ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.297.2020:27
sp. zn. 4 As 297/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: X, zast. Mgr. Janem Polou,
advokátem, se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti,
se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017,
č. j. MSP-335/2015-ODSK-OTC/9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 A 91/2017 - 29,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 A 91/2017 - 29,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 1. 2017, č. j. MSP-335/2015-ODSK-OTC/9,
se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti
ze dne 12. 1. 2017, č. j. MSP-335/2015-ODSK-OTC/9, je žalovaný p ov in e n
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20.059 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Poly.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2017, č. j. MSP-335/2015-ODSK-OTC/9, zamítl
žádost žalobce ze dne 3. 11. 2015 o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti
s odkazem na ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“).
[2] V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce uplatnil nárok na poskytnutí
peněžité pomoci v paušální částce ve výši 200.000 Kč podle §24 odst. 1 písm. c) zákona
o obětech trestných činů, neboť v důsledku trestného činu zemřela jeho dcera X, nar. X. Na
základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že dne 4. 11. 2013 došlo k vraždě dcery žalobce
X, jeho tchána X, nar. X, a jeho tchýni X, nar. X, byla způsobena těžká újma na zdraví.
Uvedeného skutku se dopustil X, nar. X, který byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 8. 2014, č. j. 50 T 6/2014 - 1378, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
5. 11. 2014, č. j. 3 To 117/2014 - 1486, uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140
odst. 2, odst. 3 písm. a), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „trestní zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21
odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3
trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání
27 roků. Dále bylo jednoznačně doloženo, že zemřelá X byla žalobcova dcera a zároveň s ním
v době své smrti žila v domácnosti, čímž byly splněny podmínky pro poskytnutí peněžité pomoci
uvedené v §24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů.
[3] Následně však žalovaný poukázal na §30 odst. 2 téhož zákona, podle něhož lze žádost
o poskytnutí peněžité pomoci podat nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla
o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu, jinak
právo zaniká. V citovaném ustanovení jsou podle žalovaného stanoveny prekluzivní lhůty, jejichž
běh je na sobě navzájem nezávislý a v jejichž průběhu musí být žádost podána, tedy ministerstvu
doručena, aby ji bylo možno považovat za včasnou. Uplynutím byť i jedné z těchto lhůt právo
na poskytnutí peněžité pomoci ze zákona zaniká. K trestnému činu došlo v projednávané věci
dne 4. 11. 2013, avšak předmětná žádost byla ministerstvu doručena až dne 9. 11. 2015. Přitom
nebylo zjištěno, že nastaly okolnosti, které by žalobci objektivně bránily ve včasném uplatnění
nároku. U něho se sice v souvislosti s trestným činem rozvinula duševní porucha, v jejímž
důsledku byl v pracovní neschopnosti od 5. 11. 2013 do 11. 1. 2014, avšak v péči psychiatra
byl jen ambulantně, nedošlo k nutné hospitalizaci, a nelze tak dovodit, že by se o okamžiku
vzniku újmy způsobené trestným činem objektivně mohl dozvědět později, než k datu
4. 11. 2013. Jeho právo na poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů tak zaniklo
přede dnem, než byla předmětná žádost podána.
[4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2020,
č. j. 6 A 91/2017 - 29, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl.
[5] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce je nepochybně osobou ve smyslu
§24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, neboť jeho dcera, se kterou žil ve společné
domácnosti, zemřela v důsledku trestného činu. O tom, že jeho dcera byla zavražděna, se žalobce
prokazatelně dozvěděl od své manželky již dne 4. 11. 2013, kdy došlo ke spáchání trestného činu.
Tato skutečnost je zřejmá ze svědecké výpovědi samotného žalobce zachycené v protokolu
o výslechu svědka ze dne 24. 1. 2014, který je součástí trestního spisu, jenž byl v řízení o žádosti
o poskytnutí peněžité pomoci proveden jako důkaz. Ten prokazuje, že si žalobce nevratné
důsledky trestného činu, tedy že ztratil svou dceru, uvědomil v ten samý den, kdo došlo
ke spáchání skutku. Již dne 4. 11. 2013 měl tedy žalobce v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 As 93/2017 - 20,
subjektivní povědomí o tom, že jemu způsobená újma (smrt dcery) byla důsledkem trestného
činu. Tento závěr nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že se u žalobce následně rozvinula akutní
posttraumatická stresová porucha, začal užívat antidepresiva a na doporučení své ošetřující
lékařky byl dne 16. 12. 2013 odeslán na psychiatrické vyšetření, jak vyplývá z výpisu z jeho
zdravotnické dokumentace za období od 7. 11. 2013 do 10. 1. 2014. Nelze rovněž přehlédnout,
že sám žalobce v bodě VI. žádosti o poskytnutí peněžité pomoci, kde měl uvést datum spáchání
trestného činu a poznatku o vzniku a rozsahu škody nebo nemajetkové újmy tímto činem
způsobené, uvedl jediný den, a to 4. 11. 2013.
[6] Městský soud tak měl ve shodě s žalovaným za to, že v posuzovaném případě byl dnem
určujícím počátek subjektivní dvouleté lhůty k podání žádosti uvedené v §30 odst. 2 zákona
o obětech trestných činů den 4. 11. 2013. Tato subjektivní lhůta marně uplynula dne 4. 11. 2015,
tedy ještě předtím, než byla dne 9. 11. 2015 předmětná žádost doručena žalovanému, a ze zákona
tak došlo k zániku žalobcova práva na poskytnutí peněžité pomoci.
[7] Nelze tedy podle městského soudu přijmout tvrzení žalobce, že se o vzniku újmy, která
mu vznikla, dozvěděl až s časovým odstupem třech až čtyř týdnů. Žalobce touto argumentací
pouze reprodukoval názor vyjádřený v rozsudku městského soudu ze dne 20. 4. 2016,
č. j. 9 A 162/2015 - 83, který byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 134/2016 - 59. Závěry vyslovené v těchto rozhodnutích však nejsou
na nyní projednávanou věc aplikovatelné, neboť se vztahují ke skutkově zcela odlišné věci,
v níž se nejednalo o újmu způsobenou pachatelem trestného činu vraždy a žadatelka o poskytnutí
peněžité pomoci byla na rozdíl od žalobce sama primární obětí (jiného) trestného činu, nikoliv
osobou podle §24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů.
[8] Městský soud pouze na okraj uvedl, že žalobce nikdo nenutil podávat žádost o poskytnutí
peněžité pomoci bezprostředně po spáchání trestného činu. Mohl tak učinit kdykoliv během
zákonem stanovené lhůty dvou let, kterou lze považovat za zcela přiměřenou. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 As 93/2017 - 20, přitom „(b)ez významu ...
není ani skutečnost, ... že účelem zákona o obětech trestných činů je peněžitá pomoc obětem trestných činů sloužící
k překlenutí jejich zhoršené sociální situace, která nastává zpravidla bezprostředně po spáchání trestného činu.
Právě s ohledem na to, že je těžko představitelné, aby byla oběť přímo zasažena trestným činem spáchaným
v minulosti, byly zákonodárcem k uplatnění nároku stanoveny prekluzivní lhůty. Bylo tedy na žalobcích,
aby nezmeškali uběhnutí své subjektivní lhůty.“
[9] Dále městský soud uvedl, že ke stejnému závěru o prekluzi žalobcova práva by musel nutně
dospět i tehdy, pokud by za den doručení žádosti považoval 5. 11. 2015, kdy měla poštovní
doručovatelka žádost doručovat na adresu, kde v té době sídlil odbor odškodňování žalovaného.
Z kopie obálky, ve které byla předmětná žádost o peněžitou pomoc žalovanému odeslána,
vyplývá, že byla podána k poštovní přepravě dne 3. 11. 2015, přičemž jako adresát bylo na obálce
uvedeno „Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor odškodňování, Hybernská 18, Praha 1, 110 00.“ Z dalšího
razítka na obálce „110 07 DEPO PRAHA 702“ s datem 5. 11. 2015 je zřejmé, že uvedeného dne
byla zásilka doslána na adresu sídla žalovaného Vyšehradská 16, Praha 2, kam byla fakticky
doručena až dne 9. 11. 2015, o čemž svědčí razítko Justiční stráže s uvedeným datem. Až toto
posledně uvedené datum je nutno považovat za skutečné datum podání žádosti. V souladu s §44
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, bylo právě tohoto dne, tedy 9. 11. 2015, kdy žádost
došla žalovanému, zahájeno o ní řízení. Vzhledem k tomu, že lhůta pro uplatnění práva
na peněžitou pomoc je lhůtou hmotněprávní (její zmeškání zákon spojuje se zánikem práva),
k jejímu zachování nepostačuje, je-li v jejím rámci žádost podána k poštovní přepravě,
ale je zapotřebí, aby se žádost nejpozději posledního dne lhůty dostala do faktické dispozice
žalovaného, tj. byla mu doručena, což se v projednávané věci nestalo.
[10] Neznalost hmotněprávního charakteru uvedené lhůty, který vyplývá ze zákona, žalobce
podle městského soudu neomlouvá. Žalobci totiž byla v průběhu trestního řízení vedeného
proti pachateli trestného činu předána základní informace pro oběť trestného činu,
v níž byl v souladu se zákonem poučen o tom, že žádost o poskytnutí peněžité pomoci lze podat
u ministerstva nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené
trestným činem, nejpozději však do 5 let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká.
O tom svědčí ve spise založená kopie žalobcem podepsaného potvrzení ze dne 24. 1. 2014
o převzetí poučení oběti trestného činu.
[11] Konečně městský soud přisvědčil žalobci, že žalovaný skutečně nevydal rozhodnutí ve lhůtě
stanovené k tomu zákonem, avšak ta je toliko pořádková, a její uplynutí proto nemůže mít
za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. K namítané tvrdosti rozhodnutí
žalovaného městský soud podotkl, že zákonem stanovené lhůty k podání žádosti o peněžitou
pomoc obětem trestné činnosti jsou dostatečně dlouhé a jejich dodržení je zcela jistě v silách
žadatelů o odškodnění. Pokud tedy žalobce s podáním žádosti vyčkával tak dlouho, až dvouletou
subjektivní prekluzivní lhůtu zmeškal, nejedná se o pochybení žalovaného. Zamítnutí žalobcovy
žádosti totiž bylo jediným možným důsledkem zániku práva na poskytnutí peněžité pomoci
a nelze jej považovat za nepřiměřenou tvrdost ani za přepjatý formalismus ze strany žalovaného.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že trestným činem vraždy své dcery byl silně zasažen,
bezprostředně po činu začal užívat antidepresiva a až po odeznění prvotního šoku se u něho
postupně dostavilo uvědomění ztráty své jediné dcery. Proto po něm nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby lhůta k uplatnění nároku zakotvená v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných
činů začala běžet již v den smrti jeho dcery, jelikož v tomto okamžiku neměl myšlenky na podání
žádosti o peněžitou pomoc. První dny či týdny takto počítané lhůty by byly fakticky iluzorní
a dvouletá lhůta pro podání žádosti o peněžitou pomoc by se tak ve skutečnosti zkrátila. Proto
je lichá argumentace, že oběť trestné činnosti má možnost požádat o odškodnění již v den vraždy
svého příbuzného, a proto propadná lhůta musí běžet již od této doby. Naopak situaci vzniklou
v dané věci lze připodobnit například ke lhůtě pro podání kasační stížnosti, která započne běžet
až od doručení rozhodnutí účastníku řízení, přestože ji lze podat i před tímto doručením.
Případně lze argumentovat, že pokud oběť podává žádost o peněžitou pomoc, činí tak z důvodu,
že se již dozvěděla o trestném činu, o jí vzniklé újmě a je skutečně schopna takovou žádost podat.
[14] V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek městského soudu sp. zn. 5 A 90/2014,
rozsudek městského soudu sp. zn. 9 A 162/2015 a na něho navazující rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 2 As 134/2016. Podle této aktuální judikatury vztahující se na primární
oběti trestné činnosti se totiž v případech posttraumatické stresové poruchy staví počátek běhu
subjektivní lhůty k podání žádosti o peněžitou pomoc do období tří až čtyř týdnů po spáchání
trestného činu. Správní soudy se již okrajově zabývaly i během lhůty u sekundárních obětí trestné
činnosti. Z rozsudku městského soudu sp. zn. 8 A 23/2014 a navazujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 As 93/2017 přitom vyplývá, že ačkoliv se sekundární oběti dozvěděly
o fyzické újmě oběti primární dne 14. 3. 2011, tak subjektivní lhůta pro podání žádosti
o peněžitou pomoc jim uplynula až v dubnu 2013, a nikoliv již v březnu téhož roku.
[15] Stěžovatel ve vztahu k uvedené kasační námitce uzavřel, že v žalobním řízení byl nesprávně
posouzen počátek běhu subjektivní lhůty ke dni 4. 11. 2013, ve kterém došlo k vraždě jeho dcery.
Subjektivní lhůta navíc nemohla začít běžet současně s lhůtou objektivní a mezi nimi muselo být
rozmezí 3 až 4 týdnů. Uvedený právní názor odpovídá podle stěžovatele jazykovému výkladu
zákona o obětech trestných činů i závěrům vysloveným ve zmíněné judikatuře správních soudů.
[16] Dále stěžovatel namítl, že žádost o poskytnutí peněžité pomoci byla žalovanému doručena
již dne 5. 11. 2015, a nikoliv o čtyři dni později, jak dovodil městský soud. Tato žádost totiž byla
odeslána dne 3. 11. 2015 na adresu Hybernská 18, Praha 1, kde tehdy sídlil odbor odškodňování
žalovaného. Následně byla zásilka doslána dne 5. 11. 2015 do sídla žalovaného na adrese
Vyšehradská 16, Praha 2, kde byla dne 9. 11. 2015 zkontrolována Justiční stráží.
[17] Konečně stěžovatel namítl, že nebyl nikým poučen o nutnosti žádost o peněžitou pomoc
ve dvouleté subjektivní lhůtě nejen odeslat žalovanému, nýbrž mu ji též doručit, neboť se jedná
o lhůtu hmotněprávní. Tuto informaci neobsahuje ani standardní poučení oběti v trestním řízení.
Uvedená lhůta byla oproti předchozímu právnímu stavu prodloužena o jeden rok kvůli tomu,
že část žádostí byla zamítána pro opožděnost. Smyslem uvedené zákonné úpravy je tedy
peněžitou pomoc obětem trestné činnosti spíše poskytnout, pokud o ni v době potřeby požádají.
Přitom lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3375/17, ve kterém se zdůrazňuje,
že pravidlo, které je správné, nesmí být použito slepě bez ohledu na konkrétní okolnosti věci.
[18] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí
žalovaného.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá podání učiněná v žalobním řízení
a obsah napadeného rozsudku, který považuje za argumentačně kompletní a přesvědčivý.
Konkrétně jen zdůraznil, že zákon o obětech trestných činů sice připouští, aby subjektivní
prekluzivní lhůta počala běžet později, než od spáchání trestného činu či od jeho přímého
následku. Tento časový posun však je možné aplikovat jen na situace, kdy je uplatnění nároku
na poskytnutí peněžité pomoci či uvědomění si způsobené újmy objektivně znemožněno,
jako například v případě trestným činem způsobeného déle trvajícího bezvědomí, kómatu apod.
Stěžovatelovu tezi o posunu počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty proto nelze přijmout
a jeho argumentace obsažená v kasační stížnosti nevyvrací závěry žalobou napadeného
rozhodnutí ani rozsudku městského soudu. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítl nesprávnost závěru městského soudu o počátku
běhu prekluzívní lhůty pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci.
[22] Podle §2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů obětí se rozumí fyzická osoba, které bylo
nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž
úkor se pachatel trestným činem obohatil. Podle §2 odst. 3 zákona o obětech trestných činů, ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považuje se
za oběť též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner
nebo druh, je-li osobou blízkou. Je-li těchto osob více, považuje se za oběť každá z nich.
[23] Podle §2 4 odst. 1 zákona o obětech trestných činů právo na peněžitou pomoc má a) oběť, které
bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví, b) oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká
ujma na zdraví, c) osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem,
registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila
v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, d) oběť trestného činu
proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a dítě, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby (§198 trestního
zákoníku), kterým vznikla nemajetková újma.
[24] Podle §28 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného, peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené a) v §24 odst. 1 písm. a)
v paušální částce 10 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané
náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá
pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč, b) v §24 odst. 1 písm. b) v paušální částce
50 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené
s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc
nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč, c) v §24 odst. 1 písm. c) v paušální částce 200 000 Kč
nebo jde-li o sourozence zemřelého v paušální částce 175 000 Kč; peněžitá pomoc poskytovaná více obětem nesmí
ve svém součtu přesáhnout částku 600 000 Kč; pokud by peněžitá pomoc ve svém součtu přesáhla tuto částku,
částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně zkrátí, d) v §24 odst. 1 písm. d) na úhradu nákladů spojených
s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé
nemajetkové újmy, a to až do celkové výše 50 000 Kč, pokud jí nebyla peněžitá pomoc poskytnuta již podle
písmene a).
[25] Podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů žádost o poskytnutí peněžité pomoci lze podat
u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však
do 5 let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká.
[26] Z ustanovení §24 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o obětech trestných činů vyplývá, že právo
na peněžitou pomoc má fyzická osoba, které v důsledku trestného činu byla způsobena újma
na zdraví, případně nemajetková újma. Subjektivní dvouletá lhůta pro podání žádosti
o poskytnutí peněžité pomoci zakotvená v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů
se tak v těchto případech logicky odvíjí od okamžiku, kdy se oběť dozvěděla o příčinné
souvislosti mezi újmou, která jí byla způsobena, a jednáním naplňujícím znaky trestného činu.
Toto subjektivní povědomí nemůže získat dříve, než po splnění obou těchto skutečností, a proto
jí propadná lhůta pro uplatnění nároku na peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných
činů počíná běžet až ode dne, kdy se dozví, že následkem určitého trestného činu, který byl na ní
dříve spáchán, jí byla způsobena (těžká) ujma na zdraví či nemajetková újma, nebo naopak
že tato újma, které si je již vědoma, byla způsobena trestnou činností.
[27] Tento výklad okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žádosti o peněžitou
pomoc osobami uvedenými v §24 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o obětech trestných činů
odpovídá dosavadní judikatuře správních soudů, na niž poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti.
[28] V rozsudku městského soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 9 A 162/2015 - 83, a navazujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 134/2016 - 59, byl řešen
případ žadatelky, která se stala dne 30. 1. 2012 obětí trestného činu kvalifikovaného jako krádež,
při němž došlo k odcizení její kabelky. V důsledku této trestné činnosti utrpěla oběť fyzickou
újmu po pádu na zem a psychickou újmu spočívající v posttraumatické stresové poruše. Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozhodnutí nepovažoval počátek běhu subjektivní lhůty pro podání
žádosti o poskytnutí peněžité pomoci ohledně fyzické újmy za sporný, neboť žadatelka
o ní věděla již v okamžiku spáchání trestného činu, tedy dne 30. 1. 2012, a proto v tomto směru
lhůta skončila dnem 30. 1. 2014. Ve vztahu k újmě psychické pak považoval za významné,
kdy si jí žadatelka byla subjektivně vědoma, respektive kdy na sobě poprvé zaregistrovala její
příznaky. Připustil, že tento den nesplýval s okamžikem napadení, neboť stresový stav jím
vyvolaný může i za pomoci léků odeznít. V případě, že se jedná o dlouhodobou či trvalou
stresovou poruchu, je však podstatná doba uvědomění si tohoto stavu, přičemž jeho případná
pozdější diagnostika jako psychické poruchy již na této vědomosti nemůže ničeho změnit. Jestliže
tedy podle lékařské zprávy psychiatričky ze dne 23. 4. 2014 žadatelka psychiatrické trauma a stres
pociťovala v zásadě již od okamžiku spáchání trestného činu, neboť v období tři až čtyř týdnů
po prožitém traumatu ještě nebyla psychicky v pořádku a vyrovnaná, pak počátek její vědomosti
o psychických problémech spadá do doby tří až čtyř týdnů po okamžiku spáchání trestného činu,
tj. nejpozději do března 2012, a nikoliv až do doby diagnostikování konkrétní psychiatrické
poruchy ke dni 23. 4. 2014. O vzniku psychické újmy žadatelka prokazatelně věděla minimálně
v dubnu 2012, jak vyplývá z jejího podání učiněného v této době, a až následně došlo k rozvoji
duševní nemoci. Jelikož však žádost podala až dne 5. 6. 2014, došlo podle závěru učiněného
ve věci Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 134/2016 k prekluzi jejího práva na peněžitou
pomoc v důsledku marného uplynutí subjektivní lhůty stanovené v §30 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů.
[29] V rozsudku ze dne 23. 10. 2015, č. j. 5 A 90/2014 - 34, městský soud dovodil, že se žadatel
musel ve smyslu §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů dozvědět o psychické újmě
způsobené trestným činem v době, kdy se u něho začaly objevovat příznaky duševních poruch
v souvislosti s negativními prožitky způsobenými jednáním pachatele, popřípadě nejpozději
v době, kdy mu byla tato onemocnění diagnostikována.
[30] V těchto rozhodnutích tedy správní soudy nedovodily, že by se v případech posttraumatické
stresové poruchy stavěl počátek běhu subjektivní lhůty k podání žádosti o peněžitou pomoc
po dobu tří až čtyř týdnů po spáchání trestného činu, jak tvrdí stěžovatel. Z uvedené judikatury
jen vyplývá, že začátek propadné lhůty nutně nesplývá s protiprávním jednáním, nýbrž se odvíjí
od okamžiku, kdy si oběť prvotně uvědomí příznaky psychické újmy způsobené trestnou
činností, což může v konkrétních případech na základě učiněných skutkových zjištění
prokazatelně nastat buď již po určité době od spáchání trestného činu, nebo nejpozději
po diagnostikování duševní poruchy.
[31] Za újmu způsobenou trestným činem osobám uvedeným v §24 odst. 1 písm. c) zákona
o obětech trestných činů se může při splnění dalších podmínek považovat pouze smrt přímé
oběti trestného činu. Podle znění tohoto ustanovení se totiž pozůstalá osoba oproti přímé oběti
nepovažuje za oběť trestného činu kvůli své újmě na zdraví či nemajetkové újmě, nýbrž její újma
spočívá výhradně ve ztrátě blízké osoby, která zemřela v důsledku trestného činu. Tomu
odpovídá i znění §28 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, podle něhož se oproti přímým
obětem trestného činu poskytuje oběti uvedené v §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona peněžitá
pomoc jen v paušální částce bez možnosti zohlednění prokázané ztráty na výdělku a prokázaných
nákladů spojených s léčením nebo nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie
a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy. I tento
způsob stanovení výše peněžité pomoci svědčí o tom, že jejím účelem je odškodnit pozůstalé
osoby jen za újmu spočívající v úmrtí blízké osoby způsobené trestnou činností, a nikoliv také
za lehkou či těžkou újmu na zdraví či nemajetkovou újmu nepřímé oběti, která u ní následně
může vzniknout v příčinné souvislosti se smrtí přímé oběti.
[32] Tento závěr odpovídá i legální definici upravené v §2 odst. 3 zákona o obětech
trestných činů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, podle níž se za nepřímou
oběť považovala osoba blízká vůči přímé oběti usmrcené při spáchání trestného činu,
a to bez stanovení podmínky utrpění újmy pozůstalé osoby v důsledku tohoto úmrtí,
jež je zakotvena v aktuálním znění zmíněného ustanovení. Navíc pro účely poskytování peněžité
pomoci je zapotřebí vycházet z ustanovení §24 a násl. zákona o obětech trestných činů, která
vymezují jednotlivé kategorie obětí trestných činů úžeji oproti znění §2 odst. 2 a 3 téhož zákona,
neboť zákonodárce zamýšlel finančně odškodnit jen nejzávažnější případy obětí trestné činnosti.
[33] Jestliže je tedy možné pozůstalé osobě přiznat peněžitou pomoc jen za újmu spočívající
ve smrti blízké osoby, k níž došlo v důsledku trestného činu, a nikoliv též za její případnou další
újmu, pak se počátek běhu subjektivní lhůty zakotvené v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných
činů musí odvíjet již od okamžiku, kdy se nepřímá oběť dozvěděla o smrti blízké osoby
a o tom, že byla způsobena trestným činem.
[34] Stejným způsobem nahlížel na stanovení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žádosti
o peněžitou pomoc sekundární obětí trestného činu rozsudek městského soudu ze dne 8. 3. 2017,
č. j. 8 A 23/2014 - 95, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 6 As 93/2017 - 20, na něž stěžovatel rovněž odkázal v kasační stížnosti. Uvedená rozhodnutí
se zabývala případem žadatelů, jejichž blízká osoba byla fyzicky napadena dne 14. 3. 2011
a zemřela dne 28. 3. 2011. Po určitou dobu přitom nebylo zřejmé, zda úmrtí bylo způsobeno
trestnou činností třetí osoby, když trestní stíhání později označeného pachatele bylo zahájeno
až dne 26. 9. 2011. Nejvyšší správní soud v uvedeném judikátu uvedl, že žadatelé již v dubnu
2011 věděli, že policejní orgán činí opatření k odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho
pachatele ve věci úmrtí osoby blízké. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzení žadatelů,
že subjektivní vědomost o tom, že ke smrti došlo trestným činem, získali nejdříve v den, kdy jim
bylo doručeno vyrozumění o konání výslechu svědků ze dne 18. 10. 2011. Právní úprava totiž
nespojuje vědomost o újmě způsobené trestným činem pro potřeby počátku běhu prekluzivní
lhůty k podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci s procesním úkonem zahájení trestního
stíhání proti konkrétní osobě, či s vyrozuměním o konání výslechu svědků, nýbrž ji obecně
spojuje s doložitelným nabytím subjektivního povědomí dotčených osob o tom, že daná újma
je důsledkem jednání naplňujícího znaky trestného činu (například v podobě sepisu příslušného
úředního záznamu policejním orgánem s dotčenými osobami, založeného ve spise). Uvedená
žádost však byla podána až dne 5. 8. 2013, a proto podle závěru učiněného ve věci Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 As 93/2017 došlo k zániku práva žadatelů na peněžitou pomoc podle
zákona o obětech trestných činů.
[35] V uvedených rozhodnutích byl tedy počátek běhu lhůty pro podání žádosti o poskytnutí
peněžité pomoci stanoven s určitým časovým odstupem od vědomosti žadatelů o smrti osoby
blízké kvůli tomu, že se až později dozvěděli o její příčinné souvislosti se spácháním trestného
činu, když předtím o cizím zavinění tohoto úmrtí nevěděli. Nelze tedy souhlasit s tvrzením
stěžovatele, že citovaná judikatura potvrzuje jeho právní názor o nutnosti stanovení počátku
dvouleté subjektivní prekluzivní lhůty zakotvené v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů
minimálně až po třech či čtyřech týdnech od spáchání trestného činu.
[36] Takový výklad ostatně nemá v tomto ustanovení žádnou oporu, neboť podle něho se odvíjí
běh lhůty pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci ode dne, kdy se oběť dozvěděla
o újmě způsobené trestným činem, a nikoliv až po odeznění prvotního šoku, mentálního přijetí
ztráty blízké osoby a nabytí schopnosti učinit příslušný právní úkon. Takový přesný okamžik
by ostatně bylo velmi obtížné až nemožné určit, a proto nemůže být určující pro posouzení
včasnosti žádosti o peněžitou pomoc. V tomto směru je také z hlediska právní jistoty nutné
vycházet z toho, kdy se pozůstalá osoba dozvěděla o tom, že blízká osoba zemřela v důsledku
spáchání trestného činu, což je objektivní údaj, který lze relativně spolehlivě zjistit především
z důkazů provedených v trestním řízení. Dvouletá subjektivní lhůta je přitom natolik dlouhá,
že zohledňuje i přepokládanou faktickou nemožnost pozůstalé osoby požádat o peněžitou
pomoc v prvních dnech či týdnech po smrti blízké osoby způsobené trestnou činností. Nelze
tedy účinně argumentovat, že započtením tohoto prvotního období do subjektivní propadné
lhůty dochází k faktickému zkrácení její délky. Přirovnání dané věci ke lhůtě pro podání
kasační stížnosti, která počíná běžet od doručení rozsudku krajského soudu účastníkům řízení,
i když ji lze údajně podat před tímto doručením, nemá žádnou argumentační hodnotu a navíc
není přiléhavé, neboť v takovém případě je návrh podán předčasně, k čemuž logicky nemůže
docházet při podání žádosti o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů.
Subjektivní a objektivní lhůta uvedená v jeho ustanovení §30 odst. 2 pak automaticky nemusí
běžet současně, neboť se odvíjejí od odlišných právních skutečností, jimiž jsou vědomost oběti
o újmě způsobené trestným činem a jeho spáchání. V posuzované věci tyto lhůty započaly běžet
ve stejný den, neboť v něm byl trestný čin spáchán a současně se v něm stěžovatel dozvěděl
o vraždě své dcery, jak bude dále zmíněno. Souběžný začátek běhu obou lhůt však znění §30
odst. 2 zákona o obětech trestných činů nevylučuje a nevyžaduje posunutí počátku subjektivní
lhůty do období tří až čtyř týdnů od spáchání trestného činu, jak tvrdí stěžovatel.
[37] Všechny myslitelné výklady uvedeného ustanovení i dosavadní judikatura správních soudů
tedy vedou k jednoznačnému závěru, že v nyní posuzované věci počala stěžovateli běžet dvouletá
subjektivní lhůta pro podání žádosti o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů
ode dne, kdy se dozvěděl o smrti své dcery způsobené trestným činem vraždy.
[38] O této skutečnosti se stěžovatel prokazatelně dozvěděl od své manželky již dne 4. 11. 2013,
kdy také došlo ke spáchání trestného činu, jak vyplývá z jeho svědeckého výslechu provedeného
v rámci trestního řízení dne 24. 1. 2014, který je založen ve správním spise. Navíc stěžovatel
v žádosti o poskytnutí peněžité pomoci uvedl, že trestný čin byl spáchán a o vzniku a rozsahu
škody nebo nemajetkové újmy tímto činem způsobené se dozvěděl dne 4. 11. 2013. Z obsahu
této žádosti je dále zřejmé, že ji podal výhradně jako pozůstalá osoba podle §24 odst. 1
písm. c) zákona o obětech trestných činů, neboť se v ní nezmínil o žádné vlastní újmě na zdraví
způsobené trestným činem. Toto postavení stěžovatele nebylo ve správním řízení ani v řízení
před správními soudy nikterak zpochybněno a ostatně bylo pro něho z hlediska výše peněžité
pomoci nejvýhodnější. Jelikož stěžovatel nežádal (také) o peněžitou pomoc podle ustanovení §24
odst. 1 písm. a) či b) za použití §2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, bylo by nadbytečné
zkoumat, zda s ohledem na konkrétní okolnosti inkriminovaného případu měl být na něm trestný
čin spáchán, a mohlo mu tak příslušet postavení přímé oběti. Proto je nutné vycházet
z toho, že stěžovatel jako pozůstalá osoba se dozvěděl o újmě způsobené trestným činem
dne 4. 11. 2013, kdy získal vědomost o tom, že v důsledku spáchání trestného činu zemřela jeho
dcera.
[39] Lze tedy shrnout, že městský soud učinil správný závěr, že dvouletá subjektivní lhůta
pro podání žádosti o peněžitou pomoc zakotvená v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů
počala v posuzované věci běžet dne 4. 11. 2013 a skončila dne 4. 11. 2015, jenž připadl na středu.
[40] Proto je zapotřebí v rozsahu dalších kasačních námitek posoudit, zda na základě skutečností
zjištěných žalovaným a krajským soudem lze učinit závěr o marném uplynutí této prekluzivní
lhůty.
[41] Žádost o poskytnutí peněžité pomoci musí být podle §30 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů podána v dvouleté subjektivní lhůtě u ministerstva, jinak toto právo zaniká. Jedná
se tedy o hmotněprávní lhůtu k uplatnění práva, a nikoliv o lhůtu procesní k učinění určitého
úkonu ve správním řízení. U hmotněprávní lhůty přitom platí, že dříve, než skončí, musí být
právo vykonáno či uplatněno u druhé smluvní strany či orgánu veřejné moci, a proto je zapotřebí,
aby před jejím uplynutím bylo právní jednání v písemné formě doručeno příslušnému adresátovi,
tedy došlo do sféry jeho dispozice. Nepostačuje tedy, je-li toto právní jednání v písemné formě
včas předáno k poštovní přepravě s úkolem doručit jej adresátovi, jako je tomu u procesní lhůty
(srov. např. Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínova, M. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek 1. Díl
první: Obecná část, Wolters Kluwer, Praha 2013, str. 205 a násl.).
[42] Z kopie poštovní obálky, kterou v posuzované věci městský soud doplnil dokazování
při ústním jednání, vyplývá, že stěžovatel podal žádost o poskytnutí peněžité pomoci na poště X
dne 3. 11. 2015, tedy předposlední den dvouleté subjektivní lhůty zakotvené v §30 odst. 2 zákona
o obětech trestných činů, přičemž jako adresáta označil „Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor
odškodňování, Hybernská 18, Praha 1, 110 00“. Z razítka na obálce opatřeného textem „110 07
DEPO PRAHA 702“ s datem 5. 11. 2015 a ručně dopsané nové adresy Vyšehradská 16, Praha 2,
je zřejmé, že zásilka byla doslána do sídla žalovaného, kam byla doručena až dne 9. 11. 2015, jak
vyplývá z razítka Justiční stráže obsahující toto datum. I kdyby se tedy vycházelo z toho, že
žádost o peněžitou pomoc byla žalovanému účinně doručena již dne 5. 11. 2015, kdy byla doslána
na adresu jeho sídla, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, tak by při zohlednění jen §30 odst. 2
zákona o obětech trestných činů toto právo zaniklo, neboť bylo uplatněno až následující den po
uplynutí dvouleté subjektivní lhůty obsažené v tomto ustanovení.
[43] Nicméně právní úpravu hmotněprávních lhůt pro podání žádosti o poskytnutí peněžité
pomoci není možné posuzovat izolovaně od dalších ustanovení zákona o obětech trestných činů.
V tomto směru je podstatný jeho §8, který upravuje poskytování informací oběti trestného činu
orgány činnými v trestním řízení. Podle odstavce prvního písmena g) tohoto ustanovení platí,
že jakmile se Policie České republiky nebo policejní orgán dostane do prvního kontaktu s obětí trestného činu,
informuje ji i bez žádosti o tom, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má právo na peněžitou pomoc, včetně
poučení o lhůtě pro podání žádosti. Tato informace se poskytuje oběti písemně, případně
i srozumitelně ústně, pokud o to oběť požádá, jak vyplývá z §8 odst. 2 věty první a odst. 4
zákona o obětech trestných činů.
[44] V projednávané věci Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského
kraje, odbor obecné kriminality Ostrava, předala stěžovateli jako oběti trestného činu základní
informace písemně pod č. j. KRPT-240065-13/TČ-2013-070071 dne 24. 1. 2014, přičemž
ten nežádal o jejich ústní sdělení ani mu nebyly ústně vysvětleny, jak vyplývá z jím podepsaného
potvrzení z téhož dne č. j. KRPT-240065-161/TČ-2013-070071. V závěru tiskopisu obsahujícího
základní informace pro oběť trestného činu podle zákona o obětech trestných činů přitom bylo
uvedeno, že „[ž]ádost o poskytnutí peněžité pomoci lze podat u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne,
kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do 5 let od spáchání trestného činu,
jinak právo zaniká“. Jedná se tedy o doslovnou citaci znění §30 odst. 2 zákona o obětech trestných
činů bez výslovného odkazu na toto ustanovení.
[45] Takto formulované poučení o lhůtě pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci však
nelze považovat za dostatečné. Účelem ustanovení §8 zákona o obětech trestných činů je totiž
včasné a úplné poskytnutí základních informací nezbytných k uplatnění práv oběti, která vyplývají
z tohoto právního předpisu. Proto je podle §13 věty první zákona o obětech trestných činů,
ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, zapotřebí takové informace poskytnout
oběti srozumitelným způsobem. Tento požadavek je zřetelně vyjádřen i ve směrnici Evropského
parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla
pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí
Rady 2001/220/SVV, v jejíž preambuli se uvádí, že (21) Příslušné orgány, služby podpory pro oběti
a služby restorativní justice by měly poskytovat informace a poradenství pokud možno několika odlišnými
prostředky, a tak, aby jim oběť rozuměla. Tyto informace a poradenství by měly být poskytovány jednoduchou
a srozumitelnou formou. Rovněž by mělo být zajištěno, aby oběti bylo po dobu řízení rozuměno. V této souvislosti
by měla být u oběti zohledněna její znalost jazyka používaného pro poskytování informací, její věk, vyspělost,
intelektuální a emoční schopnosti, gramotnost a duševní či tělesné poškození. ... (26) Poskytované informace
by měly být dostatečně podrobné, aby mohlo být s oběťmi zacházeno s respektem a aby tyto oběti měly možnost
činit informovaná rozhodnutí, pokud jde o jejich účast v řízení. Informace o právu na peněžitou pomoc
a o jednotlivých podmínkách pro její poskytnutí tedy musí být ve všech ohledech natolik
konkrétní, aby oběti trestného činu byly k užitku a na základě nich mohla tento nárok řádně
a včas uplatnit a dosáhnout přiznání odškodnění za újmu způsobenou trestným činem.
[46] Takto požadované kvality dosahuje písemné poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou
pomoc jen za situace, kdy je v něm oběti trestného činu poskytnuta informace nejenom o délce
subjektivní a objektivní lhůty k uplatnění tohoto nároku, nýbrž i o jejich hmotněprávní povaze,
z ní vyplývající nutnosti před uplynutím každé z nich doručit žádost Ministerstvu spravedlnosti
a nedostatečnosti předání žádosti k poštovní přepravě před koncem těchto lhůt. Toliko z citace
§30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů totiž oběti trestného činu s ohledem na její
specifické postavení vyžadující zvláštní ochranu, zranitelnost a předpokládaný nedostatek
právnického vzdělání, jakož i zvláštní charakter hmotněprávních lhůt, nemusí být zcela zřejmé,
že z hlediska včasného uplatnění nároku na peněžitou pomoc je nezbytně nutné, aby se žádost
o její poskytnutí před uplynutím každé z obou propadných lhůt dostala do dispozice Ministerstva
spravedlnosti, a nikoliv, aby byla pouze podána na poště. Zmínka o tom, že žádost o peněžitou
pomoc lze v dvouleté subjektivní a pětileté objektivní lhůtě podat u ministerstva, jinak právo
zanikne, je přitom nedostatečná pro uvědomění si rozdílu mezi místem, kde je před uplynutím
těchto lhůt třeba nárok uplatnit, aby zůstal zachován. Oběti trestného činu, která
je až na nepatrné výjimky právním laikem, totiž většinou z takto podané informace nebude
zřejmé, že podáním žádosti o peněžitou pomoc u Ministerstva spravedlnosti se míní její doručení
tomuto adresátovi a nepostačuje její včasné předání k poštovní přepravě, jako je tomu
u procesních lhůt. Jejich odlišnost oproti lhůtám hmotněprávním přitom není v obecném
povědomí natolik známa, aby po přečtení znění §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů
bylo téměř každému naprosto zřejmé, že pro účely zachování lhůt uvedených v tomto ustanovení
nepostačuje před jejich koncem odevzdat žádost o peněžitou pomoc držiteli poštovní licence.
Spíše lze předpokládat, že oběť trestného činu bude z tohoto mylného předpokladu vycházet,
neboť lhůty pro podání návrhů na zahájení soudních i správních řízení jsou většinou procesní
povahy a jejich účastníci je často podávají na poštu až na jejich samém konci.
[47] Takto ostatně postupoval v posuzované věci stěžovatel, který, jak již bylo zmíněno, předal
žádost o peněžitou pomoc k poštovní přepravě předposlední den dvouleté subjektivní lhůty
nepochybně v domnění, že tímto úkonem svůj nárok včas uplatnil. I na případu stěžovatele
je tedy zřejmá nedostatečnost poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc, která
spočívá v pouhé citaci znění §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů a v níž absentuje
objasnění hmotněprávní povahy lhůt v něm zakotvených, jakož i zdůraznění nutnosti včasného
doručení této písemnosti žalovanému a nedostatečnosti jejího odevzdání držiteli poštovní licence
před uplynutím lhůt. Lze sice připustit, že dvouletá subjektivní lhůta byla dostatečně dlouhá
na to, aby stěžovatel podal žádost v dostatečném časovém předstihu tak, aby se před jejím
uplynutím dostala také do dispozice žalovaného. Nicméně pokud zákon o obětech trestných činů
umožnil stěžovateli uplatnit nárok na peněžitou pomoc po dobu dvou let ode dne,
kdy se dozvěděl o újmě způsobené trestným činem, bylo zcela na jeho uvážení, zda a kdy tak
během tohoto časového období učiní, a pokud se rozhodl o odškodnění požádat až na jeho
samém konci, nelze mu toto rozhodnutí, které pro něho mohlo být velmi složité i s ohledem
na značně bolestnou a ničím nenahraditelnou ztrátu jeho dcery, nikterak vytýkat, a tím spíše
klást k tíži. Naopak pro tento případ ho měly orgány činné v trestním řízení náležitě poučit
také o tom, že žádost o peněžitou pomoc je zapotřebí před uplynutím subjektivní lhůty doručit
Ministerstvu spravedlnosti, aby ji mohl s dostatečnou časovou rezervou podat na poště v místě
svého bydliště, osobně ji předat žalovanému na samém konci subjektivní lhůty nebo použít
jiného účinného způsobu doručení, který by umožnil včasné dodání zásilky do dispozice
žalovaného. Taková informace o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc však stěžovateli
nebyla v průběhu trestního řízení poskytnuta, a proto se v tomto směru jednalo o poučení
nedostatečné.
[48] Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, dovodil, že nepřesné
poučení o lhůtě, respektive jejím konci dané správním orgánem, nemůže být k tíži účastníka
řízení a zapříčinit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby podané v rámci správního
soudnictví z důvodu opožděnosti, neboť takový postup by byl v rozporu s principem právní
jistoty a porušením práva na spravedlivý proces ve formě degenationis iustitiae. Stejný závěr musí být
učiněn i v posuzované věci, neboť ani neúplné poučení stěžovatele o konci subjektivní lhůty
k podání žádosti o peněžitou pomoc, jež mu bylo poskytnuto v trestním řízení, nemůže mít
k jeho újmě za následek zamítnutí této žádosti kvůli její opožděnosti, byť se jedná o lhůtu
hmotněprávní, s jejímž marným uplynutím zákon spojuje zánik práva na odškodnění. Tento
postup aplikovaný v dané věci totiž rovněž není v souladu s principem právní jistoty a právem
na spravedlivý proces, neboť jím bylo stěžovateli znemožněno účinně se domoci svého nároku,
aniž byl orgánem veřejné moci v potřebném rozsahu poučen o jedné z podmínek pro jeho
uplatnění.
[49] Při nedostatečném poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc měl tedy žalovaný
vycházet z toho, že pro zachování subjektivní lhůty postačilo před jejím uplynutím předat žádost
k poštovní přepravě. Takový závěr totiž odpovídá rozsahu informace poskytnuté stěžovateli
podle §8 odst. 1 písm. g) zákona o obětech trestných činů, jež obsahovala pouhou citaci §30
odst. 2 téhož zákona bez bližšího vysvětlení. Bez něho byl proto stěžovatel spolehlivě poučen
jen o nutnosti podat u ministerstva žádost o peněžitou pomoc před uplynutím dvouleté
subjektivní lhůty, nikoliv však o tom, na jakém místě je tak zapotřebí učinit. Proto mu nelze klást
k tíži, že před koncem této lhůty toliko žádost o peněžitou pomoc odevzdal držiteli poštovní
licence s pokynem ji doručit žalovanému.
[50] Uvedený závěr odpovídá specifičnosti nyní posuzované věci vyplývající z neúplného poučení
stěžovatele o konci lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc a nelze ho nikterak zobecnit
na všechny oběti, které požádají o tuto finanční kompenzaci za újmu způsobenou trestným
činem. Pokud totiž oběť získá od orgánů činných v trestním řízení ve všech směrech úplné
poučení o lhůtě pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci, bude od ní možné oprávněně
požadovat, aby učinila potřebná opatření za účelem doručení této písemnosti žalovanému
před uplynutím lhůt uvedených v §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. V tomto směru
postačí doplnit tiskopis obsahující základní informace pro oběť trestného činu, který byl použit
i v dané věci, tak, aby v nich byla zdůrazněna hmotněprávní povaha lhůt pro podání žádosti
o peněžitou pomoc, z ní vyplývající nezbytnost před jejich uplynutím doručit žádost Ministerstvu
spravedlnosti a nedostatečnost jejího předání k poštovní přepravě do konce těchto lhůt.
Takto úplné poučení však stěžovateli dáno nebylo, a proto je pro účely nyní posuzované věci
nutné vycházet z rozsahu jemu poskytnuté informace o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou
pomoc a učinit závěr, že ji podal včas, neboť ji 3. 11. 2015, tedy předposlední den dvouleté
subjektivní lhůty podal na poštu, jak již bylo zmíněno.
[51] Žalovaný i městský soud tedy pochybili, když nezohlednili specifičnost případu stěžovatele
a považovali jeho právo na peněžitou pomoc za zaniklé kvůli opožděnému podání žádosti o její
poskytnutí u žalovaného. Uvedená právní otázka byla v žalobním řízení posouzena nesprávně,
v důsledku čehož je naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že městský soud
by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než rozhodnutí žalovaného zrušit, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že povaha věci umožňuje, aby o žalobě sám rozhodl a podle
§110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 věty první a odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného
rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[53] V dalším řízení tedy žalovaný bude vycházet z toho, že právo stěžovatele na peněžitou
pomoc nezaniklo uplynutím dvouleté subjektivní lhůty zakotvené v §30 odst. 2 zákona o obětech
trestných činů.
[54] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení,
a to jak za řízení o žalobě, tak i v řízení o kasační stížnosti.
[55] V řízení před městským soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní
zastupování za tři úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby a účast
na jednání před soudem dne 27. 8. 2020 v délce nepřesahující dvě hodiny [§11 odst. 1
písm. a), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], ve výši 3 x 3.100 Kč,
tedy celkem 9.300 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]. Stěžovatel
má též právo na náhradu hotových výdajů jeho zástupce za tyto úkony ve výši 3 x 300 Kč,
tedy celkem 900 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokátu dále podle §13 odst. 1 a 5
advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s účastí
u ústního jednání před městským soudem, to znamená cestovné osobním automobilem
registrační značky X z Ostravy do Prahy a zpět ve výši 4.859 Kč. Rovněž advokátu podle §14
odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu přísluší náhrada za čas strávený cestou z místa jeho
sídla do místa jednání soudu a zpět v rozsahu šestnácti započatých půlhodin po 100 Kč, tedy
celkem 1.600 Kč. Za řízení před městským soudem má tedy stěžovatel právo na náhradu nákladů
v částce 16.659 Kč.
[56] V řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny
za právní zastupování za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
(podání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5
advokátního tarifu]. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů jeho zástupce za tento
úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Stěžovatel tak má právo
na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem v částce 3.400 Kč.
[57] Stěžovatel má tedy právo na náhradu nákladů za řízení o kasační stížnosti a o žalobě
v celkové výši 20.059 Kč. Ke splnění této povinnosti Nejvyšší správní soud určil žalovanému
přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu