ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.65.2011:111
sp. zn. 4 Ads 65/2011 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: JUDr. L.
S., zast. Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Náměstí Republiky 28, Plzeň,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2011, č. j. 17 A
14/2010 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované, pracoviště Plzeň, se sídlem Lobezská 12, Plzeň, ze dne
29. 10. 2009, č. j. 44091/010-6313-2.10.2009-27/F, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-město (dále též „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 9. 9. 2009, č. j. 44006/100-6311-9.9.2009-144/PPM-1/300, a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně rozhodl tak, že ve smyslu ustanovení
§14 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), žalobkyni náleží nárok na výplatu
peněžité pomoci v mateřství od 10. 4. 2009 z pojištění zaměstnance, nenáleží jí z pojištění osob
samostatně výdělečně činných. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná vyložila, že pro výplatu
peněžité pomoci v mateřství musí být v případě osob samostatně výdělečně činných podle §32
odst. 2 a 3 zákona o nemocenském pojištění splněny dvě podmínky, a to 1) účast
na nemocenském pojištění musí trvat minimálně 270 kalendářních dní ve dvou letech
předcházejících dni nástupu na peněžitou pomoc v mateřství, a zároveň 2) musí trvat účast
na nemocenském pojištění alespoň 180 kalendářních dní v posledním roce přede dnem nástupu
na peněžitou pomoc v mateřství. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla jako osoba samostatně
výdělečně činná účastna nemocenského pojištění po dobu 207 dní, splňuje pouze druhou
z uvedených podmínek. Její situace odpovídá §32 odst. 5 věta druhá zákona o nemocenském
pojištění, a nárok na peněžitou pomoc v mateřství tedy vznikl pouze na základě pojištění
ze zaměstnání.
Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou ze dne 30. 12. 2009,
ve které navrhla, aby Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí zrušil a současně uložil žalované
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Namítala, že vycházela ze sdělení správního orgánu
prvního stupně, že splnila podmínky pro výplatu peněžité pomoci v mateřství i jako osoba
samostatně výdělečně činná. Pokud bylo toto poučení chybné, správní orgán prvního stupně
způsobil, že žalobkyně v období od října 2008 do dubna 2009 zbytečně platila pojistné ve výši
717 Kč měsíčně. Z dikce §32 odst. 3 a 5 zákona o nemocenském pojištění je podle žalobkyně
třeba dovodit, že má nárok na peněžitou pomoc v mateřství i z pojištění osob samostatně
výdělečně činných, v němž má nejvyšší denní vyměřovací základ, a nikoli pouze z pojištění
zaměstnance. Vzhledem k tomu, že měla vyšší denní vyměřovací základ z pojištění jako osoba
samostatně výdělečně činná, měla jí být do doby tohoto pojištění započtena i doba pojištění
ze zaměstnání.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, č. j. 17 A 14/2010 – 77, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku poukázal na ustanovení §14 odst. 1 , §32 odst. 2, 3 a 5 zákona o nemocenském
pojištění a konstatoval, že správní orgány postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona. Podle názoru krajského soudu není v posuzované věci z logiky věci důvod dopočítávat
dobu pojištění v případech, kdy ze zaměstnaneckého poměru je splněna celá doba a z pojištění
osoby samostatně výdělečně činné splněna není. Zákon v tomto případě nepřipouští,
aby si pojištěnec zvolil, ze kterého pojištění bude dávka vycházet, přestože by to pro něj bylo
výhodnější. Sčítání dob pojištění zákon umožňuje pouze v případech, kdy nebyla v ani jednom
pojištění splněna zákonná podmínka potřebné doby účasti na pojištění. Žalobkyně jako osoba
samostatně výdělečně činná byla pojištěna v období od 9. 10. 2008 do 30. 4. 2009, a dosáhla
tak doby pojištění 207 dnů. Teprve pokud by nebyla splněn požadavek zákona podle §32 odst. 2
věty první, bylo by lze postupovat podle §32 odst. 5. To však v projednávané věci nebylo
zapotřebí s ohledem na dobu zaměstnání (a z něj plynoucího pojištění) žalobkyně od 1. 8. 2002.
Krajský soud vyložil, že vypočítat peněžitou pomoc v mateřství z pojištění žalobkyně jako osoby
samostatně výdělečně činné by bylo možno pouze v případě ukončení pracovního poměru
nebo v případě, že by i jako osoba samostatně výdělečně činná získala dobu pojištění alespoň
270 dnů. Pokud však souběh obou pojištění trval pouze 207 dnů, nelze dávku vypočítat
z nejvyššího zaplaceného pojistného, a to bez ohledu na to, že by to bylo pro žalobkyni
výhodnější. Pokud se žalobkyně cítí poškozena nesprávným poučením pracovníky správního
orgánu prvního stupně, má možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 7. 2. 2011, ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítala, že nesouhlasí s výkladem
ustanovení §32 zákona o nemocenském pojištění, jak byl proveden krajským soudem. Poukázala
na to, že byla ze strany správního orgánu prvního stupně ubezpečena, že získá nárok
na peněžitou pomoc v mateřství z obou pojištění. Je přesvědčena, že ve smyslu §32 odst. 3
splnila podmínku pro výplatu peněžité pomoci v mateřství i z titulu pojištění osob samostatně
výdělečně činných, tedy vedle nároku ve smyslu §32 odst. 2 z titulu pojištění zaměstnance.
Z ustanovení §32 odst. 5 podle stěžovatelky vyplývá, že jí měly být započteny doby účasti na tom
pojištění, v němž dosáhla nejvyššího denního vyměřovacího základu, tj. jako osoby samostatně
výdělečně činné; do doby tohoto pojištění by jí měla být započtena i doba pojištění zaměstnance.
Ohradila se proti závěru krajského soudu, že za účelem získání nároku z titulu pojištění osoby
samostatně výdělečně činné měla ukončit zaměstnanecký poměr, neboť takový vývod negativně
diskriminuje osoby, které se zapojují do pracovního procesu hned ve dvou pozicích.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 22. 2. 2011 navrhla, aby byla kasační
stížnost zamítnuta; s napadeným rozsudkem se plně ztotožňuje. Podle jejího názoru nelze
výkladem ustanovení §32 zákona o nemocenském pojištění dospět k závěru, že stěžovatelka
má nárok na peněžitou pomoc v mateřství jako osoba samostatně výdělečně činná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžov atelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen a advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř . s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikov án nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění „podmínkou nároku na peněžitou pomoc
v mateřství je účast pojištěnce na pojištění alespoň po dobu 270 kalendářních dní v posledních dvou letech před e
dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství (§34 odst. 1). Je -li uplatňován nárok na peněžitou pomoc
v mateřství z více pojištění, musí být tato podmínka účasti na pojištění splněna v každém z těchto pojištění.“
Podle §32 odst. 3 věty první zákona o nemocenském pojištění „podmínkou nároku
na peněžitou pomoc v mateřství osoby samostatně výdělečně činné je kromě splnění podmínky účasti na pojištění
podle odstavce 2 účast na pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné podle §11 po dobu alespoň
180 kalendářních dnů v posledním roce přede dnem počátku podpůrčí doby stanovené podle §34 odst. 1.“
Podle §32 odst. 5 věty první zákona o nemocenském pojištění „je-li uplatňován nárok
na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění, v němž není splněna podmínka ú časti na pojištění podle odstavce 2,
započtou se pro splnění této podmínky doby účasti na pojištění z předchozích p ojištění v období
dvou let před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství; překrývající se doby účasti na pojištění lze započítat
jen jednou.“ Podle věty druhé téhož ustanovení „je-li zároveň uplatněn nárok na peněžitou pomoc
v mateřství z jednoho nebo více pojištění, ve kterých je splněna podmínka účasti na pojištění podle odstavce 2,
a z pojištění, v němž není splněna tato podmínka, započtou se pro splnění této podmínky v pojištění, v němž tato
podmínka splněna nebyla, jen ty dny v období dvou let před nástupem na peněž itou pomoc v mateřství,
v nichž trvala účast na pojištění v 270 dnech souběžně v takovém počtu pojištění, z nichž je nárok na pe něžitou
pomoc v mateřství uplatňován.“ Podle věty třetí téhož ustanovení „není-li podmínka účasti na pojištění
podle odstavce 2 splněna ve více pojištěních, započtou se pro splnění této podmínky doby účasti na pojištění v období
dvou let před nástupem na p eněžitou pomoc v mateřství jen u toho pojištění, v němž je nejvyšší denní vyměřovací
základ; přitom platí postup podle věty první a druhé.“
Stěžovatelka namítá, že vedle nároku na peněžitou pomoc v mateřství z titulu pojištění
zaměstnance podle §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění splnila i podmínku pro výplatu
peněžité pomoci v mateřství z titulu pojištění osob samostatně výdělečně činných ve smyslu §32
odst. 3. Z ustanovení §32 odst. 5 podle ní vyplývá, že jí měly být započteny doby účasti na to m
pojištění, v němž dosáhla nejvyššího denního vyměřovacího základu, tj. jako osoby samostatně
výdělečně činné; do doby tohoto pojištění by jí měla být započtena i doba pojištění zaměstnance.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou a ztotožnil se s výkladem §32
zákona o nemocenském pojištění, jak jej provedl krajský soud v napadeném rozsudku.
Z ustanovení §32 odst. 2 věty první se podává, že podmínkou nároku na peněžitou pomoc
v mateřství je účast pojištěnce na pojištění ales poň po dobu 270 kalendářních dnů v posledních
dvou letech přede dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství (tj. před 10. 4. 2009). Tuto
podmínku stěžovatelka splňovala z titulu pojištění zaměstnance (byla zaměstnána a pojištěna
od 1. 8. 2002), nikoli však z titulu pojištění osob samostatně výdělečně činných, neboť jako osoba
samostatně výdělečně činná byla pojištěna v období od 9. 10. 2008 do 30. 4. 2009, tedy pouze
po dobu 207 dnů. Stěžovatelka tedy nesplňovala požadavek věty druhé téhož odstavce,
totiž že pokud pojištěnec uplatňuje nárok na peněžitou pomoc v mateřství z více pojištění, musí
být podmínka 270 dnů účasti na pojištění splněna v každém z těchto pojištění. Norma §32
odst. 3 věty první vymezuje další podmínku, když stanoví, že pro nárok na peněžitou pomoc
v mateřství osoby samostatně výdělečně činné je kromě splnění podmínky účasti na pojištění
podle odst. 2 (tedy alespoň po dobu 270 kalendářních dnů v posledních dvou letech), nutná účast
na pojištění osob samostatně výdělečně činných po dobu alespoň 180 kalendářních dnů
v posledním roce přede dnem počátku podpůrčí doby. Dílčí podmínku 180 dnů tedy stěžovatelka
sice splňovala, neboť jako osoba samostatně výdělečně činná byla pojištěna po dobu 207 dnů,
to však nic nemění na tom, že nesplňovala výchozí podmínku 270 dnů účasti na pojištění osob
samostatně výdělečně činných.
Norma §32 odst. 5 věty první zákona o nemocenském pojištění upravuje situaci,
kdy je uplatňován nárok na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění, v němž není splněna
podmínka 270 dnů účasti na pojištění podle odst. 2. V takovém případě se pro splnění podmínky
270 dnů účasti na pojištění započtou doby účasti z předchozích pojištění v období dvou let
před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství. Pokud bylo takovýchto předchozích,
již ukončených pojištění více, lze překrývající se doby účasti na nich započítat jen jednou.
Z jazykového znění této normy, jakož i systematiky právního předpisu nelze dospět k jinému
závěru, než že §32 odst. 5 věta první pokrývá případy, kdy po jištěnec nesplňuje podmínku
270 dnů účasti v posledních dvou letech v žádném pojištění, a na peněžitou pomoc v mateřství
by tedy jinak vůbec nedosáhl. Zákon v takovém případě umožňuje za účelem získání nároku
na peněžitou pomoc v mateřství započíst doby z předchozích pojištění, tedy z takových pojištění,
která byla přede dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství ukončena. To však není případ
stěžovatelky, neboť v jejím případě ke dni nástupu na peněžitou pomoc v mateřství trvala hned
dvě pojištění, a to jak pojištění zaměstnance, tak i pojištění osob samostatně výdělečně činných.
Na stěžovatelku tak nelze normu §32 odst. 5 věty první aplikovat.
Právní norma zakotvená v §32 odst. 5 větě druhé upravuje případy, kdy je nárok
na peněžitou pomoc v mateřství uplatněn 1) z jednoho nebo více pojištění, ve kterých je splněna
podmínka 270 dnů účasti na pojištění podle odst. 2, a zároveň 2) z pojištění, v němž tato
podmínka splněna není. V takovém případě se pro splnění podmínky 270 dnů účasti na pojištění
započtou v pojištění, v němž tato podmínka splněna nebyla, jen ty dny v období dvou let
před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství, v nichž trvala účast na pojištění v 270 dnech
souběžně v takovém počtu pojištění, z nichž je nárok na peněžitou pomoc v mateřství
uplatňován. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce trvala účast na pojištění v 270 dnech nikoli
souběžně ve více pojištěních, nýbrž pouze v pojištění jediném, a to v pojištění zaměstnance, nelze
v pojištění, v němž tato podmínka splněna nebyla, tedy v pojištění stěžovatelky jako osoby
samostatně výdělečně činné, započíst žádné další dny.
Ustanovení §32 odst. 5 ve větě třetí reaguje na situace, kdy podmínka 270 dnů účasti
na pojištění podle odst. 2 není splněna ve více pojištěních. Ze znění a systematiky této právní
normy je zjevné a nepochybné, že věta třetí navazuje na větu druhou. Jedná se zde o případy,
kdy nárok na peněžitou pomoc v mateřství je uplatněn 1) z jednoho nebo více pojištění,
ve kterých je splněna podmínka 270 dnů účasti na pojištění podle odst. 2, a zároveň 2) nikoli
z jednoho pojištění, v němž tato podmínka splněna není (což upravuje věta druhá), nýbrž z více
pojištění, když v žádném z nich není podmínka 270 dnů splněna. V tomto případě se pro splnění
podmínky 270 dnů doby účasti na pojištění v období dvou let před nástupem na peněžitou
pomoc v mateřství započtou doby účasti jen u toho z těchto více pojištění, v nichž nebyla
podmínka 270 dnů splněna, které se vyznačuje nejvyšším denním vyměřovacím základem.
Za účelem zdůraznění návaznosti na předchozí věty pak zákon výslovně stanoví, že při aplikaci
věty třetí platí postup podle věty první a druhé. Lze tudíž dospět k závěru, že normu §32 odst. 5
věty třetí zákona o nemocenském pojištění nelze aplikovat na případ stěžovatelky,
neboť u stěžovatelky není dáno více pojištění, v nichž nebyla splněna podmínka 270 dnů účasti,
neboť v jejím pojištění zaměstnance tato podmínka splněna byla .
Z provedené podrobné analýzy §32 zákona o nemocenském pojištění je zjevné, že nelze
akceptovat právní názor stěžovatelky, že jí za použití §32 odst. 5 věty třetí měla být pro nárok
na peněžitou pomoc v mateřství započtena doba účasti na pojištění osoby samostatně výdělečně
činné, neboť v tomto pojištění dosáhla nejvyššího denního vyměřovacího základu, a že do doby
pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné by měla být započtena i doba jejího pojištění
zaměstnance. Jak bylo vyloženo v předcházejícím odstavci, norma §32 odst. 5 věty třetí upravuje
situaci, která u stěžovatelky nenastala, a tuto normu tak na její př ípad nelze použít. Nejvyšší
správní soud se tedy ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že v posuzované věci zákon
nepřipouští, aby si stěžovatelka zvolila, zda měla být jí přiznaná peněžitá pomoc v mateřství
vypočtena z pojištění zaměstnance či z pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné. Jiný
postup by byl možný pouze a jen tehdy, pokud by stěžovatelka buď 1) naplnila podmínku
270 kalendářních dnů účasti na pojištění v posledních dvou letech přede dnem nástupu
na peněžitou pomoc v mateřství v obou svých pojištěních, tedy jak v pojištění z titulu
zaměstnání, tak i z titulu pojištění osoby samostatně výdělečně činné, anebo pokud by naopak
2) nenaplnila podmínku 270 dnů účasti v žádném z obou pojištění, jichž byla účastna.
Nejvyšší správní soud dodává, že na nutnosti provést výše uvedený výklad zákona
nemůže nic změnit stěžovatelkou namítané demotivační působení, spočívající v tom,
že aby dosáhla na výpočet peněžité pomoci v mateřství na bázi jejího pojištění jako osoby
samostatně výdělečně činné, byla by nucena skončit pracovní poměr u zaměstnavatele,
a tím způsobit, že by v žádném z pojištění nesplňovala podmínku 270 dnů účasti. V této
souvislosti je třeba připomenout, že stejného výsledku by stěžovatelka dosáhla také, pokud
by i v případě pojištění osob samostatně výdělečně činných splnila podmínku 270 dnů účasti
na pojištění v posledních dvou letech. Tuto podmínku však stěžovatelka nesplnila, neboť k účasti
na pojištění osob samostatně výdělečně činných se přihlásila k takovému datu, že toto pojištění
trvalo pouze 207 dnů před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství. Pokud snad pracovníci
správního orgánu prvního stupně stěžovatelku poučili v tom směru, že i za těchto okolností
naplní zákonné požadavky pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství z titulu pojištění osob
samostatně výdělečně činných, pak se jednalo o poučení nesprávné, které však nemůže nic změnit
na výše provedeném výkladu zákona. Ze spisové dokumentace nicméně není zřejmé, zda a v jaké
konkrétní formě bylo takové poučení stěžovatelce poskytnuto, když v listinách založených
ve správním spise správní orgán prvního stupně naopak konstantně a opakovaně uvádí, že nárok
na peněžitou pomoc v mateřství z titulu pojištění osob samostatně výdělečně činných
stěžovatelce nevznikl. Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že totožný výklad, jaký byl
proveden výše, je uveden i v článku publikovaném na webovém portále AZrodina.cz, který byl
zpracován kolektivem autorů žalované a na který stěžovatelka v průběhu řízení před správními
orgány i krajským soudem opakovaně poukazovala. Přestože lze uznat, že laikovi mohou být
formulace použité v článku obtížněji srozumitelné, i zde je v odpovědi na otázku ad 2) reagováno
na případ, „není-li nárok není uplatňován ze dvou pojištění.“ To však nebyl případ stěžovatelky,
neboť v jejím případě trvala ke dni nástupu na peněžitou pomoc v mateřství obě pojištění, tedy
jak pojištění zaměstnance, tak i pojištění osob samostatně výdělečně činných. V odpovědi ad 3)
je pak výslovně uvedeno, že započtení doby ze zaměstnání do doby pojištění osob samostatně
výdělečně činných je možno pouze a jen tehdy, „není-li podmínka účasti na pojištění po dobu
270 kalendářních dnů splněna ve více pojištěních,“ což však rovněž nebyl případ stěžovatelky,
neboť v případě jejího pojištění zaměstnance tato podmínka splněna byla. (KOLEKTIV
AUTORŮ ČSSZ. Nárok na PPM ze zaměstnání a podnikání (OSVČ)? Webový portál AZrodina.cz,
dostupný z: ).
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i napadeného rozhodnutí žalované a další
spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec její běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu