ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.40.2014:38
sp. zn. 4 As 40/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní v právní věci žalobců:
a) A. G. Service, s. r. o., IČ: 47282550, se sídlem Chotešov 167, Vrbičany,
zast. JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem Washingtonova 25, Praha 1,
b) Ing. Libor Veselý, IČ: 16406532, s místem podnikání Michalovice 74, zast. Mgr. Radkem
Chocholou, advokátem, se sídlem Nad Rokoskou 10, Praha 8, proti žalovanému:
Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KÁMEN
Zbraslav, spol. s r. o., IČ: 45798222, se sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zast. JUDr. Pavlem
Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce a)
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 15 A 9/2012 - 130,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2011, č. j. SBS/34232/2011/ČBÚ-22, zamítl
odvolání žalobce a) proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě (dále též „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95, kterým byl udělen předchozí souhlas
(dále též „rozhodnutí o předchozím souhlasu“) k převodu dobývacích prostorů Dobkovičky
a Litochovice (dále též „dobývací prostory“) ze žalobců a) a b) na společnost ČEDIČ
Dobkovičky a. s. Žalovaný uvedl, že rozhodnutí o předchozím souhlasu vydal správní orgán
prvního stupně na základě žádosti organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. ze dne 18. 4. 1995.
Smlouva o převodu dobývacích prostorů uzavřená mezi předávajícími žalobci a) a b) a přijímající
organizací ČEDIČ Dobkovičky a. s. byla podepsána dne 6. 4. 1995. Smluvní strany v této
smlouvě ujednaly, že organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. oznámí převod dobývacích prostorů
správnímu orgánu prvního stupně. Pro platný převod dobývacího prostoru podle ustanovení §27
odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů, musely být dle
žalovaného splněny tři podmínky: převod se mohl uskutečnit pouze mezi organizacemi podle
ustanovení §5a horního zákona, k převodu byl třeba předchozí souhlas obvodního báňského
úřadu a převod se mohl uskutečnit jen na základě smlouvy mezi převádějící organizací
a nabyvatelem dobývacího prostoru; nebylo při tom relevantní, zdali byla nejprve uzavřena
smlouva a poté vydán předchozí souhlas nebo naopak. Uzavření smlouvy o převodu dobývacích
prostor před vydáním předchozího souhlasu s převodem dobývacích prostor bylo možné
hodnotit sice jako porušení §27 odst. 7 horního zákona, ale toto porušení nemělo vliv na smluvní
převod dobývacích prostorů. I kdyby vznikla pochybnost ohledně převodu dobývacích
prostorů, organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. je nabyla v dobré víře. Žalovaný dále poukázal
na skutečnost, že mezi podepsanými zástupci převádějícího byl za žalobce a) podepsán pan Miloš
Hojda, který byl rovněž podepsán pod plnou mocí udělenou právnímu zástupci k zastupování
v projednávaném odvolacím řízení. Navíc v době uzavírání smlouvy byl pan Miloš Hojda
statutárním orgánem žalobce a) a členem dozorčí rady organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s.
Žalovaný uvedl k námitce nedoručení rozhodnutí o předchozím souhlasu žalobci a),
že nejpozději sdělením ze dne 12. 3. 1998, č. j. 857/97, kterým správní orgán prvního stupně
vyřídil požadavek žalobce a) na potvrzení evidence dobývacích prostorů, musel žalobce a)
o převodu těchto dobývacích prostorů vědět. Žalobce a) byl informován i přípisem správního
orgánu prvního stupně ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, prostřednictvím advokátní kanceláře
JUDr. Ireny Wenzlové, která žalobce a) zastupovala. Rozhodnutí o předchozím souhlasu navíc
žalobce a) uvedl jako důkaz v žalobě ze dne 15. 3. 1999 podané Vrchnímu soudu v Praze.
Z uvedených skutečností vyplývá, že se žalobce a) seznámil s rozhodnutím o předchozím
souhlasu nejpozději v roce 1999; žalovaný poukázal i na dikci ustanovení §84 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se nemůže neoznámení
rozhodnutí dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. Žalovaný dospěl k závěru,
že rozhodnutí o předchozím souhlasu nabylo právní moci ke dni 20. 5. 1995, a proto proti němu
nešlo podat odvolání a uplynuly i subjektivní a objektivní lhůty všech řádných i mimořádných
opravných prostředků. Odvolací řízení bylo vedeno podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
protože odvolání bylo podáno dne 6. 11. 2006 za účinnosti tohoto zákona a tento názor
podporoval i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, č. j. 7 Ans 10/2010 - 105.
[2] Žalobci a) a b) žalobou podanou dne 31. 1. 2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem
brojili proti rozhodnutím žalovaného a správního orgánu prvního stupně, protože obě považovali
za rozporná se zákonem, a navrhovali zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalobci namítali,
že nepodali návrh na vydání rozhodnutí o předchozím souhlasu k převodu dobývacího prostoru,
správní orgán prvního stupně je neoslovil, aby se k převodu vyjádřili, a se žalobcem a) nejednal
jako s účastníkem správního řízení. Žalobcům dále nebylo uvedené rozhodnutí doručeno,
v důsledku čehož nemohlo nabýt právní moci. Navíc je toto rozhodnutí nicotné, protože bylo
vydáno dne 27. 4. 1995, tedy 21 dní po údajném uzavření smlouvy o převodu dobývacího
prostoru. Žalobci zároveň pochybovali o pravosti smlouvy a domnívali se, že úmyslem třetí
osoby bylo převést dobývací práva na společnost ČEDIČ Dobkovičky a. s. a tuto společnost
pak zlikvidovat v konkurzu; z podpisů pana Hojdy nelze ničeho dovozovat. Pokud správní orgán
zahájil z vlastního podnětu řízení, které lze zahájit jen na návrh účastníka řízení, překročil meze
stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základní práv a svobod. Rozhodnutí
žalovaného bylo navíc v rozporu s povahou věci a s metodickým pokynem žalovaného č. 1/1998,
podle kterého bylo řízení o předchozím souhlasu k převodu dobývacího prostoru ve smyslu
ustanovení §27 odst. 7 horního zákona zahajováno na žádost převodce dobývacího prostoru.
Žalovaný proto postupoval v rozporu se svou dosavadní praxí a v rozporu se zásadou právní
jistoty. Smlouva ze dne 6. 4. 1995 byla z důvodu absence předchozího souhlasu s převodem
dobývacích prostor neplatná pro rozpor se zákonem, protože ustanovení §27 odst. 7 horního
zákona předpokládalo existenci předchozího souhlasu před uzavřením smlouvy. Postup
žalovaného byl v rozporu i s existující judikaturou, která v případech, v nichž je úkon podmíněn
předchozím souhlasem správního orgánu, považovala existenci pravomocného rozhodnutí
o vydání předchozího souhlasu za podmínku platnosti takového úkonu. Žalobci dále uvedli,
že o odvolání nemělo být rozhodováno podle správního řádu, protože podle ustanovení §179
jmenovaného zákona bylo nutné pravomocně neskončená řízení dokončit podle
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní
řád“); nesprávný byl v této otázce i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 10. 2010, č. j. 7 Ans 10/2010 - 105, protože podnět k odstranění nečinnosti bylo třeba
považovat za samostatný úkon učiněný mimo rámec probíhajícího správního řízení. Rozhodnutí
o předchozím souhlasu nebylo podle §51 starého správního řádu žalobcům nikdy doručeno.
Jestliže toto rozhodnutí nebylo oznámeno doručením, nemohla ve smyslu ustanovení §54 odst. 2
starého správního řádu běžet ani lhůta pro podání odvolání. Vědomostí o existenci rozhodnutí
nešlo podle starého správního řádu překlenout jeho nedoručení, a proto mohl v takovém případě
účastník řízení podat odvolání prakticky kdykoli. Soudy pak měly při správné aplikaci starého
správního řádu dojít k závěru, že vydané rozhodnutí o předchozím souhlasu nenabylo právní
moci a nebylo na jeho základě možné platně převést dobývací prostory.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 15 A 9/2012 - 130,
odmítl žalobu žalobce b), zamítl žalobu žalobce a) a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud předně vycházel ze skutečnosti, že odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95, podal pouze
žalobce a) a žalobce b) byl jen dalším účastníkem řízení. Protože žalobce b) nevyčerpal v souladu
s §5 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vesprávním řízení řádné opravné prostředky, krajský soud jeho návrh odmítl. Ve vztahu
k žalobci a) pak posuzoval krajský soud doručení rozhodnutí o předchozím souhlasu. Krajský
soud dovodil z doručenky, ze které vyplývá, že bylo doručováno jen organizaci ČEDIČ
Dobkovičky a. s., a z příslušného referátu, že žalobci a) nebylo rozhodnutí o předchozím
souhlasu doručeno, ačkoli byl účastníkem řízení podle §14 odst. 1 starého správního
řádu. Otázku právní moci rozhodnutí o předchozím souhlasu pak krajský soud posuzoval
v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118, č. 1838/2009 Sb. NSS. Krajský soud dospěl k závěru, že v žalobě
žalobců a) a b), datované ke dni 15. 3. 1999 a podané k Vrchnímu soudu v Praze proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, a č. j. 482/99, bylo v příloze této žaloby uvedené
rozhodnutí. Protože nejpozději dne 15. 3. 1999 měl žalobce a) k dispozici jmenované rozhodnutí,
uplynula patnáctidenní lhůta pro podání odvolání podle §54 odst. 2 starého správního řádu dne
30. 3. 1999. Žalovaný proto správně odvolání jako opožděné podle §92 odst. 1 správního řádu
zamítl, neboť bylo podáno až v roce 2006. Žalovaný dále správně postupoval i v řízení
o odvolání žalobce, když postupoval podle správního řádu z roku 2004 a nikoliv podle starého
správního řádu, protože řízení před správním orgánem prvého stupně skončilo pravomocně před
nabytím účinnosti správního řádu z roku 2004.
[4] Žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností podanou u zdejšího soudu
dne 19. 2. 2014 proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014,
č. j. 15 A 9/2012-130, a navrhuje jeho zrušení z důvodu jeho nezákonnosti [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.] a vad řízení v řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatel
se předně neztotožňuje se závěrem krajského soudu ohledně fikce doručení rozhodnutí
o předchozím souhlasu nejpozději dne 15. 3 1999. Smlouva o převodu dobývacího prostoru
ze dne 6. 4. 1995 nemůže být podle názoru žalobce platná, protože se jedná o nafocený falsifikát.
Předseda představenstva společnosti ČEDIČ Dobkovičky a. s., Ing. Kačírek, tuto smlouvu totiž
nikdy nepodepsal. Smlouvu podepsala osoba, která k tomu nebyla zmocněna, a proto není možné
smlouvu brát v potaz. Stěžovatel proto vznáší otázku, zdali mohl takový návrh vůbec zahájit
správní řízení. Rozhodnutí o předchozím souhlasu nevycházelo z originálu smlouvy,
ale z nafoceného falsifikátu, rozhodnutí nebylo doručeno účastníkům řízení - chybí doručenka
o doručení rozhodnutí převodci, ve spisu nelze najít předchozí souhlas báňského úřadu, který
by předcházel uzavření smlouvy o převodu dobývacího prostoru, a předcházející správní řízení
nebylo správně zahájeno. Na daný případ nelze použít jmenovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 As 25/2007 - 118, protože stěžovatel neměl dostatečnou a účinnou šanci
se bránit. Stěžovatel k podpoření svého závěru dále uvádí, že fikci doručení nelze dovozovat
z procesního úkonu v jiné věci při zastoupení právním zástupcem, protože není jisté, zdali právní
zástupce stěžovatele o obsahu předchozího souhlasu dostatečně informoval. Platnost
napadeného předchozího souhlasu dále skončila ke dni 30. 9. 1995 a stěžovatel se mu ani
v případě jeho znalosti nemohl dostatečně a účinně bránit, protože je mohl považovat za
překonané. A nakonec společnosti ČEDIČ, Dobrovičky a. s. není nutné poskytovat ochranu
zachováním právní moci rozhodnutí, protože v době platnosti tohoto rozhodnutí neuzavřela
žádnou relevantní smlouvu o převodu dobývacího prostoru ve smyslu ustanovení §27 odst. 7
horního zákona; existující smlouvy jsou pouze falsifikáty. Stěžovatel dále podotýká, že rozhodnutí
o předchozím souhlasu nebylo oznámeno ani společnosti ČEDIČ Dobrovičky, a. s., protože
jí bylo doručováno do obce Velemín, ačkoli se její sídlo nachází na adrese Hudečkova 12,
Praha 4, a poštu přebrala nepověřená osoba - skladnice. Falzifikát smlouvy ze dne 6. 4. 1995
ve spojení s nesprávným doručováním svědčí o snaze přeregistrovat dobývací prostory
bez vědomí držitele i nabyvatele. Stěžovatel závěrem svého podání poukazuje na nález Ústavního
soudu I. ÚS 3138/10, podle něhož nelze považovat odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění
za opožděné, pokud nebylo rozhodnutí řádně doručeno.
[5] Žalovaný ve vyjádření ze dne 19. 3. 2013 ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí.
Prvně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 7. 12. 2011, č. j. SBS/34232/2011/ČBÚ-22, a vyjádření
k žalobě ze dne 23. 4. 2012, č. j. SBS/10979/2012/ČBÚ-33, a dále pak uvádí, že žaloba byla
podána proti uvedenému rozhodnutí a nikoli proti převodu dobývacích prostor. Otázky týkající
se platnosti smlouvy nemají žádný vztah k zákonnosti a správnosti rozhodnutí správních orgánů,
a proto jsou bezpředmětné; zároveň pro udělení předchozího souhlasu s převodem dobývacího
prostoru není požadováno předložení uzavřené smlouvy. Žalovaný dále nesouhlasí
se stěžovatelem v otázce určení odvolací lhůty rozhodnutí o předchozím souhlasu. Krajský soud
podle názoru žalovaného interpretoval fikci doručení ve prospěch stěžovatele, protože správní
orgán prvního stupně již sdělením ze dne 12. 3. 1998, č. j. 857/98, potvrdil stěžovatelovi evidenci
předmětných dobývacích prostorů ve prospěch ČEDIČ Dobrovičky, a. s. Stěžovatel byl dále
informován o vydaném rozhodnutí o předchozím souhlasu i přípisem žalovaného ze dne
16. 2. 1999, č. j. 453/99. Žalovaný má za to, že se stěžovatel nemůže dovolávat neoznámení
rozhodnutí o předchozím souhlasu, protože podle ustanovení §84 odst. 1 správního řádu stačí,
aby se osoba prokazatelně dozvěděla o vydání rozhodnutí a řešené otázce. Nejpozději doručením
výše uvedeného sdělení tak měl stěžovatel relevantní podklady pro podání odvolání. Žalovaný
dále poukazuje na personální propojení společností v době uzavírání smlouvy o převodu
dobývacích prostorů. Pan Miloš Hojda. byl statutárním orgánem stěžovatele a zároveň
členem dozorčí rady organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. Platnost smlouvy ze dne 6. 4. 1995
pak potvrzuje řada pravomocných soudních rozhodnutí: rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 4. 7. 2012, č. j. 58 Cm 13/2011 - 109, potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 18. 4. 2013, č. j. 15 Cmo 11/2013 - 156, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
1. 3. 2000, č. j. 35 Cm 238/99, potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001,
č. j. 13 Cmo/2000 - 53 (spisová značka je ve vyjádření neúplná, pozn. zdejšího soudu), usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2000, č. j. 7 A 26/99 - 44, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 286/2000. Jmenovaná soudní rozhodnutí potvrdila závěr, že není
rozhodné, zda je předchozí souhlas vydán před uzavřením smlouvy o převodu dobývacího
prostoru nebo následně. Otázka neplatnosti převodu předmětných dobývacích prostorů
na organizaci ČEDIČ Dobrovičky, a. s. je proto věcí rozhodnutou. Žalovaný dále uvádí,
že stěžovatel nemohl neobdržet rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z vlastní povahy
lomu stěžovatel musel vědět, že v dobývacích prostorech nedobývá a po převedení dobývacích
prostor těžila v daném místě organizace ČEDIČ Dobrovičky, a. s., a to podle dokumentace,
kterou mohla získat jen od stěžovatele na základě čl. II smlouvy ze dne 6. 4. 1995. Stěžovatel
se od nabytí právní moci rozhodnutí o předchozím souhlasu choval k předmětným dobývacím
prostorům zcela v souladu s tímto rozhodnutím a uzavřenou smlouvou, z čehož je patrné,
že se nepovažoval za jejich držitele. Účelovost výroků stěžovatele je patrná i ze skutečnosti,
že se stěžovatel odvoláními a následnými žalobami začal domáhat přezkumu rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně až po 11 letech. Žalovaný se dále domnívá, že stěžovatelem
uvedený nález Ústavního soudu nelze použít, neboť se týká vyvlastňovacího řízení, které zasahuje
toliko do práv jedné osoby. Oproti uvedenému případu by mohly být v nyní řešené věci dotčeny
oprávněné zájmy všech subjektů, které je nabyly v dobré víře. Závěrem žalovaný uvádí,
že stěžovatel nemůže napadat doručování organizaci ČEDIČ Dobrovičky, a. s., protože každý
může hájit jen svá práva a tato organizace nikdy doručení nezpochybňovala.
[6] Osoba zúčastněná na řízení (současný držitel práv k dobývacímu prostoru) se ve vyjádření
ze dne 21. 3. 2014 plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné. Uvedla, že zatímco meritorní projednání věci přísluší správnímu
orgánu, úkolem správního soudu je přezkoumat zákonnost tohoto postupu. Podle rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 26/99 - 44 byly dobývací prostory Dobkovičky a Litochovice
řádně převedeny smlouvou ze dne 6. 4. 1995 na společnost ČEDIČ Dobkovičky a. s., a proto
je otázka převodu věcí rozhodnutou, proti níž jsou další výpady stěžovatele neopodstatněné.
Stěžovatel v kasační stížnosti nerozporuje, že se o existenci předchozího souhlasu dozvěděl,
ale pouze namítá, že se nemusel seznámit s jeho obsahem. Stěžovatel ale sám ono rozhodnutí
přiložil ke svému podání ze dne 15. 3. 1999 zaslanému Vrchnímu soudu v Praze. Otázka obsahu
rozhodnutí o předchozím souhlasu s převodem dobývacích prostor byla a je pro stěžovatele
natolik zásadní, že je vyloučeno, aby stěžovatel věděl o existenci rozhodnutí a neseznámil
se s ním i obsahově. Zároveň nemůže být ovlivněna lhůta pro podání odvolání, pokud
se stěžovatel mohl s rozhodnutím seznámit, ale vědomě by tak neučinil. Stěžovatel se měl starat
o svá práva bezprostředně poté, co se o rozhodnutí dozvěděl. Otázka zachování právní moci
rozhodnutí k ochraně organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s., je pak bezpředmětná, protože
uvedený převod je věcí pravomocně rozsouzenou (viz výše citovaná soudní rozhodnutí). Osoba
zúčastněná na řízení dále považuje za nemožné, aby v jednom správním řízení nebylo řádně
doručeno žádnému z účastníků řízení. Nález citovaný stěžovatelem není v tomto případě
použitelný, protože jeho podmínkou je neexistence účastníků řízení, jejichž práva by byla
předmětným rozhodnutím dotčena. Přijetím odvolání v tomto případě by byla naopak narušena
právní jistota a dobrá víra širokého okruh subjektů v čele s osobou zúčastněnou na řízení. Osoba
zúčastněná na řízení považuje tvrzení stěžovatele, že se nemohl seznámit s obsahem rozhodnutí,
za zcela účelová. Rozhodnutí se muselo nacházet v právní sféře stěžovatele ve chvíli,
kdy je přiložil ke svému podání Vrchnímu soudu v Praze ze dne 15. 3. 1999, a proto odvolání
ze dne 4. 12. 2006 je nutné posoudit jako opožděné.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Při posouzení předloženého případu vycházel zdejší soud z následujících skutečností
zaznamenaných ve správním spisu:
[10] Ve smlouvě ze dne 6. 4. 1995 se stěžovatel se žalobcem b) a s organizací ČEDIČ
Dobkovičky a. s. dohodli na převodu dobývacích prostor Litochovice a Dobkovičky. Podle
čl. V se organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. zavázala k oznámení převodu dobývacího prostoru
správnímu orgánu prvního stupně v souladu s §27 odst. 7 horního zákona.
[11] Rozhodnutím ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95, správní orgán prvního stupně udělil
předchozí souhlas k převodu dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice na organizaci
ČEDIČ Dobkovičky a. s.; přiloženém spise se nalézá pouze doručenka dokládající doručení
rozhodnutí dne 4. 5. 1995 jmenované organizaci, dle doložky vyznačené na rozhodnutí nabylo
právní moci dne 20. 5. 1995.
[12] V podání ze dne 18. 12. 1998 navrhla právní zástupkyně stěžovatele a žalobce b)
správnímu orgánu prvního stupně vydání předchozího souhlasu k převodu dobývacích prostorů
Dobkovičky, Litochovice a Litochovice I. na organizaci TARMAC SEVEROKÁMEN a. s.
V textu podání popisovala uzavření smlouvy s organizací ČEDIČ Dobkovičky a. s., na kterou
chtěli žalobci v minulosti převést dobývací prostory Dobkovičky a Litochovice. Protože ale nebyl
udělen předchozí souhlas ve smyslu §27 odst. 7 horního zákona, považovali stěžovatel a žalobce
b) uvedenou smlouvu za absolutně neplatnou. Oba proto považovali sebe bez ohledu na stav
zápisu v příslušné evidenci vedené Obvodním báňským úřadem Most za jedinou organizaci
oprávněnou těžit v uvedeném dobývacím prostoru. Opačný právní názor, který by hodnotil
uvedený předchozí souhlas jako odkládací podmínku účinnosti smlouvy o převodu dobývacích
prostor, považovali stěžovatel a žalobce b) za nesprávný.
[13] Ve vyjádření ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, žalovaný uvedl, že nemohlo být vyhověno
požadavku ze dne 18. 12. 1998 na vydání předchozího souhlasu k převodu dobývacích prostorů
Dobkovičky a Litochovice, protože stěžovatel a žalobce b) nemají hmotněprávní vztah k tomuto
předmětu řízení. Žalovaný stěžovateli a žalobci b) oznámil, že převedli tyto prostory na organizaci
ČEDIČ Dobkovičky a. s. smlouvou ze dne 6. 4. 1995 a rozhodnutí o předchozím souhlasu
pro tento převod vydané dne 27. 4. 1995 nabylo právní moci dne 20. 5. 1995.
[14] V žalobě ze dne 15. 3. 1999 podané stěžovatelem a žalobcem b) k Vrchnímu soudu
v Praze proti rozhodnutí žalovaného navrhla právní zástupkyně žalobců provedení důkazu
rozhodnutím o předchozím souhlasu, které bylo k žalobě přiloženo.
[15] V odvolání ze dne 6. 11. 2006 proti rozhodnutí o předchozím souhlasu stěžovatel uvedl,
že podává odvolání, protože v řízení o vydání rozhodnutí o předchozím souhlasu k převodu
dobývacích prostor, nebyl účastníkem řízení a rozhodnutí mu nebylo doručeno.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel předně uvádí, že mu rozhodnutí o předchozím souhlasu, nebylo doručeno,
což dokládá absencí doručenky. Rozhodnutí z toho důvodu nenabylo právní moci.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že uvedené rozhodnutí
nebylo zřejmě stěžovateli po jeho vydání přímo doručeno; ve spise chybí příslušná doručenka
a napovídá tomu i skutečnost, že stěžovatel nebyl v řízení o předchozím souhlasu uveden
v záhlaví vydaného rozhodnutí jako účastník řízení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 starého
správního řádu. Meritem sporu je proto posouzení otázky, zdali měl stěžovatel možnost
se seznámit s uvedeným rozhodnutím a, případně, kdy se tomu tak stalo.
[19] Otázkou právní moci nedoručených rozhodnutí a opomenutých účastníků
se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118, č. 1838/2009 Sb. NSS (toto a všechna další rozhodnutí zdejšího soudu
jsou dostupná na: www.nssoud.cz), v němž dospěl k závěru, který použil i krajský soud,
že „[z] práva nelze dovodit, že účinky rozhodnutí vydaného veřejnou mocí (a tedy vznik subjektivních práv
a povinností) mohou jen pouhým během času nastat vůči tomu, kdo v rozporu se zákonem nemohl vykonávat
práva účastníka v řízení, v němž takové rozhodnutí bylo vydáno, neznal obsah rozhodnutí, nemohl se procesu
účastnit a nemohl se proti jeho vydání bránit prostředky, které mu procesní předpis umožňuje“. Naopak pokud
se měl možnost opominutý účastník řízení s rozhodnutím fakticky nebo prostřednictvím třetí
osoby seznámit, právní moc rozhodnutí nastává běžným uplynutím odvolací lhůty od okamžiku,
kdy se opomenutý účastník s existencí a obsahem předmětného rozhodnutí nepochybně seznámil
(fikce doručení).
[20] Uvedený závěr doplňuje i nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011,
sp. zn. I ÚS 2849/07, podle kterého „[d]oručování správních rozhodnutí v rozhodné době bylo upraveno
v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zejm. v jeho ustanoveních §24, 25 a - co se týče
oznámení rozhodnutí - v §51. Tato úprava ani výslovně nestanovovala, že průkazem doručení písemnosti
je doručenka, natož že doručenka může být jediným způsobem, jímž lze řádné doručení prokázat. Doručenka
je samozřejmě obvyklým důkazním prostředkem a některé procesní předpisy jí navíc mnohdy přiznávají důkazní
sílu veřejné listiny, popř. s ní spojují domněnku pravdivosti jejího obsahu. Doručenka však není jediným
důkazním prostředkem, jímž by mohla být okolnost řádného doručení prokazována; to platí nejen pro starý
správní řád, jenž doručenku neupravoval, ale obecně pro jakýkoliv předpis, bez ohledu na to, zda v něm
doručenka a její důkazní síla je upravena, či nikoliv. Jestliže tedy údaje na doručence v souzené věci nemohou vést
spolehlivě k závěru, zda rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 7. 1995 bylo doručeno státnímu podniku
Automatizace železniční dopravy či nikoliv, je nutno učinit ohledně této skutečnosti další šetření.“
[21] Stěžovatel nesouhlasí s použití fikce doručení ve smyslu citovaného rozhodnutí zdejšího
soudu a namítá, že fikci doručení nelze dovozovat z procesního úkonu v jiné věci, protože není
jisté, zdali právní zástupce dostatečně informoval stěžovatele o obsahu předchozího souhlasu.
Za druhé byl předchozí souhlas omezen platností do 30. 9. 1995, a tak ho stěžovatel mohl
považovat za překonaný, protože před 30. 9. 1995 nebyla uzavřena žádná smlouva o převodu
předmětných dobývacích prostorů. Závěrem stěžovatel uvádí, že není nutné chránit organizaci
ČEDIČ Dobkovičky a. s. zachováním právní moci rozhodnutí o předchozím souhlasu, protože
jmenovaná organizace nepodepsala v době platnosti uvedeného rozhodnutí žádnou relevantní
smlouvu o převodu dobývacího prostoru.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám.
[23] Stěžovatel si předně v návrhu na vydání předchozího souhlasu ze dne 18. 12. 1998
(bod 12) nebyl zcela jist svým postavením držitele dobývacího prostoru Dobkovičky
a Litochovice, protože se v textu tohoto podání vymezoval proti možnému právnímu názoru,
který by vedl k platnosti smlouvy ze dne 6. 4. 1995 uzavřené s organizací ČEDIČ Dobkovičky
a. s. (srov. výše bod 10), přestože byla uzavřena před vydáním předchozího souhlasu (bod 11).
Stěžovatel byl posléze uvědomen podáním ze dne 16. 2. 1999 o aktuálním právním stavu
dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice a o rozhodnutí o předchozím souhlasu správního
orgánu prvního stupně ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95 (bod 13). A nakonec v žalobě ze dne
15. 3. 1999 použil stěžovatel přímo jmenované rozhodnutí jako důkazní prostředek v řízení před
Vrchním soudem v Praze (bod 14).
[24] Ačkoli stěžovatel tvrdí, že ho jeho právní zástupkyně nemusela seznámit s rozhodnutím
o předchozím souhlasu, svoje tvrzení nepodložil žádnými důkazy ve smyslu ustanovení §120
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Pokud se stěžovatel z podání žalovaného (bod 13) dozvěděl
o účincích rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95,
o kterých údajně nevěděl, je účelovým tvrzením, že ho jeho právní zástupkyně s uvedeným
rozhodnutím nemusela seznámit. Advokáti jsou vázáni obecnými povinnostmi podle ustanovení
§16 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, které jim ukládají
plnit úkoly při právním zastupování se ctí a odborností odpovídající jejich stavu. Mezi uvedené
povinnosti zcela jistě patří i informování klienta o obsahu podání a aktuálním stavu řešeného
případu. Předmětné rozhodnutí právní zástupkyně stěžovatele navíc přiložila jako důkazní
prostředek k žalobě (bod 14) a nepřímo lze dovodit jeho znalost i z argumentace v návrhu
na vydání předchozího souhlasu k převodu dobývacích prostorů na organizaci TARMAC
SEVEROKÁMEN a. s. (bod 12). Nejvyšší správní soud proto uvedené tvrzení považuje
za hypotetickou konstrukci, která se nezakládá na realitě. Jednání zástupce je navíc přičitatelné
přímo zastoupenému (srov. §436 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, shodně §22
odst. 1 nyní již zrušeného avšak v rozhodné době účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník).
[25] Nejvyšší správní soud má proto z výše uvedeného za prokázané, že stěžovatel znal
nejpozději ke dni 15. 3. 1999 obsah rozhodnutí o předchozím souhlasu ze dne 27. 4. 1995,
č. j. 1395/95, respektive měl ve své dispozici písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí. Přestože
správní orgán prvního stupně pochybil, když nedoručil uvedené rozhodnutí stěžovateli a žalobci
b), rozhodnutí se později dostalo, jak bylo uvedeno, do správní sféry stěžovatele a nejpozději dne
30. 3. 1999 marně uběhla odvolací lhůta. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru,
že stěžovatel podal opožděné odvolání (bod 15), které žalovaný napadeným rozhodnutím musel
zamítnout podle §92 správního řádu z roku 2004. Při určování právní moci předmětného
rozhodnutí stanovil krajský soud fikci doručení ve prospěch stěžovatele, protože zvolil za termín
doručení nejzazší den, kdy bylo rozhodnutí již prokazatelně v právní sféře stěžovatele.
A to navzdory tomu, že okolnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel zřejmě znal obsah rozhodnutí
již dříve a z této znalosti mohl vycházet (bod 12).
[26] Dalšími námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože nemají
vliv na posouzení otázky doručení respektive nabytí právní moci rozhodnutí o předchozím
souhlasu. Jejich vypořádání by totiž bylo vzhledem k výše uvedenému nadbytečné.
[27] Obiter dictum zdejší soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb. ÚS, podle kterého „[j]azykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti,
smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“. Stěžovatel a žalobce b)
uzavřeli s organizací ČEDIČ Dobkovičky a. s. dne 6. 4. 1995 platně smlouvu o převodu
dobývacího prostoru (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2012,
č. j. 58 Cm 13/2011 - 109). Organizace ČEDIČ Dobkovičky a. s. byla v čl. 5 smlouvy výslovně
zavázána k oznámení převodu Obvodnímu báňskému úřadu v Mostě (bod 10). Pokud
pak stěžovatel a žalobce b) oproti smluvenému závazku zastávali názor, že řízení o vydání
předchozího souhlasu mělo být zahájeno jimi a že smlouva ze dne 6. 4. 1995 je neplatná, protože
byla uzavřena před vydáním předchozího souhlasu, nesleduje taková interpretace právních norem
a smluvních závazků zjevně oprávněné zájmy žalobců, ale jeví se spíše jako snaha o účelové
využití určitých formálních pochybení správních orgánů ve vzdálené minulosti a jako snaha
obohatit se na úkor osoby zúčastněné na řízení, která oprávnění k těžbě nabyla v dobré víře.
V tomto kontextu není v této věci namístě aplikace závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I.ÚS 3138/10 ze dne 7. 12. 2011, který omezil použitelnost shora citovaného rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 25/2007.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že Krajský soud
v Ústí nad Labem správně rozhodl, když žalobu ve vztahu ke stěžovatelovi zamítl; jeho
rozhodnutí je rovněž dostatečně a jasně odůvodněno. Jelikož nebyl naplněn žádný z důvodů
pro podání kasační stížnosti podle ustanovení §103 s. ř. s., zdejší soud podanou kasační stížnost
zamítl.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch a žalovanému nevnikly žádné náklady řízení
nad rámec běžné administrativní činnosti. Proto zdejší soud žádnému z účastníků náklady
nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení v souladu s §60
odst. 5 s. ř. s., neboť soud jí žádnou povinnost neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního
zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu