ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.240.2018:38
sp. zn. 4 As 240/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Mgr. H. K., zast. JUDr.
Kateřinou Skálovou, advokátkou, se sídlem Bezručova 1580/7, Jihlava, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: M. S., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017, č. j. KUJI 49 377/2017, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6.
2018, č. j. 51 A 58/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, územním rozhodnutím ze dne 22. 3. 2017,
č. j. OV/34/2017-12, vydaným na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne
21. 11. 2016, umístil stavbu označenou jako „X“ na parcelách č. X, č. X a č. X v katastrálním
území X. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání, které
žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který věc
z důvodu místní nepříslušnosti postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně
v žalobě namítala, že geodeti nemohou určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu.
Vymezení průběhu hranice je v dispozici vlastníků pozemků, případně soudu. V případě sporu
o vymezení hranic mezi pozemky neměl správní orgán prvního stupně v řízení pokračovat.
Žalobkyně nebyla povinna prokazovat, kudy vedou hranice jejích pozemků. Ty jsou nepochybně
ohraničeny až stoletými smrky a nebylo potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy,
která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice. Jelikož správní orgán o věci
přesto rozhodl, jeho rozhodnutí považuje žalobkyně za nicotné.
[3] Žalobkyně dále namítala, že katastrální mapa není relevantním podkladem pro vytyčení
stavby, a že geodeti nemohou vytyčovat hranice pozemků v terénu. Podklady obsažené
v dokladové části dokumentace žalobkyně označila za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné,
jelikož nevymezují hranice lesních pozemků a neobsahují všechny údaje nezbytné k realizaci
staveb. Z toho důvodu je nepřezkoumatelné také rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní
orgán I. stupně dále nezjistil skutkový stav věci, jelikož neprovedl ohledání na místě podle §87
odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Správní
orgány nakonec nesprávně posoudily možnost stanovení ochranného pásma vodního díla podle
§58 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách.
[4] Krajský soud žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. Soud předně neshledal
rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným. Žalobkyně nicotnost odvozovala
od namítaného nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu I. stupně rozhodnout o umístění
stavby za situace, kdy existuje neshoda o průběhu vlastnické hranice mezi pozemky. Krajský soud
konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad
o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup
odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho
rozhodnutí nelze považovat za nicotné. Zde krajský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne
23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 - 52.
[5] Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku, podle níž katastrální mapa není relevantním
podkladem pro vypracování dokumentace pro účely vydání územního rozhodnutí. Krajský soud
zde odkázal na §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, podle kterého
slouží katastr nemovitostí mimo jiné pro rozvoj území. Otázka rozvoje území je přitom nedílně
spjata s procesy územního plánování, které zahrnují mimo jiné i rozhodování o umístění stavby
ve smyslu §79 stavebního zákona. Krajský soud zde odkázal také na komentářovou literaturu
a přílohu č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, které tento závěr podporují.
[6] V této souvislosti krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že geodeti nemohou
určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu. Podle §49 odst. 1 katastrálního zákona
platí, že vytyčování hranic pozemků je zeměměřickou činností, při které se v terénu vyznačí poloha lomových bodů
hranic pozemků podle údajů katastru o jejich geometrickém a polohovém určení. Dle odstavce 2 citovaného
ustanovení pak přesnost vytyčení je dána přesností dosavadních údajů katastru o geometrickém a polohovém
určení pozemků. Vytyčování provádí úředně oprávněný zeměměřický inženýr ve smyslu zákona
o zeměměřictví. Není proto pravdou, že by snad tito zeměměřiči k uvedené činnosti oprávněni
nebyli. Správní orgán I. stupně proto nikterak nepochybil, pokud při svém rozhodování vycházel
z hranic vytyčených právě shora uvedenými protokoly geodetické kanceláře vycházejícími
z aktuálně evidovaného stavu v katastrální mapě. Nelze mu proto vytýkat, že nedostatečně zjistil
skutkový stav věci.
[7] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se vad dokumentace pro územní
řízení. Jakkoli v části E dokumentace předložené osobou zúčastněnou na řízení skutečně
absentuje dokument označený jako „E.4 Geodetický podklad pro projektovou činnost zpracovaný
podle jiných právních předpisů“ podle přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb, protokoly č. 115-
283-2014 a č. S-299/2016, které jsou taktéž obsahem správního spisu, tento fakticky nahrazují.
Jejich zpracováním za použití systému S-JTSK jsou totiž naplněny požadavky pro tento typ
dokumentu dle nařízení č. 430/2006 Sb., na něž příslušná poznámka pod čarou vyhlášky o
dokumentaci staveb odkazuje. Z týchž důvodů krajský soud nepovažoval za nepřezkoumatelné
ani zanesení hranic pozemku osoby zúčastněné na řízení do výkresu C.2, které v návaznosti na
vytyčení hranic uvedenými protokoly taktéž využívá souřadnicového systému S-JTSK, resp.
výškového systému BpV. Ačkoli dále ve výkresu C.3 chybí souřadnicové určení jednotlivých
bodů, lze jejich přesnou polohu určit prostým srovnáním s výkresem C.2, který naopak vymezení
jednotlivých bodů pomocí souřadnic S-JTSK obsahuje, jednoduše identifikovat. Není přitom
pravdou, že by vymezení v závazném referenčním systému S-JTSK postrádaly též výkresy
podélných profilů a příčných řezů, jak je patrno z dokumentů obsažených v části D předložené
dokumentace.
[8] Krajský soud v návaznosti na výše uvedené konstatoval, že dokumentace předložená
osobou zúčastněnou na řízení splňuje požadavky stavebního zákona a dalších předpisů. Výkresy
C.2 a C.3 v souhrnu dostatečně určitě zaznamenávají jednak mezní body jednotlivých částí
zamýšlené stavby, resp. jejích jednotlivých součástí, a jednak vzdálenosti této stavby od hranic
sousedních pozemků, a to i s přihlédnutím k neurčitosti některých křivek, které nijak nezasahují
za nejzazší vnější okraje umisťované stavby.
[9] K námitce nevymezení ochranného pásma vodního díla nakonec krajský soud uvedl,
že z §58 odst. 3 vodního zákona vyplývá, že vymezení ochranného pásma je pouze možností
vodoprávního úřadu podmíněnou žádostí vlastníka vodního díla, který v posuzovaném případě
takovou žádost nepodal. Ani tato námitka proto není důvodná.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatelka předně v kasační stížnosti uvádí námitky vůči vymezení věci krajským soudem,
shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného, kde poukazuje zejména na rozdílný význam pojmů
„parcela“ a „pozemek“ a zdůrazňuje, že hranice jejích pozemků tvoří stromy.
[11] Stěžovatelka dále považuje za nesprávné vypořádání námitky nicotnosti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah
vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních
pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Žádná úřední osoba na pozemcích
nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky a pozemků osoby zúčastněné
na řízení. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt.
Uplatnit vlastnické právo žalobou je potom věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv
její povinností. Oproti tomu je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu
na svém pozemku.
[12] Stěžovatelka dále namítá, že podle předložené dokumentace nelze žádný z objektů stavby
rybníků v terénu zákonným způsobem umístit, a právě proto je umístění všech objektů stavby
nepřezkoumatelné. K přezkoumatelnosti umístění stavby totiž chybí veškeré zákonné geodetické
a mapové podklady závazně upravené v §12 a §13 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví,
nařízením vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů, a §13 vyhlášky
č. 31/1995 Sb., kterou se provádí zákon o zeměměřictví. Žalovaný i krajský soud mohli pouhým
pohledem na výkresy zjistit, že prostorová poloha, tvar a rozměry jsou ve výkresech vymezeny
jen několika málo kótami vztaženými k hranicím parcel, které vytyčila a v terénu označila dovnitř
lesa stěžovatelky geodetická kancelář. Ve všech výkresech absentuje skutečná hranice lesa přesto,
že v příloze č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, je srozumitelně napsáno,
že ve výkresech C.2 a C.3 musí být zakresleny hranice pozemků (nikoliv parcel), musí
být zakreslen základní polohopis a výškopis, plochy vegetace (zde lesních pozemků sousedících
se zastavovaným územím), geodetické údaje, určení souřadnic vytyčovací sítě. Není potom
pravda, že výkres C.2 obsahuje v měřítku 1:500 výškové údaje v systému Bpv vztažené
k objektům, které by byly určeny v S-JTSK. Ani výkres C.3 a katastrální situační výkres C.4
neobsahují body stavby v uvedených závazných geodetických referenčních systémech.
Tyto výkresy jsou od pohledu zcela zjevně pro umístění stavby v terénu prostřednictvím
geodetického vytyčení prostorové polohy, tvaru a rozměrů zcela nepoužitelné, a právě proto
je umístění stavby nepřezkoumatelné.
[13] Okolnost, že katastr nemovitostí slouží pro rozvoj území, podle stěžovatelky
není důkazem, že by Soubor geodetických informací Informačního systému katastru nemovitostí,
především tedy nepřesná katastrální mapa, sloužily k prostorovému určení polohy staveb.
Stěžovatelka odkazuje na to, že §51 katastrálního zákona vylučuje, že by polohové určení
pozemků vůči okolním pozemkům bylo závazným údajem katastru nemovitostí.
[14] Úvahy soudu k této otázce považuje stěžovatelka za zcela neodborné. Vytyčování hranic
pozemků se řídí zcela jinými zákonnými pravidly z oblasti zeměměřických činností pro účely
katastru nemovitostí, než upravují stavebněprávní a zeměměřická zákonná pravidla
pro vytyčování objektů staveb. Nepřesnost vytyčování hranic pozemků podle údajů katastru
nemovitostí v katastrálním území X je řádově několikametrová, zatímco přesnost vytyčování
hranic staveb je podle technických ČSN norem o geometrické přesnosti staveb řádově
centimetrová a pro inženýrská díla typu most, tunel apod. je dokonce milimetrová.
[15] K námitce týkající se ochranného pásma vodního díla stěžovatelka uvádí, že budoucí
vzájemná interakce ochranných pásem podle lesního a vodního zákona je dostatečným důvodem
pro to, aby se tím jak projektant, tak prvoinstanční stavební úřad zabývali a předešli dokumentací
k územnímu řízení možným budoucím škodám na lese nebo na sousedním vodním dílu.
K této úvaze stěžovatelku vedou i zveřejňované příklady o sporech Správy železniční dopravní
cesty s podnikem Lesy ČR o tom, zda je či není přípustné kácet v okolí železničních tratí lesní
stromy, bez ohledu na to, zda patří státu nebo jiným vlastníkům. Vznik škod je častým
jevem, takže stěžovatelka nechápe, proč by nemělo být vhodné škodám předcházet ještě
před tím, než novostavba vznikne.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se skutkovým stavem a námitkami
stěžovatelky zabýval dostatečně. Povinností stavebníka je umístit stavbu na pozemcích, na které
bylo vydáno územní rozhodnutí, případně stavební povolení. V jeho zájmu je, aby stavbu umístil
na svých pozemcích. Součástí spisového materiálu je protokol o vytyčení hranice ze dne
12. 12. 2014, na který navazoval protokol č. S-299/2016, který sloužil k posouzení přesnosti
doplnění hranic parcel KN do mapového podkladu ve vztahu k vytyčení obvodu hranic. Hranice
pozemků není dána stoletými smrky, ale vychází z geodetických a mapových podkladů.
[17] K námitce, v níž stěžovatelka cituje výkresy z dokumentace pro územní rozhodnutí a uvádí
jejich nedostatky, žalovaný konstatuje, že stavebníkem předložené mapové podklady byly plně
v souladu s předpisy na úseku stavebního práva a rovněž postačující k posouzení záměru
v územním řízení.
[18] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že žalovaný se nepokusil popřít
ani vyvrátit nic z toho, co uvedla v žalobě a kasační stížnosti. Je základní zákonnou povinností
stavebníka umístit stavbu na svých pozemcích, anebo na jiných pozemcích, doloží-li smluvní
souhlas jejich vlastníka. Tvrzení žalovaného, že hranice není tvořena stoletými smrky, ale vychází
z geodetických a mapových podkladů, nemá oporu v zákoně. Podle stěžovatelky hranice tvořená
smrky je objektivní skutečností, kterou nelze rozumně nijak vyvrátit. Stěžovatelka dále uvedla,
že správní orgány měly zkoumat soulad dokumentace k umístění stavby s §152 stavebního
zákona a dalšími relevantními právními předpisy.
[19] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že správní orgán neměl pravomoc
rozhodovat o umístění stavby za situace, kdy existují pochybnosti o průběhu vlastnických hranic
dotčených pozemků.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením této otázky krajským soudem,
a odkazuje na odst. 31-37 rozsudku krajského soudu, kde se soud s touto otázkou vypořádal
podrobně a v souladu s judikaturou zdejšího soudu. Není proto potřebné zde tyto závěry
opakovat, a to především proto, že stěžovatelka právní posouzení této otázky krajským soudem
nijak nerozporuje.
[24] Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka byla správním orgánem I. stupně dne 10. 3. 2016
vyzvána podle §57 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, k tomu, aby ve stanovené
lhůtě podala žalobu k civilnímu soudu k určení skutečného průběhu vlastnické hranice dotčených
pozemků. Pokud by tak stěžovatelka učinila, řízení před správními orgány by bylo do vyřešení
této otázky přerušeno podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Nebylo samozřejmě povinností
stěžovatelky takovou žalobu podat, nicméně pokud žalobu nepodala, správní orgán byl oprávněn
si úsudek o této otázce učinit sám. Správní orgán I. stupně tedy postupoval zákonem stanoveným
způsobem a v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2008,
č. j. 9 As 61/2007 - 52.
[25] Nejvyšší správní soud také považuje v této souvislosti za vhodné poukázat
na to, že stěžovatelce nic nebrání, aby civilní řízení o této otázce zahájila i později, přičemž jeho
výsledek může mít vliv na další průběh správních řízení týkajících se realizace dotčeného
stavebního záměru.
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se vytyčení
průběhu vlastnické hranice mezi parcelami č. X a č. X, na kterých má být stavba realizována, a
sousedícími parcelami č. X a č. X, které vlastní stěžovatelka.
[27] Stěžovatelka zde především tvrdí, že hranice jejích pozemků je jednoznačně a objektivně
dána stromy. Tomuto tvrzení však nelze přisvědčit. Podle §507 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé, tj. i stromy.
Les je z hlediska občanského práva pouze množinou stromů a jiných porostů a jako takový
se může přirozeně rozšiřovat i za hranice lesního pozemku. V takovém případě budou stromy
součástí pozemku sousedního. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici
lesního pozemku evidovanou v katastru nemovitostí, proto nevypovídá nic o tom, kde se hranice
pozemků nachází.
[28] V posuzovaném případě správní spis obsahuje protokol o vytyčení hranice dotčených
pozemků ze dne 7. 1. 2015 pořízený Ing. V. S., úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem.
Správní spis obsahuje v dokladové části E také protokol č. S-299/2016 k porovnání přesnosti
mapového podkladu, který byl využit jako podklad pro projekt vodního díla, zhotovený
Geodetickou kanceláří Pelhřimov, Ing. V. S. Podle tohoto protokolu vytyčení hranice
náležitostmi a přesností odpovídá právním předpisům. Tento protokol představuje ověření
výsledku zeměměřické činnosti ve smyslu §12 zákona o zeměměřictví.
[29] Podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, postupují správní orgány
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud stěžovatelka se závěry
vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku nesouhlasila, měla s ohledem na §52
správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne
28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66, „povinnost vyplývající z §52 správního řádu nelze vykládat
v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných
skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet.“
Stěžovatelka v posuzovaném případě nepředložila žádný důkaz, který by skutkový stav zjištěný
z uvedených odborných podkladů zpochybňoval. Pouhé tvrzení stěžovatelky o tom, že hranici
pozemků tvoří stromy, za relevantní důkaz považovat nelze. Na tom by nic nemohlo změnit
ani provedení ohledání na místě podle §87 odst. 1 stavebního zákona.
[30] K otázce přesnosti hranice evidované v katastru nemovitostí Nejvyšší správní soud
konstatuje, že správní spis neobsahuje žádný podklad k tomu, s jakým kódem kvality
jsou evidovány podrobné body polohopisu v dotčeném území.
[31] Přesnost souřadnic S-JTSK (systému jednotné trigonometrické sítě katastrální) každého
lomového bodu hranice nemovitosti vyjadřuje podle bodu 13.1 přílohy ke katastrální vyhlášce
střední souřadnicová chyba. Střední souřadnicovou chybu si lze představit jako plochu kruhu
o určitém poloměru se středem v evidované souřadnici, o které tvrdíme, že zde všude může
určený bod být. V rámci střední souřadnicové chyby se tedy chybovost může pohybovat pouze
v hodnotě vyjadřující poloměr kruhu směrem od jeho středu (srov. rozsudek NSS ze dne
4. 11. 2016, č. j. 4 As 193/2016 - 24).
[32] Pro kód kvality 8, tj. nejnižší kód kvality souřadnic evidovaných v katastru nemovitostí, činí
střední souřadnicová chyba podle tabulky v bodě 15.6 přílohy ke katastrální vyhlášce 1 m.
I v případě souřadnic evidovaných s nejnižším kódem kvality, se tedy nejedná o nepřesnost
v řádu několika metrů, jak v kasační stížnosti namítá stěžovatelka. Mezní polohová chyba,
na kterou stěžovatelka patrně odkazuje, a která v kódu kvality 8 dosahuje až 2,83 m, podle bodu
16.4 přílohy katastrální vyhlášky představuje rozpětí, do kterého lze maximálně zpřesnit hranici
na základě shody vlastníků o průběhu hranice. Nevyjadřuje však přímo nepřesnost evidovaného
lomového bodu.
[33] Nelze apriorně vyloučit situaci, kdy by si správní orgán o průběhu vlastnické hranice
v případě, kdy jsou hranice v katastru evidovány s nízkým kódem kvality, učinil úsudek, který
by nemusel vyplývat výlučně z dokumentace o vytyčení hranice pozemku. V posuzovaném
případě však nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl správní orgán
I. stupně k takovému závěru dospět. Nejvyšší správní soud také podotýká, že pro účely
předmětného územního řízení je hranice pozemků vytyčena zcela konkrétně na základě protokolu
o vytyčení hranice a mapových podkladů v části C dokumentace. Evidenční nepřesnost
je zde pouze potenciální a sama o sobě nemůže vést k závěru o nesprávném vytyčení hranice.
[34] Pokud stěžovatelka namítá, že podle §51 katastrálního zákona nejsou kromě údajů
v něm uvedených (parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení
katastrálního území) ostatní údaje evidované v katastru nemovitostí závazné pro právní jednání
týkající se nemovitostí vedených v katastru, je třeba poukázat na to, že podkladem k umístění
stavby zde tedy není přímo katastrální mapa, nýbrž situační výkres zachycující vytyčení hranic
pozemku podle údajů katastru o jejich geometrickém a polohovém určení.
[35] Krajský soud závaznost údajů v katastru nemovitostí pro zpracování dokumentace
k územnímu rozhodnutí v odst. 53 - 59 podrobně vyložil a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry
ztotožňuje. Námitky stěžovatelky tyto závěry krajského soudu relevantně nevyvrací a stěžovatelka
především poukazuje na nepřesnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí.
[36] Vytyčení hranic pozemku podle údajů v katastru nemovitostí také nelze v žádném případě
zaměňovat s polohovým a geometrickým určením umisťované stavby, jak činí stěžovatelka
v kasační stížnosti. Stěžovatelka vztahuje nepřesnost souřadnic bodů polohopisu danou kódem
kvality na polohové a geometrické určení umisťované stavby. Prostorová poloha stavebního
objektu však není stanovována na základě údajů z katastru nemovitostí.
[37] Stěžovatelka dále vznáší námitky vůči obsahu podkladové dokumentace k územnímu
rozhodnutí. Stran vypořádání těchto námitek se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s jejich
hodnocením krajským soudem v odst. 67 a 68 napadeného rozsudku. Podle §9 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 503/2006 Sb. rozhodnutí o umístění stavby obsahuje určení prostorového řešení
stavby, zejména půdorysnou velikost, maximální výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě.
Předložená dokumentace tyto parametry obsahuje a z ničeho nelze dovodit, že tyto parametry
jsou stanoveny nesprávně či nepřesně. Pokud stěžovatelka namítá, že výkresy neobsahují
souřadnice polohových bodů, je třeba se ztotožnit s krajským soudem, že součástí
předložené dokumentace je též dokument ze dne 15. 5. 2015 nazvaný „Technická zpráva Polohopis
a výškopis – k. ú. S.“ obsahující jednak seznam použitých souřadnic a jednak grafický plán, na
jehož základě lze jednotlivé body obsažené ve výkresu C.2 i dalších výkresech jednoznačně
identifikovat.
[38] Nejvyšší správní soud také zdůrazňuje, že dokumentace k územnímu rozhodnutí
nepředstavuje dokumentaci, na základě které následně bude probíhat realizace stavby v případě
vydání stavebního povolení. V územním řízení jde pouze o umístění stavby do území a stanovení
jejích základních prostorových parametrů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 1 As 21/2008 - 81, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011 - 127, nebo ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 4 As 7/2013 - 30). Z toho vyplývá relativní obecnost dokumentace k územnímu rozhodnutí,
na kterou poukazoval krajský soud.
[39] Stěžovatelka v této souvislosti také namítá, že ve správním řízení došlo k zaměňování
pojmů „pozemek“ a „parcela“, přičemž podle vyhlášky o dokumentaci staveb mají
být ve výkresech C.2 a C.3 zachyceny hranice pozemků a nikoliv parcel. Tato námitka však opět
vychází pouze z toho, že průběh hranice dotčených pozemků je podle stěžovatelky sporný.
Rozdílný význam pojmů pozemek a parcela proto není pro posouzení věci relevantní.
[40] Stěžovatelka nakonec namítala, že správní orgány se měly zabývat stanovením ochranného
pásma vodního díla. I zde se však Nejvyšší správní soud ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí
krajského soudu, podle kterého je vymezení ochranného pásma podle §58 odst. 3 vodního
zákona pouze možností, nikoliv povinností vodoprávního úřadu, podmíněnou žádostí vlastníka
existujícího vodního díla. V územním řízení proto vůbec nenastaly podmínky ke stanovení
ochranného pásma vodního díla a tato námitka není důvodná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[41] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[42] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[43] Osobě zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal
v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné
na řízení neuložil v řízení žádnou povinnost, která by mohla přiznání náhrady nákladů řízení
opodstatnit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu