvedl, že „Mimořádná okamžitá pomoc,
jak plyne ze samotného jazykového výkladu tohoto pojmu, je dávkou jednorázovou pro osoby ocitající se v takové
mimořádné situaci, která vyžaduje okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Prostřednictvím mimořádné
okamžité pomoci tak může být poskytnuta pomoc v situacích nepříznivého a mimořádného charakteru, kdy není
osoba v hmotné nouzi, ale je jí vhodné bezprostředně poskytnout pomoc, což však nevylučuje, aby tato pomoc byla
poskytnuta též osobě pobírající příspěvek na živobytí a v hmotné nouzi se již nacházející. Mimořádná okamžitá
pomoc může být jak fakultativní dávkou, tak i dávkou nárokovou (jako je tomu právě v případě osoby, jíž hrozí
vážná újma na zdraví), u které není stanovena pevná hranice příjmu; záleží tedy na správní úvaze orgánu pomoci
v hmotné nouzi, zda a v jaké výši tuto dávku poskytne, přičemž tento postup může správní soud přezkoumávat
pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné
libovůle ze strany správního orgánu. Zdejší soud dále podotýká, že s ohledem na skutečnost, že jde o dávku
poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky
ani takový majetek, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami (rozsudek ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 3 Ads 126/2010 – 70, přístupný na www.nssoud.cz).“
[26] Stěžovatelka však nijak nekonkretizovala, v čem spatřuje překročení mezí správního uvážení
žalovaného a správního orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud též pro úplnost podotýká, že (jak
vyplývá z výše uvedeného) stěžovatelkou požadovaná dávka mimořádné okamžité pomoci
z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví je dávkou obligatorní.
[27] Nejvyšší správní soud též poukazuje na závěry svého rozsudku ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 6 Ads 98/2008 – 53, publikovaný pod č. 2337/2011 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že „Zákon
č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, nepředstavuje vůči zákonu č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, lex specialis (především nemají stejný předmět úpravy); pokyn obsažený v §5 odst. 2 zákona
o životním a existenčním minimu omezující možnost použít existenční minimum u některých skupin osob proto
na pomoc v hmotné nouzi podle zákona o pomoci v hmotné nouzi nedopadá.“ Proto nelze přisvědčit námitce
stěžovatelky, že v jejím případě nelze s ohledem na ust. §5 odst. 2 zákona o životním
a existenčním minimu aplikovat ust. §5 odst. 1 téhož zákona. Argumentaci městského soudu
ohledně nemožnosti stanovení výše dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné
újmy na zdraví v případě stěžovatelky v souladu s ust. §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné
nouzi tak lze považovat za správnou.
[28] Důvody, které vedly stěžovatelku k žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu
hrozby vážné újmy na zdraví, pak nejsou pro soudní přezkum v projednávané věci relevantní.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí
městského soudu neshledal pochybení v postupu městského soudu ani žalovaného.
[29] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na
náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (srov. ust. §60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
[31] Stěžovatelce byla ustanovena usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2012,
č. j. 6 Ads 123/2012 – 17 zástupkyní JUDr. Eva Hlaváčková, advokátka. Ustanovená zástupkyně
stěžovatelky vyčíslila svou odměnu přípisy ze dne 11. 3. 2013 a ze dne 26. 3. 2013 a doložila,
že je plátkyní DPH. Ustanovená zástupkyně stěžovatelky požadovala přiznání odměny
za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu, první porada s klientem dne 18. 1. 2013 podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
doplnění kasační stížnosti podáním ze dne 25. 1. 2013 podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu). Poradu s klientkou dne 18. 1. 2013 zároveň ustanovená zástupkyně stěžovatelky doložila
kopií protokolu z jednání s klientkou.
[32] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že není možné přiznat ustanovené zástupkyni
stěžovatelky odměnu za převzetí a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu, neboť odměna za tento úkon právní služby náleží pouze, pokud je právní služba
poskytována na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, nikoliv tedy v případě ustanovení
zástupce soudem. Ustanovená zástupkyně stěžovatelky však kromě převzetí a přípravy zastoupení
doložila také první poradu s klientkou, proto jí Nejvyšší správní soud přiznává odměnu
podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož náleží odměna za první poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem,
a to ve výši 1000 Kč (srov. ust. Čl. II vyhlášky 486/2012 Sb., §9 odst. 2, §7 bod 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2013). Za sepis a podání doplnění
kasační stížnosti pak náleží ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměna ve výši 1000 Kč
(srov. ust. Čl. II vyhlášky 486/2012 Sb., §9 odst. 2, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2013). Za oba úkony právní služby
též náleží ustanovené zástupkyni stěžovatelky náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
v celkové výši 600 Kč. Nejvyšší správní soud rovněž přiznanou odměnu za zastupování zvýšil
o DPH. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky tedy náleží odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 3146 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu