ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.257.2017:82
sp. zn. 4 As 257/2017 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: DETOA Albrechtice s.r.o.,
IČ: 49100866, se sídlem Jiřetín pod Bukovou 6, zast. JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M.,
advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti žalované: Státní energetická
inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, proti rozhodnutí žalované
ze dne 17. 6. 2014, č. j. 051101813/461/14/90.220/Kr, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 5 A 118/2014 - 93,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 5 A 118/2014 - 93,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústřední inspektorát, ze dne 17. 6. 2014,
č. j. 051101813/461/14/90.220/Kr, se zrušuje a věc se vrací žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
34.037 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 13.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Liberecký kraj, rozhodnutím ze dne
2. 4. 2014, č. j. 051101813/464/14/51.104, uložila žalobci pokutu ve výši 237.600 Kč za spáchání
správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kterého
se měl žalobce dopustit tím, že v roce 2012 neoprávněně uplatnil výkupní cenu elektřiny ze svojí
fotovoltaické elektrárny (dále též „FVE DETOA“) ve výši 12.650 Kč/MWh, ačkoliv měl správně
fakturovat výkupní cenu ve výši 6.020 Kč/MWh, jelikož uplatňoval výkupní ceny platné
pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010,
avšak předmětná elektrárna byla uvedena do provozu až v roce 2011. Tím získal neoprávněný
prospěch ve výši 237.580,71 Kč, včetně DPH, za dodané množství elektřiny ve výši 50,917 MWh.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím uvedeným
v záhlaví zamítla.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobce
namítal, že ke spáchání správního deliktu nedošlo, neboť jeho elektrárna byla uvedena
do provozu v roce 2010. Žalobce splnil všechny podmínky Cenového rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 (dále jen „cenové rozhodnutí č. 4/2009“),
aby jeho elektrárna byla považována za uvedenou do provozu v roce 2010. Podle žalobce
je ze všech důkazů zřejmé, že se tak stalo dne 29. 12. 2010. V ten den byla elektrárna připojena
a započala fakticky dodávat elektřinu do sítě.
[3] Žalobce dále namítal, že měl být uplatněn §17 odst. 1 zákona o cenách, podle kterého
právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které
bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobce byl v procesu
zprovoznění elektrárny a uzavírání smluv zcela odkázán na provozovatele distribuční soustavy
a do zasílaných návrhů smluv nemohl nijak zasahovat. Pokud tedy provozovatel distribuční
soustavy identifikoval jeho elektrárnu jako zprovozněnou v roce 2010, tak žalobce byl v dobré
víře, že tomu tak skutečně je. Sám Energetický regulační úřadu (ERÚ) na svých internetových
stránkách zveřejnil dokument ze dne 27. 10. 2010, podle kterého se okamžikem uvedení
fotovoltaické elektrárny do provozu rozumí pozdější z termínů získání účinné licence na výrobu
elektřiny nebo data paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, které se dokumentuje
vystavením protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu
s distribuční soustavou.
[4] Městský soud žalobu zamítl. Shledal, že pro určení okamžiku uvedení elektrárny
žalobce do provozu je rozhodné cenové rozhodnutí č. 4/2009, které bylo účinné od 1. 1. 2010
do 31. 12. 2010. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 se u nově zřizované výrobny
elektřiny nebo zdroje uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu
s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět
a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen.
Zároveň podle bodu 1.2 tohoto cenového rozhodnutí „výkupní ceny se uplatňují za elektřinu
naměřenou a dodanou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě provozovatele distribuční soustavy
nebo provozovatele přenosové soustavy“.
[5] Z těchto ustanovení jsou podle městského soudu zřejmé dvě podmínky, které žalobce
v roce 2010 nesplnil. Za prvé, jím dodaná elektřina nemohla být naměřena, neboť elektroměr
byl osazen až 19. 1. 2011. Za druhé, žalobce žádnou podporu formou výkupních cen v roce 2010
neuplatňoval. Tu uplatňoval až od 19. 1. 2011, jak je zřejmé i z jím vystavené faktury za leden
2011. Jeho elektrárnu nelze tedy již z tohoto důvodu považovat za uvedenou do provozu
ve smyslu výše zmíněných ustanovení cenového rozhodnutí.
[6] Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, podle kterého předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny
elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010
cenovým rozhodnutím č. 4/2009 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu
s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky prováděny toliko protiprávně,
tj. bezesmluvně a bez připojení k dodávkám provedeného provozovatelem distribuční soustavy.
[7] Podle městského soudu na tomto závěru nic nemění poukaz žalobce na dokument ERÚ
ze dne 27. 10. 2010, ze kterého má vyplývat, že dnem uvedení do provozu je připojení
výrobny k distribuční soustavě, které se dokumentuje vystavením protokolu o splnění
technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou. Podle
městského soudu tento výklad předpisu provedený ERÚ není pro soudy závazný a městský soud
se s ním neztotožnil. Navíc v dané věci ERÚ ani není kompetentním orgánem. Kompetentním
orgánem pro kontrolu cenových předpisů, o nějž v nyní posuzované věci jde, je v souladu s §3
odst. 3 a 4 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, Státní
energetická inspekce, s jejímž posouzením se městský soud ztotožnil. Stanovisko ze dne
27. 10. 2010 nemohlo podle městského soudu založit legitimní očekávání žalobce.
[8] Legitimní očekávání žalobce nemohlo potom založit ani rozhodnutí žalované ze dne
22. 4. 2014, č. j. 052105513/302/14/90.220/Ve, kde bylo ve skutkově obdobné věci rozhodnuto
tak, jak se domáhá žalobce. Podle soudu však toto rozhodnutí nemohlo založit legitimní
očekávání žalobce v roce 2012. Legitimní očekávání by mohlo být založeno pouze ustálenou
správní praxí. Jedno rozhodnutí však netvoří správní praxi. Stejně tak nebylo založeno legitimní
očekávání žalobce jako chráněné majetkové právo.
[9] Městský soud rovněž neshledal pro posouzení věci relevantním přechodné ustanovení
zákona č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie, které upravovalo připojování zdrojů do distribuční soustavy
v roce 2011. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že došlo ke zproštění jeho odpovědnosti
podle §17 odst. 1 zákona o cenách. Žalobce se nemůže zbavit odpovědnosti tím, že proces
připojování a uvedení elektrárny do provozu se děl zcela pod taktovkou jiného soukromého
subjektu. Žalobce totiž musel vědět, kdy začal do distribuční sítě dodávat elektřinu, a mohl tedy
dojít k závěru, kdy byly splněny podmínky cenového rozhodnutí č. 4/2009 pro uvedení jeho
elektrárny do provozu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
[11] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně interpretoval bod 1.9 cenového rozhodnutí
č. 4/2009. Slovní spojení „při uplatnění podpory formou výkupních cen“ a "při uplatnění podpory formou
zelených bonusů“ užitá v tomto ustanovení jsou hypotézami, které stanoví, v jakých případech
se mají uvedeným ustanovením stanovené podmínky (dispozice) uplatnit. Zatímco tedy v případě,
kdy výrobce bude uplatňovat nárok na podporu formou výkupních cen, bude dnem uvedení
výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět
elektřinu a dodávat ji do elektrizační soustavy, v případě zvolení podpory formou zelených
bonusů bude dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí
na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu (tzn. nikoliv i dodávat do elektrizační soustavy). Uvedená
slovní spojení označená kurzívou (hypotézy) tedy stanoví, kdy bude k uvedení výrobny elektřiny
do provozu postačovat jen získání licence a zahájení výroby (v případě podpory formou zelených
bonusů) a kdy se pro uvedení výrobny elektřiny do provozu bude vyžadovat splnění ještě další
podmínky - zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy (v případě podpory formou
výkupních cen).
[12] Předpokladem zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy je z povahy věci
existence vyrobené elektřiny. K zahájení dodávky elektřiny do elektrizační soustavy pak dojde
v okamžiku, kdy elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny poprvé „proteče“ předávacím místem
z výrobny elektřiny do přenosové soustavy nebo do distribuční soustavy. Musí k tomu ovšem
dojít v souladu s platnými právními předpisy, neboť neoprávněná dodávka do elektrizační
soustavy je zákonem výslovně zakázána (§52 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického
zákona). K první dodávce elektřiny do elektrizační soustavy docházelo již v rámci procesu
tzv. prvního paralelního připojení, jehož smyslem bylo odzkoušet možnost provozování výrobny
paralelně s distribuční soustavou a zjistit, zda má výrobna správně nastaveny ochrany
a zda její provoz negativně neovlivňuje provoz distribuční soustavy a jiné odběratele
či výrobce. Nedílnou součástí procesu prvního paralelního připojení byla i realizace první
dodávky elektřiny do soustavy. Bez ní by tento proces nemohl být po technické stránce úspěšně
dokončen. Pokud tedy došlo k prvnímu paralelnímu připojení FVE DETOA s distribuční
soustavou v roce 2010, musela být FVE DETOA uvedena do provozu v roce 2010.
[13] Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením výkladového stanoviska ERÚ ze dne
27. 10. 2010 provedeného městským soudem. Předmětné stanovisko představuje autentickou
interpretaci cenového rozhodnutí č. 4/2009, jehož je ERÚ autorem. Podle stěžovatele stanovisko
ERÚ ve spojení s cenovým rozhodnutím č. 4/2009 vyvolalo legitimní očekávání stěžovatele
ohledně splnění podmínek uvedení elektrárny do provozu. Stěžovatel také odkazuje
na svoji dobrou víru, jelikož není zřejmé, z čeho by se dala dovozovat zaviněná nevědomost
stěžovatele o tom, jaké výkupní ceny má správně účtovat, pokud jeho postup nebyl ve zřejmém
rozporu s právními předpisy a naopak byl v souladu se stanoviskem ERÚ ze dne 27. 10. 2010.
[14] Pokud jde o rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2014, č. j. 052105513/302/14/90.220/Ve,
ve kterém žalovaná ve skutkově obdobném případě dospěla k jinému závěru než v případě
stěžovatele, městský soud se nevypořádal s námitkou, že tímto postupem došlo k porušení §2
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatel souhlasí s městským soudem,
že rozhodnutí z roku 2014 nemohlo založit legitimní očekávání stěžovatele v roce 2012.
Ani tímto argumentem ale městský soud neřeší podstatu problému, kterým je porušení §2 odst. 4
správního řádu.
[15] Stěžovatel také namítá nepřiléhavost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, na posuzovaný případ. Rozsudek Nejvyššího soudu vychází
z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v případě stěžovatele. K prvnímu paralelnímu
připojení v případě posuzovaném Nejvyšším soudem došlo až v roce 2011. To má za následek,
že k výrobě a legální dodávce elektřiny do distribuční soustavy v roce 2010 v uvedeném případě
vůbec nedošlo. Podle Nejvyššího soudu lze legální dodávku elektřiny provést pouze na základě
smlouvy. Legální dodávka elektřiny je však realizována i v rámci prvního paralelného připojení.
[16] Stěžovatel odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 2 As 151/2017 - 29, podle kterého v případě bioplynové stanice „rozhodným kritériem pro určení
tarifu vyplácené podpory - zeleného bonusu - (§3 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů) je schopnost bioplynové stanice vyrábět elektřinu z bioplynu jako obnovitelného zdroje
energie.“ Není přitom důvod, aby se stejný princip neuplatňoval i v případě podpory formou
výkupních cen.
[17] V souvislosti se zrušením podpory pro výrobny nepřipojené do elektrizační soustavy
ČR bylo novelou zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie provedenou zákonem
č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých, stanoveno, že „připojí-li výrobce elektřiny
ze zdroje nepřipojeného do přenosové nebo distribuční soustavy uvedeného do provozu přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona takový zdroj do přenosové nebo distribuční soustavy do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, právo na podporu podle dosavadních předpisů zůstává zachováno. Pro účely stanovení podpory se takový
zdroj považuje za zdroj uvedený do provozu dnem, kdy došlo k jeho připojení k přenosové nebo k distribuční
soustavě.“ Na úrovni zákona tak bylo výslovně stanoveno, že dnem uvedení do provozu se rozumí
den, kdy dojde k připojení k distribuční soustavě (nebo přenosové soustavě). Uvedená novela
tak rovněž vyvrací závěry městského soudu o okamžiku uvedení výrobny do provozu vycházející
z jím provedeného výkladu.
[18] Stěžovatel dále namítá, že rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované jsou
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Podle stěžovatele z rozhodnutí
žalované ani z rozsudku městského soudu nelze zjistit, jak žalovaná a městský soud k závěru,
že FVE DETOA byla uvedena do provozu až v roce 2011, dospěly, resp. na základě kterého
právního předpisu takový závěr učinily.
[19] Stěžovatel nakonec namítá, že došlo k naplnění §17 odst. 1 zákona o cenách, podle
kterého právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí,
které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.
[20] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v dostatečné míře a prokazatelně
v rámci vedeného řízení odůvodnila výklad pojmu „uvedení výrobny do provozu“. K tomuto výkladu
se vyjadřovala jak v průběhu vedeného správního řízení, tak i v rámci soudního řízení, přičemž
jejímu názoru přisvědčil i městský soud v napadeném rozsudku. Žalovaná proto opakuje,
že pro splnění podmínek pro uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu by musel stěžovatel
„vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen“.
Předpokladem splnění těchto podmínek, a tím i pro stanovení termínu uvedení FVE do provozu
je podle žalované osazení výrobny elektřiny měřicím zařízením, přičemž měřicí zařízení
nedělitelně souvisí s výrobou a především s dodávkou vyrobené elektřiny do distribuční soustavy.
Pokud není instalováno měřící zařízení, nejedná se o legální dodávku [viz §52 odst. 1 písm. b)
energetického zákona].
[21] Žalovaná opakuje, že se nedomnívá, že by na základě domněnek stěžovatele mohlo
vzniknout legitimní očekávání, jelikož už z jeho dřívější argumentace bylo evidentní,
že si byl vědom definice okamžiku uvedení FVE do provozu, resp. toho, jaké jsou podmínky
pro uvedení FVE do provozu. K tzv. výkladovému stanovisku ERÚ ze dne 27. 10. 2010 žalovaná
doplňuje, že se v daném případě nejedná o výkladové stanovisko, neboť v roce 2010 ERÚ
k jeho vydání neměl zákonné zmocnění, a tudíž se jedná pouze o anonymní článek
k problematice uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu a přiznání nároku na podporu
při splnění podmínek, stanovených pro období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 a uvádějící výrobce
elektřiny v omyl tím, že se rovněž týkají roku 2010.
[22] K dalšímu tvrzení stěžovatele, že pokud došlo k prvnímu paralelnímu připojení jeho FVE
k distribuční soustavě v roce 2010, musela být uvedena do provozu v roce 2010, protože k první
dodávce elektřiny do elektrizační soustavy docházelo již v rámci procesu tzv. prvního paralelního
připojení, žalovaná uvádí, že se žádném případě nejedná o dodávku energie ve smyslu uvedení
do provozu podle cenového rozhodnutí č. 4/2009, jelikož případné následující dodávání elektřiny
do sítě by probíhalo bez měřidla, tedy jako neoprávněná dodávka, a byl by tak popřen smysl §52
odst. 1 písm. b) energetického zákona. Věcná podmínka cenového předpisu – vyrábět a dodávat
elektřinu při uplatnění podpory ve formě výkupních cen v daném případě nebyla naplněna.
[23] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 2. 2018 odkázal na rozsudek NSS
ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 333/2016 - 102, kde zdejší soud ve skutkově obdobné věci dospěl
k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Uložil přitom městskému soudu,
aby se zabýval otázkou, zda spojení „uvedení do provozu“ připouští více možných výkladů, jakož
i dalšími právními otázkami. Stěžovatel je přesvědčen, že napadený rozsudek městského soudu
trpí stejnými nebo obdobnými vadami, jako rozsudek zrušený ve věci sp. zn. 9 As 333/2016.
III. Posouzení kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[25] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, která by v případě důvodnosti
byla již sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem
se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. července 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52). Pro nesrozumitelnost je pak rozsudek nepřezkoumatelný, pokud
z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho
rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých
ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována
zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud
jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl,
a v některých jiných speciálních případech (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[27] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, že z něj nelze
zjistit, jak městský soud dospěl k závěru, že FVE DETOA byla uvedena do provozu až v roce
2011. Stejnou vadu pak spatřuje v rozhodnutí žalované.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek městského soudu vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů nebo nesrozumitelnosti netrpí. Předmětem
přezkumu v řízení před městským soudem byla otázka, zda FVE DETOA splnila podmínky
pro uplatnění výkupních cen za elektřinu pro výrobny uvedené do provozu 2010.
V posuzovaném případě z rozsudku městského soudu srozumitelně vyplývá, na základě jaké
úvahy dospěl městský soud k závěru, že elektrárna nebyla uvedena do provozu v roce 2010,
nýbrž v roce 2011, což je patrné z rekapitulace provedené v tomto rozsudku. Tím se napadený
rozsudek městského soudu liší od rozsudku posuzovaného zdejším soudem ve věci
sp. zn. 9 As 333/2016.
[29] Sám stěžovatel ostatně se závěry městského soudu v kasační stížnosti podrobně
polemizuje. Nesouhlas stěžovatele s těmito závěry však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud připomíná,
že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele
o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek NSS
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
[30] Nepřezkoumatelnost nelze spatřovat ani v rozhodnutí žalované, jelikož
také z něj je zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých skutkových okolností dospěla
žalovaná k závěru, že FVE DETOA byla uvedena do provozu v roce 2011, a nikoliv v roce 2010.
[31] Jelikož rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, Nejvyšší správní soud
se zabýval otázkou, zda lze FVE DETOA považovat za výrobnu uvedenou do provozu v roce
2010.
[32] Podle §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů energie, ve znění účinném do 19. 5. 2010, Úřad stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní
ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen "výkupní ceny") samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných
zdrojů a zelené bonusy tak, aby a) byly vytvořeny podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny ve výši 8 % v roce 2010 a b) pro zařízení uvedená
do provozu 1. po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté
doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména
náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji
a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (…)
[33] Podle §5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v rozhodném znění, maximální, pevné
nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich uplatnění mohou cenové
orgány nebo místní orgány omezit dalšími věcnými, popřípadě časovými podmínkami.
[34] V roce 2010 výkupní ceny elektřiny upravovalo cenové rozhodnutí č. 4/2009, které
zároveň v bodě 1.9 obsahovalo definici dne uvedení do provozu nově zřizovaných výroben
elektřiny. Při posouzení otázky, zda byla FVE DETOA uvedena do provozu v roce 2010 je nutné
vycházet z tohoto právního předpisu, jelikož pokud by FVE DETOA podmínky uvedení
do provozu platné v roce 2010 nesplnila, nemohla by být považována za uvedenou do provozu
v roce 2010.
[35] Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 platí, že u nově zřizované výrobny elektřiny
nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence
a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy
při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou
zelených bonusů.
[36] Rozhodnutí o udělení licence na výrobu elektřiny pro FVE DETOA ze dne 7. 12. 2010
nabylo právní moci dne 9. 12. 2010. Od 9. 12. 2010 tak je stěžovatel držitelem oprávnění
k výrobě elektřiny ve FVE DETOA. Dne 31. 12. 2010 byl provozovatelem distribuční soustavy,
společností ČEZ Distribuce, a. s., pod Č. 4120510776 vystaven „Protokol o splněni technických
podmínek pro uvedeni výrobny do provozu s distribuční soustavou ČEZ Distribuce, a. s.. zdroj do 100 kW“,
a to s účinky od 29. 12.2010. Protokol byl vydán na základě žádosti výrobce o první paralelní
připojení výrobny k síti.
[37] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací předestřenou stěžovatelem v kasační
stížnosti, podle níž slovní spojení „při uplatnění podpory formou výkupních cen“ a „při uplatnění podpory
formou zelených bonusů“ užitá v bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 pouze stanoví,
jaké podmínky uvedení výroben do provozu musí být splněny v rámci daného způsobu podpory
výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, tj. buď při uplatnění podpory formou
výkupních cen, nebo zelených bonusů. Zatímco tedy v případě, kdy výrobce bude uplatňovat
nárok na podporu formou výkupních cen, bude dnem uvedení výrobny do provozu den,
kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu a dodávat
ji do elektrizační soustavy. V případě zvolení podpory formou zelených bonusů bude dnem
uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny
vyrábět elektřinu.
[38] Výklad provedený žalovanou a městským soudem by fakticky rozšířil okruh podmínek,
které by výrobna elektřiny musela splnit, aby mohla být považována za uvedenou do provozu
v roce 2010, a to aby vyráběná elektřina byla změřena (tj. byla by nutná instalace elektroměru)
a došlo k jejímu výkupu na základě smluvního vztahu mezi výrobcem a provozovatelem
distribuční soustavy o odkupu vyrobené elektřiny. Podmínku výroby a dodávání elektřiny
je ovšem možné splnit i jiným způsobem.
[39] V rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že podmínka dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí
č. 4/2009 nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem: „Splnění předpokladu
realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, jak prosazuje
dovolatelka, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv
bez právního titulu či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně
vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele; ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v §25
odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu
do sítě elektřinu i dodávat. Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám
do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou ustanovením §52 energetického zákona výslovně zakázány
a jejich realizace je tudíž protiprávní.“
[40] Nejvyšší soud dále shledal, že: „Započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu
určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny
elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen,
majícím oporu v zákoně. Hovoří-li zákon č. 180/2005 Sb. o výkupu vyrobené elektrické energie a uplatňuje-li
dovolatelka nárok na určité výkupní ceny, nelze rozumně vycházet z toho, že by se tento výkup mohl realizovat
bez současného prodeje z její strany a tedy bez dodávek této energie subjektu, který elektřinu vykupuje.
Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu
se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového
rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové
regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona
plně v souladu s jeho smyslem. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat
za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen.“
[41] Stěžovatel namítá, že podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ lze splnit
již realizací prvního paralelního připojení výrobny, při kterém dochází k ověření funkčnosti
elektrárny, jehož součástí je také k vyrobení a dodání elektřiny do sítě. Podle komentáře k §52
energetického zákona první paralelní připojení představuje legální neměřenou dodávku elektřiny
do distribuční soustavy v rámci odzkoušení provozu výroby: „Jestliže měřicí zařízení nebylo
instalováno, nesmí být dodávka realizována, ledaže si to provozovatel přenosové soustavy či provozovatel
distribuční soustavy na straně jedné a zákazník, výrobce elektřiny nebo provozovatel distribuční soustavy výslovně
ujednali. V praxi k takovým ujednáním dochází (na základě Pravidla provozování distribuční soustavy) zejména
v procesu prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, jehož součástí je také uskutečnění legální
neměřené dodávky elektřiny do distribuční soustavy v rámci odzkoušení provozu výrobny.“ (EICHLEROVÁ,
Kateřina et al. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. §52).
[42] První paralelní připojení tedy nepředstavuje neoprávněnou dodávku elektřiny
do elektrizační soustavy, což skutkové okolnosti posuzovaného případu odlišuje od případu
posuzovaného Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 32 Cdo 1051/2015. V daném případě Nejvyšší
soud posuzoval situaci, kdy první paralelní připojení v roce 2010 vůbec neproběhlo a dovolatelka
byla v 2010 připojena k distribuční soustavě jen za účelem odběru, nikoli dodávek elektrické
energie.
[43] Ve věci také nelze vycházet z rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 As 151/2017 - 29,
na který odkazuje v kasační stížnosti stěžovatel, podle kterého v případě bioplynové
stanice „rozhodným kritériem pro určení tarifu vyplácené podpory -zeleného bonusu - (§3 odst. 1 zákona
Č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) je schopnost bioplynové stanice vyrábět elektřinu
z bioplynu jako obnovitelného zdroje energie.“ Uvedený rozsudek se vztahoval k jinému cenovému
rozhodnutí ERÚ (č. 7/2011) a předmětem posouzení bylo, zda mohla být bioplynová stanice
považována za uvedenou do provozu, pokud vyráběla elektřinu z konvenčního zdroje, tj. nikoliv
podporovaným způsobem.
[44] Nejvyšší správní soud však považuje za nutné přihlédnout také ke stanovisku ERÚ ze dne
27. 10. 2010, označeném jako „Uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu a přiznání nároku
na podporu.“ Podle tohoto stanoviska z bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 vyplývá,
že „za den uvedení výrobny do provozu, pro účely stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory (povinný
výkup nebo zelený bonus) v souladu s odstavcem 1.9. cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, lze označit pozdější
z termínů „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, které
se dokumentuje vystavením Protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu
s distribuční soustavou PDS.“ Podmínka vyrábět a dodávat elektřinu ve smyslu bodu 1.9 cenového
rozhodnutí č. 4/2009 by tedy byla splněna již realizací prvního paralelního připojení poté,
co provozovatel výrobny získal příslušnou licenci pro výrobu elektrické energie.
[45] Stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010 představuje formu autentického výkladu právního
předpisu, jelikož ERÚ je orgánem, který na základě zákonného zmocnění cenové rozhodnutí
č. 4/2009 vydal. Autentickým výkladem je podle literatury (např. Večeřa, M., Dostálová,
J., Harvánek, J., Houbová, D.: Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 65)
takový výklad, který podává ten orgán veřejné moci, který vydal předpis, jehož součástí
je vykládaná právní norma. Autentický výklad může být součástí pramene práva, který orgán
veřejné moci vydal, a to např. v podobě definice obsažené v zákoně. Jen v takovém případě
je obecně právně závazný (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2009, č. j. 2 Afs 51/2009 - 85).
[46] Jelikož dotčené stanovisko není součástí cenového rozhodnutí č. 4/2009, nelze
mu připisovat obecnou právní závaznost. Při interpretaci bodu 1.9 cenového rozhodnutí
č. 4/2009 je však třeba k němu přihlížet, jelikož svědčí o účelu a smyslu tohoto ustanovení.
Ačkoliv ERÚ získal výslovné zmocnění ke zveřejňování výkladových stanovisek k ustanovením
právních předpisů v oblasti jeho působnosti [§17e odst. 1 písm. d) energetického zákona]
až s účinností od 18. 8. 2011, stanovisko lze vnímat jako součást jeho pravomoci stanovovat
výkupní ceny podle §6 zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
Pravomoc vydávat neformální výkladová stanoviska souvisí s normotvornou pravomocí
a nevyžaduje zvláštní zákonné zmocnění. Nejedná se tedy v žádném případě o „anonymní
článek“, jak tvrdí ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná, ale o stanovisko ústředního orgánu
státní správy k právnímu předpisu, který vydal na základě zákonného zmocnění.
[47] V této souvislosti také nelze přehlédnout, že ERÚ vydal dne 19. 2. 2018 výkladové
stanovisko, které v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018,
č. j. 9 As 333/2016 - 102, v plném rozsahu potvrzuje závěry uvedené ve stanovisku ze dne
27. 10. 2010 a ERÚ zde výslovně uvedl, že za datum uvedení výrobny do provozu v roce 2010
lze označit datum paralelního připojení výrobny s platnou licencí do distribuční soustavy.
[48] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že podmínku „vyrábět
a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 bylo
možné naplnit také realizací prvního paralelního připojení výrobny do elektrizační soustavy.
[49] Důvodná je v této souvislosti také námitka, že stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010
založilo legitimní očekávání stěžovatele. Princip ochrany tzv. legitimního očekávání
je v judikatuře soudů České republiky v čele s Ústavním soudem uznáván jako součást souboru
základních principů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jakkoli
jeho obsah a projevy – zejména v oboru práva ústavního v jurisprudenci Ústavního soudu – nelze
označit za ustálené (blíže viz LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního
soudu. In Sborník z konference PF MU Dny práva 2008). Tento princip je v oboru správního
práva úzce spojen s principy ochrany právní jistoty, spravedlivosti a předvídatelnosti aktů veřejné
moci a důvěry v ně a s principem zákazu libovůle [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. června 2015, N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb., podle kterého:
„[p]ro demokratický právní stát je charakteristický princip právní jistoty, spočívající mimo jiné v tom, že právní
pravidla budou jasná a přesná a budou zajišťovat, že právní vztahy a jejich důsledky zůstanou pro adresáty
pravidel předvídatelné. Závazky a sliby, které na sebe stát vezme vůči jednotlivcům, by měly být dodržovány
(princip legitimního očekávání).“].
[50] V rozsudku ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 - 38, zdejší soud shledal, že: „Ideovým
základem konceptu ochrany legitimního očekávání je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující
právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni
ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právo demokratického právního státu
nakonec poskytne svou ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu
právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným
výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení,
interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu
či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy.“
[51] Legitimní očekávání tedy nezakládá pouze ustálená správní praxe, ale může jej založit
i jiná forma jednání správního orgánu, která v adresátech veřejné správy vyvolá očekávání,
že jednají v souladu s právem, a že jejich jednání bude poskytnuta právní ochrana.
V posuzovaném případě stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010 vyvolalo ve svých adresátech
očekávání, že pokud bude do konce roku 2010 provedeno první paralelní připojení výrobny
elektřiny při současném získání platné licence, budou mít nárok na výkup elektřiny za příslušnou
cenu, na čemž s ohledem na výše uvedené nic nemění ani skutečnost, že ERÚ neměl
v době vydání stanoviska výslovné zákonné zmocnění tato stanoviska vydávat. Stěžovatel
tedy měl legitimní očekávání, že splnil podmínky pro uvedení FVE DETOA do provozu
v roce 2010. Pokud se stěžovatel tímto stanoviskem řídil, nemůže být za toto jednání postihnut
ze strany jiného orgánu, který je však součástí téže státní moci, za spáchání jiného správního
deliktu.
[52] Nedůvodnou však Nejvyšší správní soud shledal námitku, že městský soud se nesprávně
vypořádal s rozhodnutím žalované ze dne 22. 4.2014, č. j. 052105513/302/14/90.220/Ve.
Stěžovatel zde souhlasí s městským soudem, že rozhodnutí z roku 2014 nemohlo založit legitimní
očekávání stěžovatele v roce 2012. Namítá však, že podstatou problému je porušení §2 odst. 4
správního řádu, přičemž městský soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč podle něj k porušení
uvedeného ustanovení v důsledku rozdílného rozhodování v obdobné věci nemohlo dojít.
[53] Tato námitka logicky nemůže být důvodná již z toho důvodu, že napadené rozhodnutí
předchází vydání rozhodnutí, na které stěžovatel odkazuje. Napadené rozhodnutí proto nemůže
být postiženo vadou spočívající v tom, že žalovaná následně ve skutkově obdobném případě
rozhodla jinak. Tímto způsobem nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv stěžovatele, a městský
soud nepochybil, pokud se touto otázkou nezabýval.
[54] Nedůvodná je také námitka stěžovatele, že zákon č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon
č. 180/2005 Sb., výslovně stanovil, že dnem uvedení zdroje do provozu se rozumí den, kdy dojde
k připojení k distribuční soustavě (nebo přenosové soustavě). Jak správně v napadeném rozsudku
konstatoval městský soud, tato novela se týká zdrojů připojovaných k distribuční soustavě v roce
2011. Nelze z ní proto dovozovat žádné závěry k podmínkám připojení zdrojů v roce 2010.
[55] Stěžovatel nakonec namítal, že by na věc měl být aplikován §17 odst. 1 zákona o cenách,
ve znění účinném od 18. 11. 2009, podle kterého „Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“
Tato námitka je však s ohledem na závěry vyslovené v tomto rozsudku bezpředmětná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[56] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského
soudu. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány podmínky pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zdejší soud zrušil i rozhodnutí žalovaného
a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[57] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení,
a to jak v řízení před městským soudem, tak i v řízení o kasační stížnosti.
[58] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč
a dále z náhrady nákladů zastoupení za 8 úkonů advokáta. Za následující úkony advokáta náleží
stěžovateli náhrada nákladů v plné výši [§11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.]: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) podání
žaloby, 3) replika k vyjádření žalované ze dne 25. 9. 2014, 4) doplnění repliky ze dne 14. 4. 2015,
5) vyjádření ze dne 4. 4. 2016, 6) doplnění žaloby ze dne 30. 5. 2016, 7) účast na jednání před
soudem. Za tyto úkony náleží stěžovateli odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu], tj. celkem 21.700 Kč. Vyjádření ze dne
27. 11. 2015 hodnotil Nejvyšší správní soud jako úkon, za který náleží odměna ve výši jedné
poloviny, tj. 1.550 Kč [§11 odst. 2 písm. h) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu], jelikož
jeho obsah se převážně shodoval s vyjádřením ze dne 14. 4. 2015. Stěžovatel má též právo
na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto úkony ve výši 8 x 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce za řízení před městským soudem činí
25.650 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem DPH, odměna a náhrada hotových výdajů
se zvyšují o částku odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.), na 31.037 Kč. Spolu se zaplaceným
soudním poplatkem má tedy stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení o žalobě v částce
34.037 Kč. Za vyjádření ze dne 27. 10. 2017 Nejvyšší správní soud stěžovateli náhradu nákladů
nepřiznal, jelikož se jedná pouze o shrnutí dosavadní argumentace stěžovatele přednesené v rámci
soudního jednání, a odměna za tuto službu je tedy zahrnuta v úkonu účast na soudním jednání.
[59] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5.000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za 2 úkony advokáta: 1) podání kasační stížnosti, 2)
doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 2. 2018. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu] náleží stěžovateli odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5
advokátního tarifu]. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce
za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce
za řízení před Nejvyšším správním soudem činí 6.800 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem DPH,
proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§57 odst. 2
s. ř. s.) na 8.228 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem má tedy stěžovatel právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v částce 13.228 Kč. K plnění soud určil přiměřenou
lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu