ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.289.2015:29
sp. zn. 4 As 289/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Právo
ve veřejném zájmu, z. s., IČ: 038 53 462, se sídlem Chalupkova 1367/1, Praha 4,
zast. Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou, se sídlem Chalupkova 1367/1, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48,
Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 A 137/2015 – 44,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 A 137/2015 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2015, č. j. MmM/065582/2015/OKPat/CH, Magistrát města
Mostu (dále jen „povinný subjekt“) odmítl žádost žalobce o informace ze dne 1. 6. 2015,
kterou se domáhal poskytnutí informací o platech a odměnách nejvýše postavených úředníků
povinného subjektu za rok 2014.
[2] Povinný subjekt uvedl, že při posouzení žádosti žalobce je třeba vážit střet dvou předních
ústavních práv, tj. práva na poskytnutí informace a práva na ochranu soukromí. Povinný subjekt
poukázal na §8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů, a konstatoval, že informace o soukromí těchto zaměstnanců
může poskytnout jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Vyslovil
přesvědčení, že žalobce sice nemá v úmyslu požadované údaje zneužít, ale chce je zveřejnit,
případně využít během školení či seminářů, které pořádá. Je přitom dle povinného subjektu
vysoce pravděpodobné, že z důvodu zveřejnění těchto údajů žalobcem by mohlo dojít k jejich
zneužití třetími subjekty, které k nim získají přístup na základě činnosti žalobce.
[3] Povinný subjekt sdělil, že zná závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, avšak ty se nevztahují na daný případ, neboť Nejvyšší
správní soud se vyjadřoval k otázce platu ředitele základní umělecké školy v malé obci,
nikoli k otázce platů úředníků magistrátu sídlícího ve velkém městě, jehož obyvatelé se potýkají
s řadou sociálních a ekonomických problémů, tudíž by zveřejnění platů dotčených osob mohlo
vést k negativním společenským jevům.
[4] Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015, č. j. 92/KH/2015, žalovaný prvostupňové rozhodnutí
zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání. Dospěl totiž k závěru,
že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť povinný subjekt nekonkretizoval
ve smyslu ustanovení §8a zákona o svobodném přístupu k informacím, na základě
kterého ustanovení zákona žádost o informace odmítl. Povinný subjekt sice naznačil, že je nutné
v dané věci provést test proporcionality, avšak samotný test neprovedl.
[5] Rozhodnutím ze dne 3. 8. 2015, č. j. MmM/087200/2015/OKPat/CH, povinný subjekt
žádost o informace ze dne 1. 6. 2015 opětovně odmítl. Vyšel z toho, že informace o platech
úředníků zasahují do jejich soukromí. Tyto údaje jsou navíc chráněny zákonem č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů, který povinnému subjektu neumožňuje poskytnout takové informace
třetí osobě, neboť to není v souladu s účelem, s nímž je původně získal.
Výjimku by představovala situace, kdyby dotčené osoby s takovým postupem souhlasily,
avšak to se nestalo. Dalším důvodem pro neposkytnutí informace je i to, že povinný subjekt
má obavu z jejího následného zveřejnění žalobcem, což by mohlo vést až k jejímu zneužití třetími
subjekty. Setrval rovněž na stanovisku, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
není na věc aplikovatelný, neboť se týkal zcela jiného typu zaměstnanců veřejného sektoru.
[6] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 9. 2015, č. j. 92KH/2015, rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Setrval na názoru, že povinný subjekt
se nedostatečně zabýval otázkou proporcionality, která byla vysvětlena v rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 As 55/2012. Měl se tedy zabývat tím, zda u konkrétní osoby v dané
věci právo na informace nepřevýšilo právo na ochranu soukromí osoby dotčené žádostí
o informace. Ostatní důvody, vedoucí povinný subjekt k odmítnutí žádosti proto jako samostatný
důvod pro odmítnutí žádosti nemohou obstát. Zákon o ochraně osobních údajů
nadto nelze vykládat tak mechanicky, jak činí povinný subjekt, tedy že je nutné mít vždy souhlas
osoby, o níž jsou předmětné informace žádány.
[7] Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015, č. j. MmM/103468/2015/OKPat/CH, povinný subjekt
žádost o informace ze dne 1. 6. 2015 opětovně odmítl. Setrval na argumentaci, že žalobce
požaduje informace týkající se soukromí fyzické osoby. Poukázal na ustanovení §5 odst. 1
písm. d) a §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, která mu podle jeho názoru zapovídají
v rozporu se souhlasem dotčené osoby nakládat s takovými informacemi jinak než podle jejich
určení. Ochrana těchto osobních údajů je podle povinného subjektu silnější než právo
na informace v rámci kontroly veřejné správy, neboť ze samotné informace o výši platu nemůže
veřejnost provést jakoukoli smysluplnou kontrolu. Pokud by navíc žádosti vyhověl, musel
by tím upřít ochranu dotčeným úředníkům. Dospěl proto k závěru, že i kdyby žádosti
o informace vyhověl, tak by nebylo možné dosáhnout požadovaného cíle, kterým je transparentní
kontrola veřejné správy. Vyjádřil rovněž obavy z případného zneužití poskytnutých informací
v podobě vydírání či jiné trestné činnosti páchané na pracovnících povinného subjektu.
Setrval rovněž na stanovisku, že na daný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 As 55/2012, neboť se týkal jiné skutkové situace, než která nastala
v projednávané věci.
[8] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, č. j. 92/KH/2015, rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opětovně dospěl k názoru,
že prvostupňové rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť povinný subjekt se nedostatečně
vypořádal s aplikací ustanovení §8a zákona o svobodném přístupu k informacím,
neboť neodkázal na konkrétní znění ustanovení zákona, které brání poskytnutí předmětné
informace, neboť povinný subjekt pouze vyjádřil své přesvědčení o nemožnosti poskytnout
požadované informace. Rovněž se podrobněji nezabýval ani tím, zda zákona o ochraně osobních
údajů mu za určitých okolností poskytnutí informací o platu úředníků umožňuje. Odkázal
rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 55/2012 ohledně testu
proporcionality, přičemž vysvětlil, že se povinný subjekt nezabýval všemi tam uvedenými kritérii.
Správní spis rovněž neobsahuje jakýkoli podklad pro závěr povinného subjektu, že zde hrozí
riziko zneužití poskytnutých informací. Dále jej zavázal k tomu, aby si opětovně vyžádal
stanovisko dotčených úředníků ohledně poskytnutí informací o jejich platu.
[9] Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2015, č. j. MmM/125594/2015/OKPat/CH, povinný subjekt
žádost o informace ze dne 1. 6. 2015 opětovně odmítl. Zopakoval, že vycházel z ustanovení §5
odst. 2 věta první a z §5 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, které mu zakazují
zpracovávat údaje (tedy i poskytnout je třetí osobě) v rozporu s účelem zpracovaných
shromážděných údajů, který je v dané věci pouze pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem
a jeho zaměstnanci. Dotčené osoby s tímto poskytnutím nesouhlasily. Povinný subjekt
se rovněž zabýval otázkou proporcionality takového řešení, přičemž setrval na stanovisku,
že poskytnutím předmětných informací nemůže dojít ke smysluplné kontrole veřejné správy,
zvláště když by tím došlo k porušení ochrany soukromí jeho zaměstnanců, kteří
by se nadto mohli stát obětí trestné činnosti ze strany třetích subjektů. Setrval rovněž
na stanovisku, že na daný případ není aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 As 55/2012, neboť ten se týkal jiné skutkové situace, než která nastala v projednávané
věci.
[10] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2015, č. j. 157852/2015/KUUK, rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opětovně
konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož se povinný subjekt
nezabýval tím, co mu uložil v předchozím rozhodnutí, tedy aplikací ustanovení §8b zákona
o svobodném přístupu k informacím, neboť vyjádřil pouze své subjektivní přesvědčení ohledně
nemožnosti poskytnutí informací o platu zaměstnanců. Povinný subjekt rovněž neupřesnil,
na základě kterého konkrétního ustanovení zákona o ochraně údajů dospěl ke svému závěru
o odmítnutí žádosti. Nesouhlasil ani s tím, jak se povinný subjekt vypořádal s otázkou
proporcionality, neboť se nezabýval kritériem potřebnosti porovnáním závažnosti obou v kolizi
stojících základních práv, přičemž posouzení této otázky považoval žalovaný za stěžejní.
Z obsahu správního spisu rovněž nebylo možné ověřit, zda povinný subjekt požádal subjekty
údajů o nové vyjádření k věci.
[11] Žalobou ze dne 31. 10. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 10. 2015, č. j. 92/KH/2015 (dále též napadené rozhodnutí). Vysvětlil,
že se od června 2015 marně domáhá informace o platu a odměnách vedoucích odborů
Statutárního města Most a tajemníka statutárního města, avšak povinný subjekt opakovaně
vydává rozhodnutí o odmítnutí informace, v nichž se pouze formálně dovolává povinnosti
chránit soukromí dotčených osob. Výsledkem dosavadního řízení je pouze existence celkem
tří naprosto totožných rozhodnutí o odmítnutí informace a dále existence tří rozhodnutí
žalovaného o zrušení předchozího nezákonného rozhodnutí povinného subjektu
pro nepřezkoumatelnost. Žalobce se tak pohybuje v nekončícím kolotoči nezákonných
rozhodnutí povinného subjektu, která jsou opakovaně rušena, přičemž povinný subjekt vždy
vydá zcela shodné rozhodnutí. Za této situace považuje žalobce napadené rozhodnutí
za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), protože bez přispění soudní moci se nemůže
dobrat uspokojivého výsledku. K věci samé přitom uvedl, že podle judikatury Nejvyššího
správního soudu má nezpochybnitelné právo na informace o platech vedoucích zaměstnanců
povinného subjektu. Žalobce proto navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil
a uložil povinnému subjektu do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnout žalobci
informaci o jménu, příjmení, platu a odměně vyplacené osobám zastávajícím vyjmenované
pozice.
[12] Usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 A 137/2015 - 44, Krajský soud v Ústí nad Labem
žalobu odmítl. V odůvodnění soud uvedl, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí správního
orgánu, které spadá pod kompetenční výluku podle §70 písm. a) s. ř. s. Žalobou napadeným
rozhodnutím totiž došlo ke zrušení rozhodnutí povinného subjektu, kterým byla odmítnuta
žádost žalobce o informace. Takové rozhodnutí však nemůže nic změnit na subjektivních
veřejných právech žalobce ve smyslu §65 s. ř. s., přičemž stejný názor již dříve vyslovil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2003, č. j. 5 A 140/2002 - 34. Krajský soud
nadto poznamenal, že k výše uvedenému závěru dospěl s plným vědomím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 As 154/2015 - 49. Nyní posuzovaná věc se totiž liší
tím, že se žalobce nachází ve zcela odlišném postavení než žalobci ve věci sp. zn. 9 As 154/2015.
Krajský soud konstatoval, že ani po odmítnutí žaloby žalobce nezůstane bez soudní ochrany,
neboť může využít žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem, nebo donucením
správního orgánu. Žalobce může popřípadě podle krajského soudu podat trestní oznámení
pro podezření ze spáchání trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[13] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V ní namítl, že usnesení krajského soudu
je nezákonné, neboť žalobou napadené rozhodnutí lze, ve smyslu rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 - 35, subsumovat pod §65 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel konstatoval, že povinný subjekt nerespektuje soudní judikaturu ani právní názor
nadřízeného orgánu, přičemž jedná v rozporu se smyslem a účelem zákona o svobodném
přístupu k informacím. Odmítl názor krajského soudu, že v dané věci měl uplatnit žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem, neboť Nejvyšší správní soud již v minulosti použití
tohoto žalobního typu v obdobných případech vyloučil. Nadto pouze prostřednictvím žaloby
proti rozhodnutí lze dosáhnout toho, aby soud nařídil povinnému subjektu poskytnout
požadované informace. Stěžovatel se neztotožnil s doporučením krajského soudu, aby na místo
žaloby podal trestní oznámení, neboť tímto postupem by informaci nezískal. Vzhledem
k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[16] Stěžovatel ve své kasační stížnosti správně podřadil důvody podání kasační stížnosti
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pokud totiž stěžovatel kasační stížností napadá
rozhodnutí o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází v úvahu pouze kasační důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47
ze dne 18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[17] Nejvyšší správní soud ale je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn
zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto odmítavé
rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat,
zda je žaloba stěžovatele důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení
o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský
soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby,
nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy toho,
zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs
24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005
– 65).
[19] Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Krajskému soudu je třeba přisvědčit, že závěry, které Nejvyšší správní soud učinil
v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 As 154/2015 - 49, nemají v nyní posuzované věci význam.
V naposledy uvedené věci totiž Nejvyšší správní soud umožnil toliko osobám, které by mohly
být dotčeny poskytnutím požadované informace, bránit se prostřednictvím žaloby
podle §65 s. ř. s. proti rozhodnutí, kterým nadřízený orgán zrušil rozhodnutí povinného subjektu
o odmítnutí žádosti o informace a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší správní soud
tak ovšem učinil z důvodů, které již vysvětlil v rozsudku ze dne 11. 10. 2013, č. j. 7 As 4/2013 -
81. Pokud se totiž povinný subjekt po vrácení věci k dalšímu projednání rozhodne, že
požadovaná informace má být poskytnuta, nevede o tom ve smyslu §20 odst. 4 zákona o
svobodném přístupu k informacím správní řízení, avšak informaci faktickým úkonem poskytne.
Osobám dotčeným poskytnutím informace by tak nezbylo než se bránit žalobou na ochranu před
nezákonným zásahem; jakékoliv ochrany by se jim však z povahy věci dostalo až ex post, což by
nemělo žádný praktický význam. Právě z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud připustil jako
výjimku z pravidla, nezbytnou pro zachování efektivní soudní ochrany, meritorní posouzení
žaloby podle §65 s. ř. s. osob dotčených poskytnutím informace proti rozhodnutí nadřízeného
orgánu, kterým se byť jen částečně ruší rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o
informace a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
[22] V posuzované věci však žalobu nepodaly osoby, které by mohly být dotčeny poskytnutím
informace, avšak žadatel o informace. I v tomto případě stěžovatel napadl rozhodnutí,
kterým žalovaný zrušil rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o informace a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, tedy rozhodnutí, které za běžných okolností patří do kompetenční
výluky podle §70 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel však již v žalobě namítl, že účelem žalobou
napadeného rozhodnutí je zabránit poskytnutí informace opakovaným rozhodováním povinného
subjektu o odmítnutí žádosti a na to navazujícím opakovaným rozhodováním žalovaného
o zrušení rozhodnutí povinného subjektu a vrácení věci k dalšímu řízení. Obdobnou situací
se však Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 - 35,
přičemž konstatoval, že „[č]innost správního orgánu, respektive veřejných institucí v pojetí §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím, která jen předstírá plnění rozhodovacích povinností a ve skutečnosti směřuje
k popření práv žadatele o poskytnutí informace, může bezpochyby vykazovat atributy nezákonného zásahu.
Ochrana před nezákonným zásahem se však použije až tehdy, není-li k dispozici jiný ochranný prostředek. […]
Soudní ochrana před opakovaným účelovým rušením rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace
odvolacím orgánem prostřednictvím řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvolání, v rámci něhož může být uplatněn
postup dle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, je při celkovém zhodnocení a v porovnání
s dalšími prostředky soudní ochrany, zejména řízením ve věci zásahové žaloby, prostředkem nejúčinnějším
a i z řady dalších důvodů nejvhodnějším.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku připustil,
že prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. lze zabránit nekonečnému koloběhu
správních rozhodnutí, který spočívá v tom, že odvolací orgán opakovaně a toliko formálně ruší
rozhodnutí, kterými povinný subjekt odmítá poskytnout požadované informace a věc
mu opakovaně vrací k dalšímu řízení.
[23] V projednávané věci, v kontextu naposledy citovaného rozsudku, je tedy pro posouzení,
zda stěžovatel podal přípustnou žalobu, nezbytné zjistit, zda správní orgány pouze předstíraly
plnění rozhodovacích povinností za účelem popření práva stěžovatele na informace.
K tomu již zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 - 35, uvedl,
že „[s]ignálem, že povinný subjekt a odvolací orgán nepostupují v souladu s výše popsanými zásadami,
bude zpravidla opakované zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace
rozhodnutím odvolacího orgánu a vrácení věci povinnému subjektu. Za obvyklých okolností totiž již v jednom
„kole“ procesní interakce mezi povinným subjektem a odvolacím orgánem má být vyjasněno, zda důvody
k odepření informace jsou dány, anebo nikoli. Je na povinném subjektu i na odvolacím orgánu, aby v rámci
uplatnění svých pravomocí vždy posoudily pokud možno veškeré důvody, pro které by informace neměla
být poskytnuta; je přirozeně i na žadateli o informaci, aby jim k takovému posouzení poskytl veškerou procesní
součinnost. Zřetelným signálem postupu v rozporu se smyslem a účelem zákona pak bude takové rozhodnutí
odvolacího orgánu o zrušení rozhodnutí povinného subjektu a vrácení věci povinnému subjektu k dalšímu řízení,
jež bude řešit skutkové či právní otázky, které byly v podstatných ohledech již jednou řešeny předchozím zrušujícím
rozhodnutím odvolacího orgánu. Podobně bude takovým zřetelným signálem opakované rušení rozhodnutí
povinného subjektu z důvodů sice skutkově či právně odlišných od těch, které byly důvodem vydání předchozího
zrušujícího rozhodnutí, avšak takových, které již v předchozím „kole“ řízení před odvolacím orgánem byly patrné
z obsahu žádosti o poskytnutí informace či z dalších podkladů, které odvolací orgán měl k dispozici či vzhledem
k povaze věci a při vynaložení patřičné odborné péče k dispozici mohl a měl mít.“
[24] V nyní posuzované věci podle Nejvyššího správního soudu došlo k obdobné situaci.
Žalovaný v odůvodnění prvního zrušujícího rozhodnutí vytknul povinnému subjektu, že jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje konkrétní citaci ustanovení zákona,
na jejímž základě žádost odmítl. Dále mu vytknul, že neprovedl test proporcionality. Povinný
subjekt však závazný právní názor žalovaného nerespektoval, neboť opakovaně vydával prakticky
shodná rozhodnutí, která mu byla žalovaným pro nepřezkoumatelnost zrušena. Jak přitom
Nejvyšší správní soud ověřil z předložené dokumentace, toto „správní kolečko“ či „ping ping“
mezi správními orgány pokračovalo i po vydání napadeného rozhodnutí, kdy povinný subjekt
opět vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které před žalovaným neobstálo z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti, když žalovaný výslovně uvedl, že povinný subjekt se nezabýval
tím, co mu žalovaný uložil v předchozím rozhodnutí, tedy zabývat se aplikací ustanovení §8b
zákona o svobodném přístupu k informacím. Z obsahu správního spisu a z toho, že tento „ping
pong“ pokračoval i po vydání napadeného rozhodnutí, byť k této skutečnosti správní soudy
zásadně nemohou přihlédnout podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., ale s ohledem na specifičnost
této situace, kdy předmětné řízení není pravomocně skončené a kdy se jedná o zjevně nikdy
nekončící kruh rozhodnutí správních orgánů, jehož cílem je zabránit soudnímu projednání věci,
neboť správní orgány budou poukazovat na to, že předmětné řízení není pravomocně skončené,
je na místě konstatovat, že povinný subjekt úmyslně zatěžoval své rozhodování o odmítnutí
žádosti chybami, aby je prodlužoval, a zabránil tak poskytnutí požadovaných informací.
Podle Nejvyššího správního soudu v době, kdy stěžovatel podal žalobu, nebylo pochyb,
že povinný subjekt účelově maří svůj postup, a to tak, aby zabránil poskytnutí stěžovatelem
požadovaných informací. Vzhledem k tomuto závěru, v kontextu rozsudku ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 6 As 113/2014 - 35, Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem
nebyl oprávněn odmítnout žalobu stěžovatele.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V něm je krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu. V dalším řízení tedy krajský soud žalobu stěžovatele meritorně posoudí, přičemž vyrozumí
osoby, které připadají v úvahu jako osoby zúčastněné, o probíhajícím žalobním řízení, a vyzve
je, aby ve lhůtě k tomu stanovené oznámily, zda v řízení budou uplatňovat s tím související práva.
V novém rozhodnutí krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu