ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.50.2010:68
sp. zn. 4 Ads 50/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. B. L.,
zast. JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti
žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, se sídlem
nábřeží U Přívozu 122/4, Hradec Králové, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2010, č. j. 30 Ca 38/2009 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2010, č. j. 30 Ca 38/2009 –
25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 2. 2009 , č. j. HSHK-148-1/KŘ-2009,
bylo na základě ustanovení §190 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru”),
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného
sboru Královéhradeckého kraje ve vě cech služebního poměru ze dne 28. 11. 2007,
č. j. HSHK-768-5/KŘ-2007 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně
v uvedeném rozhodnutí uložil žalobci kázeňský trest odnětí služební hodnosti, jelikož shledal,
že žalobce se dopustil kázeňského přestupku tím, že se dne 3. 10. 2007 nepodrobil
psychologickému vyšetření za účelem ověření osobnost ní způsobilosti k výkonu služby,
ačkoli ho k tomu služební funkcionář vyzval.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve poukázal na skutečnost,
že již ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 9. 12 . 2007, č. j. HSHK-768-8/KŘ-2007
odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové však rozsudkem ze dne 14. 10 . 2008, č. j. 30 Ca 13/2008 - 43,
který nabyl právní moci dne 27. 10. 2008, rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2007 zrušil
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatečném odůvodnění, které skutečnosti vedly
žalovaného k potvrzení uloženého kázeňského trestu a pro porušení procesních práv žalobce,
coby účastníka řízení, spočívající v tom, že protokol pořízený z jednání poradní komise
žalovaného nebyl podepsán také žalobcem.
Žalovaný, řídě se závazným právním názorem krajského soudu ve zrušujícím rozsudku,
poté podrobně popsal průběh řízení a skutečnosti (osobnost žalobce, ohrožení řádného
fungování Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, intenzitu zavinění),
které ho vedly k závěru, že se žalobce dopustil shora uvedeného kázeňského přestupku a uzavřel,
že v opakovaně provedeném řízení bylo postupováno pečlivě tak, aby byla zachována všechna
procesní oprávnění žalobce jako účastníka řízení ve věcech služebního poměru. Řízení
tedy nebylo stiženo žádným procesním pochybením. Námitkám žalobce uvedeným v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný nepřisvědčil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že ač se žalovaný
v napadeném rozhodnutí ze dne 26. 2. 2009 věnoval velmi podrobně jednotlivým námitkám
žalobce, nevypořádal se s důvody uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti,
neboť v provedeném řízení nevyvrátil tvrzení žalobce, že příčinou rozporů mezi ním
a žalovaným, a v důsledku toho i nedůvodný postih žalobce žalovaným ve smyslu ustanovení §77
odst. 10 zákona o služebním poměru, byly zásadní rozpory v náhledu na dodržování
zákonných norem, interních nařízení, hospodaření s majetkem státu, vynakládání veřejných,
zejména mzdových prostředků, na průběh výběrových řízení a v neposlední řadě tolerování
nekvalitní práce služebními funkcionáři, nikoliv však pracovní neúspěchy a údajná duševní labilita
žalobce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný nerespektoval §78 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) a neřídil se právním názorem vysloveným
krajským soudem ve shora uvedeném rozsudku. Podle názoru žalobce lze listinnými důkazy
a výpověďmi svědků prokázat porušování §77 odst. 10 zákona o služebním poměru ze strany
žalovaného vůči žalobci, příkladmo bezdůvodné přeřazování žalobce na služební místa
neodpovídající jeho odbornému zaměření i stupni dosaženého vzdělání, neřešení vznesených
podnětů na vážné nedostatky v oblasti BOZP na pracovišti, či nedůvodné ukládání kázeňských
trestů.
Žalobce rovněž namítal, že i v napadeném rozsudku krajského soudu byl uložený trest
označen za nepřiměřený míře provinění. Poukázal na to, že žalovaný odůvodnil uložený trest
zjištěním, že „bylo uloženo již několik kázeňských trestů za spác hané přestupky, které nevedly
k nápravě obviněného a k obnovení jeho služební kázně”, přestože právě tyto tresty byly zrušeny
soudními rozhodnutími. Uvedená argumentace žalovaného tak vzbuzuje u žalobce pochybnosti
o řádném prošetření případu.
Žalobce dále namítal promlčení skutku a v této souvislosti porušení §186 odst. 9 a §175
odst. 5 zákona o služebním poměru. Podle názoru žalobce totiž žalovaný v rozporu
s výše citovanými ustanoveními tohoto zákona nevydal své rozhodnutí v zákonné lhůtě 60 dnů,
když rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008, č. j. 30 Ca 13/2008 - 43
nabyl právní moci dne 27. 10. 2008 a k vydání rozhodnutí žalovanéh o došlo až dne 26. 2. 2009,
tedy po více jak 4 měsících od pr ávní moci citovaného rozsudku. Navrhl, aby Krajský soud
v Hradci Králové rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal mu náhradu nákladů právního
zastoupení.
Krajský soud v Hradci Králové shledal ž alobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne
24. 2. 2010, č. j. 30 Ca 38/2009 – 25, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalob ci na nákladech řízení
částku 6800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně. K vznesené
námitce promlčení krajský soud poukázal na znění §186 odst. 9 zákona o služebním poměru,
které služebnímu funkcionáři stanoví subjektivní lhůtu (2 měsíce) a objektivní lhůtu (1 rok),
ve které lze uložit kázeňský trest za kázeňský přestupek a konstatoval, že lhůta zakotvená
v citovaném ustanovení zákona o služebním poměru není lhůtou promlčecí, ale lhůtou
prekluzivní, což lze dovodit zejména ze slovního vyjádření „lze uložit (kázeňský trest) ne jpozději
do“. Uplynutím stanovené lhůty tak právo služebního funkcionáře uložit kázeňský trest
bez dalšího zaniká.
Po vyjasnění charakteru uvedené lhůty se krajský soud zabýval otázkou, zda je k prekluzi
práva povinen přihlédnout z úřední povinnost či pouze k námitce účastníka. Konstatoval,
že v této otázce panují rozdílné právní názory, což ostatně v nedávné minulosti vyplynulo
i z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 – 161, vyjádřil názor,
že k zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu §47 daňové ho řádu (tedy k prekluzi
tohoto práva) soud přihlédne jen k námitce účastníka. Uvedený právní názor byl ale překonán
nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009 , sp. zn. I. Ú S 1169/07, podle kterého je v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti
k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní
neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec,
nebo tak učinil až po lhůtě podání žaloby. S tímto názorem Ústavního soudu se krajský soud plně
ztotožnil a proto se uplynutím prekluzivní lhůty stanovené v §186 odst. 9 zákona o služebním
poměru zabýval z úřední povinnosti bez ohledu na obsah žaloby. Za této situace
se tak podle krajského soudu zcela nerozhodnou stala námitka žalovaného ve vztahu k rozsahu
žalobního bodu vzneseného žalobcem a týkajícího se právě uvedené otázky.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že uložením kázeňského trestu se dle ustálené
judikatury rozumí okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost se rozhodnutí
podrobit; tato povinnost nastává materiální právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu,
neboť teprve tímto okamžikem je dotčena právní sféra delikventa. Za tento okamžik
tedy není možné považovat vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení
kázeňského trestu, jak se domníval žalovaný (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 - 56, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 6 A 99/2001 - 47). V posuzované věci krajský soud při určení počátku běhu subjektivní lh ůty
vyšel z tvrzení žalovaného, který ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že dvouměsíční subjektivní
lhůta počala běžet dnem 9. 10. 2007, kdy byl na podatelnu žalovaného doručen dopis obsahující
informaci o průběhu psychologického vyšetření žalobce. Dne 28. 11. 2007 správní orgán prvního
stupně rozhodl o uložení kázeňského trestu a žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2007,
č. j. HSHK-768-8/KŘ-2007 rozhodl o žalobcově odvolání coby odvolací orgán. Z uvedeného
podle názoru krajského soudu vyplývá, že žalovanému se nepodařilo řízení o uložení kázeňského
přestupku uzavřít do 9. 12. 2007, kdy dvouměsíční subjektivní lhůta marně uplynula.
Jestliže žalovaný přesto žalobci kázeňský trest uložil, porušil podstatně ustanovení o řízení
před správním orgánem, přičemž toto porušení mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Podle názoru krajského soudu tento závěr není v rozporu ani se zněním §190 odst. 8
zákona o služebním poměru, který se vztahuje na řízení ve věcech služebního poměru obecně.
Krajský soud zdůraznil, že i toto ustanovení v prvé řadě předpokládá, že o odvolání
bude rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Možnost rozhodnout o odvolání ve lhůtě 90 dnů
nemůže dle krajského soudu být důvodem pro porušení shora uvedené zásady v řízení o uložení
kázeňského trestu.
Krajský soud neshledal žádný racionální důvod k odchýlení se od dosavadní judikatury
správních soudů týkajících se posuzování okamžiku „uložení” sankce za správní delikt,
když dvouměsíční lhůta, byť je relativně krátká, stále umožňuje žalovanému reálně postih ovat
případné přestupky příslušníků bezpečnostního sboru proti služebním povinnostem. Je ostatně
v zájmu zachování pořádku a kázně v bezpečnostním sboru případné přestupky proti služebním
povinnostem promptně postihovat. Krajský soud připomenul, že smyslem lhůt (obecně)
je urychlení procesu rozhodování za účelem reálného dosažen zamýšlených cílů. Krátká
dvouměsíční lhůta je tak zcela legitimním a racionálním prostředkem k rychlému postihu
porušení služebních povinností ze strany příslušníka bezpečnostního sboru.
Skutečnost, že kázeňský trest byl uložen po uply nutí prekluzivní lhůty, je sama o sobě
důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Krajský soud proto považoval
za nadbytečné zabývat se dalšími žalobními body, neboť by to již nemohlo ničeho z měnit
na výsledku projednávané věci.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kas ační stížnost
z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel se v prvé řadě po zastavil
nad skutečností, že krajský soud zrušil správní rozhodnutí orgánů obou stupňů s přímým
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn . I ÚS 1169/07. Krajský soud
na rozdíl od své dřívější rozhodovací praxe uznal lhůtu 2 měsíců podle ustanovení §186 odst. 9
zákona o služebním poměru za prekluzivní a podle cit. nálezu Ústavního soudu z moci úřední
přezkoumal napadené řízení ve věcech služebního poměru předno stně z tohoto pohledu,
který se také nakonec stal jediným určujícím kritériem pro vydání jeho roz sudku. Stěžovatel
si však je vědom ne zcela ukončené odborné debaty nad otázkou obecné závaznosti odůvodnění
nálezů Ústavního soudu. Zároveň poukázal na skutečnost, že se v případě dotčeného usnesení
Nejvyššího správního soudu jednalo o stanovisko rozšířeného senátu k procesní otázce,
která byla do té doby řešena nejednotně. Žalovaný požádal, aby Nejvyšší správní soud
přezkoumal postup krajského soudu také v souvislosti s provedenou aplikací judikatury
Ústavního soudu.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením otázky údajného marného uplynutí
prekluzivní lhůty pro uložení kázeňského trestu žalobce. Konstatoval, že zákon o služebním
poměru upravuje ve své části dvanácté tzv. řízení ve věcech služebního poměru jako speciální
a komplexně právně upravenou formu správního řízení. V hlavě IV. citované (dvanácté) části
zákona o služebním poměru je pak upraveno řízení o kázeňském přestupku a o jednání,
které má znaky přestupku. Na toto speciální řízení tedy z hlediska systematického výkladu zákona
dopadají předchozí obecná ustanovení zákona o služebním poměru upravující průběh řízení
ve věcech služebního poměru, před kterými je třeba upřednostnit právě speciální úpravu v hlavě
IV. citované části zákona o služebním poměru. Výklad krajského soudu, který dovodil, že lhůta
2 měsíců podle §186 odst. 9 zákona o služebním poměru bude zachována pouze v tom případě,
když je trest v jejím rámci uložen pravomocně, je podle názoru žalovaného v rozporu
se systematikou zákona o služebním poměru. Ustanovení §190, které je součástí hlavy V.
téže části zákona o služebním poměru, jež následuje až po úprav ě tzv. kázeňského řízení,
totiž služebního funkcionáře zavazuje rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí služebního
funkcionáře, který o věci rozhodoval v prvním stupni, ve lhůtě až 90 dnů ode dne podání
tohoto opravného prostředku. Rozhodnutí o odvolání je třeba vydat v této lhůtě bez zbytečného
odkladu, avšak vždy s ohledem na složitost projednávané věci. Lhůta 90 dnů tedy představuje
horní hranici pro přiměřeně rychlé rozhodnutí služebního funkcionáře v odvolacím řízení.
Stěžovatel konstatoval, že se v přezkoumávané věci jednalo o případ důkazně složitý,
jehož řádné prošetření si vyžádalo delší časový prostor. Zákonné zakotvení de lší lhůty
pro vyřízení odvolání příslušníka bezpečnostního sboru podle žalovaného koresponduje
s časovou náročností samotného řízení o kázeňském přestupku (resp. obecně řízení ve věcech
služebního poměru). Účastník řízení má totiž přiznánu řadu procesních oprávnění (§174 odst. 1
písm. a) a b), §186 odst. 2 zákona o služebn ím poměru), jejichž úplným využitím může délku
řízení podstatně ovlivnit. Na rozdíl od krajského soudu je tak žalovaný přesvědčen,
že zákonodárce nemohl mít při zavádění subjektivní lhůty 2 měsíců pro uložení kázeňského
trestu podle §186 odst. 9 zákona o služebním poměru na mysli, že tento trest musí být do konce
předmětné lhůty uložen pravomocně. Jinak by totiž vzhledem k výše popsaným specifikům
nebylo možné řízení o kázeňském přestupku reálně provádět. To platí především v případech,
kdy se příslušník, proti kterému je řízení vedeno, dlouhodobě nevyskytuje v místě pravidelného
výkonu služby (např. v důsledku dočasné neschopnosti k výk onu služby) a pokud třeba
jen z účelových důvodů plně využívá svých procesních práv (např. tím, že si doručované
písemnosti přebírá na konci úložní doby a opravné prostředky či písemná podání předkládá
na konci stanovené lhůty).
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004,
č. j. 5 A 1/2001 - 56, shledal žalovaný nepřípadným, neboť tento rozsudek se zabýval výkladem
ustanovení §87 odst. 2 zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 362/2000 Sb., tj. právní úpravou pro ukládání pokut ve zcela odlišném
řízení, než je řízení ve věcech služebního poměru. Žalovaný zároveň poukázal
na obsah odůvodnění naposledy zmíněného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
ve kterém se kalkuluje vždy s jednoroční lhůtou pro uložení sankce jako se lhůtou přiměřenou
délce správního řízení. Podle žalovaného se tak n elze ztotožnit se závěrem krajského soudu,
podle kterého relativně krátká dvouměsíční lhůta stále umožňuje žalovanému reálně postihovat
případné přestupky příslušníků bezpečnostního sboru proti služebním povinnostem; žalovaný
je přesvědčen o opaku.
Ve vztahu k judikatuře Nejvyššího správního soudu žalovaný poukázal na případy,
ve kterých byla specifika právní úpravy v oblasti služebního poměru příslušníků bezpečnostních
sborů zohledňována. Jde např. o rozsudek ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 1/2007 - 68,
ve kterém Nejvyšší správní soud vyložil subjektivní lhůtu dvou měsíců podle §106 odst. 3 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky právě tak, že tato lhůta
byla zachována i v případě, kdy v jejím průběhu bylo policist ovi doručeno jen rozhodnutí vydané
v prvním stupni řízení. Nejvyšší správní soud přitom respektoval stanovisko pléna Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 1999, č. j. S 296/99, publikované pod Rc 9/2000. Stěžovatel má za to,
že pokud by zákonodárce vyžadoval, aby rozhodnutí v této době také nabylo právní moci, pak by onu podmínku
musel výslovně stanovit v dotčené právní úpravě. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud ve svých úvahách
dostatečně nepřihlédl ke všem specifikům řízení ve věcech služe bního poměru a aplikoval
na ně judikaturu vztahující se ke zcela odlišným typům řízení. V důsledku toho také dospěl
k nesprávnému posouzení otázky možného promlčení skutku, jakožto pro věc klíčové právní
otázky. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2010, č. j. 30 Ca 38/2009 – 25, zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl krajský
soud v napadeném rozhodnutí, neboť má stejně jako krajský soud za to, že kázeňský trest
byl uložen po uplynutí 2 měsíční prekluzivní lhůty ve smyslu §186 odst. 9 zákona o služebním
poměru. Za nedůvodnou označil žalobce také námitku, že krajský soud dostatečně nepřihlédl
ke všem specifikům řízení ve věcech služebního poměru, když právě odkaz na judikaturu
uvedený v napadeném rozsudku podle žalobce zcela a plně vy stihuje situaci, za níž došlo
k uložení kázeňského trestu. Žalobce má za to, že krajský soud otázku prekluze posoudil správně.
S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
žalovaného zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Kasační stížnost shledal důvodnou.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuz ované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel potrestal žalobce za spáchané kázeňské přestupky v zákonem
stanovené lhůtě, či nikoliv.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že uložením kázeňského trestu
se dle ustálené judikatury rozumí okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost
se rozhodnutí podrobit; tato povinnost nastává materiální právní moci rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu, neboť teprve tímto okamžikem je dotčena pr ávní sféra delikventa.
Za tento okamžik tedy není podle názoru krajského soudu možné považovat vydání rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně o uložení kázeňského trestu, jak se mylně domníval žalovaný
(krajský soud poukázal např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004,
č. j. 5 A 1/2001 – 56 a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 3. 2003, č. j. 6 A 99/2001). Při určení
počátku běhu subjektivní lhůty vyšel krajský soud z tvr zení žalovaného, který ve svém vyjádření
k žalobě uvedl, že dvouměsíční subjektivní lhůta počala běžet dne 9. 10. 2007. Dne 28. 11. 2007
správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, které si žalobce
téhož dne převzal a žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2007, č. j. HSHK-768-5/KŘ-2007,
rozhodl o žalobcově odvolání. Toto rozhodnutí žalovaného, kterým bylo uložení kázeňského
trestu potvrzeno, bylo žalobci doručeno dne 19. 12. 2007 (žalobce si jej opět osobně převzal).
Z uvedeného krajský soud dovodil, že žalovanému se nepodařilo řízení o uložení
kázeňského přestupku uzavřít do 9. 12. 2007, kdy dvouměsíční subjektivní lhůta marně uplynula.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že pokud žalovaný (stěžovatel) přesto žalobci kázeňský trest
uložil, porušil podstatně ustanovení o řízení před správním orgánem, přičemž toto porušení
mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Tento názor krajského soudu Nejvyšší správní soud nesdílí.
Lhůta pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek je stanovena v §186 odst. 9
zákona o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení lze kázeňský trest za kázeňský přestupek uložit
nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského
přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský tres t
za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku;
do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.
Shora uvedené ustanovení zákona o služebním poměru tedy stanoví služebnímu
funkcionáři subjektivní lhůtu (2 měsíce) a objektivní lhůtu (1 rok), ve které lze uložit kázeňský
trest za kázeňský přestupek. S krajským soudem lze souhlasit potud, že jde o lhůtu prekluzivní,
k níž je soud povinen přihlédnout z úředních povinností.
Ze znění ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru však nevyplývá výše
uvedený závěr, ke kterému dospěl krajský soud, že uložením kázeňského trestu se rozumí okamžik,
kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost se rozhodnutí podrobit, přičemž tato povinnost nastává materiální
právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Naposledy zmíněné ustanovení zákona o služebním
poměru totiž otázku materiální právní moci rozhodnutí ve vztahu k dodržení lhůty pro uložení
kázeňského trestu nijak neřeší a pokud krajský soud věc posuzoval podle výše již zmíněné
judikatury správních soudů, ta podle názoru Nejvyššího správního soudu není na ukládání sankce
podle zákona o služebním poměru aplikovatelná.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud argumentoval tím, že neshledal žádný
racionální důvod k odchýlení se od dosavadní judikatury správních soudů týkající se posuzování
okamžiku uložení sankce za správní delikt a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 – 56 a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 6 A 99/2001 – 47. Ve věci sp. zn. 5 A 1/2001 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Prezidia Komise pro cenné papíry (dále jen „Prezidium“), kterým Prez idium změnilo rozhodnutí
Komise pro cenné papíry ze dne 2. 5. 2000, č. j. 52/8827-g/99 tak, že uložilo žalobci pokutu
ve výši 200 000 Kč za porušení ustanovení §47b odst. 1 písm. a) zákona č. 591/1992 Sb.,
o cenných papírech. Nejvyšší správní soud se v uvedené věci zabýval rovněž námitkou žalobce,
že žalovaná překročila subjektivní lhůtu jednoho roku pro vydání rozhodnutí
dle ustanovení §87 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech v tehdy platném znění,
podle něhož „pokuty podle §86 lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Komise
dověděla o skutečnostech rozhodných pro jejich uložení, nejpozději však do deseti let,
kdy k těmto skutečnostem došlo.“
K otázce, zda za časový moment uložení pokuty je nutno chápat již vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nebo až nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
tehdy pro stručnost odkázal na konstantní správní judikaturu, podle níž „uložením pokuty
je teprve okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost rozhodnutí se podrobit
a pokutu zaplatit; ta nastává materiální právní mocí rozhodnutí o uložení pokuty, protože teprve
tímto okamžikem je dotčena právní sféra delikventa. Smyslem této zákonné úpravy
je totiž stanovit prekluzivní lhůtu, po jejímž marném uplynutí nelze osob u, která se dopustila
správního deliktu, postihovat. Konstatoval dále, že lhůta jedno ho roku je přitom v souladu
i s nejdelšími zákonnými lhůtami pro rozhodnutí ve správním řízení (§49 správního řádu)
a umožňuje i s přiměřenou rezervou řízení provést a dokončit u správních orgánů obou stupňů.
Jiný výklad by vedl k tomu, že tato jednoroční lhůta by mohla být libovolně, především indolencí
úřadu nebo i účelově, prodlužována na újmu účastníka řízení“ (viz např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, vztahující se k interpretaci ustanovení
§88 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, obdobně rozsudek stejného
soudu ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, k výkladu ustanovení §19 odst. 6 a 8 zákona
č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb., nebo rozsudek stejného
soudu k ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech ze dne 10. 2. 1995,
sp. zn. 7 A 147/94).
Nejvyšší správní soud proto ve věci sp. z n. 5 A 1/2001 uzavřel, že citované ustanovení §87
odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. je třeba ve shodě s citovanou judikaturou interpretovat tak, že pokutu je nutno
pravomocně uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Komise dozvěděla o předmětných skutečnostech, a nestačí tudíž,
když je v uvedené lhůtě jen vydáno nepravomocné správní rozhodnutí. Z dikce i smyslu tohoto zákonného
ustanovení je totiž dostatečně zřejmé, že pod „uložením pokuty“ je nutno chápat teprve skutečný, materiální zásah
do právní sféry porušitele práva. Ten samozřejmě nastává až nabytím právní moci příslušného rozhodnutí,
protože do té doby může být změněno či zrušeno v přezkumném řízení (poznámka: ke změně rozhodnutí orgánu
I. stupně došlo rozhodnutím o rozkladu ostatně i v nyní projednávané věci). Proto také ustanovení §87 odst. 3
zákona č. 591/1992 Sb. hovoří o tom, že uložená pokuta je splatná do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí
o uložení pokuty. Jinak řečeno, do nabytí právní moci rozhodnutí ještě není zcela jisto, že předmětná pokuta
skutečně musí být zaplacena, v jaké výši a ke kterému časovému okamžiku. Proto se soud neztotožnil s tvrzením
žalované, že k dotčení právní sféry účastníka řízení dochází již rozhodnutím správního orgánu I. stupně.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 99/2001 – 47 se Nejvyšší správní soud zabýval
námitkou prekluze pro uložení sankce podle §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti
a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, v tehdy platném znění,
podle kterého je orgán kontroly oprávněn ukládat zaměstnavatelům za zaviněné porušení
povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, pokuty až do částky 250 000 Kč
a při opětovném porušení povinností, za jejichž nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky
1 000 000 Kč. Pokutu bylo možno uložit ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se orgán kontroly
dozvěděl o porušení povinností zaměstnavatelem, nejpozději však do tří let ode dne,
kdy je zaměstnavatel porušil. Nejvyšší správní soud vyslovil, že slovní spojení užité
zákonodárcem, totiž „pokutu lze uložit…“ lze chápat trojím způsobem. Buď tak, že rozhodnutí
o sankci musí být v jednoroční lhůtě vydáno, nebo tak, že musí být doručeno, anebo tak,
že ve stanovené lhůtě musí nabýt právní moci. Za situace, kdy z ákonodárce v textu ustanovení
§9 odst. 1 cit. zákona č. 9/1991 Sb. neposkytl žádný další pokyn (například příkaz,
že ve stanovené lhůtě musí být rozhodnutí doručeno) a délka lhůty umožňuje, aby i při aplikaci
nejdelších zákonných lhůt pro rozhodnutí ve správním řízení (§49 správního řádu) bylo správní
řízení i s přiměřenou rezervou provedeno a dokončeno u správních orgánů obou stupňů, vyjádřil
Nejvyšší správní soud své přesvědčení, že výše uvedeným principům, na nichž stojí smysl lhůty
pro zánik trestnosti správního deliktu, odpovídá závěr, že uložením pokuty je nutno rozumět
pravomocné rozhodnutí. Pokud by pro uložení pokuty postačovalo pouhé vydání rozhodnutí
orgánu prvého stupně, nebylo by možno zabránit prodlužování řízení na úkor účastníka; důkaz
o tom, že rozhodnutí bylo včas vydáno (ale nebylo například řadu měsíců omylem doručeno)
je ve vztahu ke správním orgánům vždy myslitelný. Účastník by se tak ani nemusel dozvědět,
že mu pokuta byla „uložena“. S ohledem na konstitutivní charakter rozhodnutí o uložení sankce
za správní delikt soud nepovažuje ani možnost spočívající v doručení rozhodnutí orgánu prvého
stupně za správnou. Teprve materiální právní mocí je dotčena p rávní sféra delikventova,
neboť tímto okamžikem vznikne povinnost rozhodnutí se podrobit. Výklad uvedeného
ustanovení zákona č. 9/1991 Sb. nesmí podle přesvědčení soudu umožňovat libovůli správního
orgánu, který po několik měsíců odkládal zahájení správního řízení (kontrola u žalobce proběhla
v květnu 2000, řízení o uložení sankce bylo zahájeno za devět měsíců, v únoru 2001). Rozhodnutí
o uložení pokuty nabylo právní moci 16. 8. 2001, tedy po uplynutí jednoroční lhůty k uložení
pokuty (lhůta uplynula dnem 8. 8. 2001).
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci, shledává od kaz krajského soudu
na rozsudky zdejšího soudu ve věci sp. zn. 5 A 1/2001 a 6 A 99/2001 nepřípadným
(na věc nedopadajícím), neboť v posuzované věci se jedná o přezkum rozhodnutí služebního
funkcionáře, kterým byl stěžovatel potrestán za kázeňský přestupek, tedy o rozhodnutí vydané
v řízení ve věci služebního poměru, které je upraveno v části dvanácté (§169 až §196) zákona
o služebním poměru a je koncipováno jako samostatné řízení s vlastní komplexní právní úpravou.
Tato skutečnost vyplývá jednak ze samotného znění této části zákona, která čítá šest hlav (I – VI)
obsahujících obecná ustanovení týkající se účastníků řízení – I, průběhu řízení – II, řízení
o propuštění – III, řízení o kázeňském přestupku – IV, přezkoumání rozhodnutí – V, řízení
ve věci výkonu rozhodnutí a přezkoumání pravomocných rozhodnutí soudem – VI. Upravuje
tedy speciální vymezení pojmu účastník řízení, předmět řízení, práva a povinnosti účastníka
řízení, doručování, náklady řízení, ustanovení týkající se průběhu řízení (jeho zahájení, zastavení,
podklady pro rozhodnutí), náležitosti rozhodnutí; jako zvláštní druh řízení je upraveno ukládání
kázeňských trestů, opravné prostředky (odvolání, rozklad, obnova řízení, přezkumné řízení)
a výkon rozhodnutí. Také v důvodové zprávě k zákonu o služebním poměru uvedeno, že řízení
ve věcech služebního poměru je samostatným druhem řízení. Naproti tomu zákon o cenných
papírech ve znění účinném v době, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci
č. j. 5 A 1/2001 – 56, žádnou komplexní úpravou řízení (ve smyslu procesu) nedisponoval.
Rovněž je třeba zohlednit, že řízení o uložení pokuty za porušení ustanovení §47b odst. 1
písm. a) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, které předepisuje obchodníku s cennými
papíry povinnost jednat při poskytování služby kvalifikovaně, čestně a spravedlivě, v nejlepším
zájmu svých zákazníků, se svým předmětem, rozsahem a povahou značně liší od řízení ve věcech
služebního poměru. Podstatný rozdíl spočívá především v tom, že subjektivní lhůta pro vydání
rozhodnutí dle ustanovení §87 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech v délce
jednoho roku, umožňovala i s přiměřenou rezervou řízení provést a dokončit u správních orgánů
obou stupňů. To samé pak platí v případě judikatury , na kterou odkázal Nejvyšší správní soud
v rozsudku sp. zn. 5 A 1/2001, kdy ustanovení §88 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, §19 odst. 6 a 8 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích a ustanovení §12
odst. 1 zákona č. 238/1991 Sb., shodně stanovily subjektivní lhůtu pro uložení pokuty v délce
jednoho roku a objektivní lhůtu v délce tří let. Jak již bylo uvedeno, jinak tomu je v případě
dvouměsíční subjektivní lhůty stanovené v §186 odst. 9 zákona o služebním poměru,
který má vlastní procesní úpravu a který takto rozsáhlý časový prostor správnímu orgánu
(služebnímu funkcionáři) neposkytuje. Nejvyšší správní soud je proto s ohledem na výše uvedené
skutečnosti přesvědčen, že z rozsudku týkajícího se délky lhůty pro uložení pokuty podle zákona
o cenných papírech nelze bez dalšího vyvozovat závěry také pro řízení ve věc i služebního
poměru. Všechny výše uvedené závěry týkající se komplexnosti a předmětu právní úpravy řízení
a délce lhůty pro vydání rozhodnutí pak platí také v případě §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb.,
jehož výkladem se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku sp. zn. 6 A 99/2001.
Jako vhodnější a na danou věc lépe dopadající se Nejvyššímu správnímu soudu jeví
judikatura, v níž byla již soudy zohledňována specifika právní úpravy v oblasti služebního poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, konkrétně judikatura týkající se ustanovení §106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Po licie České republiky. Zákon
č. 186/1992 Sb. byl účinný od 1. 7. 1992 do 31. 12. 2006 a upravoval tedy záležitosti služebního
poměru příslušníků Policie ČR předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle něhož bylo rozhodováno v této věci.
Podle §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c), d) a e)
může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději
však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí policistovi
též doručeno. Jde-li o propuštění z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. c), nezapočítává se do lhůty dvou měsíců
doba, po kterou je policista uznán dočasně neschopným služby pro nemoc nebo úraz.
Při porovnání znění ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., a ustanovení §186
odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., je zřejmé, že tato ustanovení vymezují subjektivní a objektivní
lhůtu, v níž lze rozhodnout, prakticky totožně, s jediným menším rozdílem spočívajícím v tom,
že v ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru, je navíc stanoveno,
že rozhodnutí musí být v subjektivní či objektivní lhůtě policistovi také doručeno. Nejvyšší
správní soud má za to, že v posuzovaném případě je příhodnější vycházet z judika tury vztahující
se k uvedenému ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., n ež rozsudku zdejšího soudu ve věci
sp. zn. 5 A 1/2001, týkajícího se zákona o cenných papírech, neboť tato judikatura
je nejen aktuálnější ale především předmět právní úpravy v zákoně č. 186/1992 Sb., je výrazně
bližší úpravě obsažené v zákoně č. 361/2003 Sb., než právní úprava obsažená v záko ně
o cenných papírech. K otázce, jak je třeba vykládat dvouměsíční subjektivní lhůtu zakotvenou
v ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku
ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 1/2007 – 67, k dispozici na www.nssoud.cz, ve kterém vyslovil,
že podle §146 odst. 1 zákona o služebním poměru se právo promlčí, není- li uplatněno v zákonné lhůtě. Odst. 3
téhož ustanovení upravuje institut prekluze práva, ke které dochází vlivem marného uplynutí lhůt k vykonání
práva. K prekluzi, na rozdíl od promlčení, dochází jen v taxativně vymezených případech a přihlíží
se k ní z úřední povinnosti. Jedním z taxativně uvedených případů, kdy n evykonáním práva dochází
k jeho prekluzi, je §106 odst. 3 zákona o služebním poměru. Podle tohoto ust anovení o propuštění z důvodu
§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru může služební funkcionář rozhodnout pouze do dvou měsíců
ode dne, kdy služební funkcionář d ůvod propuštění zjistil – tedy v subjektivní lhůtě, nejpozději však do jednoho
roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (v objektivní lhůtě), přičemž v těchto lhůtách musí být rozhodnutí policistovi
též doručeno. Subjektivní lhůta přitom musí skončit nejpozděj i současně s koncem lhůty objektivní. Důvod
propuštění vznikl okamžikem zvlášť závažného porušení služebních povinností a služební přísahy stěžovatelem
dne 8. 11. 2004, jenž neoznámil skutečnost v podobě pravomocného odsuzujícího rozsudku a vykonával činnosti
jím zakázané. Služební funkcionář tento důvod propuštění zjistil dne 15. 2. 2005, kdy se seznámil
s pravomocným odsuzujícím rozsudkem a dnem následujícím počala běžet subjektivní dvouměsíční lhůta.
Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vydal slu žební funkcionář dne 7. 3. 2005, přičemž k témuž dni
bylo stěžovateli doručeno. Z toho plyne, že prvostupňové rozhodnutí služebního funkcionáře bylo vydáno v průběhu
lhůty objektivní i subjektivní, tedy v zákonné lhůtě od okamžiku, kdy důvod propuštění vzn ikl a služební
funkcionář zjistil důvod propuštění. Krajský soud nepochybil, pokud uvedl, že ve sm yslu §106 odst. 3 ve spojení
s §146 odst. 3 zákona o služebním poměru postačí, vydal -li služební funkcionář rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru v prvním stupni a ve lhůtě bylo též prokazatelně doručeno. Tomuto závěru odpovídá
i stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1999, č. j. S 296/99, publikované jako Rc 9/2000,
podle něhož se pro splnění podmínky uvedené v §106 odst. 3 zákona o s lužebním poměru nevyžaduje,
aby rozhodnutí služebního orgánu ve stanovených lhůtách též nabylo právní moci. Vlastní nabytí právní moci
vydaného rozhodnutí se již ke splnění zákonných podmínek nevyžaduje. Nejvyš ší správní soud podotýká,
že se shora uvedené stanovisko a právní úprava vztahuje k rozhodnutí prvostupňovému, které vydal služební
funkcionář. Pozdější rozhodnutí odvolacích orgánů - služebních funkcionářů již nerozhodují o propuštění,
nýbrž o podaném odvolání. I z tohoto důvodu je třeba podmínku vydání ro zhodnutí o propuštění v zákonných
lhůtách považovat za splněnou. Nejvyšší správní soud v tomto uzavírá, že institut promlčení se s ohledem
na výslovnou právní úpravu vycházející z prekluze, nepoužije, stejně nedůvodný je odkaz stěžovatele na analogické
použití právní úpravy odpovědnosti za kázeňský přestupek.
Poukázat lze rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2010,
č. j. 3 Ads 3/2010 – 78, ve kterém Nejvyšší správní soud poznamenal, že ustanovení §106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. požaduje, aby bylo ve stanovené lhůtě příslušníkovi doručeno prvoinstanční rozhodnutí.
V projednávané věci bylo odvolání podané proti tomuto rozhodnutí zamítnuto, neplatnost prvoinstančního
rozhodnutí podle ust. §108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. nebyla vyslovena. Jak již bylo uvedeno výše, platila
pro ně tedy presumpce správnosti. Stěžovatel nezpochybnil, že mu bylo prvoinstanční správní rozhodnutí doručeno
ve lhůtě stanovené v ust. §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., samotná skutečnost, že protiprávní jednání
stěžovatele bylo skutkově vymezeno teprve v rozhodnutí odvolacího orgánu, pak nemá na dodržení této lhůty vliv.
Ze závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem ve výše uvedených rozhodnutích
lze s ohledem na podobnost znění ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., a znění
ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru vycházet také v nyní posuzované věci.
Na nesprávnost závěru krajského soudu lze usuzovat též z ustanovení §190 odst. 8
zákona o služebním poměru, podle kterého je odvolací orgán (kterým je ve smyslu věty první
§190 odst. 6 téhož zákona služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři,
který napadené rozhodnutí vydal) povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu,
nejpozději do 90 dnů od jeho podání. Za situace, kdy příslušník podá proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně (služebního funkcionáře) odvolání, by závěr krajského soudu o nutnosti
pravomocného uložení kázeňského trestu ve dvouměsíční subjektivní lhůtě prakticky
znemožňoval aplikaci ustanovení §190 odst. 8 služebního zákona, které, jak již bylo uvedeno
výše, stanoví nadřízenému služebnímu funkcionáři povinnost rozhodnout o odvolání nejpozději
do 90 dnů od jeho podání. Uvedený závěr krajského soudu totiž ve svém důsledku znamená,
že ve dvouměsíční subjektivní lhůtě by muselo být vydáno jak rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně (služebního funkcionáře) o uložení kázeňského trestu, tak rozhodnutí odvolacího
správního orgánu (nadřízeného služebního funkcionáře), přičemž rozhodnutí nadřízeného
služebního funkcionáře musí nabýt právní moci. Nastíněný výklad krajského soudu by tak mohl
vést k tomu, že nadřízený služební funkcionář by o odvolání ve skutkově složitém případu
rozhodl v souladu s §190 odst. 6 zákona o služebním poměru v 90 denní lhůtě od podání
odvolání, rozhodoval by však za situace, kdy by již příslušníka nemohl za kázeňský přestupek,
nebo jednání, které má znaky přestupku, potrestat, přestože postupoval v souladu se zákonem.
S výkladem zaujatým krajským soudem proto nelze souhlasit, neboť by vedl k nerespektování
interpretačního pravidla, že právní normy je třeba vykládat tak, aby se některé jejich části nestaly
obsoletními. Je tedy zřejmé, že shora nastíněný výklad ustanoven í §186 odst. 9 zákona
o služebním poměru zaujatý krajským soudem je nesprávný a neudržitelný. Nejvyšší správní soud
je tak stejně jako stěžovatel přesvědčen o tom, že závěr krajského soudu o nutnosti
pravomocného potrestání za spáchaný kázeňský přestupek ve dvouměsíční lhůtě stanovení
v §186 odst. 9 zákona o služ ebním poměru je v rozporu též se systematikou tohoto zákona.
Jak již bylo výše zdůrazněno, obě ustanovení, tj. jak §186, tak §190 jsou součástí části dvanácté
zákona o služebním poměru, v níž je upraveno zcela samostatně a komplexně řízení
v těchto věcech.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že na subjektivní dvouměsíční lhůtu stanovenou
v ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru je tudíž třeba nahlížet tak, že se jedná
o lhůtu, v níž musí být vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního
stupně). Tento výklad je třeba zaujmout nejen s ohledem na skutečnost, že v ustanovení §186
odst. 9 zákona o služebním poměru není výslovně uvedeno, že by ve dvouměsíční subjektivní
lhůtě muselo být řízení o uložení kázeňského přestupku pravomo cně ukončeno, resp. rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu muselo nabýt právní moci, ale i s přihlédnutím k faktickým aspektům
řízení o uložení kázeňského trestu. Je nutno vycházet též z toho, že lhůta pro rozhodnutí
o odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře (správní orgánu prvního stupně) činí 90 dnů,
je tedy sama o sobě delší než dvouměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí služebního funkcionáře
(správního orgánu prvního stupně) a je tak zřejmé, že dvouměsíční subjektivní lhůtu stanovenou
v ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru nelze považovat za lhůtu, v níž musí
rozhodnutí o kázeňském trestu nabýt právní moci.
K požadavku stěžovatele na přezkum postupu krajského soudu v souvislosti s aplikací
nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I ÚS 1169/07 Nejvyšší správní soud
konstatuje, že argumentace krajského soudu výše uvedeným nálezem Ústavního soudu
(podle kterého je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu povinností soudu přihlížet
z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva,
jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v p řípadě, že je žalobce nevytkl
v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby) nebyla nutná,
neboť žalobce námitku prekluze skutku, který je předmětem napadeného rozhodnutí žalovaného
v žalobě vznesl a krajský soud tak byl tudíž povinen se touto námitkou zabývat. Krajský soud
v žádném případě nepochybil, pokud se uvedenou námitkou žalobce zabýval. Pochybil však,
jak již bylo uvedeno výše, v právním posouzení věci.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem,
byl v posuzované věci prokázán. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Krajském soudu v Hradci Králové
tedy nyní bude, aby rozhodnutí stěžovatele v rozsahu žalobních námitek přezkoumal,
přičemž bude vycházet z toho, že subjektivní dvouměsíční lhůtu stanovenou v ustanovení §186
odst. 9 zákona o služebním poměru je třeba vykládat tak, že se jedná o lhůtu, v níž postačuje
vydat rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně).
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu