ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.242.2015:38
sp. zn. 4 As 242/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
A.G. Service s.r.o., se sídlem Chotěšov 167, Vrbičany, zast. JUDr. Ivem Beránkem, advokátem,
se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem
Kozí 748/4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KÁMEN Zbraslav, a.s., se sídlem
Žitavského 1178, Zbraslav, Praha 5, zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem
Dlouhá 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 A 182/2013 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 9. 2013, č. j. SBS 25474/2013/ČBÚ-22
(dále jen „napadené rozhodnutí“), jako nepřípustné zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 17. 9. 1998, č. j. 3125/98 o předchozím souhlasu
k převodu dobývacího prostoru Litochovice I z organizace TEKAZ, s.r.o. na organizaci
KÁMEN Zbraslav. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v září 1998 byla
podána organizací TEKAZ s.r.o. žádost o předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru
Litochovice I ze žadatele na organizaci KÁMEN Zbraslav, spol. s r.o. Obvodní báňský úřad
v Mostě dne 17. 9. 1998 vydal rozhodnutí č. j. 3125/98, který podle ustanovení §27 odst. 7
zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“) udělil předchozí souhlas k převodu dobývacího
prostoru. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 9. 1998. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně dne 16. 8. 2013 odvolání. Žalovaný vysvětlil, že prvostupňové rozhodnutí je v právní
moci, tudíž odvolání proti němu podané je nepřípustné. Nadto je podala osoba, která nebyla
účastníkem původního řízení a jde tudíž o odvolání podané osobou neoprávněnou. Účastenství
žalobkyně nedokládají ani její námitky stran neplatnosti původního převodu dobývacího prostoru
ze státního podniku Kamenolom Dobkovičky s.p. na společnost TEKAZ s.r.o. Tento převod
totiž byl potvrzen rozhodnutími obecných soudů. Rovněž ani orgány činné v trestním řízení
nezjistily, že by tímto převodem byla naplněna skutková podstata některého trestného činu,
jak dovozuje žalobkyně.
[2] Námitku žalobkyně, že smlouvu o převodu dobývacího prostoru mezi organizacemi
TEKAZ s.r.o. a KÁMEN Zbraslav a.s. je nutno považovat za neplatnou z toho důvodu, že byla
podle tvrzení žalobkyně uzavřena dříve, než byl vydán předchozí souhlas obvodního báňského
úřadu, neshledal žalovaný důvodnou. Správnímu orgánu totiž byl předložen pouze návrh
smlouvy, vlastní smlouva byla uzavřena až dne 21. 9. 1998. Žalovaný se nadto neztotožnil
s výkladem §27 odst. 7 horního zákona, který zastává žalobkyně, že smlouva musí být uzavřena
až po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu. Podle žalovaného totiž není vyloučeno,
aby taková smlouva byla platně uzavřena již před tím, než byl získán souhlas obvodního
báňského úřadu s tím, že k vlastnímu převodu dobývacího prostoru dojde až právní mocí tohoto
souhlasu. Žalovaný v neposlední řadě vysvětlil, že žalobkyně nemohla být účastníkem
prvostupňového řízení rovněž z toho důvodu, že v předmětné době nesplňovala podmínky
§5 horního zákona (neměla oprávnění k horní činnosti), tudíž nebyla organizací ve smyslu
horního zákona. Žalovaný se dále zabýval tím, zda zde nejsou splněny podmínky pro zahájení
přezkumného řízení nebo obnovu řízení, přičemž uvedl, že tyto mimořádné opravné prostředky
nemohly být aplikovány pro marné uplynutí příslušných lhůt. Nemohl ani vydat nové rozhodnutí
pro nesplnění procesních podmínek. Ohledně procesního režimu pak uvedl, že postupoval podle
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť
to ukládá ustanovení §179 odst. 1 správního řádu. Ke stejnému závěru o nutnosti zamítnutí
odvolání společnosti AG Service s.r.o. by však musel dospět i v případě aplikace předchozí
procesněprávní úpravy.
[3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou ze dne 19. 11. 2013,
v níž namítala, že žalovaný nesprávně na daný případ aplikoval správní řád z roku 2004. Podle
jejího názoru totiž byla účastnicí již původního řízení v roce 1998, které nemohlo pravomocně
skončit, neboť prvostupňoné rozhodnutí jí nikdy nebylo doručeno. Lhůta k odvolání jí proto
nikdy nepočala plynout. Setrvala na stanovisku, že měla být účastníkem prvostupňového řízení,
neboť jím bylo rozhodnuto o jejích právech týkajících se dobývacích prostorů, které nabyla
na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995. Vydaná rozhodnutí jí tedy brání
v užívání dobývacího prostoru. Na tom nic nemění ani to, že v minulosti byla uzavřena smlouva
o převodu dobývacího prostoru mezi státním podnikem Kamenolom Hodkovičky a společností
TEKAZ, a to již dne 16. 8. 1994, neboť tato smlouva je podle názoru žalobkyně absolutně
neplatná, jelikož porušovala zákaz obsažený v ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Tato smlouva byla nadto uzavřena v rozporu
s rozhodnutím o privatizaci státního podniku Kamenolom Dobkovičky, přičemž ředitel státního
podniku tím spáchal trestný čin porušování závazných pravidel obchodního styku. Za absolutně
neplatnou žalobkyně považuje i smlouvu o převodu dobývacího prostoru Litochovice I.
č. 7/1070 na společnost KÁMEN Zbraslav a.s. ze dne 14. 9. 1998, protože tato smlouva byla
uzavřena bez předchozího pravomocného souhlasu obvodního báňského úřadu, který byl
dán až následně, což je v rozporu s kogentním ustanovením §27 odst. 7 horního zákona.
S ohledem na to, že neplatná je předchozí smlouva, na základě které organizace TEKAZ s.r.o.
nabyla dobývací prostor, nebyla tato organizace oprávněna iniciovat ani řízení v roce 1998.
Žalobkyně proto navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 3. 1. 2014, v němž zrekapituloval dosavadní
průběh řízení a setrval na stanovisku, že musel na věc aplikovat nový správní řád z roku 2004,
neboť prvostupňové správní řízení bylo pravomocně skončeno již v roce 1998. Účastnicí
uvedeného řízení nebyla žalobkyně, tudíž ani z tohoto důvodu nemohla podat odvolání. I kdyby
žalovaný postupoval podle předchozí právní úpravy, jak požaduje žalobkyně, musel by odvolání
rovněž zamítnout jako nepřípustné, případně opožděné. Žalovaný rovněž neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení, pro vydání nového rozhodnutí, nebo
pro povolení obnovy řízení. Žalovaný trval na tom, že společnost TEKAZ byla v roce 1998
oprávněna iniciovat řízení o převodu dobývacího prostoru, protože byla držitelem příslušných
oprávnění. Zdůraznil, že podle §27 odst. 7 horního zákona musí být pro platný převod
dobývacího prostoru splněny 3 podmínky, a to, že účastníci převodu jsou organizacemi ve smyslu
§5a horního zákona, že je dán souhlas obvodního báňského úřadu a že se převod
může uskutečnit jen na základě smlouvy uzavřené mezi držitelem a nabyvatelem dobývacího
prostoru. K převodu pak dochází až právní mocí předchozího souhlasu. Na skutečnosti,
že je soukromoprávní smlouva uzavřena před vlastním podáním návrhu na vyslovení
souhlasu s převodem dobývacího prostoru, žalovaný rovněž nespatřoval nic nezákonného.
Ke stejnému závěru ostatně dospěly i obecné soudy, např. Městský soud v Praze v rozsudku
sp. zn. 58 Cm 13/2011. V posuzované věci navíc společnost TEKAZ s.r.o. předložila
ke schválení pouze návrh smlouvy o převodu dobývacího prostoru. Žalobkyně nemohla být
účastníkem řízení v roce 1998 ani z toho důvodu, že kromě jiného nikdy nedisponovala
oprávněním dle §5 horního zákona, nebyla tedy organizací ve smyslu citovaného předpisu. Není
rovněž pravdou, že by předchozí převod v roce 1994 byl neplatný, neboť tuto otázku již obecné
soudy posoudily a dospěly k závěru, že tato smlouva byla platná. Policie trestní oznámení
žalobkyně odložila, neboť dospěla k závěru, že trestný čin nikdo nespáchal. Žalovaný proto
navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] V replice ze dne 19. 2. 2014 žalobkyně setrvala na stanovisku, že je stále držitelkou
dobývacího prostoru Litochovice I., tudíž vždy byla účastníkem správního řízení. Žalovaný
v duplice ze dne 21. 3. 2014 plně setrval na své předchozí argumentaci.
[6] Osoba zúčastněná na řízení KÁMEN Zbraslav a.s. ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2014
vyslovila přesvědčení, že prvostupňové rozhodnutí nabylo právní moci v září 1998, tudíž řízení
o převodu dobývacího prostoru bylo již tehdy pravomocně skončeno. Žalovaný proto musel
podle §179 správního řádu postupovat v nyní vedeném řízení podle tohoto procesního předpisu
z roku 2004. Dospěl rovněž ke správnému závěru, že odvolání podané až v roce 2013 bylo
opožděné. I kdyby byla aplikovatelná předchozí právní úprava, musel by žalovaný rovněž
odvolání zamítnout jako opožděné. Ztotožnila se se závěrem žalovaného, že žalobkyně nikdy
nebyla účastníkem správního řízení v roce 1998, protože nikdy nenabyla oprávnění
k předmětnému dobývacímu prostoru. Platnost smlouvy o převodu dobývacího prostoru
na organizaci TEKAZ s.r.o. byla nadto potvrzena i rozsudkem Okresního soudu v Chebu
sp. zn. 7 C 181/97. Není rovněž pravdou, že by se žalobkyně o vzniklé situaci dozvěděla
až v roce 2013, neboť již v roce 1999 se proti převodu dobývacího prostoru bránila. Ustanovení
§27 odst. 7 horního zákona osoba zúčastněná na řízení vyložila shodně se žalovaným, tedy
že není zakázáno uzavřít smlouvu o převodu dobývacího prostoru před vydáním předchozího
souhlasu. Vyslovila přesvědčení, že pokud by bylo snahám žalobkyně o zrušení rozhodnutí z roku
1998 vyhověno, došlo by k podstatnému zásahu do provozování kamenolomu v rozporu
s ochranou dobré víry osoby zúčastněné na řízení. Ostatně všechna řízení, jež žalobkyně
v mezidobí iniciovala, dospěla k závěru, že k převodu dobývacího prostoru došlo v souladu
se zákonem. Osoba zúčastněná na řízení proto navrhovala, aby soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
[7] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 A 182/2013 – 60,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předeslal, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto
o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného, proto se musel v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu zaměřit v mezích žalobních bodů pouze na to,
zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání. Soud se proto nejprve zabýval
tím, zda-li žalobkyně byla v roce 1998 účastníkem správního řízení o převodu dobývacího
prostoru. Dospěl k závěru, že ustanovení §28 horního zákona vymezující okruh účastníků
správního řízení dopadá i na řízení podle ustanovení §27 odst. 7 téhož předpisu, které však podle
mínění soudu nestanoví, že smlouva musí být uzavřena až poté, co byl vydán předchozí souhlas,
jak namítá žalobkyně. Účastníky tohoto řízení však mohli být jen převodce a nabyvatel
dobývacího prostoru. Žalobkyni, která se účasti na řízení domáhá z titulu tvrzeného „lepšího
práva“ k dobývacímu prostoru, by tak mohla svědčit pouze třetí část definice účastníka řízení,
podle které je účastníkem řízení i ten, kdo sám tvrdí, že mohou být rozhodnutím přímo dotčena
jeho práva a povinnosti, ale to pouze do doby, než se prokáže opak. Z povahy a obsahu
udělovaného souhlasu, který představuje pouze schvalovací akt, přitom podle soudu vyplývá,
že ve vztahu k třetím osobám (tedy těm, které nejsou účastníky převodu) přímo nezakládá, neruší
ani nemění žádná práva nebo povinnosti. K úpravě práv třetích osob totiž došlo již rozhodnutím
o stanovení dobývacího prostoru, přičemž přímý vliv na ně má až účinná soukromoprávní
smlouva o převodu dobývacích prostor. Soud rovněž připomněl, že nebylo úkolem báňského
úřadu provádět přezkum konkrétního právního jednání ve smyslu soukromého práva. Nebylo
tedy věcí správního orgánu ani zkoumat, zda převodce skutečně má oprávnění k předmětnému
dobývacímu prostoru, neboť jeho povinností bylo posoudit splnění podmínek veřejného práva
obsažených v horním zákoně. Pokud jde o tvrzení žalobkyně ohledně jejího „lepšího práva“
k dobývacímu prostoru, nemůže se jím zabývat správní orgán, ale obecný soud. Pokud tedy
správní orgán v roce 1998 nejednal s žalobkyní jako s účastníkem řízení, postupoval podle závěru
soudu v souladu se zákonem. Nad rámec výše uvedeného soud konstatoval, že nemohl přisvědčit
ani tvrzení žalobkyně o tom, že se o prvostupňovém rozhodnutí dozvěděla teprve v roce 2013,
neboť z jeho předchozí rozhodovací činnosti je mu známo, že se žalobkyně domáhala svého
oprávnění k dobývacímu prostoru již v roce 1999. Soud proto uzavřel, že prvostupňové
rozhodnutí nabylo právní moci v roce 1998, tudíž žalovaný postupoval správně, pokud
v nynějším řízení při vydání napadeného rozhodnutí aplikoval správní řád z roku 2004.
[8] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 A 182/2013 – 60, brojí kasační stížností ze dne
2. 11. 2015, v níž uplatňuje kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Trvá na tom, že předchozí
souhlas ve smyslu §27 odst. 7 horního zákona je zákonnou podmínkou platnosti smlouvy
o převodu dobývacích prostorů. Oprávnění k dobývání výhradního ložiska vzniká nabytím
dobývacích prostorů, neboť podle citovaného zákona je vznik tohoto oprávnění spojen
se stanovením, resp. držbou dobývacího prostoru. K převodu tohoto oprávnění je přitom nutný
předchozí souhlas obvodního báňského úřadu. Tento souhlas je proto dle závěru stěžovatelky
podmínkou platnosti právního úkonu – smlouvy o převodu dobývacího prostoru. Absence
předchozího pravomocného správního rozhodnutí – souhlasu – v době uzavření smlouvy
o převodu dobývacího prostoru tedy má za následek absolutní neplatnost takového právního
úkonu pro rozpor se zákonem. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí ani s tím, že účastníkem takového
správního řízení může být pouze převodce a nabyvatel, neboť tím je vyloučeno, aby mohl
být účastníkem řízení oprávněný držitel dobývacího prostoru, který není ani převodcem,
ani nabyvatelem. Příslušný obvodní báňský úřad přitom měl zkoumat, kdo je příslušným
držitelem dobývacího prostoru. Není tedy pravdou, že z povahy věci vyplývá, že vydáním
souhlasu nedošlo k zásahu do práv stěžovatelky, neboť hrozí, že báňský úřad bude považovat
za držitele dobývacích prostorů subjekt odlišný od skutečného držitele. Rozhodnutím
Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 17. 9. 1998 tedy bylo rozhodnuto o právech
stěžovatelky týkajících se dobývacího prostoru, který nabyla na základě smlouvy o prodeji
podniku ze dne 15. 1. 1995. Veškeré následné smluvní dispozice, které jsou s tímto závěrem
v rozporu, jsou podle stěžovatelky neplatné, zvláště když tyto smlouvy byly uzavřeny před tím,
než byl vydán příslušný souhlas obvodním báňským úřadem. Stěžovatelka proto navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v přípisu ze dne 16. 11. 2015, v němž podrobně
zrekapituloval průběh správního řízení. Žalovaný se plně ztotožnil s názorem krajského soudu,
že žaloba není důvodná, přičemž odkázal svou argumentaci uplatněnou v odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky týkající se platnosti, resp. neplatnosti předchozí
smlouvy o převodu dobývacího prostoru ze dne 16. 8. 1994 nemá podle jeho názoru žádný vztah
k zákonnosti a věcné správnosti napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že k převodu dobývacího
prostoru je nutný souhlas obvodního báňského úřadu, nikoli k vlastní smlouvě o tomto převodu.
V jeho praxi se nadto běžně vyskytuje situace, že nejdříve je uzavřena smlouva o převodu, teprve
následně je podána žádost o souhlas podle §27 odst. 7 horního zákona; k témuž závěru ostatně
dospívá i judikatura soudů. Zopakoval, že prvostupňové rozhodnutí nabylo právní moci v září
1998, tudíž odvolání stěžovatelky bylo podáno opožděně, navíc někým, kdo k tomu nebyl
oprávněn, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem správního řízení. Žalovaný rovněž setrval
na stanovisku, že stěžovatelka o vydání prvostupňového rozhodnutí věděla již v roce 1999, neboť
již tehdy se domáhala zrušení předchozího souhlasu k převodu dobývacího prostoru Litochovice
I z organizace TEKAZ s.r.o. na KÁMEN Zbraslav a.s. Stěžovatelka nadto nemohla
být účastníkem řízení o vydání souhlasu podle §27 odst. 7 horního zákona, neboť
v inkriminované době nesplňovala podmínky, které jsou kladeny na tzv. organizace dle horního
zákona. Pokud stěžovatelka dovozuje, že ani předchozí převody dobývacího prostoru nebyly
v souladu se zákonem, odkazuje žalovaný na rozhodnutí civilních soudů, které tuto argumentaci
vyvrátily. Žalovaný proto s ohledem na stávající situaci vyslovil přesvědčení, že jakékoli jiné jeho
rozhodnutí by podstatným způsobem zasáhlo do práv současné organizace držící předmětný
dobývací prostor.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení
§102 s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť
nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor.
[14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud musí na úvod konstatovat, že stěžovatelka svou žalobou napadla
rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání jako nepřípustné podle ustanovení
§92 správního řádu. V takovém případě se soudní přezkum musí omezit pouze na to,
zda zamítnutí odvolání pro nepřípustnost bylo v souladu se zákonem – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 – 111. Krajský soud
v souladu s touto judikaturou Nejvyššího správního soudu postupoval správně.
[16] Podle ustanovení §27 odst. 7 horního zákona „organizace může smluvně převést dobývací prostor
na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu; ustanovení §24 odst. 6 o tříleté lhůtě
pro požádání o povolení hornické činnosti zde platí obdobně. Převedení dobývacího prostoru, doložené stejnopisem
smlouvy, oznámí převádějící organizace obvodnímu báňskému úřadu.“
[17] Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný opatřil
rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 10. 1997, č. j. 7 C 181/97 – 49, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že smlouva ze dne 16. 8. 1994 o převodu dobývacího prostoru
Litochovice I, uzavřená mezi státním podnikem Kamenolomem Dobkovičky a organizací
TEKAZ s.r.o. je neplatná. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že majetek sloužící státnímu
podniku byl prodán stěžovatelce a ing. L . V. smlouvou ze dne 15. 1. 1995. Následně byla mezi
prodávajícím a kupujícími dne 1. 10. 1996 uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě byla
ponížena kupní cena s ohledem na to, že dosud nebyla převedena práva k dobývacímu prostoru
Litochovice I. K vlastní smlouvě o převodu dobývacího prostoru z roku 1994 soud uvedl, že
předmětem privatizace nemohou být výhradní ložiska. Uzavřením této smlouvy o převodu práva
k dobývacímu prostoru tedy nemohl být podle závěru soudu porušen §45 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb, podle kterého „podniky nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku sloužícího k
provozování jejich podnikatelské nebo jiné hospodářské činnosti, popř. sloužícího ke kulturním a sociálním
potřebám, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických
osob, ani tyto zakládat či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat. To neplatí při poskytování náhrad
podle zvláštních předpisů.“.
[18] Pokud stěžovatelka obsáhle argumentuje tím, že souhlas k převodu dobývacího prostoru
musel být vydán pouze před uzavřením vlastní smlouvy, odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 6. 2014, č. j. 4 As 40/2014 - 40, v němž bylo ke zcela totožné
argumentaci stěžovatelky uvedeno, že „pokud pak stěžovatel a žalobce b) oproti smluvenému závazku
zastávali názor, že řízení o vydání předchozího souhlasu mělo být zahájeno jimi a že smlouva ze dne 6. 4. 1995
je neplatná, protože byla uzavřena před vydáním předchozího souhlasu, nesleduje taková interpretace právních
norem a smluvních závazků zjevně oprávněné zájmy žalobců, ale jeví se spíše jako snaha o účelové využití určitých
formálních pochybení správních orgánů ve vzdálené minulosti a jako snaha obohatit se na úkor osoby zúčastněné
na řízení, která oprávnění k těžbě nabyla v dobré víře. V tomto kontextu není v této věci namístě aplikace závěrů
plynoucích z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3138/10 ze dne 7. 12. 2011, který omezil použitelnost
shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 25/2007.“
Ústavní stížnost proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2853/14.
[19] Nad rámec výše uvedeného musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že ustanovení §27
odst. 7 horního zákona se vztahuje k vlastnímu převodu dobývacího prostoru, nikoli ke smlouvě,
jak obsáhle dovozuje stěžovatelka. Obvodní báňský úřad tedy nevydává souhlas ke smlouvě
o převodu, která představuje v souladu se soukromoprávní doktrínou titul, na jehož základě
dochází ke změně práv a povinností dotčených účastníků. Obvodní báňský úřad tedy vydává
souhlas s vlastním převodem dobývacího prostoru, tj. zjednodušeně řečeno, kdo nadále bude
oprávněnou organizací ve smyslu horního zákona. Tento převod dobývacího prostoru podle
citovaného ustanovení sice může být pouze smluvní, avšak z toho nelze dovozovat, že musí být
stanovena přesná posloupnost v podobě souhlasu obvodního báňského úřadu, uzavření vlastní
smlouvy a převod dobývacího prostoru. Převod dobývacího prostoru mezi organizacemi sice
musí být v časové souvislosti na posledním místě, avšak to nijak nevylučuje, aby byla podána
žádost o vyslovení souhlasu s tímto převodem, jehož přílohou bude již uzavřená smlouva
o tomto převodu dobývacího prostoru, která bude na udělení tohoto souhlasu patřičným
způsobem navázána.
[20] Pokud stěžovatelka dovozuje, že byla účastníkem správního řízení v roce 1998 na základě
toho, že údajně byla skutečnou držitelkou dobývacího prostoru Litochovice I, nelze ani tomuto
tvrzení přisvědčit. Stěžovatelka totiž na podporu tohoto svého názoru nepředložila žádný
důkazní prostředek, který by prokazoval její oprávnění ve vztahu k předmětnému dobývacímu
prostoru. Z obsahu správního spisu naopak vyplývá, že se civilní soudy (viz. výše citovaný
rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 10. 1997, č. j. 7 C 181/97 – 49) otázkou, komu
náleží oprávnění k dobývacímu prostoru Litochovice I, zabývaly, přičemž dospěly k závěru,
že tento dobývací prostor nebyl součástí majetku státního podniku v roce 1995, kdy došlo k jeho
převodu na stěžovatelku. Nejvyšší správní soud přitom nevidí jakýkoli prostor k tomu,
aby se od těchto závěrů okresního soudu v projednávané věci odchýlil, zvláště když stěžovatelka
v tomto směru nic konkrétního neuvádí a nepředkládá zdejšímu soudu jiné důkazní prostředky,
jež by doložily, že byla v roce 1998 vlastníkem dobývacího prostoru, když nabývací titul v podobě
smlouvy z roku 1995, které se v tomto směru dovolává, nebyl okresním soudem shledán
způsobilým k tomu, aby převod dobývacího prostoru ze státního podniku Kamenolom
Dobkovičky na organizaci TEKAZ s.r.o. v roce 1994 byl shledán neplatným.
[21] Nejvyšší správní soud v tomto směru doplňuje, že správní soudnictví poskytuje podle
s. ř. s. ochranu subjektivním veřejným právům. Posouzení otázky vlastnictví či držby práva
je však ryze soukromoprávní otázkou, o níž nemají správní soudy pravomoc rozhodovat. Pokud
tedy stěžovatelka zastává názor, že je oprávněna držet či vlastnit dobývací prostor Litochovice I,
je nutné, aby svá práva uplatnila pořadem práva před civilními soudy. Správní řízení,
resp. případně navazující soudní řízení správní, není místem, kde je možné tyto soukromoprávní
spory řešit. Pokud by na argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud za dané skutkové
a právní situace přistoupil, zřejmě by tím zasáhl do dobré víry osoby zúčastněné na řízení, nadto
v řízení, které se týká zcela jiné otázky, a to zákonnosti a správnosti souhlasu s převodem
dobývacího prostoru. Správní řízení a ani navazující soudní řízení správní přitom nemá
nahrazovat civilní řízení a řešit soukromoprávní otázky nastolené v předmětné kauze; teprve
poté, co případně stěžovatelka uspěje s určovací žalobou, resp. s jinou žalobou, na jejichž základě
bude vysloveno, že je z hlediska soukromého práva oprávněným subjektem ve vztahu
k předmětnému dobývacímu prostoru, je možné vyřešit veřejnoprávní otázky podle horního
zákona. Není tedy možné postupovat opačným způsobem, jež zvolila stěžovatelka, tedy
prostřednictvím správního řízení podle horního zákona řešit soukromoprávní spory.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem k závěru, že nebyl naplněn tvrzený
důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení rovněž nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení, neboť takové právo by jí dle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. vzniklo pouze ve vztahu k těm
nákladům, které by jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu