ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.59.2009:106
sp. zn. 4 Ads 59/2009 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr.
Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalované: Česká
lékařská komora, se sídlem Lékařská 291/2, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, č. j. 5 Ca 119/2008 - 14,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, č. j. 5 Ca 119/2008 - 14,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
IV. Zástupci žalobce Mgr. Stanislavu Němcovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 11 424 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2003, i. č. 03-76-009, 03-77-009, 03-83-009, 03-85-099A,B,
revizní komise České lékařské komory podle §4 odst. 5 Disciplinárního řádu České lékařské
komory zamítla námitku žalobce proti rozhodnutí pověřeného člena revizní komise o odmítnutí
stížnosti žalobce proti MUDr. J. Š., M. K., P. F., P. B. a J. V.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2008,
č. j. 5 Ca 119/2008 - 14, odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že usnesením č. j. 5 Ca 119/2008 - 4, ze dne
21. 4. 2008, žalobci uložil, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy doplnil žalobu a uvedl,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné
či nicotné. Soud žalobce poučil, že nebudou-li vady žaloby ve stanovené lhůtě odstraněny, žalobu
odmítne. Usnesení bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 9. 5. 2008, k doplnění žaloby
ve lhůtě nedošlo. Žalobce přes výzvu soudu žalobu nedoplnil, v řízení pro tento nedostatek
podání nelze pokračovat, a proto Městský soud v Praze žalobu podle §37 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a požádal o ustanovení zástupce. Namítal, že po obdržení výzvy soudu dne 13. 5. 2008 doložil
18 stran textu podání, kterými osvědčil, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
rozhodnutí žalované za nezákonné či nicotné. Stěžovatel dále obsáhle popsal okolnosti případu
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 Ca 119/2008 - 38, osvobodil
žalobce od soudního poplatku za kasační stížnost a ustanovil mu zástupcem pro řízení o kasační
stížnosti Mgr. Eduarda Beneše, advokáta.
Dne 20. 10. 2008 stěžovatel při studiu spisu zjistil, že ve spisu chybí listiny, které dne
13. 5. 2008 předal na podatelnu soudu. Stěžovatel současně požádal o změnu ustanoveného
zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2008, č. j. 5 Ca 119/2008 - 58, zprostil
Mgr. Eduarda Beneše, advokáta, povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
a nepřiznal mu odměnu za zastupování. Soud současně ustanovil zástupcem stěžovatele
pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Stanislava Němce, advokáta.
Podle úředního záznamu na č. l. 63a bylo dne 4. 12. 2008 zjištěno, že originál podání
stěžovatele, podaného dne 13. 5. 2008 na podatelnu Slezská, byl založen ve spisu
sp. zn. 7 Ca 278/2006.
Podáním ze dne 5. 1. 2009 zástupce stěžovatele doplnil kasační stížnost. Uplatnil důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a namítal, že stěžovatel žalobu na výzvu soudu doplnil
osobně dne 13. 5. 2008. Stěžovatel tedy výzvě zcela vyhověl a případná ztráta jeho podání
soudem nemůže být důvodem pro odmítnutí žaloby. Stěžovatel zmínil, že vede u Městského
soudu v Praze se žalovanou další spor, pod sp. zn. 7 Ca 62/2004, o žalobě proti nečinnosti
žalované, a konstatoval, že tato řízení by měla být spojena. Stěžovatel dále namítal, že dosud
neobdržel originál rozhodnutí žalované, bylo mu doručeno jen v prosté kopii. Kopie rozhodnutí
nemůže mít podle stěžovatele stejné právní následky jako doručení stejnopisu, žalobou napadené
rozhodnutí proto podle něj vůbec nelze považovat za rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek.
O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Z obsahu soudního spisu je evidentní, že stěžovatel na výzvu soudu ve stanovené lhůtě
reagoval a předložil soudu několik listů podání, která obsahují námitky směřující proti rozhodnutí
žalované. Ačkoliv svá podání stěžovatel v záhlaví označil správnou spisovou značkou, soud
je vložil do jiného spisu. Toto pochybení Městského soudu v Praze však nemůže být přičítáno
k tíži stěžovatele, který svou povinnost splnil. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že žaloba
neměla být odmítnuta podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Namítá-li stěžovatel, že soud měl rozhodnout o spojení této věci s řízením o žalobě
proti nečinnosti žalované vedené pod sp. zn. 7 Ca 62/2004, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že spojení věcí podléhajících různým procesním režimům (žaloba proti rozhodnutí a žaloba
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu) není z hlediska vedení řízení vhodné, ani možné.
K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel kasační
stížností napadl usnesení o odmítnutí žaloby, předmětem posuzování kasačního soudu
tak nemůže být přezkoumatelnost či správnost žalobou napadeného rozhodnutí, ani zákonnost
postupu orgánů žalované. Nejvyšší správní soud je v dané situaci povolán pouze k tomu,
aby posoudil, zda byl dán zákonný důvod pro odmítnutí žaloby; další námitky stěžovatele,
které se týkají věci samé, jsou proto irelevantní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud soud prvního stupně odmítl
žalobu pro překážku rei iudicatae, ačkoli tak měl učinit z důvodu překážky litispendence, Nejvyšší správní soud
takové rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a současně žalobu odmítne ze správného důvodu (§110 odst. 1
s. ř. s.) [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2004, č. j. 5 Ads 58/2003 - 25,
www.nssoud.cz].
V posuzované věci Městský soud v Praze nesprávně odmítl žalobu pro její nedoplnění
ve stanovené lhůtě, Nejvyšší správní soud proto musel napadené usnesení zrušit. Současně
však zjistil, že byl dán jiný důvod pro odmítnutí žaloby, a proto tak podle §110 odst. 1 s. ř. s.
učinil sám.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o odmítnutí stížnosti
na postup člena České lékařské komory podle §4 Disciplinárního řádu České lékařské komory
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Ans 1/2009 - 299, www.nssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
v dalším odůvodnění vychází.
Ustanovení §15 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře stanoví, že sjezd delegátů České lékařské
komory mimo jiné schvaluje, mění a ruší disciplinární řád. Disciplinární řád České lékařské
komory, jenž se vztahuje na projednávanou věc, byl jako stavovský předpis schválen dne
7. 10. 2000, účinnosti nabyl dne 1. 1. 2001 a byl zveřejněn ve Věstníku České lékařské komory
č. 1/2001.
Podle §1 disciplinárního řádu upravuje tento řád mimo jiné postup orgánů České
lékařské komory, práva a povinnosti účastníků disciplinárního řízení, úkony,
které s disciplinárním řízením bezprostředně souvisejí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav
věci a bylo zajištěno spravedlivé posouzení podané stížnosti nebo podnětu, jejichž řešení náleží
do působnosti komory. Účelem předmětného stavovského předpisu je tedy stanovení postupu
při vyřizování stížností osob, které se cítí být poškozeny činností členů České lékařské komory
(dále též „komora“). Vyřízení stížnosti má přitom dvě fáze - v první fázi označované
jako předběžné šetření se zjišťuje, zda řešení případu je v kompetenci komory, zda je přípustné
disciplinární řízení a zda je důvod k podání návrhu na jeho zahájení; cílem druhé fáze (samotného
disciplinárního řízení) je pak spravedlivě rozhodnout o návrhu revizní komise na zahájení
disciplinárního řízení, resp. o tom, zda se příslušný člen komory (lékař) dopustil disciplinárního
provinění, a o disciplinárním opatření za takové provinění.
Zatímco v případě disciplinárního řízení je zřejmé, že se jedná o správní řízení
a že jeho výsledek (rozhodnutí) naplňuje materiální požadavky na rozhodnutí ve smyslu §65
s. ř. s., neboť se může negativně projevit v právní sféře člena komory, s nímž je vedeno
(srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 501/2006 - 35,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1495/2008), v případě
předběžného šetření o tom lze s úspěchem pochybovat. Předběžné šetření je totiž zaměřeno
pouze na prošetření skutečností uvedených ve stížnosti za tím účelem, zda má smysl s určitým
členem komory zahajovat disciplinární řízení. Stížnosti podávané na členy České lékařské komory
proto nelze vnímat jinak než jako informace stěžovatele (podnět) vůči komoře o možném
porušení zákonných a stavovských povinností členy komory, na jejichž základě může, ale nemusí,
být zahájeno disciplinární řízení. Ačkoliv osoba podávající stížnost tímto úkonem bude zpravidla
sledovat to, aby proti příslušnému členu komory bylo komorou zahájeno disciplinární řízení
a tomuto bylo uloženo disciplinární opatření, nemá na zahájení disciplinárního řízení právní
nárok. Předběžné šetření samo o sobě totiž nevede k automatickému zahájení disciplinárního
řízení - tento krok je pouze na úvaze revizní komise Okresního sdružení České lékařské komory.
Otázka zahájení disciplinárního řízení se členem komory, který měl porušit stavovské
předpisy, je především otázkou profesionální cti tohoto profesního sdružení. Pouze toto sdružení
si může v rámci zákonných a ústavních mantinelů určovat, které jednání svých členů
bude postihovat a které nikoliv, tedy s kým zahájí disciplinární řízení a s kým nikoliv.
Pokud tedy osoba, jež se domnívá, že byla jednáním člena komory poškozena, na něj podá
stížnost, nemůže si nárokovat jeho potrestání v disciplinárním řízení ani jej nijak na komoře
vynucovat.
Rozhodnutí o stížnosti (ať už odmítavé podle §4 odst. 3 a 4 Disciplinárního řádu České
lékařské komory, nebo meritorní o zahájení či nezahájení disciplinárního řízení podle §7 odst. 4
téhož stavovského předpisu) pak nelze považovat za rozhodnutí podle §65 s. ř. s.,
byť je v Disciplinárním řádu České lékařské komory formálně jako rozhodnutí označeno,
neboť není způsobilé se jakkoliv negativně projevit ve stěžovatelově právní sféře: jeho práva
a povinnosti zůstávají zcela nedotčena. Toto rozhodnutí pouze vyjadřuje názor příslušných
orgánů komory na přípustnost či důvodnost zahájení disciplinárního řízení
(tedy vnitrostavovského procesu). Stěžovateli navíc obecně jako osobě odlišné od členů komory
nemohou jejími rozhodnutími vznikat či zanikat práva a povinnosti, neboť komora vykonává
působnost v oblasti veřejné správy pouze dovnitř sebe samé, tj. vůči svým členům, jak to ostatně
vyplývá i ze zákonné působnosti komory (srov. §2 zákona č. 220/1991 Sb.)
Pokud by se stěžovatel domníval, že jednáním člena komory utrpěl újmu,
může se (i přes případnou neochotu komory zahájit disciplinární řízení) náhrady eventuální
materiální i nemateriální újmy primárně domáhat cestou civilní žaloby a, má-li za to, že došlo
k porušení norem trestního práva, může podat trestní oznámení. Rozhodnutí o stížnosti
v tomto směru nemá na právní sféru stěžovatele jakýkoliv hmatatelný vliv. Ostatně určitou
paralelu zde lze vidět například s odložením oznámení o přestupku podle §66 zákona
č. 220/1990 Sb., o přestupcích (kde je navíc výslovně uvedeno, že rozhodnutí o odložení
se nevydává), či se sdělením správního úřadu k podnětu k zahájení přezkumného řízení
podle §94 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které rovněž nelze považovat
za rozhodnutí podle §65 s. ř. s (k druhému příkladu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 - 71, www.nssoud.cz).
V předkládané věci stěžovatel podal dne 14. 5. 2002 k žalované stížnost na několik lékařů;
pověřený člen revizní komise České lékařské komory stížnost dne 8. 1. 2003 odmítl z důvodu
promlčení. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí námitku, o níž rozhodla revizní komise
České lékařské komory dne 8. 3. 2003 tak, že ji zamítla (k doručení kopie tohoto rozhodnutí
stěžovateli došlo až dne 1. 2. 2008). Z výše uvedených úvah nicméně vyplývá, že rozhodnutí
o odmítnutí stížnosti, resp. rozhodnutí o námitkách proti tomuto odmítavému rozhodnutí,
není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., ani osvědčením.
Osvědčením se totiž potvrzují skutečnosti úředně zřejmé (zpravidla z vnitřních zdrojů
vykonavatele veřejné správy), o nichž nejsou pochybnosti, kdy se autoritativně nezjišťuje
skutkový stav věci (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část, 6. vydání, Praha:
C. H. Beck, 2006, str. 267, Vopálka, V. a kol.: Soudní řád správní. Komentář, 1. vydání, Praha:
C. H. Beck 2004, str. 185). Rozhodnutí o stížnosti (podnětu) k zahájení disciplinárního řízení
se členem České lékařské komory však žádným potvrzením úředně zřejmých skutečností není.
Podle §70 písm. a) s. ř. s. z e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního
orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Pokud stěžovatel žalobou napadl správní akt, který není ani rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., ani osvědčením, není splněna jedna z podmínek řízení. Jelikož se jedná
o neodstranitelný nedostatek, pro nějž nelze v řízení pokračovat, měl Městský soud v Praze
žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s odůvodněním, že napadený úkon správního
orgánu není rozhodnutím a nijak se neprojevuje v právní sféře stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že tak soud neučinil a žalobu odmítl z nesprávného důvodu,
byl Nejvyšší správní soud - vycházeje ze své výše citované judikatury - povinen postupovat
podle §110 odst. 1 s. ř. s., zrušit kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. 6. 2008, č. j. 5 Ca 119/2008 - 14, a současně žalobu odmítnout. Za těchto okolností
pak bylo zcela nadbytečné, aby se kasační soud vypořádával s jednotlivými kasačními námitkami.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. má Nejvyšší správní soud povinnost rozhodnout i o nákladech
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu, rozhodl-li Nejvyšší správní
soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení nebo o postoupení věci. Výrok o náhradě
nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, pokud byla žaloba odmítnuta. V případě náhrady nákladů řízení
o kasační stížnosti je nutno aplikovat totožné ustanovení (ve spojení s §120 s. ř. s.),
a to s ohledem na skutečnost, že usnesení Městského soudu v Praze bylo sice zrušeno
(bylo tedy vyhověno stěžovateli), avšak zároveň byla žaloba odmítnuta.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Stanislavu Němcovi, advokátu,
byla stanovena za čtyři úkony právní služby ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, dvě další porady s klientem přesahující jednu
hodinu a písemné podání soudu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b), c) a d)
této vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon,
celkem tedy 9600 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí
19 % z částky 9600 Kč, tj. 1824 Kč. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši
11 424 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu