ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.21.2018:104
sp. zn. 4 Afs 21/2018 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Potamos CZ s.r.o.,
se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, zast. JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, se sídlem
Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu,
se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 6834526/14/2007-00540-108308, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 9 Af 82/2014 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný (dále také „správce daně“) vydal dne 27. 11. 2014 podle §167 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), zajišťovací příkaz č. j. 6731794/14/2007-
00540-108308 (dále jen „zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014“), kterým žalobkyni uložil složit
jistotu ve výši 164.364.473 Kč na depozitní účet správce daně za účelem zajištění úhrady dosud
nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců leden – prosinec 2012, leden –
prosinec 2013 a leden – červen 2014. Žalobkyně uvedenou jistotu nesložila.
[2] Žalovaný proto k vymožení uvedené částky v záhlaví označeným rozhodnutím (dále
jen „napadené rozhodnutí“ nebo také „exekuční příkaz“) nařídil podle §178 odst. 1, 5 písm. e)
a §203 odst. 1 daňového řádu daňovou exekuci prodejem movitých věcí.
II.
[3] Žalobkyně se proti exekučnímu příkazu bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) a domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud však žalobu
zamítl, neboť žádnou z uplatněných žalobních námitek neshledal důvodnou.
[4] Předně vytkl, že předmětem řízení v souzené věci nemůže být otázka zákonnosti
samotného zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014, či postupu před jeho vydáním,
jak ve vícero žalobních bodech žalobkyně namítala, neboť proti tomuto zajišťovacímu příkazu
lze podat samostatnou žalobu ve správním soudnictví. Toho také žalobkyně využila a řízení
týkající se zákonnosti uvedeného zajišťovacího příkazu je vedeno u městského soudu
pod sp. zn. 8 Af 12/2015.
[5] Z uvedeného důvodu městský soud vyslovil, že ty žalobní námitky, v nichž žalobkyně
poukazovala na nezákonnost zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014, či dokonce
na nezákonnost původního zajišťovacího příkazu ze dne 6. 10. 2014 (blíže viz dále odst. [20]),
jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, tedy přezkum exekučního příkazu,
irelevantní. Za takové irelevantní námitky městský soud považoval jak námitky poukazující
na šikanózní a svévolný postup žalovaného v rámci řízení o původním zajišťovacím příkazu,
tak i námitky, v nichž žalobkyně vytýká žalovanému, že při vydání zajišťovacího
příkazu ze dne 27. 11. 2014 nezhodnotil nové skutečnosti plynoucí z předložených důkazů
a uvedený zajišťovací příkaz řádně neodůvodnil, stejně jako námitky, že zajišťovací příkaz
ze dne 27. 11. 2014 byl vydán v rozporu se zásadou ne bis in idem, jakož i argumentaci žalobkyně
vymezující se proti povaze zajišťovacího příkazu jako rozhodnutí předběžné povahy procesního
charakteru. Městský soud přesto v souvislosti s těmito námitkami vyložil, že je nesprávný názor
žalobkyně o tom, že pů vodní zajišťovací příkaz ze dne 6. 10. 2014 stále existuje, protože dosud
nebyl zrušen, v důsledku čehož vydáním dalšího zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014
došlo k porušení zásady ne bis in idem. Původní zajišťovací příkaz ze dne 6. 10. 2014
se totiž stal neúčinným přímo ze zákona (§168 odst. 1 daňového řádu), a proto k němu
nelze přihlížet při vydání nového rozhodnutí. Neúčinné rozhodnutí, které již nevyvolává žádné
právní následky, nebrání tomu, aby stejné povinnosti byly daňovému subjektu uloženy novým
rozhodnutím. Smyslem §101 odst. 4 daňového řádu je vyloučit, aby témuž subjektu bylo stejné
právo nebo stejná povinnost uložena dvakrát. Neúčinné rozhodnutí nezakládá překážku věci
pravomocně rozhodnuté a nebrání vydání nového rozhodnutí v téže věci.
[6] Městský soud zdůraznil, že pro posouzení zákonnosti exekučního příkazu je podstatné,
že byl vydán na základě účinného a vykonatelného exekučního titulu, jímž byl zajišťovací příkaz
ze dne 27. 11. 2014, který byl téhož dne doručen žalobkyni a stal se účinným; uplynutím lhůty
k plnění, dne 3. 12. 2014, se stal také vykonatelným. Přestože účinnost tohoto zajišťovacího
příkazu zanikla dne 8. 7. 2015 rovněž ze zákona (§168 odst. 4 daňového řádu) v důsledku vydání
dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období,
stalo se tak až následně, tedy po vydání napadeného rozhodnutí, což v nynější věci z hlediska
přezkumu zákonnosti exekučního příkazu nemá relevanci.
[7] Městský soud tudíž shledal, že jedinou žalobní námitkou, která by mohla mít vliv
na výsledek nyní souzené věci, je tvrzení žalobkyně, že zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014
nebyl doručen jejímu zástupci, tj. tvrzení zpochybňující účinnost, a tedy i vykonatelnost
exekučního titulu. Městský soud s odkazem na §41 daňového řádu vyslovil, že z plné moci
ze dne 9. 10. 2014, založené ve správním spisu, vyplývá, že žalobkyně zmocnila společnost Daně
- Audit, a.s., aby ji zastupovala před žalovaným, a případně i před Odvolacím finančním
ředitelstvím v Brně „ve veškerých záležitostech spojených s probíhajícími daňovými kontrolami za jednotlivá
zdaňovací období daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty kalendářních let 2012, 2013
a 2014 a případnými odvolacími řízeními vzniklými na základě těchto daňových kontrol.“
Z takto formulované plné moci městský soud dovodil, že se nejednalo o plnou moc generální,
nýbrž byla výslovně omezena na zastupování žalobkyně jen ve věcech spojených s daňovými
kontrolami, které u ní probíhaly a týkaly se v plné moci specifikovaných daní a zdaňovacích
období. Vydání zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014 nebylo úkonem, který by žalovaný
učinil v rámci daňových kontrol probíhajících u žalobkyně. Daňová kontrola je součástí
nalézacího řízení, zajištění daně spadá do části řízení při placení daní. Pro tuto část
tedy žalobkyně nebyla podle obsahu plné moci ze dne 9. 10. 2014 nikým zastoupena. Městský
soud tedy uzavřel, že žalovaný nepochybil, doručil-li zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014
toliko žalobkyni a nikoliv též společnosti Daně - Audit, a.s. Okamžikem doručení
se tento zajišťovací příkaz stal vůči žalobkyni účinným.
[8] K argumentaci uplatněné žalobkyní v doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2017 městský soud
uzavřel, že následné vydání dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty,
ani rozhodnutí o změně exekučního titulu není způsobilé zpochybnit existenci zajišťovacího
příkazu ze dne 27. 11. 2014 jako exekučního titulu, ani zákonnost napadeného rozhodnutí.
Vztahuje se totiž k úkonům, které správce daně učinil až následně, po vydání zajišťovacího
příkazu ze dne 27. 11. 2014 a napadeného rozhodnutí. Jedná se tak o argumentaci jdoucí
nad rámec žalobních námitek obsažených v žalobě, která byla uplatněna až po uplynutí zákonem
stanovené lhůty pro podání, resp. doplnění žaloby či rozšíření žalobních bodů (§72 odst. 1 s. ř. s.
a §71 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud k tomuto doplnění tudíž nemohl přihlížet. Uvedená
argumentace se navíc týká skutečností, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí
a jejichž zohlednění brání §75 odst. 1 s. ř. s. Zákonnost exekučního příkazu, kterým se exekuční
řízení zahajuje, nemohou dodatečně zpětně ovlivnit jiné, následné úkony správce daně učiněné
v dalším průběhu exekučního řízení. V souzené věci nenastala ani taková výjimečná situace,
pro niž by bylo možno učinit výjimku ze zásady vyplývající z §75 odst. 1 s. ř. s.,
jak tomu bylo například v případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 Afs 28/2011 - 181. Závěry v tomto rozsudku obsažené
tudíž nejsou přiléhavé na projednávanou věc.
III.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti napadenému rozsudku kasační stížností,
v níž uplatňovala kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhla zrušit
napadený rozsudek i exekuční příkaz.
[10] Za naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatelka považovala
úvahy městského soudu týkající se vypořádání námitky o nesprávném doručení zajišťovacího
příkazu ze dne 27. 11. 2014. Stěžovatelka trvala na tom, že uvedený zajišťovací příkaz
jí nebyl řádně doručen, neboť nebyl doručen jejímu zástupci, společnosti Daně - Audit, a.s.
Městský soud nesprávně zhodnotil plnou moc ze dne 9. 10. 2014 jako nevztahující se na řízení
o zajišťovacím příkazu ze dne 27. 11. 2014. Ve skutečnosti tento zajišťovací příkaz byl vydán
v souvislosti s daňovou kontrolou vedenou ve vztahu ke stěžovatelce. Při jeho vydání vycházel
žalovaný z poznatků získaných v rámci prováděné daňové kontroly, což v něm výslovně uvedl
na str. 3 („Ze spisového materiálu a poznatků získaných v rámci prováděné daňové kontroly…“).
Jelikož zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 nebyl dosud zástupci stěžovatelky doručen,
nestal se účinným, lhůta k plnění dosud nezačala plynout a tento zajišťovací příkaz
proto není ani vykonatelným exekučním titulem, na základě kterého by bylo možné nařídit
exekuci. Jelikož nejen městský soud, ale také žalovaný uvedenou otázku doručení zajišťovacího
příkazu posoudil chybně a jeho závěry nemají oporu ve spise, je naplněn též kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[11] Stěžovatelka považuje za nesprávný také závěr městského soudu, že všechny ostatní
žalobní námitky nemají vliv na zákonnost exekučního příkazu, neboť se týkají jen zákonnosti
zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014 a jsou tudíž bezpředmětné. Tento závěr je v rozporu
s principy demokratického právního státu. Nesprávně městský soud interpretoval i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 Afs 28/2011 - 181, ve kterém
bylo mj. vysloveno: „Při přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení je soud povinen přihlížet
ke skutečnostem zpochybňujícím existenci exekučního titulu, byť by nastaly až po ukončení exekučního řízení.“
Stěžovatelka dodává, že při tak závažném zásahu do její majetkové sféry, jakým je daňová
exekuce, nelze akceptovat, aby možnosti její soudní ochrany byly závislé na tom, jak rychle soud
rozhodne o související žalobě ve věci zajišťovacího příkazu. Tím, že se městský soud odmítl
zabývat většinou žalobních námitek, učinil svůj rozsudek nepřezkoumatelným; je tak naplněn
i kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Současně tím městský soud zatížil napadený
rozsudek „nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky týkající se rozsahu přezkumu.“
[12] S ohledem na uvedené stěžovatelka opětovně, shodně jako v žalobě, rozvedla své úvahy
vztahující se k námitkám, jimiž se městský soud z právě uvedených důvodů nezabýval a které
v napadeném rozsudku nevypořádal. Znovu tedy argumentovala ve prospěch svých tvrzení,
že původní zajišťovací příkaz ze dne 6. 10. 2014 byl šikanózní povahy; další zajišťovací příkaz
ze dne 27. 11. 2014 byl vydán v rozporu s §101 odst. 4 daňového řádu a při jeho vydání
nebyly vzaty v úvahu nové skutečnosti; městský soud nesprávně nepřihlédl k podání stěžovatelky
ze dne 15. 11. 2017, kterým doplnila žalobu; městský soud nesprávně neprovedl navrhované
důkazy týkající se vad exekučního titulu a nezohlednil tvrzení o vydání dodatečných platebních
výměrů a rozhodnutí o změně exekučního titulu; městský soud měl vyčkat rozhodnutí ve věci
sp. zn. 8 Af 12/2015 o žalobě stěžovatelky proti zajišťovacímu příkazu ze dne 27. 11. 2014.
IV.
[13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry městského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout. Uvedl, že při vydání exekučního příkazu lze především
zkoumat, zda existuje exekuční titul, jeho vykonatelnost, existence daňového nedoplatku,
pravomoc a příslušnost správního orgánu k vydání rozhodnutí. Všechny tyto předpoklady
byly splněny; nedoplatek ve výši 164.364.473 Kč se stal splatným dne 2. 12. 2014, a tedy dle §103
odst. 2 daňového řádu také vykonatelným. Zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 byl správně
doručen do datové schránky stěžovatelky, která neměla zástupce na základě generální plné moci
nebo zvláštní plné moci vztahující se např. pouze na řízení o zajištění daně. Pokud by došlo
ke zrušení exekučního titulu (zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014), právní řád poskytuje
nástroje nápravy.
V.
[14] Stěžovatelka v průběhu řízení doplnila, že o nezákonnosti nařízené exekuce svědčí
skutečnost, že rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 ve věci sp. zn. 8 Af 12/2015 městský soud
zrušil pro nezákonnost rozhodnutí o odvolání směřující proti zajišťovacímu příkazu
ze dne 27. 11. 2014 i samotný tento zajišťovací příkaz. Ten byl podle stěžovatelky vydán
od počátku v rozporu se zákonem, a tudíž na základě něj nařízená exekuce je taktéž nezákonná.
Městský soud měl proto zrušit též exekuční příkaz. Stěžovatelka v této souvislosti opětovně
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 28/2011 – 181 a potřebu
zohlednit skutečnosti zpochybňující existenci exekučního titulu, byť nastaly až po skončení
exekučního řízení. Kasační stížnost v nynější věci je tak podle stěžovatelky opodstatněná.
[15] Žalovaný v reakci na toto doplnění poukázal na usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 606/19, v němž se soud zabýval obdobnou věcí týkající
se téhož exekučního titulu (zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014). Z usnesení plyne,
že následné zrušení exekučního titulu je irelevantní, neboť exekuce i exekuční příkazy
byly navázány na v té době existující a vykonatelný exekuční titul.
VI.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud již nyní uvádí, že skutkově obdobnou věcí mezi týmiž účastníky
řízení na půdorysu totožných kasačních námitek se již zabýval v rozsudku ze dne 5. 12. 2018,
č. j. 6 Afs 30/2018 – 66, v němž posuzoval zákonnost exekučního příkazu na provedení exekuce
přikázáním pohledávky z účtů stěžovatelky k vymožení nedoplatku na dosud nestanovenou
daň z přidané hodnoty za stejná zdaňovací období a na základě téhož zajišťovacího příkazu
ze dne 27. 11. 2014 jako v souzené věci. Od závěrů uvedených v citovaném rozsudku šestého
senátu s ohledem na skutkovou i právní podobnost, ale i shodnost stížnostních námitek
nemá důvod se kasační soud odchýlit ani v nynější věci. Proto v dalším z těchto závěrů
vyslovených šestým senátem vychází. Nadto citovaný rozsudek prošel testem ústavnosti,
neboť ústavní stížnost stěžovatelky proti němu podanou Ústavní soud usnesením
ze dne 23. 4. 2019, č. j. IV ÚS 606/19, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
[19] Pro přehlednost kasační soud nejprve uvádí podstatné skutkové okolnosti případu
vyplývající ze správního spisu; mezi účastníky řízení o nich není sporu.
[20] Stěžovatelka, registrovaná jako plátkyně daně z přidané hodnoty, v letech 2012 až 2014
deklarovala uskutečněná zdanitelná plnění - dodání tabákových výrobků a lihovin do jiných
členských států EU, zejména na Slovensko, do Maďarska a Polska. Z důvodu uplatňování
osvobození od daně z přidané hodnoty na výstupu podle §64 daňového řádu v daňových
přiznáních vykazovala za uvedená zdaňovací období nadměrné odpočty na uvedené dani v řádech
milionů až desítek milionů korun. Žalovaný vydal dne 6. 10. 2014 zajišťovací příkaz,
jímž stěžovatelce uložil podle §167 daňového řádu, aby zajistila úhradu dosud nestanovené daně
z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období od ledna 2012 do června 2014 složením
jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 164.364.473 Kč. Zajišťovací příkaz
ze dne 6. 10. 2014 se stal účinným a vykonatelným dne 7. 10. 2014, kdy byl doručen stěžovatelce
(ve smyslu §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Na základě uvedeného
zajišťovacího příkazu správce daně nařídil dne 7. 10. 2014 exekučním příkazem exekuci prodejem
movitých věcí. Stěžovatelka podala téhož dne proti zajišťovacímu příkazu odvolání, které
Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 7. 11. 2014. Uvedené rozhodnutí
však doručilo sice personálně propojenému, avšak formálně jinému daňovému subjektu
QANTO, s. r. o. Zajišťovací příkaz ze dne 6. 10. 2014 se tak stal neúčinným podle §168 odst. 1
daňového řádu. Z tohoto důvodu žalovaný zastavil daňovou exekuci rozhodnutím
ze dne 27. 11. 2014. Jelikož u žalovaného nadále přetrvaly obavy z nebezpečí z prodlení,
téhož dne (27. 11. 2014) vydal nový zajišťovací příkaz na stejnou částku. Uvedený zajišťovací
příkaz žalovaný doručil do datové schránky stěžovatelky, která si jej téhož dne vyzvedla.
Zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 se následně stal exekučním titulem pro exekuční příkaz
na prodej movitých věcí napadený žalobou v nynější věci.
[21] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu
mimo jiné též z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítá, že se městský soud
nevypořádal s řadou žalobních námitek, jež se vztahovaly k nezákonnosti zajišťovacího příkazu
ze dne 27. 11. 2014 a k vadám řízení jeho vydání předcházejícímu a neprovedl také stěžovatelkou
navržené důkazy a pochybil i v tom, že nevyčkal (nepřerušil řízení) do doby rozhodnutí
o žalobě směřující proti zajišťovacímu příkazu (ve věci vedené u městského soudu
pod sp. zn. 8 Af 12/2015).
[22] Uvedeným kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud zabýval především. Vady
pod něj podřaditelné jsou natolik závažné, že je k nim kasační soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), i kdyby je stěžovatelka nenamítala. Jejich existence totiž brání
věcnému přezkumu napadeného rozsudku z ostatních kasačních důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud však nedovodil, že by napadený rozsudek vykazoval
takový nedostatek, který by bylo lze podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Městský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval
stěžovatelčinými námitkami rekapitulovanými výše v odstavci [12]. Bylo tomu tak proto,
že těmito námitkami je možno se zabývat výlučně v řízení, jehož předmětem je přezkum
zajišťovacího příkazu, nikoliv ve věci týkající se exekučního příkazu, ve vztahu
k němuž je zajišťovací příkaz exekučním titulem. Přitom však nad rámec nutného městský soud
vypořádal i žalobní námitku, podle níž byl zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 vydán
v rozporu s §101 odst. 4 daňového řádu, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem (viz odst. 27.
až 30. napadeného rozsudku) a v důsledku toho k neúčinnosti zajišťovacího příkazu
ze dne 27. 11. 2014. Úvahy, které k většině žalobních námitek (s výjimkou jediné,
týkající se doručení zajišťovacího příkazu – viz dále) městský soud vyjádřil, totiž že v řízení
o žalobě, jejímž předmětem je přezkum exekučního příkazu, nemohou najít opodstatnění
námitky týkající se nezákonnosti samotného exekučního titulu, Nejvyšší správní soud beze zbytku
sdílí. Postup městského soudu, který uvedené námitky posoudil jako námitky nevýznamné, jdoucí
mimo ratio decidendi, považuje za správný. Z uvedeného důvodu není napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[24] Stejně tak městský soud nepochybil ani v tom, že nezohlednil argumentaci stěžovatelky,
kterou uplatnila v doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2017, a že neprovedl s tím související nově
navržené důkazy. Městský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že uvedené doplnění
stěžovatelka učinila až po uplynutí lhůty k uplatnění žaloby a rozšíření žalobních bodů (§72
odst. 1 s. ř. s. a §71 odst. 2 s. ř. s.), a již proto k doplněným důvodům, které nepředstavovaly
prosté rozhojnění již dříve uplatněných žalobních bodů, nemohl přihlížet; z téhož důvodu
neprovedl ani nově navržené důkazy, které se k těmto novým tvrzením vztahovaly.
[25] Městský soud v této souvislosti správně poukázal na nemožnost překročit v souzené věci
časový rámec přezkumu napadeného rozhodnutí vyplývající z §75 odst. 1 s. ř. s., podle
nějž je rozhodný skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Pro zohlednění
skutečností, na něž stěžovatelka v doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2017 poukazovala,
neshledal žádné mimořádné či výjimečné důvody, jaké Nejvyšší správní soud shledal v rozsudku
č. j. 9 Afs 28/2011 - 181, na nějž stěžovatelka odkazovala. Také s těmito závěry se kasační soud
ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na úvahy vyjádřené k uvedeným okruhům námitek
v odstavcích 22. a 23. napadeného rozsudku.
[26] Nejvyšší správní soud ostatně již v rozsudku č. j. 6 Afs 30/2018 - 66 k totožným
okruhům stěžovatelčiných námitek vyslovil, že „[s]oudní přezkum zákonnosti exekučních příkazů
nemůže být zaměřen na důvodnost samotného exekučního titulu (v dané věci zákonnost zajišťovacího příkazu,
která může být přezkoumána jen v řízení směřujícím proti zajišťovacímu příkazu), nýbrž jen, stručně řečeno,
na samotnou existenci exekučního titulu, jeho vykonatelnost, zákonnou formu zvoleného způsobu exekuce, jeho
vhodnost (proporcionalitu) (…) Veškeré stížnostní námitky uvedené výše v odstavci [11] [v souzené věci
v odst. [12] – poznámka soudu] tohoto druhu nejsou, nýbrž směřují proti zákonnosti zajišťovacího příkazu
z 27. 11. 2014, a proto je nelze přezkoumávat v řízení směřujícím proti exekučním příkazům.
Stěžovatel považuje tuto nemožnost za rozpornou s principy právního státu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že je tomu naopak – bylo by v rozporu s principy právního státu včetně principu právní jistoty, kdyby bez ohledu
na pravomocné správní rozhodnutí a eventuální soudní rozhodnutí, týkající se nalézacího řízení, bylo možné
výsledek nalézacího řízení právně relevantně zpochybnit v exekučním řízení argumenty, které měly být vzneseny
v nalézacím řízení, případně tyto argumenty dokonce opakovat. (…) Nejvyšší správní soud
připomíná, že stěžovatel není procesně krácen na svých právech tím, že argumenty, které svou povahou patří
do řízení směřujícího proti zajišťovacímu příkazu, se nezabývá soud v řízení proti exekučním příkazům
a tyto budou projednány v řízení proti exekučnímu titulu samému. Pokud by stěžovatel např. uspěl se svou
žalobou týkající se zajišťovacího příkazu (tj. že by byl zajišťovací příkaz shledán nezákonným),
mělo by rozhodnutí soudu i kladný vliv na možnost stěžovatele domáhat se náhrady škody způsobeného
nezákonným rozhodnutím. Z tohoto úhlu pohledu je žaloba směřující proti exekučním příkazům procesně
zbytečná v části používající námitky, jež ve skutečnosti směřují proti zajišťovacímu příkazu.“
[27] Na právě uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že v mezidobí, s odstupem takřka
1,5 roku po vyhlášení napadeného rozsudku, městský soud zrušil mj. i zajišťovací příkaz
ze dne 27. 11. 2014, jenž byl exekučním titulem pro napadené rozhodnutí. V době, kdy městský
soud přezkoumával exekuční příkaz (13. 12. 2017) zdaleka nebylo známo, že zajišťovací příkaz
ze dne 27. 11. 2014, resp. navazující rozhodnutí o odvolání proti němu, budou zrušeny.
V souzené věci se tak nejedná o situaci, z níž vycházel Nejvyšší správní soud při formulaci svých
závěrů v rozsudku č. j. 9 Afs 28/2011 – 181 („[p]ři přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení
je soud povinen přihlížet ke skutečnostem zpochybňujícím existenci exekučního titulu, byť by nastaly
až po ukončení exekučního řízení.“). Uvedená skutečnost (zrušení exekučního titulu) nastala
teprve průběhu řízení o kasační stížnosti a nelze k ní z důvodů podle §109 odst. 5 s. ř. s. přihlížet.
V dalším lze poukázat i na přiléhavou argumentaci, kterou k uvedenému vyslovil městský soud
v odstavci 39. napadeného rozsudku, aniž je třeba je nyní znovu opakovat.
[28] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů a není zde ani jiná vada řízení, která by mohla způsobit nezákonnost
napadeného rozsudku. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[29] Nejvyšší správní soud se tudíž zabýval důvodností dalších námitek, jež stěžovatelka
podřadila pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[30] V tomto směru stěžovatelka namítala, že žalovaný řádně nedoručil zajišťovací příkaz
jejímu zástupci, kterého si zvolila a jemuž dne 9. 10. 2014 udělila plnou moc, tedy společnosti
Daně – Audit, a.s.
[31] Uvedenou námitku je třeba považovat v řízení o přezkumu exekučního příkazu
za relevantní. Otázka právní účinnosti exekučního titulu vůči stěžovatelce jako povinnému
subjektu, jakož i s tím související vykonatelnost exekučního titulu, jsou totiž zcela jistě otázkami,
jimiž je třeba se při přezkumu exekučního příkazu zabývat, jsou-li účastníkem řízení nastoleny.
[32] Městský soud v této souvislosti uzavřel, že plná moc udělená stěžovatelkou
dne 9. 10. 2014 společnosti Daně – Audit a.s. neměla povahu generální plné moci,
nýbrž byla omezena na zastupování stěžovatelky pouze ve věcech spojených s daňovými
kontrolami, které u stěžovatelky probíhaly ohledně daně z přidané hodnoty a daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období let 2012 až 2014. Uvedené závěry zastává i Nejvyšší
správní soud. Podle zmíněné plné moci totiž společnost Daně - Audit, a.s. byla stěžovatelkou
zmocněna, aby ji zastupovala před žalovaným, a případně i před Odvolacím finančním
ředitelstvím „ve veškerých záležitostech spojených s probíhajícími daňovými kontrolami za jednotlivá zdaňovací
období daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty kalendářních let 2012, 2013 a 2014
a případnými odvolacími řízeními vzniklými na základě těchto daňových kontrol.“
[33] Nejvyšší správní soud již ve výše citovaném souvisejícím rozsudku č. j. 6 Afs 30/2018 - 66
vysvětlil, že „tato plná moc opravňovala uvedenou společnost zastupovat stěžovatele [stěžovatelku] ve věcech
spojených s daňovými kontrolami. Pojem „daňová kontrola“ není totožný s jakoukoliv činností správce daně
ve vztahu k daňovému subjektu, jedná se o právní pojem s přesným obsahem. Jak plyne z §85 až 88
v návaznosti na §134 odst. 3 písm. a) bodů 1. a 2. daňového řádu, daňová kontrola je postupem správce daně,
který je součástí nalézacího řízení, a to konkrétně doměřovací nebo vyměřovací části (viz Část druhá, Hlava IV,
Díl 2 a Část třetí, Hlava IV, Díl 1 a Díl 2 daňového řádu). Naproti tomu zajištění úhrady na nesplatnou
nebo dosud nestanovenou daň je součástí placení daní (viz Část třetí, Hlava V, Díl 4 daňového řádu, §167
až 174). Na těchto závěrech nic nemění okolnost, že žalovaný v rámci prováděné daňové kontroly získal určité
poznatky, které mj. využil pro vydání zajišťovacího příkazu (viz str. 3 odůvodnění zajišťovacího příkazu) – tato
okolnost nic nemění na rozdílnosti nalézacího řízení a předběžného úkonu, jakým je zajištění placení daní.“
[34] Z právě uvedeného vyplývá, že zajištění daní není synonymem daňové kontroly,
a žalovaný tudíž nepochybil, doručoval-li zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 přímo do datové
schránky stěžovatelky. Okamžikem doručení stěžovatelce také uvedený zajišťovací příkaz
nabyl účinnosti podle §101 odst. 5 a 6 daňového řádu a uplynutím lhůty k plnění se stal
vykonatelným. Stížnostní námitka, podle níž zajišťovací příkaz nenabyl ve vztahu ke stěžovatelce
účinnosti a jako takový je nevykonatelný, je proto nedůvodná.
[35] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňovala i kasační důvod vyplývající z §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.. Ten spojovala s existencí vady nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, vady
řízení před krajským soudem, resp. nezákonnosti, tedy s námitkami, z nichž dovozovala
též naplnění kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
přitom podřadil uplatněné stížnostní námitky jednotlivým důvodům vyplývajícím z §103 odst. 1
s. ř. s. podle jejich obsahu a takto je vypořádal; v důsledku uvedeného shledal, že žádná
z konkrétních stížnostních námitek není pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
podřaditelná. Kasačnímu soudu přitom nesvědčí právo ani povinnost domýšlet za stěžovatelku
další, dosud nevyřčené, námitky obsahově podřaditelné pod posledně uvedený kasační důvod.
To však není stěžovatelce jakkoliv na újmu, neboť veškerou stížnostní argumentaci i tak kasační
soud vypořádal.
VII.
[36] Kasační stížnost pro právě uvedené není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[37] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu