ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.61.2007:52
sp. zn. 9 As 61/2007 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: B. B.,
zastoupené JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem K nemocnici 18, Nový Jičín, proti
žalovanému: Městský úřad Štramberk, oddělení stavebního úřadu, silničního
hospodářství a dopravy, životního prostředí, se sídlem Náměstí 9, Štramberk, zastoupenému
JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kadláčkova 894/17, Kopřivnice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2006, č. j. SÚ 1661/05-330/Lo, ve věci výkonu rozhodnutí,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, č. j.
22 Ca 109/2006 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, č. j. 22 Ca 109/2006 – 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Městského úřadu Štramberk, oddělení stavebního úřadu,
silničního hospodářství a dopravy, životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne
24. 2. 2006, č. j. SÚ 1661/05-330/Lo, kterým nebylo vyhověno námitkám stěžovatelky
proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 9. 2005, č. j. SÚ 1033/05-330/Lo,
jímž bylo upuštěno od výkonu rozhodnutí vydaného dne 31. 7. 1996, č. j. 285/94/výst.,
co do jeho podmínky č. 4. Posledně uvedeným rozhodnutím byla manželům H. a I. G.,
dodatečně povolena stavba příjezdové komunikace a chodníku na pozemku parcelní č. 69/1 v k.
ú. Ženklava, kdy pro realizaci a užívání stavby stavební úřad ve výroku rozhodnutí stanovil jako
podmínku č. 4 : „Vlastníci RD č.p. 110 nebudou s vozidly parkovat v prostoru bezprostředně podél RD č.p.
129, nebudou provádět v uvedeném prostoru žádné opravy aut (opravy karosérií, nástřiky, apod. ) ani pro svou
potřebu ani jiných osob“.
Krajský soud dospěl k závěru, že podmínka spočívající v zákazu parkování a v zákazu
některých prací na komunikaci či chodníku, na jehož stavbu bylo vydáno shora konkretizované
stavební povolení, zcela zjevně nemá svůj původ v obecných technických požadavcích
na výstavbu ani se netýká požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy na vyloučení
nebo omezení negativních účinků stavby na životní prostředí a nemá oporu ani v zákoně
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném
pro posuzované období (dále jen „stavební zákon“), ani v jiných předpisech nebo technických
normách. Stanovením takové podmínky do výroku rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby stavební úřad překročil mu svěřenou pravomoc zákony České republiky a jedná
se proto o „podmínku nulitní“, byť se po formální stránce stala součástí výroku předmětného
rozhodnutí. Krajský soud tak přisvědčil postupu stavebního úřadu, který za situace, kdy měla být
vykonána nulitní podmínka, shledal výkon rozhodnutí nepřípustným a z tohoto důvodu od něj
ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. d) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění platném v posuzovaném období (dále jen „starý správní řád“), upustil.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje námitku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
krajským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka se nemůže ztotožnit s názorem krajského
soudu ohledně nulity podmínek, které byly pro realizaci a užívání předmětné stavby zahrnuty
do výroku rozhodnutí o dodatečném povolení stavby pod bodem č. 4, a nesouhlasí s tím,
že by jejich stanovením stavební úřad překročil svou pravomoc. Domnívá se, že pokud řádně
probíhalo kolaudační řízení a uvedené podmínky byly nedílnou součástí rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby v jeho výrokové části, pak jsou i vykonatelné. Stavební úřad
podle ní vycházel z konkrétní situace a přihlédl „zejména k příslušným ustanovením stavebního zákona,
stavebního řádu, následně i ke stavebně technickým požadavkům na stavbu a v souladu s tímto ve věci rozhodl.
Pokud by stěžovatelka přijala závěr, že se jedná o podmínky nulitní, pak od počátku toto řízení bylo v rozporu
se zákonem. Závěrem svého podání stěžovatelka uvádí, že účastníci řízení jsou vázáni pravomocnými
rozhodnutími jakýchkoliv orgánů a nelze následně po uplynutí času v případě neplnění jakýchkoliv právních
rozhodnutí posléze tato rozhodnutí vykládat, že jakákoliv část předmětného rozhodnutí je nulitní,
a proto se nebude vést výkon rozhodnutí“.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stavební úřad ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na tom, co již uvedl
ve svých předchozích podáních; podmínky uvedené pod bodem č. 4 výroku předmětného
rozhodnutí jsou dle jeho přesvědčení nulitní a jako takové nemohou být předmětem výkonu
rozhodnutí. Jak vyplývá z ustanovení §66 stavebního zákona, „stavební úřad stanoví ve stavebním
povolení závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Stavební
úřad zabezpečí stanovenými podmínkami zejména ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby,
komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů
a technických norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, především vyloučení
nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí“. Jak vyplývá z citovaného
ustanovení, stanovení podmínek, jež ukládají vlastníkům stavby zdržet se parkování v prostoru
bezprostředně podél rodinného domu č. p. 129, opravování aut v tomto prostoru, nemá žádnou
oporu v daném ustanovení stavebního zákona. Stavební úřad tak zcela jistě překročil
svou pravomoc, neboť stavební zákon včetně prováděcích předpisů mu jako správnímu orgánu
neumožňoval uložit podmínku takového druhu, jak bylo učiněno v tomto případě.
V závěru svého vyjádření stavební úřad vyjádřil své přesvědčení, že taková podmínka
je proto podle jeho názoru nulitní. S ohledem na to navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížnost zamítl a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s. ). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
S ohledem na úřední povinnost soudu zabývat se zákonem stanovenými vadami,
aniž by je účastník řízení v kasační stížnosti namítal, zabýval se Nejvyšší správní soud
přednostně tím, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.),
neboť jakožto kasační soud je v zásadě soudem přezkumným, přičemž nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí tomuto základnímu atributu jeho rozhodovací činnosti do značné míry
brání. Má-li přitom jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí: 1) srozumitelné
a 2) opřené o dostatek důvodů.
V daném případě byla klíčovou právní otázkou otázka, zda stavební úřad stanovením
napadené podmínky spočívající v zákazu parkování „v prostoru bezprostředně podél RD č. p. 129,
tj. rodinného domu stěžovatelky, a provádění některých činností (opravy aut, karosérií, nástřiky apod.)“
zahrnuté ve výroku rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 31. 7. 1996,
č. j. 285/94/výst, pod č. 4, překročil svou pravomoc či nikoli, a zda ji lze z tohoto důvodu
shledat nulitní (pro úplnost soud dodává, že mezi dalšími podmínkami pro realizaci a užívání
předmětné stavby, které stavební úřad tímto rozhodnutím stanovil, byla např. i podmínka,
že stavba bude sloužit jen pro průjezd vlastníků RD č. p. 110, že ji vlastník v zimním období
bude zprůjezdňovat odklizením sněhu ve směru k pozemku č. 443, tj. k pozemku vlastníka
komunikace, a ne směrem k RD č. p. 129).
V odůvodnění rozhodnutí krajský soud pouze stručně shrnul základní skutkové okolnosti
případu a poté s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 písm. b) ve spojení s §66 stavebního
zákona konstatoval, že stavební úřad překročil svou pravomoc svěřenou mu zákony České
republiky tím, že do rozhodnutí o dodatečném povolení stavby pojal podmínky spočívající
v zákazu parkování a zákazu některých prací na komunikaci či chodníku, neboť takové
podmínky podle jeho názoru „zcela zjevně nemají svůj původ v technickém stavu komunikace či chodníku,
v technických normách, ve vlivu stavby samotné na životní prostředí, apod.“ Takto stanovené podmínky
proto krajský soud následně kvalifikoval jako nulitní a postup stavebního úřadu, jenž nejprve
uvedené podmínky do rozhodnutí o dodatečném povolení stavby sám zakotvil, aby později
(rozhodnutím ze dne 27. 9. 2005, č. j. SÚ 1033/05-330/Lo) shledal výkon tohoto rozhodnutí
ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. d) správního řádu nepřípustným, posoudil
jako souladný se zákonem [pozn.: v souladu se zněním přechodných a závěrečných ustanovení
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zakotvených v §179
odst. 2, byl v tomto řízení aplikován „starý“ správní řád, tj. zákon č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů].
Opřel-li krajský soud svůj závěr o překročení pravomoci stavebního úřadu a z toho
vyplývající nulitu podmínek začleněných do stavebního povolení pouze o citaci §66 a §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, pak dle názoru Nejvyššího správního soudu pominul širokou
oblast tzv. občanskoprávních námitek, které lze v rámci stavebního řízení v souladu
s ustanovením §137 stavebního zákona uplatnit, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Pro vyslovení výše uvedeného závěru vycházel Nejvyšší správní soud z následujících
úvah:
Podle ustanovení §137 stavebního zákona ve znění účinném pro období roku 1996
stavební úřady, provádějící řízení podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody
účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům
a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů
státní správy. Nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce, která, kdyby se zjistilo
její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila
jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele
nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud, na hospodářskou arbitráž nebo na jiný
příslušný orgán a řízení přeruší. Stavební úřad stanoví lhůtu, ve které musí být předložen důkaz,
že u soudu nebo u hospodářské arbitráže, popřípadě jiného příslušného orgánu, byl podán návrh
na rozhodnutí ve sporné věci. Nebude-li návrh ve stanovené lhůtě podán, může si stavební úřad
učinit úsudek o námitce sám a rozhodnout ve věci.
Způsob řešení sousedských sporů při povolování staveb (a tedy i kompetence stavebních
úřadů k projednávání občanskoprávních námitek) je v praxi z důvodu nejasnosti právní úpravy
a nejednotnosti jejího výkladu značně problematický. Jakkoliv je hranice mezi pravomocí
stavebního úřadu a soudu rozhodovat o občanskoprávních a jiných námitkách účastníků řízení
často obtížně vymezitelná, a v některých případech se tyto pravomoci mohou v rámci §137
stavebního zákona i překrývat, případně jít paralelně vedle sebe, nelze tuto oblast při posuzování
dané otázky bez dalšího pominout.
S ohledem na strukturovanost §137 stavebního zákona a složitost jeho aplikace v praxi
Nejvyšší správní soud přistoupil na tomto místě ke grafickému znázornění modelové úvahy
stavebního úřadu, jež je nutná pro interpretaci tohoto ustanovení a měla by vždy jeho vlastní
aplikaci v každém posuzovaném případě předcházet:
§137 stavebního zákona
posouzení vznesených námitek
vyplývajících z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům
překračující rozsah pravomoci
stavebního úřadu nebo
spolupůsobících orgánů státní správy
(§137 odst. 1 stavebního zákona)
nepřekračující rozsah pravomoci
stavebního úřadu nebo
spolupůsobících orgánů státní správy
dohoda účastníků řízení nedojde-li k dohodě rozhodnutí
posouzení (úvaha) stavebního úřadu,
zda se jedná o námitku,
která, pokud by byla odůvodněná,
znemožní nebo podstatně ovlivní
uskutečnění požadovaného opatření
(§137 odst. 2 stavebního zákona)
ne ano
(úvahu je třeba promítnout v rozhodnutí)
stavební úřad odkáže na soud,
řízení přeruší
a stanoví lhůtu
(k prokázání podání návrhu k soudu)
účastník řízení prokáže účastník řízení neprokáže,
podání návrhu u soudu že soud ve věci zahájil řízení
stavební úřad kompetence stavebního úřadu
vyčká rozhodnutí soudu k posouzení sporné otázky
Lze konstatovat, že za „klasické“ občanskoprávní námitky se obecně považují
námitky zpochybňující vlastnické právo nebo jeho rozsah, typicky např. pokud se týkají
sporu o hranice pozemku (tento spor nastal i v posuzovaném případě, kdy v rámci řízení
o dodatečném povolení stavby byla řešena otázka hranic sousedících pozemků,
kterou se jako otázkou týkající se přímo vlastnických práv zabýval Okresní soud v Novém
Jičíně, a za účelem vyřešení této otázky bylo řízení o dodatečném povolení stavby
přerušeno, na základě výsledků tohoto řízení pak stavební úřad učinil závěr, že předmětná
stavba je od sporné hranice obou pozemků dostatečně vzdálena). Avšak i v případě
námitek, které svým charakterem pravomoc stavebního úřadu překračují, nelze vzhledem
k zákonné dikci §137 odst. 1 stavebního zákona pouze bez dalšího konstatovat,
že pravomoc stavebního úřadu zde vůbec není dána. Jinými slovy tyto námitky
svým charakterem pravomoc stavebního úřadu zcela doslova vzato jen „přesahují“,
tzn. že pravomoc stavebního úřadu zabývat se jimi dána sice a priori je, a vyplývá přímo
ze zákona, ale není-li zde vůle účastníků řízení k dohodě, pak pravomoc autoritativně
o námitkách tohoto typu rozhodnout patří soudu (a to pouze tehdy, využijí-li účastníci
této možnosti a návrh k civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené
sami podají). Neučiní-li tak, pak se pravomoc opět „vrací“ stavebnímu úřadu,
a to již v plné míře, tzn. že stavební úřad je již oprávněn o těchto námitkách sám
rozhodnout.
Tento souběh pravomocí, resp. jejich „přelévání“, či dalo by se také říci jistá elasticita
je vysvětlitelná tím, že účelem stavebního řízení je dospět vždy co nejhospodárnější
a nejrychlejší cestou k vyřešení všech námitek a sporů, a tím i k efektivitě tohoto řízení.
Dalším okruhem námitek jsou pak námitky, které svým charakterem rozsah
pravomoci stavebního úřadu nikterak nepřekračují, a stavební úřad je tak příslušný
o nich rozhodnout buď sám, nebo v součinnosti s dotčenými orgány státní správy,
od nichž si dle typu konkrétní námitky vyžádá stanovisko. Nejčastěji jde o námitky
proti předpokládanému zastínění sousedních pozemků či stávajících staveb stavbou
budoucí, námitky proti hlučnosti či prašnosti způsobené jejím provozem apod. Oporu
pro řešení těchto problematických otázek lze najít v prováděcích předpisech,
v posuzovaném období konkrétně ve vyhlášce Federálního ministerstva pro technický
a investiční rozvoj o obecných technických požadavcích na výstavbu č. 83/1976 Sb.,
platné a účinné do 1. 7. 1998 (dále jen „OTP“), ve spojení s §143 odst. 1 písm. k)
stavebního zákona. Podle §8 odst. 2 OTP „negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení,
zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování
a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru.
Splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření“ (dále jen „imise“). Jako rozhodné
kritérium pro určení intenzity těchto účinků na okolí je zde tzv. „přípustná míra“,
kterou, jak vyplývá z judikatury zejména Nejvyššího soudu, je třeba rozumět míru
přípustnou podle právních předpisů, ovšem včetně §127 odst. 1 občanského zákoníku
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99,
publikované pod č. C 794 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 11).
Ve smyslu výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku se vlastník věci musí
zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně
ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu
nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho,
že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru
přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny,
parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat
chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční
době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek.
Z judikatury Nejvyššího soudu, kterou lze vzhledem k jejímu rozsahu považovat
za ustálenou a setrvalou, jednoznačně vyplývá, že v řízení podle stavebního zákona
lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám,
tedy i námitky obsahově odpovídající §127 odst. 1 občanského zákoníku (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, publikovaný v ASPI, dále
rozsudek z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 1/2001, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované pod č. C 794 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 11, a věcně související R 3/1988 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se způsobu ochrany před imisemi nejrůznějšího
druhu – např. i vnikání koček či jiných zvířat na sousední pozemky „v civilní větvi“ v rámci
občanského soudního řízení).
Kritériem pro posouzení přípustné míry ve výše nastíněné oblasti je pak v souladu
s dikcí občanského zákoníku a v jeho intencích „míra přiměřená poměrům“. Toto kritérium
již na rozdíl od „přípustné míry“ dle OTP nelze přímo opřít o žádnou technickou normu,
jde tedy vlastně o neurčitý právní pojem, což v případě námitek vznesených ve stavebním
řízení de facto znamená nutnost posuzování námitek tohoto typu vždy ad hoc, případ
od případu v rámci správního uvážení stavebního úřadu. Dle výše uvedené judikatury
Nejvyššího soudu totiž platí, že „překračují-li imise míru přiměřenou poměrům, překračují
vždy zároveň i přípustnou míru“. Při řešení dané problematiky v této souvislosti
se pak v pozdější judikatuře uvedeného soudu i v odborné literatuře opakovaně objevil
názor, že o námitce budoucích, očekávaných imisí stavební úřad rozhodnout musí
a civilnímu soudu přísluší rozhodovat o nich teprve tehdy, pokud již nastaly (a tedy
existují a trvají). Tento názor sdílí i Nejvyšší správní soud, neboť vyplývá z logiky věci
a je založen na nevysloveném předpokladu, že není možno ochranu před takovými zásahy
odepřít, existují-li, a z tohoto hlediska by bylo kontraproduktivní, jestliže by této ochraně
před narušením pokojného stavu (ochrana soukromoprávními prostředky) nepředcházela
ochrana preventivní (tj. již ve fázi jejich potenciální hrozby ve stavebním řízení,
tzn. ochrana veřejnoprávní povahy). V těchto případech pak pravomoc k posouzení
občanskoprávních námitek přísluší stavebnímu úřadu.
Ve světle shora uvedených úvah pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že pro vyslovení tak kategorického soudu, že stavební úřad vůbec nebyl kompetentní
námitky stěžovatelkou vznesené ve stavebním řízení promítnout do podmínek výroku
dodatečného povolení stavby, zcela chybí úvaha o povaze původně vznesených námitek
stěžovatelky a míře a intenzitě potenciálního či alespoň tvrzeného zásahu do jejích práv
v rámci sousedských vztahů, a tím i jejich případného přiřazení do výše uvedených
kategorií. Není patrné, proti jakým hrozícím „imisím“ v rámci stavebního řízení
stěžovatelka brojila, ani v jakých právech se cítila zkrácena, pokud by tyto „imise“ reálně
nastaly, a není zřejmé ani to, zda se účastníci stavebního řízení na podmínkách
zanesených do dodatečného povolení stavby dohodli či nikoliv, avšak pouze na základě
těchto úvah mohl být případně učiněn závěr, že stavební úřad nebyl vůbec oprávněn
se námitkami vznesenými ve stavebním řízení zabývat a promítnout je relevantním
způsobem do svého rozhodnutí. Pro úplnost je nutno dodat, že to, jak původní námitky
stěžovatelky zněly (s výjimkou těch, které zpochybňovaly hranice pozemků)
a proti jakému narušování jejích práv byly namířeny, není z obsahu správního spisu
zřejmé, stejně tak, jako není zřejmý žádný závěr vyplývající z bližší úvahy o těchto
námitkách ani z rozhodnutí stavebního úřadu. Nelze tedy vůbec dovodit, z jakých důvodů
stavební úřad napadené podmínky do rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zakotvil,
což však samo o sobě nemusí nutně vést k závěru, že stavební úřad v posuzovaném
případě překročil pravomoc svěřenou mu zákony České republiky.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
neposkytuje skutkovou ani právní oporu výroku rozhodnutí a není z něho zřejmé,
jakými úvahami se orgán veřejné moci (v tomto případě orgán aplikující právo)
při rozhodování řídil. Rozhodnutí - tedy výrok i jeho odůvodnění – však musí
být jasné a přesvědčivé, jak to ostatně vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu
sp. zn. III. ÚS 103/99, v němž uvedl, že i z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod je „požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou
ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela
pominul žalobní námitku týkající se částečné nulity rozhodnutí a žádnými argumenty
nevyvrátil názor stěžovatelky polemizující s vyslovením nicotnosti rozhodnutí pouze
v jeho části, z něhož stěžovatelka dovodila, že je-li část výroku rozhodnutí
shledána nulitní, pak musí být nutně nulitní i ostatní jeho části (a předmětná stavba
je tak podle jejího názoru „černou stavbou“ a na celé rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby ze dne 31. 7. 1996 je tak nutno nahlížet, jako by neexistovalo). Tuto námitku
stěžovatelka zopakovala i v kasační stížnosti. S ohledem na důvody vedoucí ke zrušení
napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud touto kasační námitkou nezabýval,
neboť její relevantnost musí primárně posoudit v dalším řízení krajský soud.
Z obdobných důvodů se zdejší soud již nezabýval ani tím, zda výkon správního
rozhodnutí (dodatečného povolení stavby), resp. jeho podmínek, byl přípustný či nikoli
a jakým způsobem měl být eventuálně výkon rozhodnutí realizován.
Ze všech důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu
řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu