ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.57.2010:116
sp. zn. 4 Ads 57/2010 - 116
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: B. B., zast. Mgr.
Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalo bkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j. 18 Cad 192/2007 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2007, č. X, žalovaná přiznala žalobkyni od 1. 1. 2006 starobní
důchod podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 Na řízení Rady (EHS) č. 1408/71 ve výši 2869 Kč měsíčně s tím,
že od ledna 2007 se zvyšuje na 3035 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že pro výši důchodu
žalobkyni započetla dobu pojištění v českém důchodovém pojištění 4748 dní a dobu pojištění ve
slovenském důchodovém pojištění 11 080 dní; nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze
s přihlédnutím ke slovenským dobám pojištění. Žalovaná postupovala podle čl. 46 ods t. 2
zmíněného nařízení a základní i procentní výměru důchodu stanovila v poměru délky dob
pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech
členských státech.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2008 , č. j. 18 Cad 192/2007 - 29,
předmětné rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 4 Ads 152/2008 - 69, Nejvyšší správní soud
ke kasační stížnosti žalované rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V odůvodnění uvedl, že ke dni rozdělení ČSFR žalobkyně pracovala u Správy přepravních
tržeb Bratislava. O tom svědčí její evidenční list důchodového zabezpečení za dobu od 1. 1. 1990
do 31. 12. 1992, který byl vyhotoven dne 25. 1. 1993 a opatřen razítkem organizace
„Československé státní dráhy, Správa prepravných tržieb, Riaditeľstvo Bratislava,
813 61 Bratislava, Klemensova 8“. Tuto adresu je podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání nutno
pokládat za sídlo zaměstnavatele na území Slovenské republiky. Dobu pojištění žalobkyně
získanou přede dnem rozdělení ČSFR je tedy ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním
zabezpečení zapotřebí považovat za slovenskou dobu pojištění. Za toto období ostatně přiznal
žalobkyni starobní důchod také slovenský nositel důchodového pojištění, jak vyplývá
z rozhodnutí Sociální pojišťovny ze dne 24. 8. 2006, č. X. Nejvyšší správní soud svým právním
názorem zavázal krajský soud k tomu, aby v mezích žalobních bodů znovu přezkoumal
rozhodnutí žalované vycházeje přitom ze závěru, že zaměstnavatel žalobkyně m ěl ke dni 31. 12.
1992 sídlo na území dnešní Slovenské re publiky, a aby posoudil, zda na projednávanou věc
dopadají žalobkyní zmiňované nálezy Ústavního soudu.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 18 Cad 192/2007 - 81,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že je výše
uvedenými závěry vázán, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Za situace, kdy je nutno dobu
pojištění žalobkyně získanou přede dnem rozdělení České a Slovenské federativní republiky
považovat za slovenskou dobu pojištění, postupovala žalovaná správně podle čl. 46 odst. 2
Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a podle §29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění,
když vycházela z toho, že pro výši starobního důchodu žalobkyně byla započtena doba pojištění
v českém důchodovém pojištění toliko v rozsahu 4748 dnů a ve slovenském důchodovém
pojištění 11 080 dnů. Žalovaná tak stanovila výši základní a procentní výměry důchodu v částce
odpovídající poměru délky těchto dob pojištění. K nálezům Ústavního soudu, na něž žalobkyně
poukazovala (nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. IV. ÚS 158/04, sp. zn. III . ÚS 252/04
a sp. zn. Pl. ÚS 4/06), soud podotkl, že se týkají jiných rozhodných skutkových okolností,
konkrétně uplatňování důchodových nároků se zřetelem k udělení českého státního občanství.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítala, že krajský soud zcela nesprávně,
ovšem jsa vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu, vyřešil otázku, na území kterého státu
měl sídlo zaměstnavatel stěžovatelky. Stěžovatelka zopakovala názor Nejvyššího správního
soudu, který krajský soud převzal, a označila jej za chybný. Skutečnost, že na něm Nejv yšší
správní soud setrvává, je podle stěžovatelky zarážející. Stěžovatelka dále namítala, že čl. 20
Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení i čl. 15
správního ujednání hovoří o sídlu zaměstnavatele. Poukázala na ustanovení §8 zákoníku práce,
ze kterého podle ní plyne, že organizační jednotka organizace mohla být zaměstnavatelem
za předpokladu, že tak stanovil zvláštní předpis; takový předpis však neexistoval, a proto nemohly
organizační složky Československých státních drah vystupovat v pracovněprávních vztazích
vlastním jménem. Stěžovatelka podotkla, že krajskému soudu nelze vyčítat, že přijal chybný
právní názor Nejvyššího správního soudu. Konstatovala, že krajský soud ignoroval nálezy
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06, sp. zn. IV. ÚS 301/05 a sp. zn. I. ÚS 1375/07. Z těchto
nálezů citovala, zdůraznila, že dopadají i na projednávanou věc a krajský soud je nerespektoval.
Stěžovatelka na závěr apelovala na Nejvyšší správní soud, aby neprodleně zanechal svého jednání,
které nepřispívá k důvěře občanů ve výkon státní moci ze strany nejvyšších soudních orgánů.
Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Podle §104 odst. 3 pí sm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Citované ustanovení přesně odpovídá situaci, která nastala v této věci. Krajský soud
v Ostravě totiž předchozím rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 18 Cad 192/2007 - 29, rozhodnutí
žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení .
Nejvyšší správní soud tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2009,
č. j. 4 Ads 152/2008 - 69, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud svým právním názorem zavázal krajský soud k tomu, aby v mezích žalobních bodů
znovu přezkoumal rozhodnutí žalované vycházeje přitom ze závěru, že zaměstnavatel žalobkyně
měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo na území dnešní Slovenské repub liky, a aby posoudil,
zda na projednávanou věc dopadají žalobkyní zmiňované nálezy Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí (rozsudku),
jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho předchozí meritorní rozhodnutí (rozsudek)
Nejvyšší správní soud zrušil, a stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítá, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, je podaná kasační stížnost nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Krajský soud se v napadeném rozsudku řídil závazným právním názorem zdejšího soudu,
který převzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Kasační stížnost stěžovatel ky tak představuje
de facto polemiku s názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. Právě na tyto případy
dopadá citované ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jehož účelem je, aby Nejvyšší správní
soud nemusel znovu opakovat své závěry, které již jednou vyslovil a jimiž se krajský soud řídil.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j. 18 Cad 192/2007 - 81, odmítl podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba (zde kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu