ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.18.2008:32
sp. zn. 4 As 18/2008 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Občanské
sdružení LÍPA 2000, se sídlem Gregorova 127/12, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 10 Ca 21/2008 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. 2. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 18, Krajský soud v Českých
Budějovicích neosvobodil žalobce od zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve věci
jeho žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK/34859/2007/OZZL/Hk/O-134/07,
ze dne 4. 2. 2008, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského
úřadu Písek o povolení kácení zeravu západního na pozemku p. č. 1560/6 v katastrálním území
Písek.
V odůvodnění soud konstatoval, že žalobce v prohlášení o osobních majetkových
a výdělkových poměrech neuvedl žádný majetek větší hodnoty a pouk ázal na to, že je neziskovým
veřejně prospěšným občanským sdružením, jehož jediným příjmem je dar 630 Kč a členské
příspěvky. Podle názoru krajského soudu, má-li žalobce za cíl být aktivně činným, je zcela
na místě po něm požadovat, aby si materiální prost ředky pro realizování tohoto cíle v nezbytné
míře pro svou činnost zajistil. Žalobce proto nemůže vlastní odpovědnost za nedostatek
finančních prostředků jako zdrojů pro vlastní činnost přenášet na stát. Pokud žalobce opakovaně
po celou řadu let rezignuje při zajišťování alespoň základních prostředků na činnost sdružení
a předpokládá, že jeho náklady ponese stát, takový požadavek nepovažuje krajský soud
za legitimní. Mechanická aplikace §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), by ve svém důsledku znamenala absolutní právo
bezplatného přístupu k soudu pro určitou skupinu žalobců. Požadavek žalobce nemá oporu
v §36 odst. 3 s. ř. s., soudní poplatek nedosahuje nepřiměřené výše a v této souvislosti nelze
akceptovat žalobcovu rezignaci na získání základních prostředků pro svou činnost. Krajský soud
poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41,
a uzavřel, že z těchto důvodů žalobce od zaplacení soudního poplatku neosvobodil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které namítal, že soudní poplatek ve výši 2000 Kč zaplatit nemůže, protože na jeho zaplacení
nemá finanční prostředky z důvodu nemajetnosti, což doložil podáním ze dne 13. 2. 2008.
Stěžovatel konstatoval, že zastavením řízení by mu vznikla újma na základním právu
na spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů,
ústavně zaručeném článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
spolu s článkem 10 Ústavy České republiky a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané kasační stížnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti, jehož předmětem
je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem n ezaplacení soudního poplatku
za předchozí kasační stížnost, by opětovné trvání jak na podmínce uhrazení poplatku pro toto řízení,
tak i na podmínce povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož problému,
což by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodár nosti a rychlosti řízení,
která se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č . j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Citovaný právní názor lze bezpochyby aplikovat též v projednávané věci, neboť i zde
by striktní trvání na podmínce zaplacení soudního poplatku a zastoupení advokátem v řízení
o kasační stížnosti způsobilo jen řetězení téhož problému, případně by mohlo vést
k nepřípustnému odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem
na tuto skutečnost netrvá Nejvyšší správní soud na platbě soudního poplatku, ani na povinném
zastoupení stěžovatele a tyto okolnosti zohledňuje i při posuzování dalších náležitostí kasační
stížnosti, které tak má rovněž za splněné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasa ční stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od sou dních poplatků. Dospěje-li
však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Př iznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Podle konstantní judikatury správních soudů po občanském sdružení, hodlá-li být aktivně
činným, lze požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není možné odpovědnost za n evytvoření
těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (srov. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č . j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1482/2008, www.nssoud.cz, ze kterého Nejvyšší
správní soud vychází rovněž v dalším textu).
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatel je občanským
sdružením založeným za účelem ochrany přírody a krajiny. Tuto aktivitu stěžovatel realizuje
mimo jiné i účastí ve správních řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny otázky s ochranou
přírody a krajiny související, včetně podávání žalob proti správním rozhodnutím,
která podle názoru stěžovatele poškozují či narušují životní prostřed í v oblasti, kde toto sdružení
působí.
Pokud stěžovatel hodlá být coby občanské sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení)
aktivně činným, pak je objektivně ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální
prostředky pro prosazování svého cíle, a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné
míře, zajistil sám. Tuto odpovědnost za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori
přenášet na stát; žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně
proto, že stěžovatel coby speciálně zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle
nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky.
Rezignuje-li stěžovatel na jejich zajištění alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře (a nemá tak finanční zajištění ani pro pokrytí jeho činnosti v základním
a pro jeho činnost zcela nezbytném rozsahu, čemuž nasvědčuje tvrzení stěžovatele,
že jeho příjmy sotva stačí na poštovné a další nutné drobné výdaje ), pak zřejmě vychází
z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech obdobných případech
jednotlivých kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho náklady.
Takový předpoklad však nemůže být legitimní; k jeho leg itimitě neposkytuje oporu
ani §36 odst. 3 s. ř. s., nejsou k ní ani jakékoli důvody doktrinál ní, jež by měly snad souviset
s cílem vytyčeným stěžovatelem. Potvrzení takového předpokladu, který se z pohledu jiných osob
dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným a pro stěžovatele nepřiměřeně komfortním,
by mohlo být nejvýše výsledkem toliko mechanické aplikace pravidla o nedostatku finančních
prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přiznání takového
absolutního práva „za všech okolností bezplatného přístupu k soudu“ pro určité skupiny osob
(zde občanských sdružení, jakým je stěžovatel) by nikterak nesouviselo s ochranou konkrétních
veřejných subjektivních práv jednotlivců a s uplatňováním práva na jejich soudní ochranu,
naopak by ve vztahu k jiným osobám domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním
základem procesní absurdity a diskriminace.
Pro soud by bylo jistě dostatek důvodů nahlížet na celou situaci jinak, pokud by soudní
poplatek dosahoval z pohledu obdobných sdružení, jakým je stěžovatel, nepřiměřeně přísné výše,
případně pokud by aktuální finanční situace stěžovatele byla způsobena nepředpokládanou
či nárazovou potřebou kumulace nezbytných kroků, jež by stěžovatel musel uskutečňovat.
Stěžovatelova rezignace na opatření si těch nejzákladnějších prostředků pro svoji činnost
však nemůže znamenat, že by povinnost jeho základního materiálního zajištění při prosazování
jeho práv měla být automaticky přesouvána na stát.
Nejvyšší správní soud má v tomto případě za to, že je důvodu ponechat na stěžovateli,
aby si základní materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím deklarovaného
cíle předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních prostředků stěžovatele
tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě dův odem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků.
Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však vzhledem k výše
uvedenému nelze vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného cíle
prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Stěžovatel si totiž může snadno opatřit částku
2000 Kč potřebnou k zaplacení soudního poplatku, a to např. zvýšením členských příspěvků.
Kasační námitku nedostatku finančních prostředků z důvodu nemajetnosti stěžovatele
proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou
z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem.
Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.
Ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že úprava poplatkové
povinnosti či osvobození od ní provedená zákone m České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovi l-li totiž zákon
i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek,
potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát
prostřednictvím orgánu soudní moci.
Ani námitka porušení práva na přístup k soudu nebyla proto shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou legitimních očekávání stěžovatele,
neboť si je ze své rozhodovací praxe vědom toho, že Krajský soud v Českých Budějovicích dříve
stěžovatele od soudních poplatků osvobozoval.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, ustanoví-li soud účastníku řízení
advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.) a v jiném skutkově obdobném řízení a identické procesní situaci témuž účastníku
advokáta neustanoví, aniž by řádně a přesvědčivě odůvodnil odlišnost tohoto rozho dnutí, Nejvyšší správní soud
ke kasační stížnosti rozhodnutí o neustanovení zástupce zruší (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2006, č . j. 8 As 60/2006 - 90, www.nssoud.cz).
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud zdůraznil princip legitimního očekávání
a požadavek na jednotné řešení shodných skutkových a právních otázek, nicméně současně
vyslovil, že není samozřejmě vyloučeno, aby se soud od své judikatury odchýlil, takový krok
ovšem musí vždy řádně a přesvědčivě odůvodnit.
V posuzované věci krajský soud rozhodl odlišně od své dřívější rozhodovací praxe,
jsa ovlivněn aktuální judikaturou Krajského soudu v Brně, konkrétně již zmíněným usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č . j. 62 Ca 40/2007 - 41, které bylo plénem
Nejvyššího správního soudu schváleno k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. S poukazem na tento judikát lze konstatovat, že krajský soud v projednávané věci ná ležitě
odůvodnil, proč se odchýlil od své dřívější judikatury a stěžovatele od soudního poplatku
neosvobodil, když - jak soud uvádí v odůvodnění napadeného usnesení - stěžovatel opakovaně
po celou řadu let rezignuje při zajišťování alespoň základních prost ředků na svou činnost.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil namítanou nezákonnost ani nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 2. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 18, podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu