ECLI:CZ:NSS:2014:4.APS.9.2013:48
sp. zn. 4 Aps 9/2013 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Hynka Baňoucha v právní věci žalobce: M. V.,
zast. JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se
sídlem Na Spravedlnosti 2516, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 11. 2013, č. j. 52 A
55/2013 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu ze dne 1. 9. 2013 žalobce navrhl, aby soud vyslovil nezákonnost zásahu příslušníka Policie
České republiky, spočívajícího ve výběru kauce ve výši 5000 Kč od žalobce jako řidiče
motorového vozidla, k němuž došlo dne 5. 8. 2013 v době kolem 7:51 hod. na silnici č. I/36
v obci Voleč, poblíž domu č. p. 27.
[2] Podle potvrzení o převzetí kauce ze dne 5. 8. 2013 byla od žalobce vybrána kauce ve výši
5000 Kč, přičemž jako důvod vybrání kauce zasahující policista v potvrzení uvedl,
že dne 5. 8. 2013 v 7:51 hod. žalobce projel měřeným úsekem rychlostí 92 km/h (se započtením
možné odchylky měření 89 km/h), přičemž z jeho chování, jednání a vystupování na místě
policista pojal důvodné podezření, že se bude vyhýbat správnímu řízení.
[3] Žalobce v žalobě namítal, že v daném případě nebylo dáno důvodné podezření,
že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, a zásah spočívající ve výběru kauce tak byl nezákonný.
Vyjádřil domněnku, že výběr kauce přichází v úvahu zejména v případech, kdy přestupci nelze
řádně doručovat, tedy v případech, kdy nemá trvalé dlouhodobé bydliště na území České
republiky ani Evropské unie. V potvrzení o převzetí kauce nebylo její uložení řádně odůvodněno,
neboť policistou bylo poskytnuto toliko obecné zdůvodnění. Výběr kauce byl podle žalobce
reakcí na to, že se odmítl vyjádřit, odepřel podepsat oznámení o přestupku a zaplatit pokutu
v rámci blokového řízení; v daném případě došlo podle jeho názoru ke zneužití institutu výběru
kauce a překročení pravomocí zasahujícího policisty.
[4] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 11. 2013,
č. j. 52 A 55/2013 – 45, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. V odůvodnění poukázal na §125a odst. 1 věta
první a odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdy účinném znění (dále jen „zákon
o silničním provozu“), a konstatoval, že zákon ukládá policistovi povinnost v potvrzení uvést
důvod uložení kauce, přičemž však neklade konkrétní nároky na rozsah či podrobnost jeho
vymezení; i vzhledem k charakteru potvrzení a podmínkám, za nichž je vystavováno, podle
krajského soudu postačí stručné odůvodnění. Pokud zasahující policista v projednávané věci
za důvod uložení kauce označil chování, jednání a vystupování řidiče na místě, pak takovéto
vyjádření krajský soud vyhodnotil jako dostačující, přičemž důvodné podezření, že se bude
vyhýbat přestupkovému řízení, mohl policista nabýt především z jednání žalobce, jeho postoje
k věci, způsobu komunikace (např. tónu a způsobu vyjadřování) či celkového chování. Krajský
soud dodal, že vedle potvrzení o převzetí kauce lze důvody pro její uložení doložit
i jiným způsobem, např. prostřednictvím oznámení o přestupku, výpovědi zasahujícího policisty
či audio- nebo videonahrávky z místa.
[5] Krajský soud označil za spekulaci tvrzení žalobce, že byl kaucí potrestán za nesouhlas
s vyřešením věci v blokovém řízení, a neztotožnil se ani s úvahami žalobce, že výběr kauce
přichází v úvahu primárně v případech, kdy přestupci nelze řádně doručovat, tedy v případech,
kdy nemá trvalé či dlouhodobé bydliště na území České republiky. Konstatoval, že tato okolnost
je sama o sobě pro řádný průběh řízení nerozhodná; v této souvislosti předestřel některé postupy,
které se v praxi vyskytují za účelem vyhýbání se přestupkovému řízení. Uzavřel, že policista
v daném případě jednal v souladu se zákonem, přičemž výběr kauce odpovídal zákonem
aprobovanému účelu, tedy zajištění účasti žalobce na projednání přestupku.
[6] Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností
doručenou soudu dne 18. 9. 2013, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Předně věnoval pozornost pasivní procesní legitimaci žalovaného, přičemž
poukázal na řízení o své kasační stížnosti, které je u Nejvyššího správního soudu vedeno
pod sp. zn. 4 As 136/2013. Vyjádřil přesvědčení, že by měl být překlenut výklad zákona, jak byl
zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63;
za žalovaného by podle něj mělo být považováno Ministerstvo vnitra, nikoli krajské ředitelství
Policie České republiky.
[7] Co do merita věci stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že krajský soud aproboval překročení
pravomocí a zneužití institutu kauce ze strany zasahujícího policisty. Poukázal na to, že institut
výběru kauce má být aplikován ve výjimečných případech, o jaký se však v projednávané věci
nejednalo. Namítal, že krajský soud neprovedl důkaz audionahrávkou, pořízenou stěžovatelem
na místě a bez vědomí zasahujících policistů. Zejména pak brojil proti závěru krajského soudu,
že policista na potvrzení o výběru kauce dostatečně odůvodnil její uložení; stěžovatel
je přesvědčen, že policista nedostál povinnosti uvést konkrétní důvody, nýbrž tyto formuloval
toliko zobecňujícím způsobem. Za jediný důvod pro uložení kauce přitom stěžovatel považuje
situace, kdy přestupce nemá trvalý pobyt na území České republiky ani Evropské unie,
popř. se zde nezdržuje po delší dobu, což však nebyl jeho případ. Skutečný důvod pro uložení
kauce jeho osobě spatřuje v tom, že realizoval svá procesní práva. Ohradil se proti části
odůvodnění napadeného rozsudku věnované postupům, které jsou v praxi používány za účelem
vyhýbání se přestupkovému řízení, a vyjádřil pochybnosti o souladu ustanovení §125a zákona
o silničním provozu s ústavním pořádkem, neboť jeho aplikace vede ke znevýhodnění jedné
skupiny podezřelých ze spáchání přestupku oproti ostatním. Správní orgány mají dostatečné
prostředky k zajištění řádného průběhu přestupkového řízení i bez uložení kauce.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 12. 2013 ohledně své pasivní
procesní legitimace uvedl, že tato otázka byla v minulosti již předmětem rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Co do merita věci se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Ohradil se proti
tvrzení stěžovatele o nepřiměřeně časté aplikaci institutu kauce, přičemž vyčíslil, že jemu
podřízenými útvary služby dopravní policie bylo za období od 1. 1. 2013 do 16. 12. 2013 v rámci
blokového řízení řešeno 16 577 přestupků, z nichž bylo 1010 přestupků zjištěno a oznámeno
příslušným správním orgánům, přičemž pouze v 39 případech došlo k využití institutu kauce.
Za stejné období roku 2012 se jednalo o 16 720 přestupků řešených a 1123 zjištěných, z nichž
byl institut kauce použit v 57 případech. Žalovaný vyjádřil domněnku, že zástupkyně stěžovatele
je aktivní v zastupování v případech tohoto typu, a řízení je proto vedeno účelově, s cílem
zastrašovat správní orgány; žalobce je napojen na občanské sdružení, které provozuje
webové stránky www.STOP-POLICIE.cz a poskytuje komerční pojištění proti postihu
za přestupky.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel předně věnoval pozornost pasivní procesní legitimaci, přičemž vyjádřil
přesvědčení, že by měl být překlenut výklad zákona, jak byl zaujat v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63; za žalovaného by podle něj mělo
být považováno Ministerstvo vnitra, nikoli krajské ředitelství Policie České republiky.
[13] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 13. 2. 2014, č. j. Nad 45/2014 – 47 (všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ),
vyslovil, že „na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, kde žalovaného určuje přímo zákon
(viz §69 s. ř. s.), tedy bez ohledu na to, zda jej žalobce nesprávně označí, v případě žaloby zásahové určuje
žalovaného vždy sám žalobce svým tvrzením (viz §83 s. ř. s.). Rovněž při aplikaci §7 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který zasáhl do práv toho, kdo
se u soudu domáhá ochrany, je třeba u zásahové žaloby vycházet z žalobního tvrzení.“
[14] Závěry citovaného usnesení je třeba vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Nelze proto
než konstatovat, že stěžovatel sice polemizuje s otázkou, zda by pasivně procesně legitimováno
mělo být krajské ředitelství Policie České republiky či spíše Ministerstvo vnitra, tyto jeho úvahy
se však žádným způsobem neprojevily ve vymezení základních formálních náležitostí žaloby
a kasační stížnosti, jakož ani navazujících podání v rámci řízení před správními soudy,
když stěžovatel za žalovaného vždy výslovně označil Krajské ředitelství policie Pardubického
kraje, a od této skutečnosti sám odvodil i místní příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové,
resp. jeho pobočky v Pardubicích, u kterého žalobu podal a jehož místní příslušnost v průběhu
řízení žádným procesně relevantním způsobem nezpochybnil.
[15] Stejným způsobem je třeba hodnotit polemiku stěžovatele se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63, publikován
pod č. 2603/2012 Sb. NSS, v němž zdejší soud judikoval, že „Policie České republiky jedná
při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle §124 odst. 1 a 9
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jako správní orgán, nikoliv jako ozbrojený
bezpečnostní sbor.“ Stěžovatel sice vyjadřuje své přesvědčení o potřebě překonat závěry tohoto
rozsudku, formulace jeho žaloby i kasační stížnosti jim však plně odpovídá, když stěžovatel
ve svých podáních vychází z toho, že zasahující policista jednal v daném případě v postavení
správního orgánu (oprávněné úřední osoby), a jako se žalovaným je proto třeba jednat s Policií
České republiky, Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje. Na tomto hodnocení nemůže
nic změnit, pokud stěžovatel vedle žaloby, o níž rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem,
souběžně podal u Městského soudu v Praze obsahově totožnou žalobu z téhož dne 1. 9. 2013,
lišící se toliko označením žalovaného, za kterého v této druhé žalobě označil Ministerstvo vnitra.
V této souvislosti lze dodat, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 As 36/2013 – 70, byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 10 A 187/2013 – 8, jímž byla věc postoupena Krajskému
soudu v Hradci Králové.
[16] Co do merita věci se Nejvyšší správní soud nejprve musel vypořádat s otázkou právní
povahy aktu, který je předmětem přezkumu v nyní projednávané věci.
[17] Podle §125a odst. 1 věta první zákona o silničním provozu „policista je oprávněn vybrat
od řidiče motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci
od 5000 Kč do 50 000 Kč, nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce za spáchaný přestupek.“
[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výběr kauce podle §125a zákona o silničním
provozu nelze pojímat jako rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
proti uložení kauce zasahujícím policistou je třeba brojit žalobou na ochranu před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s.
[19] Vyšel přitom z toho, že o výběru kauce není rozhodováno v konkrétním, právními
předpisy vymezeném typu řízení a není o něm vydáváno formalizované rozhodnutí, nýbrž toliko
písemné potvrzení podle §125a odst. 3 zákona o silničním provozu (srov. kritéria pro rozlišení
rozhodnutí a nezákonného zásahu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009,
č. j. 6 As 34/2009 – 33, první odstavec zdola na č. l. 35). Potvrzení o převzetí kauce přitom nelze
řadit mezi rozhodnutí o uložení záruky podle §147 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Výběr kauce totiž podléhá zvláštní úpravě
§125a zákona o silničním provozu, přičemž úpravu §147 správního řádu na něj nelze aplikovat
již proto, že institut záruky je pojmově koncipován pro již zahájená (hlavní) řízení, kdy o uložení
povinnosti složit záruku (popř. o přijetí záruky) rozhoduje správní orgán, před nímž toto řízení
probíhá. V okamžiku výběru kauce podle §125a zákona o silničním provozu naproti tomu žádné
výchozí (přestupkové) řízení neprobíhá, neboť o zahájení takového řízení rozhoduje teprve
následně správní orgán příslušný k jeho vedení, a to mj. na základě podkladů shromážděných
zasahujícím policistou, resp. příslušným orgánem policie. K týmž závěrům dospívá i právní nauka
(srov. VEDRAL, J. Správní řád : Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1129).
[20] Nejvyšší správní soud následně obrátil svoji pozornost ke stěžejní námitce uplatněné
stěžovatelem v kasační stížnosti, totiž že zasahující policista na potvrzení o výběru kauce její
uložení dostatečně neodůvodnil; nedostál povinnosti uvést konkrétní důvody, nýbrž tyto
formuloval toliko zobecňujícím způsobem.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[22] Podle §125a odst. 3 zákona o silničním provozu „při výběru kauce policista poučí řidiče
o důsledku vybrání kauce a podmínkách jejího vracení a vystaví písemné potvrzení o převzetí kauce. V písemném
potvrzení musí být uveden důvod uložení kauce. Písemné potvrzení se vystavuje ve třech vyhotoveních.“
[23] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je potvrzení o převzetí kauce
ze dne 5. 8. 2013, č. j. KRPE-64357/PŘ-2013-170606, z něhož se podává, že od stěžovatele byla
vybrána kauce ve výši 5000 Kč, a to v hotovosti, přičemž jako důvod vybrání kauce zasahující
policista uvedl, že „dne 5. 8. 2013 v 7:51 hod. projel výše jmenovaný měřeným úsekem 92 (89) km/h.
Z chování, jednání a vystupování řidiče na místě jsem pojal důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu
řízení.“ Ohledně vyjádření stěžovatele je v potvrzení uvedeno: „bez vyjádření“.
[24] Při posouzení otázky, zda zasahující policista v potvrzení o převzetí kauce uvedl
dostatečný důvod pro její uložení, Nejvyšší správní soud vyšel z výše uvedeného rozboru právní
povahy aktu uložení kauce. Dospěl k závěru, že na vymezení důvodu uložení kauce, který
je podle §125a odst. 3 věta druhá zákona o silničním provozu třeba uvést v písemném potvrzení
o jejím převzetí, nelze klást nároky vycházející z požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí
podle §68 odst. 3 správního řádu. Postačí srozumitelné a okolnostem věci odpovídající stručné
vyjádření, v čem policista spatřuje důvodné podezření, že se řidič motorového vozidla podezřelý
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích bude
vyhýbat přestupkovému řízení. Je totiž třeba přihlédnout k podmínkám, za nichž je potvrzení
o převzetí kauce vystavováno, když k tomuto dochází přímo zasahujícím policistou a bez ohledu
na okolnosti, jakými jsou např. konkrétní místo či prostředí zásahu, frekvence provozu,
povětrnostní situace či chování dotčeného řidiče v reakci na provádění silniční kontroly.
[25] Nejvyšší správní soud ve shodě s právním názorem krajského soudu konstatuje,
že v rámci řízení před správními soudy, jehož předmětem je posouzení zákonnosti výběru kauce
v rámci řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, lze vedle potvrzení o převzetí kauce vycházet i z jiných podkladů, z nichž
lze zjistit okolnosti uložení kauce. Takovými podklady (důkazními prostředky) mohou
být např. oznámení o přestupku, úřední záznamy, svědecké výpovědi či zvukové, obrazové nebo
jiné nahrávky, které zachycují provádění zásahu a byly pořízeny v souladu se zákonem (srov. §62
a navazující ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, a závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 –
24, publikován pod č. 2938/2014 Sb. NSS).
[26] V nyní projednávané věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil s hodnocením krajského
soudu v napadeném rozsudku, totiž že kauce nebyla od stěžovatele vybrána nezákonně. Nejvyšší
správní soud považuje za dostačující, pokud policista v potvrzení o výběru kauce ze dne
5. 8. 2013 poukázal na to, že z chování, jednání a vystupování stěžovatele na místě pojal důvodné
podezření, že se bude vyhýbat správnímu řízení. Ztotožňuje se rovněž se závěrem krajského
soudu, že shrnul-li policista své postřehy a vjemy ze stěžovatelova chování do vyjádření „z chování,
jednání a vystupování řidiče na místě jsem pojal důvodné podezření“, jedná se o dostatečné odůvodnění
důvodného podezření z následného vyhýbání se přestupkovému řízení. Policista současně
poukázal na přestupkové jednání, z jehož spáchání byl stěžovatel, X, podezřelý, totiž že jako řidič
vozidla Audi A4 modré barvy, registrační značka X, v pondělí dne 5. 8. 2013 v 7:51 hod. projel
měřeným úsekem v obci Voleč rychlostí 92 km/h (se započtením možné odchylky měření 89
km/h), přičemž nejvyšší dovolená rychlost byla 50 km/h.
[27] Stěžovatel tedy byl podezřelý ze spáchání velmi závažného porušení pravidel silničního
provozu, přičemž policista dále přihlédl k tomu, že se stěžovatel nevyjádřil k výběru kauce
(jak se podává z potvrzení o jejím převzetí), odmítl se vyjádřit k vlastnímu přestupku, z jehož
spáchání byl podezřelý, a zejména pak odmítl podepsat oznámení o přestupku, resp. odmítl svým
podpisem stvrdit, že byl poučen o průběhu správního řízení a doručování v jeho rámci. I z těchto
okolností mohl zasahující policista oprávněně nabýt podezření, že se stěžovatel hodlá vyhýbat
přestupkovému řízení [jak vyplývá z oznámení přestupku (odevzdání věci) ze dne 5. 8. 2013,
č. j. KRPE-64357/PŘ-2013-170606].
[28] V této souvislosti lze pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění poukázat
na tvrzení žalovaného v rámci řízení o kasační stížnosti, k němuž se stěžovatel žádným způsobem
nevyjádřil, totiž že žalobce využívá služeb občanského sdružení, které provozuje webové stránky
www.STOP-POLICIE.cz a které poskytuje specifickou formu komerčního pojištění, jehož
předmětem je garance, že řidič nebude postižen za žádný přestupek, z jehož spáchání
je podezřelý, a to mj. na základě systematického a koordinovaného využívání veškerých
procesních prostředků k tomu, aby přestupkové řízení nemohlo být (v zákonné lhůtě) skončeno
vydáním pravomocného rozhodnutí.
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku je v části týkající
se závěru o zákonnosti výběru kauce vzhledem k důvodu uvedenému v potvrzení o jejím převzetí
srozumitelné a dostatečné, přičemž krajský soud nepochybil, pokud odmítl provést důkaz blíže
nespecifikovanou (utajenou) audionahrávkou, kterou údajně pořídil stěžovatel v průběhu zásahu
a bez vědomí zasahujících policistů. Zdejší soud se naopak do jisté míry ztotožňuje s tvrzeními
stěžovatele, brojícími proti té části odůvodnění napadeného rozsudku, ve které krajský soud
věnuje pozornost některým postupům, které jsou v praxi používány za účelem vyhýbání
se přestupkovému řízení. Takové úvahy krajského soudu nejen že vzbuzují pochybnosti
o své výstižnosti, ale zejména nemají žádnou souvislost s okolnostmi nyní projednávané věci;
nemají vliv na zákonnost napadeného rozsudku, lze je nicméně označit přinejmenším
za nadbytečné.
[30] Vzhledem k tomu, že krajský soud správně vyhodnotil, že výběr kauce nebyl nezákonný,
nelze se ztotožnit ani s navazující námitkou stěžovatele, totiž že krajský soud aproboval
překročení pravomocí a zneužití institutu kauce ze strany zasahujícího policisty. Pokud stěžovatel
argumentuje, že institut výběru kauce má být aplikován pouze ve výjimečných případech,
pak takový poznatek je jistě správný, stěžovatel ovšem neuvádí žádné konkrétní skutečnosti
nasvědčující porušení této zásady v nyní projednávané věci; v této souvislosti lze poukázat
na základní statistická data o četnosti výběru kaucí, jak byla prezentována žalovaným ve vyjádření
ke kasační stížnosti. Nelze se naopak ztotožnit s úvahami stěžovatele, že kauce by měly
být ukládány výhradně v případech, kdy přestupce nemá trvalý pobyt na území České republiky
ani Evropské unie, popř. se zde nezdržuje po delší dobu; pro takto restriktivní výklad nelze
v zákoně nalézt opory. Nejvyšší správní soud rovněž (na rozdíl od stěžovatele) neshledal žádné
pochybnosti o souladu ustanovení §125a zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem;
takový rozpor nelze spatřovat v tom, že institut kauce je aplikován pouze na jednu skupinu řidičů
podezřelých ze spáchání přestupku, totiž na ty, u nichž je důvodné podezření, že se budou
vyhýbat přestupkovému řízení. Na ústavnosti předmětné právní úpravy pak nemůže nic změnit
ani skutečnost, že správní orgány mají i jiné prostředky k zajištění řádného průběhu řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a další
spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto
není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho
běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu