ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.64.2013:58
sp. zn. 4 Ads 64/2013 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem,
advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalované: Státní veterinární správa,
se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 11 A 8/2011 – 148,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení před správními orgány a soudy
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3153/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2010/638/KVSA/VHI,
tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vypouští odstavec, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.
Rozhodnutím městské veterinární správy byla žalobkyni podle §72 odst. 3 písm. c) zákona
č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých so uvisejících zákonů (veterinární zákon),
ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „veterinární zákon“), uložena pokuta ve výši
23 000 Kč, a to za správní delikt podle §72 odst. 1 písm. l) veterinárního zákona, spočívající
v opakovaném porušení povinností stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise č. 2073/2005,
o mikrobiologických kritériích pro potraviny, v tehdy platném znění (dále jen „nařízení
č. 2073/2005“), konkretizovaných v příloze I kapitola 3 bod 3.2 téhož nařízení. Současně byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Protiprávního jednání
se žalobkyně dopustila tím, že v provozovně N. maso-uzeniny nezajistila při validaci a ověřování
správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP (analýza rizik a kritických
kontrolních bodů, Hazard Analysis and Critical Control Points) a správné hygienické praxe provádění
vyšetření podle mikrobiologických kritérií u masných polotovarů, konkrétně zkoušek vzorků na
salmonelu a Escherichia coli.
[2] Rozhodnutím žalované ze dne ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3395/SVS, bylo potvrzeno
rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Karlovarský kraj ze dne 31. 5. 2010,
č. j. 2010/3359/KVSK/4.1.7.6./62P/10, a odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo
zamítnuto. Rozhodnutím krajské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu,
spáchaný v jiné provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši
10 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3313/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Zlínský kraj ze dne 17. 5. 2010,
č. j. 2010/4743/KVSZ, tak, že pokuta uložená výrokem rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně byla snížena z 13 000 Kč na 6000 Kč; v částech nedotčených změnou bylo rozhodnutí
potvrzeno. Rozhodnutím krajské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu,
spáchaný v jiné provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši
13 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[4] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3168/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2010/639/KVSA/VHI,
tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vypouští odstavec, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč .
Rozhodnutím městské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu, spáchaný v jiné
provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Současně
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[5] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3169/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2010/636/KVSA/VHI,
tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vypouští odstavec, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.
Rozhodnutím městské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu, spáchaný v jiné
provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Současně
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[6] Rozhodnutím žalované ze dne 2. 11. 2010, č. j. 2010/3166/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2010/637/KVSA/VHI,
tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vypouští odstavec , kterým byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč .
Rozhodnutím městské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu, spáchaný v jiné
provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Současně
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[7] Rozhodnutím žalované ze dne 2. 11. 2010, č. j. 2010/3167/SVS, bylo změněno
rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2010/634/KVSA/VHI,
tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vypouští odstavec, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč .
Rozhodnutím městské veterinární správy byla žalobkyni za skutek téhož druhu, spáchaný v jiné
provozovně, a podle týchž zákonných ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Současně
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[8] Proti rozhodnutím žalované se žalobkyně bránila žalobami, ve kterých navrhla, aby byla
napadená rozhodnutí zrušena pro nezákonnost a současně byla žalované uložena povinnost
nahradit žalobkyni náklady řízení.
[9] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č. j. 11 A 8/2011 – 75, zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3153/SVS, a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění shledal důvodnou námitku, že z výroku rozhodnutí správních orgánů není patrné,
čím se žalobkyně dopustila porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005; mimoto v nich nebyl
dostatečně specifikován skutkový děj, tedy identifikován skutek, jímž se žalobkyně měla dopustit
protiprávního jednání, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, jakož ani právní kvalifikace,
tedy porušení jaké konkrétní povinnosti je žalobkyni vytýkáno.
[10] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A
9/2011 – 66, zrušil rozhodnutí žalované ze dne ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3395/SVS, a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[11] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A
10/2011 – 68, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3313/SVS, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[12] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A
13/2011 – 66, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3168/SVS, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[13] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A
14/2011 – 59, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 1. 11. 2010, č. j. 2010/3169/SVS, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[14] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A
15/2011 – 50, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2010, č. j. 2010/3166/SVS, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[15] Z totožných důvodů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 11 A
16/2011 – 59, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2010, č. j. 2010/3167/SVS, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
[16] Proti rozsudkům městského soudu se žalovaná bránila kasačními stížnostmi, ve kterých
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené rozsudky zrušil a věci vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
[17] Nejvyšší správní rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 4 Ads 75/2012 – 33, zrušil rozsudek
městského soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 11 A 8/2011 – 75, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V odůvodnění poukázal na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně
usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, a rozsudku ze dne
28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007 – 63, a konstatoval, že ve výrokové části rozhodnutí správních
orgánů jsou obsaženy veškeré povinné náležitosti vymezené v §68 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a správní
orgány v tomto ohledu dostály rovněž požadavkům judikatury. Mimoto vyslovil, že městský soud
pochybil, pokud dospěl k závěru, že z výroku rozhodnutí správních orgánů není patrné, čím se
žalobkyně dopustila porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005.
[18] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 4 Ads
80/2012 – 24, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 9/2011 – 66, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[19] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 4 Ads
79/2012 – 26, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 10/2011 – 68, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[20] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 4 Ads
77/2012 – 26, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 13/2011 – 66, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[21] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 4 Ads
76/2012 – 33, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 14 /2011 – 59, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[22] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č. j. 4 Ads
78/2012 – 24, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 11 A 15 /2011 – 50, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[23] Z totožných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. 4 Ads
83/2012 – 41, zrušil rozsudek městského soudu ze dne 24. 5. 2012, č. j. 11 A 16/2011 – 59, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[24] Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2013, č. j. 11 A 8/2011 – 131, č. j. 11 A
9/2011 – 105, č. j. 11 A 10/2011 – 128, č. j. 11 A 13/2011 – 109, č. j. 11 A 14/2011 – 100,
č. j. 11 A 15/2011 – 92, a č. j. 11 A 16/2011 – 103, spojil řízení vedená pod uvedenými spisovými
značkami ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 11 A 8/2011.
II.
Obsah napadeného rozsudku městského soudu
a obsah kasační stížnosti
[25] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 11 A 8/2011 – 148, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že ž ádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku neshledal důvodnou stěžejní námitku, totiž že žalobkyně dbá na nezávadnost potravin,
přičemž zadávání mikrobiologických rozborů představuje pouze jeden z možných postupů;
žalobkyně porušuje povinnost stanovenou v příloze I kapitola 3 bod 3.2. nařízení č. 2073/2005,
neboť zde stanovený rozsah odběrů se vztahuje i na ni jako provozovatele potravinářského
podniku (zařízení). V této souvislosti městský soud poukázal na definici potravinářského podniku
v čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002, kterým se stanoví obecné
zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin
a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„nařízení č. 178/2002“), jakož i na smysl a účel úpravy potravinového práva. Konstatoval,
že pokud měla žalobkyně zájem snížit če tnost odběru vzorků v souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení
č. 2073/2005, byla podle přílohy I kapitola 3 bod 3.1. povinna zajistit schválení příslušným
orgánem, k čemuž však nedošlo. V této souvislosti neshledal důvody pro předložení předběžné
otázky Evropskému soudnímu dvoru, neboť právní úprava je jednoznačná. Na posouzení věci
nemohlo nic změnit ani ustanovení §24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona, neboť toto
vyjímá žalobkyni z působnosti nařízení č. 853/2004 a nařízení č. 854/2004, nikoli však
z působnosti nařízení č. 2073/2005.
[26] Městský soud neshledal rozpor napadených rozhodnutí s principy správního trestání
spočívající v tom, že žalobkyně byla v minulosti trestána pro delikt téhož druhu, spáchaný na téže
provozovně. V rozporu se zákonem neshledal ani skutečnost, že správní orgány vedly – na rozdíl
od minulosti – ohledně každé provozovny samostatné řízení, neboť tento postup řádně
odůvodnily; tento postup lze považovat za jednodušší a přehlednější. Nezákonnost neshledal
ani ve významné shodě odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s jeho
původním rozhodnutím v dané věci v případech, kdy toto bylo zrušeno žalovanou, přičemž
v novém rozhodnutí se správní orgán prvního stupně zaměřil na odstranění vad svého
původního rozhodnutí. Hodnocení rozhodných skutečností správními orgány neshledal městský
soud rozporné s obsahem spisového materiálu. Ohledně námitky, týkající se povinnosti předložit
písemné pověření k provedení kontroly, městský soud poukázal na §53 odst. 2 písm. c)
veterinárního zákona a konstatoval, že veterinární inspektoři se prokazují služebním průkazem,
což se v posuzovaném případě rovněž stalo. Dospěl k závěru, že z výroku rozhodnutí správních
orgánů je zřejmé, čím se ža lobkyně dopustila porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005; v této
souvislosti poukázal na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, vyslovený
v rozsudcích, kterými byly zrušeny původní rozsudky městského soudu ve věcech, které byly
následně spojeny ke společnému projednání. Uzavřel, že výroky rozhodnutí správních orgánů
jsou řádně formulovány, je v nich obsažen konkrétní popis skutku a je z nich jednoznačné
a nepochybné, jakého správního deliktu se žalobkyně v tom kterém případě dopustila a podle
jakého ustanovení zákona jí byla uložena pokuta.
[27] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013 se žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 15. 7. 2013, ve znění doplnění kasační stížnosti
ze dne 9. 9. 2013, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i žalobami napadená rozhodnutí
žalované a jim předcházející rozhodnutí správních orgánů prvního stupně, a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení a současně uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení
o žalobách a řízení o kasační stížnosti. Namítala, že městský soud nesprávně posoudil otázku
náležitého prokázání oprávnění veterinárních inspektorů k provádění kontrolní činnosti.
Poukázala na návětí §53 odst. 1 a dále na §45 odst. 2 veterinárního zákona, jakož i na §9 a
§12 odst. 2 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v tehdy účinném znění [dále jen
„zákon o státní kontrole“, s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 255/2012 Sb.,
o kontrole (kontrolní řád)], z nichž dovozuje, že inspektoři byli povinni předložit písemné
pověření k provedení kontroly, přičemž v případě nejasností musí být upřednostněn výklad
příznivější pro stěžovatelku; na podporu svého tvrzení poukázala na jiné předpisy na úseku
kontrolní činnosti, kterými je předložení písemného pověření požadováno, a dále na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004 – 87.
[28] Stěžovatelka dále namítala absenci materiální stránky správního deliktu, za který byla
správními orgány sankcionována; porušení zákona bylo v daných případech toliko formální.
Rozhodnutí správních orgánů trpí právními vadami, neboť z nich není patrné, kdy byly
vypraveny, a neobsahují náležitosti podle §68 odst. 3 správního řádu. Výroky rozhodnutí
nevymezují, v čem spočívalo porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 a jak se ho měla
stěžovatelka konkrétně dopustit; pokud městský soud sám uznal, že výrok rozhodnutí správních
orgánů je obtížněji pochopitelný, byl povinen je zrušit. Stěžovatelka je přesvědčena, že vůbec
neporušila povinnosti podle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízen í č. 2073/2005, konkretizované v příloze I
kapitola 3 bod 3.2. téhož nařízení, neboť neprovozuje jatka ani závod, a uvedené povinnosti
se na ni tak vůbec nevztahují; přesto je jim učiněno zadost důsledným d održováním hygienických
norem a veterinárním dohledem nad dodavateli. Městský soud se v napadeném rozsudku
nevypořádal s námitkou řádného neodůvodnění snížení pokuty, jak bylo provedeno v návaznosti
na přezkum rozhodnutí správních orgánů prvního stupně žalovanou, jakož ani s žalobní
argumentací, že trvání na četnosti a množství mikrobiologických rozborů masa znamená omezení
volného obchodu v rámci Evropské unie. Nesrozumitelně byla vypořádána rovněž otázka
aplikace §24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona a městský soud nevymezil, v čem by mělo být
spatřováno dlouhodobé, opakované a úmyslné porušování předmětné právní úpravy.
[29] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[31] Předně je třeba uvést, že kasační stížnost nebylo lze hodnotit jako nepřípustnou podle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. před středníkem, podle něhož je kasační stížnost „nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem.“ Výklad tohoto ustanovení provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2011,
č. j. 8 Afs 27/2010 – 94, (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
z: ) které lze obdobně aplikovat i na nyní projednávanou věc a v němž zdejší
soud judikoval, že „jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační
stížnosti žalovaného zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím
rozsudku nezabýval, je další kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému
v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému př ístup k soudu “ [srov. též
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56, publikováno
pod č. 1723/2008 Sb. NSS a nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 ,
(všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z: )].
[32] Kasační stížnost stěžovatelky nelze hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy tato sice
byla podána proti v pořadí druhému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo po spojení
věcí ke společnému projednání znovu rozhodnuto o žalobách proti výše specifikovaným
rozhodnutím žalované poté, co byly původní rozsudky městského soudu zrušeny Nejvyšším
správním soudem, tato (opakovaná) kasační stížnost však byla podána jiným účastníkem
(žalobkyní, zatímco proti původním rozsudkům se kasační stížností bránila žalovaná), a ze zcela
odlišných právních důvodů.
[33] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikov án nesprávný právní názor. Podle
písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[34] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[35] Stěžovatelka namítala, že městský soud nesprávně posoudil otázku náležitého prokázání
oprávnění veterinárních inspektorů k provádění kontrolní činnosti. Poukázala na návětí
§53 odst. 1 a dále na §45 odst. 2 veterinárního zákona, jakož i na §9 a §12 odst. 2 písm. a)
zákona o státní kontrole, z nichž dovozuje, že inspektoři byli povinni předložit písemné pověření
k provedení kontroly.
[36] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[37] Podle §53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2010,
„veterinární inspektoři jsou povinni prokazovat svou totožnost služeb ním průkazem.“
[38] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v nyní projednávané
věci se veterinární inspektoři v souladu s §53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona prokázali
služebním průkazem. Nejvyšší správní soud podotýká, že z citovaného ustanovení vyplývá,
že za účelem kontroly inspektoři nejsou povinni předložit písemné pověření k jejímu provedení.
V nyní projednávané věci totiž správní orgány, resp. veterinární inspektoři nepostupovali podle
obecné právní úpravy §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, podle něhož jsou kontrolní
pracovníci povinni předložit písemné pověření k provedení kontroly, nýbrž podle zvláštního
ustanovení §53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona, které ukládá inspektorům státního
veterinárního dozoru prokazovat se při kontrole (toliko) služebním průkazem. Pokud
stěžovatelka poukazuje na to, že na pověření výkonem úřední činnosti poukazují i další
ustanovení veterinárního zákona, konkrétně návětí §53 odst. 1 nebo §45 odst. 2, pak tyto normy
nemohou na posouzení věci nic změnit, neboť z vymezení obecného pravidla zakotveného
v těchto ustanoveních, totiž že k výkonu úřední činnosti jsou oprávněny výhradně k tomu
pověřené osoby, nelze dovozovat způsob, jakým by se měli veterinární inspektoři jako ú řední
osoby prokazovat při provádění kontroly v provozovnách potravinářských podniků.
[39] V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatelka tuto námitku uplatňuje opakovaně,
a to bez ohledu na to, že předmětná otázka byla zdejším soudem v řízeních za účasti stěžovatelky
v minulosti opakovaně vypořádána; lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012 – 66. Značná pozornost pak byla této otázce věnována
v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012 – 69, v němž Nejvyšší správní soud vyložil,
že „v daném případě nejsou splněny podmínky pro předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004 - 87, dostupný
na www.nssoud.cz, se týkal provedení kontroly podle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 25/2012 - 34, dostupný na www.nssoud.cz, jenž by
podle stěžovatelky měl být s tímto rozhodnutím v rozporu, se však týkal provedení kontroly podle živnostenského
zákona. Obě rozhodnutí se tedy sice týkají zákonných náležitostí kontrolního pracovníka při provádění kontroly,
avšak jedná se o kontrolu prováděnou na různých úsecích výkonu státní správy a podle různých p rávních
předpisů.“ (...)
[40] „V souzené věci bylo pro provedení kontroly dostačující, že kontrolní pracovnice předložila průkaz
veterinární inspektorky. V dané věci není sporu o tom, že ustanovení veterinárního zákona týkající se státního
veterinárního dozoru, jsou speciální úpravou k obecné úpravě zákona o státní kontrole. Podle §8 odst. 2 zákona
o státní kontrole ‚podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v §2 tohoto zákona jen v těch
případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup.‘ V souzené věci stanoví jiný postup veterinární zákon.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona hovoří o veterinárních inspektorech jako o úředních
veterinárních lékařích orgánů veterinární správy pověřených výkonem státního veterinárního dozoru, z čehož
vyplývá, že veterinární inspektoři jsou k výkonu státního veterinárního dozoru pověřováni obecně, a tudíž
nemusejí předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Veterinární inspektoři osvědčují své obecné
oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru ve smyslu §53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona
služebním průkazem, který v souladu s přílohou č. 2 k vyhlášce č. 296/2003 Sb., obsahuje text: ‚Držitel tohoto
průkazu, pro nějž byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávněn í stanovených zákonem č. 166/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy. ‘ Tento
průkaz současně představuje pověření k provedení kontroly ve smyslu §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní
kontrole. Nejvyšší správní soud tedy dospívá k závěru, že již předložením služebního průkazu prokazuje
veterinární inspektor svou totožnost a současně své oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru, a proto
nemusí předkládat ke každé kontrole zvláštní pověření.“
[41] Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů konstantní judikatury ani
v nyní projednávané věci. Pro úplnost lze dodat, že znění zákona i jeho výklad je jednoznačný,
a nezbývá tak prostor pro volbu mezi více možnými interpretacemi relevantních ustanovení, jak
dovozuje stěžovatelka. Na posouzení námitky rovněž nemůže mít vliv, pokud jiné předpisy
na úseku kontrolní činnosti obsahují úpravu odlišnou.
[42] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani zcela obecnou námitku absence materiální
stránky správního deliktu, za který byla stěžovatelka správními orgány sankcionována; porušení
zákona bylo podle ní v daných případech toliko formální. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tuto
námitku v kasační stížnosti žádným způsobem blíže nekonkretizovala, lze pro úplnost toliko
v obecné rovině konstatovat, že v rámci správního řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatelka
v případě kontrolních zjištění vedoucích k vydání žalobou napadených rozhodnutí správních
orgánů naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle §72 odst. 1 písm. l) veterinárního
zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 a přílohou I kapitola 3 bod 3.2 nařízení č. 2073/2005 , když
v jednotlivých provozovnách N. maso-uzeniny opakovaně nezajistila provádění vyšetření podle
mikrobiologických kritérií u masných polotovarů, konkrétně zkoušek vzorků na salmonelu
a Escherichia coli, a to v souladu se zásadami HACCP a správné hygienické praxe.
[43] Stěžovatelka skutková zjištění správních orgánů ani žádným způsobem nezpochybňuje
a svoji obhajobu zakládá na tom, že požadavkům zákona je z její strany učiněno zadost jiným
než právem předvídaným způsobem, konkrétně důsledným dodržováním hygienických norem
a veterinárním dohledem nad dodavateli. K tomu Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že
právní úprava čl. 4 odst. 1 a 2 ve spojení s přílohou I kapitola 3 bod 3.2. nařízení č. 2073/2005
se nepochybně vztahuje na stěžovatelku jako provozovatele potravinářského podniku ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení č. 178/2002, resp. provozovatele jednotlivých závodů jako součástí podniku.
Právní normy, jejichž porušení je stěžovatelce vytýkáno, pak byly přijaty právě z důvodu
zakotvení jednotného rámce pro zajištění zdravotní nezávadnosti masných výrobků uváděných
na trh, přičemž přístup stěžovatelky, která se vědomě a systematicky odmítá podřídit
požadavkům platného práva s odkazem na (údajný) vlastní systém kontrol, nepochybně může
vyústit v ohrožení zdraví spotřebitelů, neboť ohledně těchto výrobků není dodržován zákonný
standard preventivních opatření k zajištění zdravotní nezávadnosti. Přístup stěžovatelky proto
nejen že nepochybně vykazuje materiální znak správního deliktu, ale co víc, s ohledem na
opakovaný a systematický odpor stěžovatelky vůči plnění požadavků zákona lze společenskou
nebezpečnost (škodlivost) jejího jednání vnímat jako mimořádně vysokou. V této souvislosti byl
proto rovněž zcela namístě závěr městského soudu, že v jednání stěžovatelky lze spatřovat
dlouhodobé, opakované a úmyslné porušování zákona.
[44] Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou, že by měla být zrušena
ta z žalobami napadených rozhodnutí žalované, která neobsahují údaj o datu vypravení. Absence
údaje o datu vypravení sice představuje pochybení ve vztahu k požadavkům §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu, toto ovšem samo o sobě není způsobilé vyústit v nezákonnost rozhodnutí,
a to zejména za situace, kdy je zjevné, že rozhodnutí byla stěžovatelce řádně doručena, což tato
ani žádným způsobem nezpochybňuje. Co do námitky, že rozhodnutí správních orgánů
neobsahují náležitosti podle §68 odst. 3 správního řádu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato
stěžovatelkou v průběhu řízení opakovaně uplatňovaná námitka představuje zcela obecné tvrzení,
které není způsobilé konkrétního přezkumu; lze nicméně konstatovat, že zákonné náležitosti
žalobami napadených rozhodnutí byly v dosavadním řízení předmětem detailního přezkumu
městským soudem i Nejvyšším správním soudem, přičemž porušení zákona shledáno nebylo.
Stejně je třeba hodnotit v předcházející řízení před správními soudy podrobně vypořádanou
námitku, že výroky rozhodnutí žalované nevymezují, v čem spočívalo porušení čl. 4 odst. 1
nařízení č. 2073/2005 a jak se ho měla stěžovatelka konkrétně dopustit . Tyto atributy byly
správními orgány vypořádány v souladu se zákonem, přičemž nezákonnost správních rozhodnutí
nelze dovozovat pouze z toho, že jejich výroky jsou obtížněji pochopitelné; relativní složitost
výroků byla zapříčiněna složitostí materie a nutností postihnout jednání stěžovatelky.
[45] Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského
soudu, která měla podle stěžovatelky spočívat v nedostatečném vypořádání námitky, týkající se
odůvodnění snížení pokuty, jak bylo provedeno v návaznosti na přezkum rozhodnutí správních
orgánů prvního stupně žalovanou. I tato námitka je zcela obecná a nevymezuje, v čem konkrétně
stěžovatelka spatřuje nezákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje za zcela
dostačující odůvodnění napadeného rozsudku v části, v níž městský soud poukazuje
na významnou shodu odůvodnění jednotlivých rozhodnutí správních orgánů, jak byla
ve správním řízení postupně vydávána, přičemž konstatuje, že správní orgány dbaly na odstranění
vad svých předchozích (zrušených) rozhodnutí. Pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud snad námitka stěžovatelky směřuje vůči odůvodnění
snížení pokuty, jak bylo provedeno rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2010,
č. j. 2010/3313/SVS, pak snížení pokuty z 13 000 Kč na 6000 Kč bylo podle názoru zdejšího
soudu odůvodněno dostačujícím způsobem, když žalovaná poukázala na §2 odst. 4 správního
řádu a vycházela z porovnání výše pokuty v daném případě s případy skutkově obdobnými.
[46] Ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu nemohlo vést ani opomenutí
městského soudu výslovně reagovat na doplňující tvrzení stěžovatelky, že trvání na četnosti
a množství mikrobiologických rozborů masa může znamenat omezení volného obchodu v rámci
Evropské unie. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani tato dílčí námitka nemohla vést
ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť žalovaná postihovala stěžovatelku za nedodržení
norem práva Evropské unie, které byly nepochybně přijímány při vědomí potřeby vyvážené
právní úpravy, respektující mj. i požadavky volného obchodu, resp. volného pohybu zboží
v rámci vnitřního trhu Unie. Bez ohledu na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti žádným
způsobem nekonkretizovala, v čem by mělo v daném případě narušení volného obchodu
spočívat, lze podotknout, že volný obchod (volný pohyb zboží) se týká toliko
zdravotně nezávadných potravin, přičemž předmětná právní úprava slouží právě k zajištění toho,
aby byly na (vnitřní) trh uváděny výhradně masné produkty zdravotně nezávadné . Jako
srozumitelný je pak třeba hodnotit rovněž způsob, jakým se městský soud vypořádal s otázkou
aplikace §24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona , když správně konstatoval, že toto ustanovení
se týká výhradně (případného) vynětí provozoven potravinářských podniků z aplikace požadavků
nařízení č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného
původu, a nařízení č. 854/2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních
kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě. Ustanovení §24a odst. 1
písm. c) veterinárního zákona totiž výslovně odkazuje (výhradně) na oblasti úpravy těchto
nařízení, a je tedy bez významu pro aplikaci nařízení č. 2073/2005.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[47] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, žalobami napadených rozhodnutí žalované
a další spisové dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[48] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvy šší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec je jí běžné
činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu