ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.11.2011:97
sp. zn. 4 As 11/2011 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: S. H.,
zast. zákonnou zástupkyní Mgr. J. H., právně zast. Mgr. Robertem Cholenským, advokátem,
se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 8 Ca 184/2008 - 59,
takto:
I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Ředitel Základní školy a Mateřské školy Cerhovice (dále též „ředitel školy“) rozhodnutím
ze dne 10. 12. 2007, č. j. 70/07- 3, ukončil žalobci podle §35 odst. 1 písm. b) zákona
č. 561/2004 Sb., školského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „školský zákon“),
předškolní vzdělávání v mateřské škole. Ředitel školy uvedl, že rodiče žalobce na základě výzvy
a ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 31. 10. 2007, nepředložili potvrzení o zahájení očkování
nebo potvrzení o trvalé kontraindikaci žalobce. Přitom podle §50 zákona č. 258/2000 Sb.,
o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), může předškolní zařízení přijmout pouze to dítě, které se podrobilo stanoveným
očkováním, nebo má doklad, že je proti nákaze imunní, nebo se nemůže očkování podrobit
pro trvalou kontraindikaci. Proto ředitel školy rozhodl o ukončení předškolního vzdělávání
žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 1. 2008, č. j. 05843/2008/KUSK, podle §90 odst. 5
správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí ředitele školy.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný předně uvedl, že ze strany ředitele školy došlo k řadě
pochybení. Ten měl pro účely rozhodování o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání podle §34
odst. 5 školského zákona nejprve vyžadovat předložení potvrzení o splnění povinnosti očkování
ve smyslu §50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Přesto ředitel školy rozhodl d ne 11. 4. 2007
o přijetí žalobce k předškolnímu vzdělávání. Teprve na základě vyjádření dětské lékařky ze dne
28. 8. 2007 vyšlo najevo, že žalobce nemá řádné očkování. Ředitel školy stanovil zákonným
zástupcům žalobce lhůtu do 31. 10. 2007, aby předložili lékařské potvrzení o zahájení očkování
nebo o trvalé kontraindikaci dítěte s tím, že v opačném případě nebude žalobce do předškolního
vzdělávání přijat. Žalovaný k tomu doplnil, že pokud by řediteli školy byla známa skutečnost,
že žalobce nesplnil povinnost být očkován, rozhodl by rovnou o žádosti žalobce o přijetí
k předškolnímu vzdělávání negativně a nemusel by posléze rozhodovat o ukončení
jeho předškolního vzdělávání. Žalovaný přesto uzavřel, že do doby vydání rozhodnutí ředitele
školy ze dne 10. 12. 20 07 zákonní zástupci žalobce nedoložili požadované potvrzení o očkování,
takže ředitel školy správně rozhodl o ukončení předškolního vzdělávání žalobce. Proto žalovaný
rozhodnutí ředitele školy potvrdil a odvolání zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 8 Ca 184/2008 - 59, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl,
že podle §34 odst. 5 školského zákona je třeba při příjímání dětí k předškolnímu vzdělávání
dodržet podmínky uvedené v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle tohoto ustanovení
lze do předškolního zařízení přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným
očkováním, nebo má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit
pro trvalou kontraindikaci. Soud zdůraznil, že žalobce ani ve stanovené lhůtě nepředložil
potvrzení o očkování ani potvrzení, že nemůže být očkován pro trvalou kontraindikaci. Nebyly
tudíž splněny podmínky pro jeho přijetí do předškolního zařízení. Je proto v zájmu zákonného
zástupce, pokud chce dítě do předškolního zařízení umístit, aby požadované podmínky splnil.
Soud dále uvedl, že účelem očkování je zamezit šíření infekční onemocnění v nejmladší populaci.
Neztotožnil se s námitkou porušení ústavního pořádku a mezinárodních smluv, neboť namítaná
práva náleží nejen žalobci, ale i ostatním dětem. Navíc, právo na vzdělání je možné uplatňovat
v mezích zákona. V konkrétním případě tedy školský zákon stanoví podmínky pro realizaci práva
na vzdělání, takže povinnost očkování nelze vykládat jako omezování přístupu ke vzdělání.
Přitom požadavek vyjádřený v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví je podle soudu legitimní.
Soud zdůraznil, že ve správním řízení nebyly uplatňovány námitky ohledně škodlivosti očkování,
a proto se jimi při přezkoumání napadeného rozhodnutí nemohl zabývat. Rovněž odborné úvahy
a studie týkající se očkování soud ponechal stranou, neboť nebyly předmětem správního řízení
a rozhodnutí. Na základě těchto skutečností soud žalobu zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) uvedl, že soud se vůbec
nezabýval proporcionalitou povinnosti očkování, ačkoliv to v žalobě požadoval. Dále soudu
vytknul jeho závěry ohledně smyslu a přínosu očkování, které mu nepřísluší. Stěžovateli chybělo
očkování pouze proti tuberkulóze, hepatitidě B, spalničkám, zarděnkám a příušnicím,
jinak ve zbytku očkován byl. V té souvislosti stěžovatel zdůraznil, že není stanovena lhůta,
kdy je třeba očkování provést, takže splnění této povinnosti nelze z hlediska splnění podmínek
pro přijetí k předškolnímu vzdělávání vyžadovat. Stěžovatel uvedl, že soud se měl zabývat,
jaká byla v dané době proočkovanost dětí v mateřské škole a zda bylo dáno riziko ohrožení
ostatních dětí. Pokud by ostatní děti byly proočkovány, riz ika by byla minimální. Stěžovatel
poukázal na rozpor právní úpravy s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soudu vytkl, že věc měl předložit Ústavnímu
soudu, aby posoudil ústavnost povinného očkování. S těmito skutečnostmi se však soud
nevypořádal. Dále stěžovatel uvedl, že pochybením ředitele školy byl přijat k předškolnímu
vzdělávání. Dodatečné požadování dokladů o očkování je přitom nepřípustné, stejně jako
dodatečné zkoumání podmínek rozhodnutí o přijetí k předškolnímu vzdělávání. Proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 8 Ca 184/2008 - 59, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66. Dále uvedl, že vyhláška
č. 537/2006 Sb. stanovuje lhůty a termíny jednotlivých očkování. Jinak zdůraznil, že šlo o situaci,
kdy bylo rozhodnuto o ukončení předškolního vzdělávání pro nesplnění zákonných povinností.
S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán
rozsahem a důvody, které byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady
uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédno ut z úřední povinnosti.
Podle Nejvyššího správního soudu, ačkoliv to na první pohled a z argumentace správních
orgánů, soudu a stěžovatele není zcela zřejmé, stěžejní právní otázku představuje posouzení
ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování prot i infekčním nemocem. Je to totiž právě
tato vyhláška, která má provádět obecnou zákonnou povinnost podrobit se očkování, jak ji
stanoví §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Jakkoliv byl tedy spor veden o to, zda
stěžovatel splnil či nesplnil podmínky pro přijetí, resp. ukončení předškolního vzdělávání, zcela
prvotním předpokladem je stanovení povinnosti podrobit se v daných lhůtách konkrétnímu
druhu očkování. To právě v návaznosti na zákonnou úpravu stanovuje uvedená vyhláška.
Obdobnou právní otázku vycházející z podobného skutkového základu Nejvyšší správní
soud posuzuje též ve věci vedené pod sp. zn. 8 As 6/2011, v níž nebyla nezletilá přijata
do mateřské školy, neboť se nepodrobila očkování podle vyhlášky č. 537/2006 Sb.
V této věci osmý senát usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 6/2011 - 108, předložil
věc rozšířenému senátu. V tomto usnesení osmý senát odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího
správního soudu představované rozsudkem ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92,
podle kterého je vyhláška č. 439/2000 Sb. a ve svém důsledku též vyhláška č. 537/2006 Sb.,
protiústavní, neboť upravuje věci vyhrazené zákonu. Právní názor osmého senátu však stál
na opačných závěrech, tedy že uvedené vyhlášky byly vydány v rámci zákonného zmocnění,
a proto nejsou protiústavní. Na základě této skutečnosti předložil osmý senát věc rozšířenému
senátu, neboť se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného třetím senátem.
Věc byla u rozšířeného senátu vedena pod sp. zn. RS 12/2011.
Podle Nejvyššího správního soudu řešení uvedené sporné právní otázky je předmětem
posouzení předložené věci, a proto v řízení o ní musel Nejvyšší správní soud vyčkat na
rozhodnutí rozšířeného senátu. Teprve na jeho základě totiž mohl posoudit, zda byla rozhodnutí
správních orgánů zákonná, když žalobci ukončila předškolní vzdělání v mateřské škole kvůli
nesplnění povinnosti podrobit se očkování, nebo zda podmínky pro vydání takového rozhodnutí
nebyly dány, neboť povinnost očkování zde nebyla dána. Proto Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 16. 8. 2011, č. j. 4 As 11/2011 - 91, podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s., ve znění účinném do
31. 12. 2011, řízení o kasační stížnosti přerušil.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 8 As 6/2011 - 120, který je dostupný na www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že „rámcová úprava
povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v §46 zákona o ochraně veřejného zdraví, a j ejí
upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou
být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze
základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny).“
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tedy již o uvedené sporné právní otázce
rozhodl, a proto v dané věci Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 5 s. ř. s. i bez návrhu vyslovil,
že se v řízení o kasační stížnosti pokračuje.
Na základě závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 - 120, lze tedy v nyní projednávané věci vycházet
z existence zákonné povinnosti fyzické osoby podrobit se pravidelnému očkování. Ústavní soud
pak v nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, dovodil, že tato zákonná povinnost není
v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly a toliko připustil, že její nesplnění nemusí být ve
výjimečných případech sankcionováno. V tomto judikátu totiž uvedl následující skutečnosti:
Povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo
víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti
nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdra ví a práv a svobod druhých ... Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv
jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu ústavně konformní interpretace zákona … Ústavně konformním
omezením základního práva podle čl. 16 Listiny nemůže být bezvýjimečné vynucování pov inného očkování proti
jakékoliv osobě bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém
rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit ... V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem
volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí
orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat …
…
… Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 96/2001 Sb.m.s.), která je ve smyslu
judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky [srov. n ález ze dne 25. 6. 2002
sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2001 Sb., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen
"Sb. n. u."), svazek 26, nález č. 80], zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost
či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování.
Jakkoliv citovaná Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblast i péče
o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení
tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti "v zájmu bezpečnosti veřejnosti,
předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných" (čl. 26 Úmluvy).
Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost
stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto
je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu
k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonod árce
(resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat
(margin of appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně
nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.
Povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům
stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády
České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence
vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu m imořádného poklesu nemocnosti
a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí
preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým
je proočkovanost cca 90%. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně
projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně
o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod d ruhých
(čl. 16 odst. 4 Listiny).
Při posuzování ústavnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shledal,
že zpochybňování ústavnosti povinného očkování …nebylo nutné ani s ohledem na zachování základních práv
osob, které jsou v postavení obdobném postavení stěžovatele. Účinnou ochran u základních práv, která jsou
v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, bezpečnosti veřejnosti nebo práv a svobod jiných, lze ve vztahu
k uvedenému veřejnému zájmu zajistit podstatně šet rněji, spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu
očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního přípa du a výjimečným rozhodnutím,
že sankce nebude uložena, a povinné očkování nebude v individuálním případě ani jinak vynucováno.
…
Tím, že byla stěžovateli uložena pokuta za to, že odmítl, aby jeho děti byly podrobeny povinnému
očkování, možno hovořit o ohrožení základního práva stěžovatele svobodně projevov at své náboženství nebo víru
ve smyslu čl. 16 odst. 1 Listiny. Výkon t ohoto základního práva nicméně není neomezitelný, ale naopak jej lze
omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku,
zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Základní právo stěžovatele podle čl. 16
odst. 1 Listiny je v tomto typovém případě doplněno též základním právem stěžovatele jako rodiče, když péče
o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou bý t
omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona
(čl. 32 odst. 4 Listiny). S ohledem na to, že v daném případě nicméně nelze hovořit o tom, že by základní práva
rodičů byla omezena způsobem předvídaným druhou větou čl. 32 odst. 4 Listiny, zaměřil Ústavní soud svou
pozornost v další části odůvodnění na čl. 16 Listiny.
…
Ústavní soud předně upozorňuje, že ve své judikatuře již zaujal stan ovisko, že autonomie rodičů
při rozhodování o zdr avotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní, ale naopak může být omezena, a to
i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů (viz nález ze dne
20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03, Sb. n. u., svazek 3 4, nález č. 117).
V případě, který na základě této ústavní stížnosti Ústavní soud řeší, je klíčovou otázkou, zda bylo
porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 16 odst. 1 Listiny, pokud byla stěžovateli uložena podle §29
zákona č. 200/1990 Sb. pokuta za přestupek na úseku zdravotnictví, neboť stěžovatel porušil zákaz nebo
nesplnil povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění [§29 odst. 1
písm. f) citovaného zákona].
Jak Ústavní soud shora … uvedl, povinné očkování v obecné rovině je ústavně konformním omezením
základního práva podle čl. 16 Listiny. Zcela jinou otázku ovšem představuje, zda je ústavně konformním
omezením základního práva podle čl. 16 Listiny bezvýjimečné vynucování povinného očkování prot i jakékoliv
osobě, bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí
povinné očkování nepodstoupit.
Současná praxe je … taková, že jakékoliv jiné "závažné" důvody (než důvody uvedené v ustanovení
§46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., podle kterých se očkování neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo
při zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky) a osobní pohnutky těch, kteří odmítají povinné
očkování podstoupit, jsou z hlediska práva irelevantní. …
Takovýto výklad nutnosti bezpodmínečně vynutit očkování v každé m jednotlivém případě je však
v českém právním diskursu předmětem polemiky. Např. veřejný ochránce práv stávající praxi opakovaně kritizuje
a upozorňuje na nutnost vytvořit v zákonné úpravě či její interpretaci prostor z ohlednění "některých situací,
k nimž může v praxi docházet při striktní aplikaci zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví". Proto
veřejný ochránce práv apeloval "zejména na zlepšení k omunikace orgánů ochrany veřejného zdraví s rodiči, volbu
individuálního přístupu k jednotlivým případům a ve výjimečných a odůvodněných případech neuplatňování sankcí
za odmítnutí očkování" (viz shora cit. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce prá v za rok 2004,
www.ochrance.cz).
Pro rozhodnutí tohoto sporu je podstatný dosah čl. 16 odst. 1 a 4 Listiny na stěžovatelův případ.
Ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny nutno vykládat s ohledem na "primát občana před státem, jež nachází výraz
v čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základní ch práv a svobod a v zásadě,
že státu má být jen tolik, kolik je ho nezbytně třeba" (viz nález ze dne 18. 10. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 26/94, Sb.
n. u., svazek 4, nález č. 62, vyhlášený pod č. 296/1995 Sb.) a s přihlédnutím k čl. 4 odst. 4 Listiny, podle
něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Podle názoru Ústavního soudu ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima jak základního práva,
tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny tak,
že Ústavou požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná čl. 16 Listiny, vyžaduje, aby povinné
očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno. Jak uvádí amicus curiae ve shora
citovaném stanovisku Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva,
s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nem ůže výjimečné nevynucení očkování, s ohledem
na mimořádná specifika případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví (předpokládané v
čl. 16 odst. 4 Listiny).
…
Uvedené závěry Ústavního soudu je nutno aplikovat též na situaci stěžovatele. Orgán veřejné moci, který
rozhoduje o vynucení nebo sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí proto vzít v potaz
výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové
okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném
zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky "proočkovanosti" dle výkladu shora), a tedy pro
výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit
se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje vzít tyto
ústavně relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku. Ustan ovení §2 odst. 1 citovaného
zákona umožňuje vzít v potaz ústavněprávní relevanci jednání osoby, která se odm ítla podrobit očkování,
např. v materiálním znaku přestupku (podle citovaného ustanovení je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně). V této
souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná institut i ideovou základnu institutu upuštění od potrestání v kontextu
trestněprávním.
Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu
všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci,
jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. V ýznamným aspektem bude také
konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci
od počátku nijak nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude
zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie
dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této
nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk a okolnosti případu možné (srov. k tomu také čl. 6 odst. 2 věta druhá
Úmluvy).
…
Ústavní soud opakuje, že český ústavní pořádek nezná žádné základ ní právo na to nebýt očkován.
Z hodnoty autonomie jednotlivce a jeho primátu na státu, která se promítá též v ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny,
nicméně vyplývá právo stěžovatele na to, aby správní orgán při rozhodování o pokutě přihlédl ke všem aspektům
jeho případu a výjimečně jeho jednání nesankcionoval z důvodů ochrany základních práv chráněných úst avním
pořádkem. ...
V posuzované věci však zákonní zástupci stěžovatele neuvedli žádné výjimečné důvody,
pro něž odmítli svého syna nechat očkovat. Ve správním řízení i v řízení před správními soudy
totiž toliko uvedli, že jejich dítě se podrobilo očkování proti nejzávažnějším onemocněním,
že mu chybělo pouze očkování proti tuberkulóze, spalničkám, zarděnkám, příušnicím a hepatitidě
B, že plošné očkování proti těmto nemocem není nutné, není v západní Evropě povinné
a nepředstavuje tak opatření bránící šíření infekčních onemocnění v dětském kolektivu. Těmito
tvrzeními tak stěžovatelka jen zpochybnila legitimitu zákonné povinnosti podrobit se očkování,
kterou však Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, shledal v souladu
s ústavním pořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami. Zákonní zástupci stěžovatele
nezmínili, že by povinné očkování dítěte bylo v rozporu s jejich svědomím či náboženským
vyznáním nebo zasahovalo do jejich jiného ústavně zaručeného práva. Jejich poukaz na možné
negativní následky povinného očkování není relevantní, neboť v případech trvalé kontraindikace
se podle §46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví pravidelné očkování neprovádí.
V daném případě tedy zákonní zástupci stěžovatele nezmínili žádné okolnosti, které by
zásadním způsobem svědčily pro zachování jejich autonomie a které by tak představovaly
naléhavý a ústavně relevantní důvod, pro něhož by povinné očkování jejich syna nebylo možné
vynucovat. Navíc oproti případu řešenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011,
sp. zn. III. ÚS 449/06, nedošlo kvůli nesplnění povinnosti podrobit se pravidelnému očkování
k uložení sankce za přestupek, nýbrž k ukončení předškolního vzdělávání, které bylo motivováno
snahou o ochranu ostatních dětí mateřské školy před šířením infekčních onemocnění. Jednalo se
tedy o opatření, které mělo chránit ústavní práva jiných osob, takže i z tohoto důvodu
nepřicházelo v úvahu vynětí stěžovatele ze zákonné povinnosti dodržet povinnost podrobit se
pravidelnému očkování pro účely jeho předškolního vzdělávání.
Stížnostní námitku, podle níž nebyla v dané věci tato zákonná povinnost dána, tedy
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
V §5 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infek čním nemocem, ve znění účinném
době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nebyla oproti tuberkulóze a virové hepatitidě B
stanovena žádná nejzazší lhůta, do níž se muselo dítě podrobit očkování proti spalničkám,
zarděnkám a příušnicím. Nicméně znění §34 o dst. 5 školského zákona a §50 zákona o ochraně
veřejného zdraví stanoví, že předškolní zařízení může přijmout pouze dítě, které se podrobilo
stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže
očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Z toho vyplývá, že pro účely organizace školského
zákona musí dítě splnit zákonnou povinnost podrobit se pravidelnému očkování do rozhodnutí
ředitele mateřské školy o žádosti o přijetí k předškolnímu vzdělávání. Jestliže tedy dítě tuto
povinnost nesplní, nemůže být k předškolnímu vzdělávání připuštěno, i když tímto jednáním
nedošlo k porušení vyhlášky č. 537/2006 Sb. Ani této kasační námitce tedy Nejvyšší správní soud
nemohl přiznat důvodnost.
Rovněž se neztotožnil ani se stížnostní námitkou, podle níž za situace, kdy byl stěžovatel
v rozporu s §34 odst. 5 školského zákona a §50 zákona o ochraně veřejného zdraví přijat
k předškolnímu vzdělávání, aniž se podrobil stanoveným pravidelným očkováním, již nemohlo
být kvůli nesplnění této povinnosti rozhodnuto o ukončení tohoto vzdělávání.
Rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání vydal ředitel školy na základě §35
odst. 1 písm. b) školského zákona. Podle tohoto ustanovení ředitel mateřské šk oly může
po předchozím upozornění písemně oznámenému zákonnému zástupci dítěte rozhodnout
o ukončení předškolního vzdělávání, jestliže zákonný zástupce závažným způsobem opakovaně
narušuje provoz mateřské školy. O narušování provozu se přitom podle Nejvyššího správního
soudu jedná i v případě, kdy zákonný zástupce porušuje povinnosti vyplývající nejenom
ze školního řádu mateřské školy, nýbrž i z právních předpisů, neboť i v takovém případě může
dojít k narušení řádného průběhu předškolního vzdělávání. Povinnost podrobit se pravidelnému
očkování, která je zakotvena v §46 odst. 1 zákona o ochraně ve řejného zdraví, trvá nejenom
do přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, nýbrž i po něm. Jestliže tedy zákonný zástupce
i po přijetí dítěte k vzdělávání v mateřské škole nadále neplní svoji zákonnou povinnost nechat jej
očkovat, porušuje tím nejenom ustanovení §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, nýbrž
i závažným způsobem narušuje provoz mateřské školy. V takovém případě totiž vystavuje ostatní
děti navštěvující mateřskou školu zvýšenému riziku šíření infekčních onemocnění. Na toto
závažné narušení provozu mateřské školy byli zákonní zástupci stěžovatele písemně upozorněni
ředitelem školy přípisem ze dne 2. 10. 2007. Od přijetí stěžovatele k předškolnímu vzdělávání
do tohoto písemného upozornění ani později do vydání rozhodnutí o ukončení tohoto
vzdělávání ze dne 10. 12. 2007 však zákonní zástupci nepodrobili stěžovatele povinnému
očkování proti tuberkulóze, spalničkám, zarděnkám, příušnicím a hepatitidě B , takže toto závažné
narušení provozu mateřské školy bylo možné hodnotit jako opakované. V dané věci proto byly
splněny všechny podmínky uvedené v §35 odst. 1 písm. b) školského zákona pro ukončení
předškolního vzdělávání stěžovatele.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 od st. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu