ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.253.2019:40
sp. zn. 4 Afs 253/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Energetika Návsí s.r.o.,
v konkursu, IČO: 285 68 851, se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zast. Mgr. Markem
Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Mgr. Ing. Pavla Buxbaumová, insolvenční správkyně, se sídlem Masarykovo náměstí 37, Uničov,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2017, č. j. 1765545/17/3101-80542-800629, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 24. 4. 2019, č. j. 65 Af 73/2017 – 44,
takto:
I. V řízení se p o k raču je .
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl námitku žalobce proti exekučnímu
příkazu na přikázání pohledávky z účtu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 1493222/17/3101-80542-800629,
k vymožení vykonatelného nedoplatku na odvodech za porušení rozpočtové kázně v celkové výši
1.682.273 Kč (včetně exekučních nákladů ke dni nařízení daňové exekuce ve výši 32.984 Kč).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že pokud žalovaný
vycházel z principu zákonnosti pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, měl tento
princip poměřovat se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti uvedenou v §5 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Při respektování této zásady měl žalovaný nepřikročit k vydání
exekučního příkazu a vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u krajského soudu pod
sp. zn. 65 Af 45/2017 o žalobě podané žalobcem proti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000-10610-711361, jímž zamítlo odvolání žalobce
a potvrdilo platební výměr žalovaného ze dne 19. 5. 2016, č. j. 94686/16/3100-31471-801817,
kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně. Ohledně závěru žalovaného,
že z dikce zákona nevyplývá pro správce daně povinnost nezahajovat, neprovádět či zastavit
daňovou exekuci po podání žádosti o posečkání úhrady daně žalobce připustil, že tato povinnost
není v zákoně explicitně uvedena. Pokud však z §181 odst. 2 písm. c) daňového řádu plyne
povinnost správce daně zastavit exekuci v případě povolení posečkání úhrady nedoplatku, neměl
správce daně po podání žádosti žalobce o posečkání úhrady nedoplatku provádět exekuci,
a tedy neměl ani vydat exekuční příkaz. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02. Žalobce dále uvedl, že v době vydání
exekučního příkazu žalovaný věděl o podané žádosti o povolení posečkání úhrady nedoplatku
a dosud o ní nerozhodl. Nemohl tak vědět, zda tu bude důvod k zastavení exekuce. Při aplikaci
zásady zdrženlivosti a přiměřenosti měl minimálně vyčkat rozhodnutí o podané žádosti,
což neučinil. Žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč nebylo možno přistoupit k odkladu
provedení exekuce.
[3] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl.
K námitce žalobce, že správce daně měl vyčkat na rozhodnutí krajského soudu ve věci vedené
pod sp. zn. 65 Af 45/2017, krajský soud uvedl, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
odkladný účinek automaticky nemá; lze jej však přiznat soudním rozhodnutím na návrh žalobce.
Žalobce ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017, týkající se odvodu za porušení rozpočtové kázně návrh
na přiznání odkladného účinku nepodal. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství
ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000-10610-71136, tak bylo vykonatelné. Správce daně za této
situace zcela logicky vycházel z pravomocného a vykonatelného rozhodnutí a podání žaloby
proti němu nepředstavovalo překážku dalšího postupu. Podání žaloby proto nebránilo vydání
exekučního příkazu a správce daně nepochybil, pokud tak učinil. Krajský soud zdůraznil,
že prosté podání žaloby nebrání výkonu rozhodnutí správcem daně, a to ani při uplatnění zásady
zdrženlivosti obsažené v §5 odst. 3 daňového řádu. Opačný výklad zastávaný žalobcem popírá
institut přiznání odkladného účinku žalobě v samé jeho podstatě. Pokud by měl být takový
výklad akceptován, stal by se institut přiznání odkladného účinku zcela zbytečným. Žalobce
se rovněž mýlí, pokud z uvedené zásady dovozuje povinnost správce daně zdůvodnit, proč
nemůže rozhodnutí soudu vyčkat. Takovou povinnost z uvedené zásady dle názoru soudu
dovodit nelze. Žalovaný tak nepochybil, pokud nevyčkal na rozhodnutí krajského soudu ve věci
sp. zn. 65 Af 45/2017.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že žalovaný neměl vydat exekuční
příkaz podle §178 daňového řádu, pokud žalobce v mezidobí podal žádost o posečkání úhrady
daně podle §156 daňového řádu. Konstatoval, že v posuzované věci byl exekučním titulem výkaz
nedoplatků sestavený z údajů evidence daní. Tento výkaz obsahoval nedoplatek na odvod
za porušení rozpočtové kázně, který byl vyměřen platebním výměrem ze dne 19. 5. 2016, který
nabyl právní moci a lhůta k plnění jím stanovená uplynula dne 5. 6. 2017, tedy před vydáním
exekučního příkazu. Žalovaný tak rozhodoval na základě vykonatelného exekučního titulu.
Krajský soud dospěl k závěru, že v okamžiku zahájení exekučního řízení, tedy při vydání
exekučního příkazu, není správce daně oprávněn zohlednit, že žalobce požádal o posečkání
úhrady daně. To může učinit až v další fázi daňové exekuce, tedy při provádění exekuce,
v jejímž průběhu byl žalobce oprávněn požádat podle §181 daňového řádu o odklad či zastavení
daňové exekuce. Odklad provedení exekuce znamená, že po dočasnou dobu nedochází k realizaci
úkonů směřujících k nucenému uspokojení vymáhané částky, jedná se tak o fázi exekuce odlišnou
od vlastního nařízení exekuce. Žalobce v posuzované věci brojil pouze proti exekučnímu příkazu,
na který žádost o posečkání neměla jakýkoli vliv. Krajský soud uzavřel, že p okud správce daně
v posuzované věci vydal exekuční příkaz na základě vykonatelného exekučního titulu,
nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a postup soudu
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítl, že žalovaný i krajský soud měli princip presumpce správnosti správních aktů
poměřit s principem zdrženlivosti dle §5 odst. 3 daňového řádu, a to bez ohledu na skutečnost,
zda stěžovatel v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 65 Af 45/2017 požádal
o odkladný účinek žaloby či nikoli. Podle stěžovatele měli žalovaný i krajský soud vyčkat
pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017, resp. nyní u Nejvyššího právního
soudu pod sp. zn. 7 Afs 163/2019 a nepřikročit k vydání exekučního příkazu. Pokud
i přes to bylo vydáno rozhodnutí žalovaného, mělo být dostatečně zdůvodněno, proč se tak stalo,
naléhavost takového postupu a nemožnost vyčkání pravomocného rozhodnutí soudu.
[6] Podle stěžovatele zůstává sporným, zda podle §181 odst. 2 písm. c) daňového řádu
v případě podání žádosti o povolení posečkání úhrady nedoplatku by v době, kdy o této žádosti
nebylo rozhodnuto, neměla být exekuce prováděna, tj. neměl by správce daně vydávat exekuční
příkazy. V této souvislosti stěžovatel připomněl nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 662/02, dle kterého jsou při ukládání a vymáhaní daní orgány veřejné moci
povinny v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).
[7] V době vydání exekučního příkazu žalovaný o podané žádosti o povolení posečkání
úhrady nedoplatku věděl a dosud o ní nerozhodl, tj. nemohl vědět, zda tu bude důvod k zastavení
exekuce. Podle stěžovatele tak měl žalovaný vyčkat rozhodnutí o podané žádosti, což neučinil.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že žaloba projednávaná u krajského soudu ve věci
sp. zn. 65 Af 45/2017 představovala důvod minimálně pro odklad provedení exekuce
až do pravomocného rozhodnutí soudu v této věci. Žalovaný ani krajský soud dostatečně
neodůvodnili, proč nebylo možno přistoupit k odkladu provedení exekuce, přičemž odkaz
na neexistenci žádosti o odkladný účinek žaloby podané ve věci projednávané
pod sp. zn. 65 Af 45/2017 nemůže být dostačující.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podání správní žaloby proti
platebnímu výměru není překážkou bránící nařízení exekuce a vyčkávání na pravomocné
rozhodnutí soudu o dané správní žalobě nemá oporu v zákoně. Ustanovení §181 odst. 2 písm. c)
daňového řádu neumožňuje dvojí výklad a nelze z něj dovozovat, že podání žádosti o posečkání
úhrady daně by bylo překážkou pro zahájení exekučního řízení. Podání žádosti o posečkání
úhrady daně není samo o sobě ani důvodem pro odklad daňové exekuce ve smyslu §181 odst. 1
daňového řádu. Žalovaný se plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 4 Afs 253/2019 – 36, řízení
přerušil, neboť shledal, že je vhodné vyčkat rozhodnutí Nejvyšší správního soudu ve věci
sp. zn. 7 Afs 163/2019, v níž byla řešena otázka zákonnosti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství, na základě kterého byl vydán exekuční příkaz, jehož zákonnost je řešena
v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud již v uvedené věci zamítl
kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 7 Afs 163/2019 - 25, rozhodl
Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 6 s. ř. s. tak, že se pokračuje v řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §5 odst. 3 daňového řádu, správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových
subjektů a třetích osob (dále jen „osoba zúčastněná na správě daní“) v souladu s právními předpisy a používá
při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout
cíle správy daní.
[13] Podle §178 odst. 1 daňového řádu, daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu,
čímž je zahájeno exekuční řízení.
[14] Nejvyšší správní soud v prvé řadě pro přehlednost uvádí, že dne 19. 5. 2016 vydal
žalovaný platební výměr č. j. 946486/16/3100-31471-801817, kterým byl žalobci vyměřen odvod
do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 1.650.000 Kč. Proti tomuto
platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo
rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000-10610-711361, a platební výměr potvrdilo.
Platební výměr nabyl dne 19. 5. 2017 právní moci. Žalobce proti rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl
rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 65 Af 45/2017 – 48. Kasační stížnost žalobce
proti tomu rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2020,
č. j. 7 Afs 163/2019 - 25.
[15] Žalobce odvod (daň) ve stanovené lhůtě neuhradil, a proto mu bylo zasláno vyrozumění
o výši nedoplatku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1438708/17/3101-80542-800629.
[16] Dne 3. 7. 2017 stěžovatel podal žádost o posečkání úhrady daně.
[17] Dne 14. 7. 2017 vydal žalovaný na základě výkazu nedoplatků č. j. 1493202/17/3101-
50542-800629 předmětný exekuční příkaz, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2017.
[18] Dne 28. 7. 2017 bylo žalovanému doručeno podání žalobce označené jako „Odvolání
daňového subjektu proti Exekučnímu příkazu na přikázání pohledávky z účtu“, které žalovaný vyhodnotil
zčásti jako námitky, o nichž rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 22. 9. 2017 a zčásti
jako žádost o odklad daňové exekuce, kterou zamítl rozhodnutím ze dne 23. 8. 2017,
č. j. 1671819/17/3101-80542-800629.
[19] Žádost žalobce o posečkání úhrady daně zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2017,
č. j. 1632765/17/3100-31471-804121.
[20] Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný vydal exekuční příkaz ze dne 14. 7. 2017
na základě výkazu nedoplatků a o námitkách stěžovatele proti němu rozhodl v situaci, kdy
existoval pravomocný platební výměr, kterým byl žalobci vyměřen odvod do Národního fondu
za porušení rozpočtové kázně, jiné stěžovatel neuhradil. Pro vydání exekučního příkazu byl
v souladu s §176 odst. 1 písm. a) daňového řádu dán exekuční titul v podobě výkazu nedoplatků
sestaveného z údajů evidence daní, a bylo proto na místě, aby žalovaný zahájil exekuční řízení
vydáním exekučního příkazu. Žalovaný tak učinil v souladu se zásadou rychlosti řízení
zakotvenou v §7 odst. 1 daňového řádu, která mu ukládá postupovat bez zbytečných průtahů.
Tímto postupem žalovaného tak nedošlo k porušení zásady zdrženlivosti a přiměřenosti uvedené
v §5 odst. 3 daňového řádu, jíž se dovolává stěžovatel, a žalovaný tudíž při vydání exekučního
příkazu nepochybil stěžovatelem namítaným způsobem.
[21] Podle ustanovení §181 odst. 2 písm. c) daňového řádu, správce daně na návrh příjemce
exekučního příkazu nebo z moci úřední daňovou exekuci zcela nebo zčásti zastaví, pokud povolí
posečkání úhrady nedoplatku. Ze znění tohoto ustanovení tak jednoznačně vyplývá, že důvodem
pro úplné či částečné zastavení daňové exekuce je pouze povolení posečkání úhrady nedoplatku,
nikoli již žádost o toto povolení. Tento důvod pro zastavení řízení v posuzované věci nenastal,
neboť žádost stěžovatele o posečkání úhrady byla výše již zmíněným rozhodnutím žalovaného
zamítnuta. Samotná žádost o posečkání úhrady daně podle §181 odst. 2 písm. c) daňového řádu
tedy nemá na daňovou exekuci žádný vliv. Závěr krajského soudu, že v okamžiku zahájení
exekučního řízení, tedy při vydání exekučního příkazu, není správce daně povinen zohlednit,
že žalobce požádal o posečkání úhrady daně a může tak učinit až v další fázi daňové exekuce,
tedy při provádění exekuce, je tak zcela správný a přiléhavý. Stejně tomu je v případě závěru
krajského soudu, že odklad provedení exekuce znamená, že po dočasnou dobu nedochází
k realizaci úkonů směřujících k nucenému uspokojení vymáhané částky, jedná se tak o fázi
exekuce odlišnou od vlastního nařízení exekuce. Žalovaný tedy nepochybil, když vydal exekuční
příkaz před rozhodnutím o žádosti stěžovatele o povolení posečkání úhrady nedoplatku.
Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatele, že jelikož žalovaný v době vydání exekučního
příkazu o podané žádosti o povolení posečkání úhrady nedoplatku věděl a dosud o ní nerozhodl,
měl vyčkat rozhodnutí o podané žádosti.
[22] S ohledem na jednoznačné znění §181 odst. 2 písm. c) daňového řádu, které lze vyložit
pouze výše uvedeným způsobem, a nepřipouští tedy více možností výkladu, není dán prostor
pro aplikaci zásady in dubio mitius, které se stěžovatel dovolává v kasační stížnosti. Použití této
zásady totiž předpokládá možnost alespoň dvou standardními výkladovými metodami obdobně
obhajitelných výkladů právního předpisu. Tato situace však v posuzované věci nenastala. Poukaz
stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 662/02, proto
není přiléhavý.
[23] K námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán i krajský soud měli vyčkat
pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017, resp. rozhodnutí v řízení u Nejvyššího
právního soudu vedeného pod sp. zn. 7 Afs 163/2019, a žalovaný neměl přikročit k vydání
exekučního příkazu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že k tomu nebyl důvod. Samotné podání
žaloby proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 5. 2017 totiž s ohledem
na zásadu presumpce správnosti správních aktů, podle které se má za to, že správní akt
je zákonný a správný až do okamžiku, kdy je autoritativně zrušen, nemělo vliv na právní moc
tohoto rozhodnutí a nic nezměnilo na tom, že stěžovatel byl povinen uhradit vyměřený odvod
za porušení rozpočtové kázně. O odkladný účinek žaloby, který odsouvá účinky rozhodnutí
správního orgánu po dobu, kdy je zákonnost tohoto rozhodnutí soudem přezkoumávána,
stěžovatel nepožádal. Jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, žalovaný za této situace
zcela logicky vycházel z pravomocného a vykonatelného platebního výměru a vlastní podání
žaloby proti rozhodnutí o odvodu za proušení rozpočtové kázně pro něj nepředstavovalo
překážku dalšího postupu. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že žaloba projednávaná u krajského
soudu ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017 představovala důvod minimálně pro odklad provedení
exekuce až do pravomocného rozhodnutí soudu.
[24] K tvrzení stěžovatele, že v rozhodnutí žalovaného měla být dostatečně zdůvodněna
naléhavost takového postupu a nemožnost vyčkání pravomocného rozhodnutí soudu, Nejvyšší
správní soud uvádí, že žalovaný se v přezkoumávaném rozhodnutí vypořádal se skutečností,
že stěžovatel podal žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství,
když s poukazem na princip presumpce správnosti správních aktů konstatoval, že podání žaloby
není skutečností bránící nařízení či provádění daňové exekuce ani skutečností vedoucí ke zrušení
exekučního příkazu či k zastavení daňového exekuce ve smyslu §181 odst. 2 daňového řádu.
Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci
za naprosto dostatečný, správný a výstižný. Z výše uvedeného je zřejmé, že neobstojí ani námitka
stěžovatele, že žalovaný ani krajský soud dostatečně nezdůvodnili, proč nebylo na místě
přistoupit k odkladu provedení exekuce.
[25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že závěry žalovaného i krajského soudu považuje
s přihlédnutím k výše uvedenému za řádně odůvodněné, a nepřisvědčil proto námitce stěžovatele,
v níž tvrdí opak.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[27] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60
odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné na nařízení žádná
povinnost uložena nebyla a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou okolnost zvláštního zřetele
hodnou, a proto ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu