ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.241.2014:30
sp. zn. 4 As 241/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. Š.,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014,
č. j. 8 A 88/2010 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Ministerstvo životního prostředí závazným stanoviskem ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09 podle §79 odst. 3 písm. p) zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny a podle §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, změnilo
závazné stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 14. 7. 2009,
č. j. S2147/JH/08-1791/JH/09. Závazným stanoviskem ze dne 14. 7. 2009 byl podle §12 odst. 2
a §44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny , žalobci udělen souhlas k umístění stavby
rodinného domu na pozemkové parcele č. 406/21 v k. ú. Bedřichov u Jablonce n. N. (dále
též „navrhovaná stavba“), za podmínek v tomto závazném stanovisku. Napadeným závazným
stanoviskem žalovaného bylo původní závazné stanovisko ze dne 14. 7. 2009 změněno
tak, že podle §12 odst. 2 a §44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se souhlas k umístění
stavby rodinného domu na pozemkové parcele č. 406/21 v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou
dle projektové dokumentace upravené v květnu 2009 neuděluje.
[2] Žalobce podal proti závaznému stanovisku žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, v níž vyjádřil přesvědčení, že je správním rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tento závěr podle
žalobce potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86,
následně potvrzený rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 10. 2009, č. j. 4 As 24/2009 - 205.
Se závěrem žalovaného, že navrhovaná stavba nesplňuje zákonné požadavky na ochranu
krajinného rázu ve smyslu zákona §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žalobce
nesouhlasí, neboť navrhovaná stavba je navržena v souladu se schváleným územním plánem,
plně respektuje veškeré podmínky stanovené ve schválených regulativech pro danou lokalitu,
svou velikostí a objemem odpovídá okolním stavbám a svým vzhledem nenarušuje
architektonický či krajinný ráz. Žalobce dále poukázal na žalovaným změněné závazné stanovisko
Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 14. 7. 2009, která shledala, že stavba není
svým charakterem v rozporu se základními ochrannými podmínkami CHKO podle §26 odst. 1
zákona o ochraně přírody a krajiny a nemá nepříznivý dopad na přírodu. Žalobce uzavřel,
že žalovaný porušuje zákon o ochraně přírody a krajiny a Listinu základních práv a svobod,
neboť žalobce krátí na jeho právech, když mu bezdůvodně brání v uplatnění jeho práva
realizovat stavbu, neboť závazné stanovisko žalovaného (rozhodnutí) je podkladem pro vydání
územního rozhodnutí a následně stavebního povolení.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 30. 3. 2010,
č. j. 59 A 8/2010 – 24, věc s ohledem na místo sídla žalovaného postoupil podle §7 odst. 6 s. ř. s.
Městskému soudu v Praze, který žalobu usnesením ze dne 14. 11. 2014, č. j. 8 A 88/2010 – 38,
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K argumentaci žalobce, v níž poukazoval na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, městský soud uvedl, že v těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud vycházel z právní
úpravy před účinností správního řádu z roku 2004. Povahou závazných stanovisek vydaných
po této zásadní změně právní úpravy a způsobem jejich soudního přezkoumávání
se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 – 113, v němž v bodě 39 konstatoval, že shora citovaný závěr, dle kterého
je stanovisko vydané podle §44 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. a podléhá tudíž soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, není aplikovatelný
na závazná stanoviska vydaná podle správního řádu z roku 2004. Závazné stanovisko vydané
dle §149 správního řádu z roku 2004 není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní
ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného
rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. Městský soud dospěl k závěru, že napadené závazné
stanovisko je závazným stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu, neboť získání kladného
závazného stanoviska podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním
z mnoha zákonných požadavků, které musí žadatel učinit pro vydání územního povolení. Ačkoli
negativní závazné stanovisko ve svém důsledku zabraňuje vydání územního rozhodnutí,
nezakládá samo o sobě práva a povinnosti osob. Městský soud proto uzavřel, že žaloba
je nepřípustná, a musí být proto odmítnuta.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto usnesení městského soudu včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., v níž poukázal
na skutečnost, že závazné stanovisko žalovaného bylo vydáno podle §149 odst. 4 správního
řádu, kterým je rozhodování podmíněné závazným stanoviskem označováno jako rozhodování,
resp. rozhodnutí a je řazeno do hlavy šesté správního řádu jako součást zvláštních ustanovení
o některých rozhodnutích. Stěžovatel proto městskému soudu vytknul, že pominul fázi správního
řízení, ze které rozhodnutí vzešlo. Podle stěžovatele tak v posuzované věci nelze
vycházet ze závěrů uvedených v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 75/2009 - 113. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závazné stanovisko
žalovaného mělo charakter rozhodnutí ve správním řízení s důsledky na změnu, zrušení
či závazné určení práv a povinností, které citelně zasáhly do právní sféry stěžovatele
v tom, že mu dosud nebyl udělen souhlas k umístění stavby rodinného domu. Dle názoru
stěžovatele se městský soud nedostatečně zabýval obsahem jeho žaloby. Pokud by tak učinil,
musel by podle stěžovatele dojít k závěru, že podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle
stavebního zákona nebylo třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, jelikož
stěžovatel žádal o vydání rozhodnutí o umístění navrhované stavby na pozemku, který se nachází
ve 4. zóně CHKO Jizerské hory a dle platného územního plánu jde o pozemek, který lze zastavět,
neboť je zahrnut do vyznačeného území obce Bedřichov určeného k zastavění. Tuto skutečnost
však žalovaný nerespektoval a svým postupem porušil ustanovení správního řádu. Městský soud
podle názoru stěžovatele pominul, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozhodnutí
o umístění navrhované stavby, za jejichž splnění se závazné stanovisko orgánu ochrany přírody
a krajiny nevydává. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
kasační stížností napadené usnesení městského soudu a rozhodnutí žalovaného a přiznal
stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze
a odkázal na odůvodnění předmětného závazného stanoviska. Zpochybnil argumentaci
stěžovatele, že se pozemek p. č. 406/21 v k. ú. Bedřichov nachází v zastavěném území ve 4 zóně
CHKO, neboť podle současného územního plánu obce Bedřichov leží předmětný pozemek
v území zastavitelném, nikoli zastavěném. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a e) s. ř. s. Jak však již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS, je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí návrhu, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Nejvyšší správní soud proto považoval tento důvod za důvod kasační stížnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda předmětné závazné stanovisko žalovaného vydané podle §149 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podléhá samostatně soudnímu přezkumu v řízení podle §65
a násl. s. ř. s.
[10] Ze spisu správního orgánu zjistil Nejvyšší správní soud, že stěžovatel podal dne
18. 8. 2008 žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby dvougeneračního rodinného
domu včetně opěrných zdí a zpevněných ploch na pozemku č. 406/21 v katastrálním území
Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Stavební úřad žádost dne 2. 12. 2008 zamítl. K odvolání
stěžovatele Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Stavební úřad usnesením ze dne 27. 2. 2009 přerušil řízení a vyzval stěžovatele,
aby předložil (mj.) dokumentaci stavby upravenou tak, aby odpovídala územnímu plánu obce
Bedřichov, a aby k takto upravené dokumentaci předložil nové závazné stanovisko Správy
Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Následně Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory
vydala předmětné závazné stanovisko ze dne 14. 7. 2009, v němž vyjádřila souhlas se záměrem
stěžovatele, ovšem zároveň stanovila 10 podmínek (např. redukci navržené délky domu z 22 m
na 18 m, změnu sklonu střechy apod.). V odůvodnění uvedla, že navržené řešení je třeba upravit
tak, aby bylo v souladu s architektonickými limity staveb v CHKO Jizerské hory a s regulativy
schváleného územního plánu obce Bedřichov. Správa CHKO proto stanovila podmínky, které
minimalizují negativní dopad stavební činnosti na přírodu a krajinu a na krajinný ráz dotčeného
místa. Stavební úřad následně usnesením ze dne 23. 7. 2009 opětovně přerušil řízení a vyzval
stěžovatele, aby dokumentaci navržené stavby uvedl do souladu s podmínkami stanovenými
v závazném stanovisku Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory z 24. 7. 2009. Proti
tomuto usnesení se stěžovatel opět odvolal, a namítal mimo jiné, že podmínky stanovené
v závazném stanovisku z 14. 7. 2009 jsou neopodstatněné a jdou nad rámec regulativů
vyplývajících z územně plánovací dokumentace. Krajský úřad Libereckého kraje jakožto odvolací
orgán postoupil odvolání žalovanému jakožto nadřízenému orgánu Správy chráněné krajinné
oblasti Jizerské hory k postupu podle §149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný závazným
stanoviskem ze dne 16. 12. 2009 změnil závazné stanovisko z 14. 7. 2009 tak, že souhlas
s umístěním stavby se neuděluje. V odůvodnění uvedl, že po přezkoumání záměru stěžovatele
dospělo k závěru, že i upravený návrh rodinného domu je v rozporu s požadavky na ochranu
krajinného rázu podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny a s požadavky na způsoby
využívání chráněné krajinné oblasti stanovené v §25 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatel nemá
pravdu, pokud uvádí, že pozemek se nachází v zastavěném území obce, jedná se o pozemek
umístěný v zastavitelné ploše. Stanovení podmínek, které mění zásadně navržené technické
řešení, jak učinila Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v závazném stanovisku
z 14. 7. 2009, je nevhodné. Proto je namístě souhlas neudělit. Krajský úřad Libereckého kraje
poté rozhodnutím ze dne 30. 12. 2009 usnesení stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, s tím, že je třeba postupovat v souladu se změněným závazným stanoviskem. Stavební
úřad usnesením z 16. 2. 2010 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí soudu o žalobě podané
stěžovatelem proti závaznému stanovisku žalovaného ze dne 16. 12. 2009.
[11] Posouzením otázky soudní přezkoumatelnosti závazného stanoviska vydaného podle
§149 správního řádu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již zmíněném
rozsudku ze dne 23. 8. 2011, č j. 2 As 75/2009 – 113, č. 2434/2011, a Nejvyšší správní soud
proto z jeho závěrů stejně jako městský soud v posuzované věci vycházel. Rozšířený senát
ohledně povahy stanovisek vydaných podle §149 správního řádu vyslovil jednoznačný závěr,
že jsou podkladem pro konečné rozhodnutí. Konstatoval, že „získání kladného závazného stanoviska
dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním z mnoha zákonných požadavků, které musí
subjekt pro uskutečnění svého cíle učinit. Z objektivního pohledu je v rámci územního řízení chráněným zájmem
udržitelný rozvoj území a jeho rozvoj. Aby byl tento chráněný zájem respektován, vzhledem ke složitosti
a rozličnosti dopadů konkrétních subjektivních cílů, mají orgány územní správy a stavební úřady postupovat
ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Tato
spolupráce se projevuje vydáváním závazných stanovisek (§4 odst. 2 stavebního zákona „Dotčené orgány vydávají
pro vydání rozhodnutí podle tohoto zákona závazná stanoviska na základě zvláštních právních předpisů, která
nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak“).
V případě, že se jedná o závazná stanoviska vydávaná dle §149 správního řádu z roku 2004, nelze pomíjet
skutečnost, že pro vydání konečného rozhodnutí není z valné většiny zapotřebí získat jen jedno jediné závazné
stanovisko, ale celý soubor stanovisek, vyjádření atd., které vytvářejí z pohledu veřejného práva společně reálné
podmínky pro uskutečnění subjektivního cíle.“ (body 40 a 41)
„Dále je zapotřebí podotknout, že tato závazná stanoviska nejsou vydávána ve správním řízení a nejsou
rozhodnutími (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009 - 150). Také nejsou vždy vydávána
na žádost účastníka (typicky stavebníka) a žadatel o vydání závazného stanoviska není pokaždé jeho přímým
adresátem, na rozdíl od správního orgánu, pro jehož potřeby je závazné stanovisko vydáváno (srovnej §86 odst. 2
písm. b/ stavebního zákona „Žadatel k žádosti o vydání územního rozhodnutí připojí rozhodnutí dotčených
orgánů podle zvláštních právních předpisů, závazná stanoviska, pokud byla obstarána před zahájením řízení.“).
Možnost opatřit si jednotlivá závazná stanoviska před samotným správním řízením, pro která jsou pořizována
jako podklad, je jen dispozitivním ustanovením, jehož smyslem je nabídnout subjektu v praxi rychlejší a přímou
komunikaci se specializovanými správními orgány. Využití tohoto alternativního způsobu nemůže samo o sobě
založit samostatný předmět řízení, neboť se stále jedná o žádost týkající se konečného subjektivního i objektivního
cíle, specializovaný orgán se k tomu konečnému cíli vyjadřuje ovšem pouze v rámci své působnosti. S ohledem
na výše uvedené lze tedy uzavřít, že závazná stanoviska vydaná dle §149 správního řádu z roku 2004 nemají
objektivně vymezený samostatný předmět řízení. Jedná se o podkladové úkony, které se vždy vydávají v rámci
jiného „hlavního“ řízení.“ (body 42 a 43)
[12] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně uvedl, že „skutečnost, že dle §149
odst. 1 správního řádu z roku 2004 je obsah závazného stanoviska závazný pro výrokovou část rozhodnutí
správního orgánu, se týká samotného procesu tvorby konečného rozhodnutí. Tato závaznost potvrzuje zakládání
práv a povinností vyplývajících ze závazného stanoviska a materializuje se v rozhodnutí konečném. Kdyby
je závazné stanovisko zakládalo přímo, nebylo by vydání rozhodnutí konečného zapotřebí. Procesní úprava
uvedená v §149 odst. 3 správního řádu z roku 2004, tedy „Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno
závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost
zamítne.“, je jen projevem zásady ekonomie řízení. Bylo by zbytečné pokračovat v jakémkoliv řízení, pokud bylo
v jeho průběhu zjištěno, že žádosti není možné vyhovět. Tuto zásadu správní řád z roku 2004 reflektuje
i v ostatních řízeních (§51 odst. 3)“ (bod 47) a poté uzavřel, že „závazné stanovisko vydané dle §149
správního řádu z roku 2004 není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Vzhledem
k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými
dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s.“ (bod 48).
[13] Závazné stanovisko žalovaného vydané v posuzované věci podle §149 odst. 4 správního
řádu představuje závazný podklad územního rozhodnutí o umístění navrhované stavby, jehož
vydání se stěžovatel domáhá. Nejvyšší správní soud proto v posuzované věci stejně jako městský
soud vycházel z výše uvedených závěrů rozšířeného senátu, které jsou natolik propracované,
že k nim není třeba cokoliv dodávat a z nichž vyplývá, že závazné stanovisko vydané dle §149
správního řádu nepodléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, neboť není samostatně
přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. ale toliko závazný podklad konečného
rozhodnutí, kterým je v posuzované věci územní rozhodnutí o umístění stavby. Soudní ochrana
před zprostředkovanými dopady (účinky) závazného stanoviska žalovaného tak bude stěžovateli
podle §75 odst. 2 s. ř. s. umožněna v rámci přezkumu územního rozhodnutí o umístění
navrhované stavby (bude-li se jí stěžovatel domáhat).
[14] Na tomto závěru nic nemění ani argumentace stěžovatele tím, že závazné stanovisko
žalovaného bylo vydáno podle §149 odst. 4 správního řádu, z čehož stěžovatel dovozoval,
že má povahu správního rozhodnutí. Závazné stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti
Jizerské hory totiž bylo vydáno podle §149 odst. 1 správního řádu, nejednalo se tudíž
o rozhodnutí. U žalovaného proto při jeho posouzení neprobíhalo odvolací řízení, v němž
by mohlo být vydáno rozhodnutí. V posuzované věci se nejednalo ani o přezkumné řízení podle
§149 odst. 5 správního řádu. Úkon žalovaného proto má stejnou formu jako posuzovaný úkon
jemu podřízeného správního orgánu, tj. formu závazného stanoviska, což je v něm ostatně také
výslovně uvedeno. Soudní ochrana proti takovému úkonu může být stěžovateli poskytnuta
výlučně cestou §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. na základě žaloby podané proti rozhodnutí o jeho
žádosti o vydání územního rozhodnutí vydanému na základě závazného stanoviska žalovaného.
[15] Námitku stěžovatele, že se městský soud nedostatečně zabýval obsahem jeho žaloby,
Nejvyšší správní soud zamítl, neboť městský soud vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal
s klíčovou námitkou stěžovatele, že stanovisko žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.
[16] Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, dle které podle zákona o ochraně přírody
a krajiny i podle stavebního zákona nebylo třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody
a krajiny, stejně jako námitce, že městský soud pominul splnění všech podmínek pro vydání
územního rozhodnutí, za jejichž splnění se závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny
nevydává. Tyto námitky totiž míří mimo předmět řízení a jsou tak zcela irelevantní, neboť
v posuzované věci bylo předmětem žaloby závazné stanovisko žalovaného, nikoli přezkum
splnění podmínek pro vydání územního rozhodnutí, ke kterému může dojít až tehdy, pokud proti
němu bude stěžovatel brojit. Městský soud se proto správně zabýval pouze otázkou přípustnosti
žaloby stěžovatele, nikoli otázkou zákonnosti napadeného závazného stanoviska.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu