ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.304.2020:31
sp. zn. 4 As 304/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. D., zast. JUDr. Filipem
Mochnáčem, advokátem, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2017, č. j.
MMB/0161469/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 8. 2020, č. j. 29 A 166/2017 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím
Úřadu městské části města Brna, Brno – Medlánky (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne
15. 2. 2017, č. j. MCBMED/00437/2017, a ze dne 21. 2. 2017, č. j. MCBMED/00644/2017 (dále
též „prvostupňová rozhodnutí“), a tato rozhodnutí potvrdil. Prvním uvedeným rozhodnutím
správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §178 odst. 1 písm. a)
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
účinném ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí, kterého se měl žalobce dopustit z nedbalosti
tím, že na podzim roku 2016 vybudoval na pozemku parc. č. X v k. ú. M. jímku na odpadní vody
na vyvážení bez územního souhlasu, případně územního rozhodnutí stavebního úřadu.
Konkrétně byla použita plastová jímka o objemu 10 m
3
a vnějších rozměrech: průměr 2,7 m,
výška 2,0 m. Za toto jednání uložil správní orgán I. stupně žalobci podle §179 odst. 3 písm. c)
stavebního zákona pokutu ve výši 25.000 Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení
v paušální částce 1.000 Kč. Druhým uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně opravil
zřejmou nesprávnost v předchozím rozhodnutí tak, že ve výroku o sankci nahradil nesprávně
uvedený §179 odst. 3 písm. c) stavebního zákona správným §178 odst. 3 písm. c) téhož zákona.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které vyjádřil nesouhlas se závěry
správních orgánů, že by se dopustil protiprávního jednání. Napadené rozhodnutí vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a spočívá na nesprávném právním posouzení,
přičemž se pouze okrajově vypořádává s námitkami žalobce, některé však zůstaly nevypořádány
vůbec. Popis žalobcem spáchaného skutku provedený správními orgány neodpovídá skutečnosti
a správní orgány ignorovaly procesní obranu žalobce. Žalobce totiž předmětnou jímku
nevybudoval jako novou, ale pouze vyměnil starou jímku za novou, přičemž původní jímka byla
na místo osazena bývalým vlastníkem pozemku. Tvrzení správního orgánu I. stupně, že technické
parametry nové jímky se neshodují s parametry jímky původní, je zarážející, když správní orgán
I. stupně takovou skutečnost nemohl vědět, jelikož kontrola jím prováděná na místě samém
byla provedena za situace, kdy měněná jímky již byla zakopána v zemi. Technické parametry
a rozměry původní jímky tedy byly pouhou spekulací správního orgánu, když nebylo zjišťováno,
zda osazená jímka je skutečně takových rozměrů, jak je uvedeno v projektové dokumentaci.
Rovněž konstatování správních orgánů, že osazením jímky mohlo dojít k ohrožení života,
je nepodložené. Jímka byla zakopána a životy, zdraví osob ani jejich majetek nemohla ohrozit.
Argumentace správních orgánů ohledně rizikovosti provedeného výkopu nesouvisí s předmětem
řízení, když žalobce byl postihován za jednání spočívající ve vybudování jímky. Pro posouzení
věci je tedy relevantní samotná jímka, nikoli její výkop, přičemž potencionální ohrožení třetích
osob by přicházelo v úvahu pouze, pokud by tyto protiprávně vstoupily na pozemek žalobce.
Žalobce se přestupku nedopustil, jednalo se o tzv. udržovací práce, přičemž toto tvrzení správní
orgány nevyvrátily.
[3] Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo zatíženo procesními vadami.
Námitku podjatosti úřední osoby žalobce neuplatnil pozdě, jak konstatoval žalovaný, neboť
v rámci prvostupňového řízení žalobce žádné okolnosti svědčící o podjatosti nezaznamenal,
proto svoji námitku uplatnil v rámci podaného odvolání. O podjatosti svědčí mimo jiné výrok
správního orgánu I. stupně, že pokud bude žalobce postupovat dle svého uvážení,
lze předpokládat další porušování stavebního zákona, který má pejorativní nádech a jeho
interpretace nebyla vytržena z kontextu, jak tvrdí žalovaný. Správní orgán I. stupně dále žalobci
neumožnil seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. V rámci ústního
jednání byl sice žalobci předložen správní spis a byl vyzván k vyjádření. V předmětnou dobu
však nebylo zřejmé, zda správní orgán bude činit další úkony či shromažďovat další podklady,
proto nelze nahlédnutí do spisu v rámci ústního jednání považovat za seznámení s podklady
pro vydání rozhodnutí. Námitka žalovaného, že po dni konání ústního jednání, kdy se žalobce
seznámil s obsahem spisu, již do spisového materiálu žádné další podklady nepřibyly, nemůže
obstát, neboť takovou skutečnost nemohl žalobce předpokládat.
[4] Správní orgán I. stupně přistoupil k vydání rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností
bez zákonného důvodu. Pokud se totiž správní orgán I. stupně dopustil omylu a výrok
původního rozhodnutí opřel o jiné než zamýšlené zákonné ustanovení, pak se nejedná o zřejmou
nesprávnost, ale o pochybení, které činí původní rozhodnutí nezákonným. Způsob stanovení
sankce za přestupkové jednání aplikací bodového systému v rámci správního trestání
je nesprávný a nepřezkoumatelný. Žalovaný neobjasnil, z jakého zákonného ustanovení vychází
stanovení takového bodového systému pro trestání přestupků, ani nevysvětlil, jakým způsobem
jsou bodově hodnoceny konkrétní posuzované skutečnosti. Žalovaný pouze konstatoval,
že se jedná o vhodný způsob udělování sankcí. Zejména není zřejmé jakým způsobem probíhá
v rámci jednotlivých kategorií přidělovaní bodů, proto žalobce může těžko brojit proti jemu
připsaným bodům za protiprávní jednání. Správní orgány si patrně stanoví výši sankce, kterou
chtějí ukládat, a k této částce následně přiřadí určitý počet bodů. Jak jinak si lze vysvětlit, že osobě
žalobce byla v projednávané věci uložena sankce ve výši 25.000 Kč a naproti tomu v jiném řízení
před správním orgánem byla oběma účastníkům uložena shodně pokuta ve výši 12.500 Kč
za přestupek spočívající ve vybudování stavby garáže. Žalobce se neztotožnil s konstatováním
žalovaného, že výstavba garáže v porovnání s instalací jímky není kvalitativně závažnější
pochybení, než za které byl postihován žalobce.
[5] V doplnění žaloby ze dne 21. 8. 2017 žalobce namítl, že stavební úřad vydal
dne 1. 3. 2012 územní souhlas s umístěním zahrádkářské chaty včetně podzemního sklípku
a opěrné zídky pod č. j. ÚVŽPZ-176/12, přičemž součástí této stavby bylo rovněž vybudování
jímky na odpadní vody. Žalobce se tak nemohl dopustit přestupku podle §178 odst. 1 písm. a),
ale případně přestupku podle §178 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, k čemuž však nebylo
vedeno žádné dokazování. Dále namítl, že nebylo zjištěno, kdy ke stavbě jímky mělo dojít,
a zda proto nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek.
[6] Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že lhůta
k podání žaloby a jejímu případnému rozšíření uplynula dne 16. 8. 2017, námitkami žalobce
uvedenými v doplněních žaloby doručených soudu dne 21. 8. 2017 a dne 21. 11. 2017
se tedy soud nemohl zabývat. Soud současně neshledal důvodu ke zrušení rozhodnutí žalovaného
pro to, že by odpovědnost žalobce za přestupek zanikla pro uplynutí prekluzivní lhůty
pro projednání přestupku, jelikož žalobce při kontrolní prohlídce provedené stavebním úřadem
dne 22. 11. 2016 uvedl, že původní jímka byla novou plastovou jímkou nahrazena asi před dvěma
měsíci. Ke spáchání přestupku, který je žalobci kladen za vinu, tak muselo dojít v měsíci září
2016. Jestliže rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 16. 6. 2017, stalo se tak v zákonem
předvídané jednoroční lhůtě. Krajský soud dále neshledal rozhodnutí správních orgánů
nepřezkoumatelnými, jelikož je z obou rozhodnutí zřejmé, jak, proč a podle jakých právních
předpisů bylo ve věci rozhodnuto, přičemž žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími námitkami
žalobce.
[7] V otázce podané námitky podjatosti ze strany žalobce se soud ztotožnil s žalovaným
v tom, že námitka podjatosti vznesená žalobcem je nedůvodná. Skutečnosti, které žalobce
předestřel v námitce podjatosti, nemohou k naplnění §14 odst. 1 správního řádu vést. Předně
pro shledání podjatosti úřední osoby je irelevantní, jak stavební úřad postupuje ohledně jiných
podnětů nebo v jiných řízeních, byť by v těchto jiných věcech vyvíjel žalobce aktivitu. Za důvod
pro pochyby o nepodjatosti soud nepovažoval, pokud správní orgán I. stupně ve svém
rozhodnutí uvedl, že bude-li žalobce i v budoucnu postupovat podle svého uvážení,
lze předpokládat další překračování ustanovení stavebního zákona. Správní orgán I. stupně
tato slova použil v souvislosti s hodnocením společenské nebezpečnosti přestupku v reakci
na vyjádření žalobce při ústním jednání dne 31. 1. 2017, kde žalobce uvedl, že dle svého názoru
neporušil žádné právní předpisy a postupoval v souladu s §79 odst. 6 stavebního zákona.
Žalobce nemůže postupovat při umísťování staveb podle svého názoru či odhadu, nýbrž podle
zákona, přičemž takovému jednání žalobce je třeba do budoucna preventivně bránit,
a to i uložením pokuty. Tento smysl vyplývá z kontextu hodnocení společenské nebezpečnosti
stavebním úřadem a soud v něm neshledává nic pejorativního, co by mělo směřovat
k pochybnostem o podjatosti oprávněné úřední osoby.
[8] Z protokolu o ústním jednání před správním orgánem I. stupně ze dne 31. 1. 2017
vyplývá, že žalobce byl seznámen se všemi doklady zařazenými ve správním spisu. Tím by bylo
ustanovení §36 odst. 3 správního řádu učiněno zadost, pokud by správní orgán I. stupně
následně pouze vydal rozhodnutí o přestupku. Tak tomu ovšem podle obsahu spisu není, když
po protokolu o ústním jednání je ve správním spisu zařazeno sedm listin – printscreenů webové
stránky nahlížení do katastru nemovitostí pořízených dne 2. 2. 2017, z nichž vyplývá vlastnictví
a způsob ochrany dotčených pozemků žalobce a pozemků sousedících. Teprve následně
je ve spisu zařazeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku žalobce. Ze správního
spisu nevyplývá, že by s těmito listinami byl žalobce seznámen a mohl se k nim vyjádřit, čímž
došlo k porušení §36 odst. 3 správního řádu. Jelikož však uvedené prinstcreeny obsahují pouze
informace veřejně dostupné na internetu a jelikož jejich obsah se nijak nepromítl do rozhodnutí
o přestupku, dospěl soud k závěru, že tato vada neměla za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé.
[9] Jímka umístěná žalobcem na předmětný pozemek je považována za výrobek plnící funkci
stavby dle §2 odst. 3 věta třetí stavebního zákona, a i když v souladu s §103 odst. 1 písm. e)
bod 16 stavebního zákona nevyžaduje ke svému umístění stavební povolení ani ohlášení,
je pro její umístění nezbytné územní rozhodnutí nebo územní souhlas podle §76 odst. 1,
resp. §96 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Pro tento závěr je nevýznamné, že dříve na stejném
místě byla betonová jímka vystavěná právním předchůdcem žalobce a v zásadě ani to, jaké byly
velikosti těchto jímek. Proto ani nebylo třeba fyzicky zjišťovat, jaké parametry nová jímka má.
Pokud v této souvislosti žalobce namítá, že mohl na místo umístit jímku menších rozměrů,
není takové hypotetické tvrzení pro věc relevantní. Z žalobcem předložené projektové
dokumentace a z jeho vyjádření před stavebním úřadem je zjevné, že žalobce nejprve musel
odstranit starou betonovou jímku a následně do zvětšeného výkopu umístit novou plastovou
jímku. Závěr stavebního úřadu, že tak mohlo dojít k ohrožení života, zdraví osob nebo zvířat,
k ohrožení životního prostředí a majetku je pak zcela logický. Žalobce přitom není trestán
za provedení výkopu, ale za komplex činností souvisejících s výměnou jímky, k nimž si neobstaral
potřebné veřejnoprávní povolení.
[10] Je zřejmé, že žalobce neprováděl žádné opravy původní betonové jímky, nýbrž tuto jímku
jako celek odstranil a nahradil ji větší jímkou plastovou. Jednání žalobce tudíž nelze podřadit
pod údržbu stavby; šlo o umístění výrobku plnícího funkci stavby, pro nějž bylo nezbytné územní
rozhodnutí podle §76 odst. 1 nebo územní souhlas podle §96 odst. 2 písm. a) stavebního
zákona. Jestliže si žalobce před umístěním jímky územní rozhodnutí ani souhlas neobstaral,
dopustil se přestupku podle §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, jak správně uzavřely
správní orgány. Správní orgány pak poměrně srozumitelně vysvětlily, jak a proč k udělené pokutě
dospěly včetně parametrů užitého bodového systému. Žalobce má pravdu v tom, že správními
orgány použitý bodový systém, na jehož základě mu byla vyměřena pokuta, není stanoven
zákonem, ani jiným předpisem. Na druhou stranu zákon o přestupcích stanoví jen obecně
skutečnosti, které má správní orgán při ukládání sankce zohlednit, přičemž způsob výkladu
a aplikace těchto skutečností ponechává na správním orgánu. Správní orgán I. stupně pro tyto
účely vytvořil bodový systém, jehož parametry v odůvodnění rozhodnutí uvedl. Vzhledem
k tomu, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jsou patrné úvahy, které k uložení této
pokuty vedly a které nejsou zjevně svévolné, považoval soud tento způsob určení sankce
za možný a nevybočující ze zákonných mezí. Uložená pokuta navíc činí 5 % ze zákonné
maximální sazby, což s ohledem na okolnosti případu a možné následky vybudování jímky
bez územního souhlasu soud označil jako spíše mírnější postih žalobce. Pokud se žalobce
dovolával výše pokuty uložené v jiném řízení týkajícím se neoprávněné výstavby garáže,
pak taková argumentace nemůže bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti výše pokuty
v projednávané věci, neboť každý přestupek musí správní orgán hodnotit jednotlivě vzhledem
ke specifickým okolnostem případu.
[11] Soud nepovažoval za vadné ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně o opravě zřejmých
nesprávností, když správní orgán I. stupně postupoval dle §70 odst. 1 správního řádu, neboť
opravoval identifikaci právního předpisu ve výroku o sankci, a vydal tedy opravné rozhodnutí.
Z obsahu a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, že žalobci byla ukládána
pokuta podle §178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, a proto bylo uvedení §179 odst. 3
písm. c) tohoto zákona ve výroku o sankci zřejmou nesprávností – překlepem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí správních orgánů.
Krajský soud se totiž řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a napadený rozsudek vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgány se náležitě nevypořádaly
s tvrzením stěžovatele, že předmětnou jímku nevybudoval stěžovatel jako novou, ale pouze
přistoupil k výměně jímky, která byla na místo osazena bývalým vlastníkem pozemku. Správní
orgány však neprověřily skutečnosti, které stěžovatel stran původní jímky uvedl, kdy se jednalo
o skutečnosti stěžejní pro učinění závěru ohledně spáchání přestupku stěžovatelem, neboť pokud
by se na místě již jímka nacházela, nemohl se stěžovatel dopustit jednání, které má spočívat
ve vybudování jímky. Technické parametry či rozměry původní jímky a její případný nesoulad
s jímkou novou byly čirou spekulací správního orgánu, jelikož kontrola správního orgánu
na místě samém byla prováděna v situaci, kdy měněná jímka již byla zakopána v zemi. Nebylo
ani nijak zjišťováno, zda osazená jímka je skutečně takových rozměrů, jak je uvedeno
v projektové dokumentaci, závěry žalovaného o rozměrech původní a nové jímky jsou tedy zcela
nepodložené. Nepřezkoumatelný je také způsob stanovení sankce za přestupek žalobce
prostřednictvím bodového systému, jelikož není znám zákonný podklad předmětného bodového
systému, kdy stěžovatel požádal, aby mu tento bodový systém byl předložen, a to v úplné podobě
včetně jednotlivých kategorizací a bodového ohodnocení konkrétních okolností. Žalovaný však
danou otázku neobjasnil, pouze konstatoval, že se jedná o vhodný způsob ukládání sankcí.
Uložená sankce však není ničím podložená a její výše nepřiměřeně vysoká. Způsob stanovení
sankce přitom musí vycházet ze zákona a není možné přisvědčit postupu správních orgánů, které
nejsou nadány pravomocí činit vše, co zákon nezakazuje, ale naopak jsou oprávněny činit pouze
to, co zákon dovoluje. Není-li ve vztahu k projednávané přestupkové věci zákonem definován
bodový systém, jako je tomu např. u přestupků v dopravě, pak správní orgány nejsou oprávněny
takový bodový systém samy tvořit a aplikovat.
[13] Stěžovatel nevybudoval jímku na odpadní vody, neboť pouze vyměnil stávající jímku
za novou. Stěžovatel se tedy žádného přestupkového jednání nedopustil ani dopustit nemohl,
prováděl pouze udržovací práce. Správní orgán I stupně postupoval v rozporu s §36 odst. 3
správního řádu, neboť stěžovateli neumožnil seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí
a k těmto se vyjádřit. V rámci ústního jednání byl stěžovateli předložen spis a stěžovatel
byl vyzván k vyjádření ve věci, z čehož je zřejmé, že správní orgán I. stupně měl další postup
ve věci v podstatě připraven a vyjádření žalobce jej vůbec nezajímalo. V danou dobu pak nebylo
zřejmé, zda správní orgán na základě skutečností uvedených stěžovatelem bude činit další úkoly
či shromažďovat další podklady, proto nelze nahlédnutí do spisu v rámci ústního jednání
považovat za seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Postup správního orgánu I. stupně
byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. II. ÚS 329/04, z něhož vyplývá,
že je porušením principu právního státu, pokud správní orgán nedal stěžovateli možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění. Úvaha krajského soudu,
zda v projednávaném případě měla uvedená vada řízení za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, je ryze spekulativní, neboť soud nemůže mít vědomost, jaké důkazy by stěžovatel
v reakci na nově založené podklady navrhoval a jaké další skutečnosti by ve věci uváděl.
[14] Nezákonné je také rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností správním orgánem
I. stupně, který k takovému postupu přistoupil bez zákonného důvodu. Pokud se správní orgán
I. stupně dopustil omylu, když výrok rozhodnutí opřel o jiné než zamýšlené zákonné ustanovení,
pak se nejedná o zřejmou nesprávnost, ale o omyl, který činí původní rozhodnutí nezákonným.
Nebylo možné pochybení správního orgánu I. stupně zhojit vydáním rozhodnutí o opravě
zřejmých nesprávností, nýbrž pouze zrušením tohoto vadného rozhodnutí. Krajský soud
postupoval v rozporu se zákonem rovněž v tom, že nepřihlédl k podáním stěžovatele doručeným
soudu dne 21. 8. 2017 a 21. 11. 2017. Zejména v případě posledně uvedeného nelze
argumentovat opožděností podání s odkazem na obsah §71 odst. 2 s. ř. s., jelikož krajský soud
svým přípisem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 29 A 166/2017 - 37, stěžovateli zaslal vyjádření
žalovaného k žalobě a určil mu lhůtu k podání repliky v délce jednoho měsíce ode dne doručení
tohoto přípisu, který byl stěžovateli doručen dne 1. 11. 2017. Vyjádření stěžovatele doručené
krajskému soudu dne 21. 11. 2017 je včas podanou replikou k vyjádření žalovaného, o možnosti
jejíhož podání byl stěžovatel soudem výslovně poučen. K obsahu tohoto podání tedy mělo být
v souladu s §74 odst. 1 s. ř. s. přihlédnuto a krajský soud se s ním měl vypořádat.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením věci krajským
soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, jakož i rozsudku krajského soudu, která měla dle stěžovatele spočívat
v tom, že se krajský soud řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a napadený rozsudek
vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány se náležitě nevypořádaly
s tvrzením stěžovatele, že předmětnou jímku nevybudoval stěžovatel jako novou, ale pouze
přistoupil k výměně jímky, která byla na místo osazena bývalým vlastníkem pozemku. Technické
parametry či rozměry původní jímky a její případný nesoulad s jímkou novou měly být čirou
spekulací správního orgánu, jelikož kontrola správního orgánu na místě samém byla prováděna
v situaci, když měněná jímka již byla zakopána v zemi. Za nepřezkoumatelný označil stěžovatel
rovněž způsob stanovení sankce prostřednictvím bodového systému, jelikož tento systém
nevznikl na základě zákonného podkladu.
[19] K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, v němž NSS konstatoval, že „[o]bsahem odůvodnění rozhodnutí je především
rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil,
dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly
aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ V odstavci 18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 4 As 76/2013 - 21, pak NSS uvedl, že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich
hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků
a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán
rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny
na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“
Není-li z odůvodnění zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci
účastníka řízení a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové
rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka
klíčovou, na níž je postaven základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 9 As 11/2010 - 80).
[20] Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí krajských
soudů je v judikatuře Nejvyššího správního soudu rovněž hojně pojednána (srov. např. rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64).
Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché
či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný
skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná
rovněž i v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud
odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však
týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených
v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
[21] Zdejší soud dospěl v otázce namítané nepřezkoumatelnosti k závěru, že rozhodnutí
žalovaného ani rozsudek krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů. Správní orgány totiž náležitě předestřely své úvahy ohledně spáchání přestupku
ve smyslu §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, přičemž se vypořádaly též s tvrzeními
stěžovatele, že nespáchal předmětný přestupek, když pouze vyměnil stávající jímku za novou,
a žádnou jímku tedy nevybudoval. Správní orgán I. stupně zejména v odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí k tomuto uvedl, že stavba jímky prováděná stěžovatelem podléhá
posouzení ze strany stavebního úřadu, jelikož velikost, hloubka, materiál a další technické
parametry výrobku plnícího funkci stavby se zcela jistě neshodují s technickými parametry jímky
odstraňované, tudíž se jedná o stavbu novou, a ne o práce udržovací. Správnímu orgánu I. stupně
nadto nebylo doručeno a ani z úřední činnosti neeviduje žádné opatření, které by stěžovatele
opravňovalo k provedení stavby zabudování jímky na předmětném pozemku. Tyto úvahy
pak rozvinul žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí v souvislosti s reakcí na odvolací
námitky stěžovatele, kdy uvedl, že z žádosti o dodatečné povolení stavby jímky vyplývají rozměry
původní i nové jímky, přičemž tuto dokumentaci zpracoval autorizovaný inženýr a správní orgán
neměl důvod odvolatelem předložené doklady zpochybnit. Ztotožnil se pak se závěrem
správního orgánu I. stupně, že v posuzovaném případě nemůže být odvolatelem tvrzená pouhá
výměna jímky (o objemu 10 m
3
) považována za údržbu staré jímky o objemu 5 m
3
. Nejde
tedy o žádnou spekulaci správního orgánu ani o jeho protiprávní postup, ale o logické závěry
vycházející z odvolatelem předložených podkladů. V této souvislosti je nutno odmítnout
požadavek stěžovatele na další zjišťování a porovnání rozměrů původní a nové jímky, když sám
stěžovatel správním orgánům předložil projektovou dokumentaci zhotovenou autorizovaným
inženýrem, ve které jsou uvedené rozměry přehledně zpracovány. Za takové situace tedy nebylo
povinností správních orgánů dále ověřovat, zda rozměry jímky původní a nové skutečně
odpovídají projektové dokumentaci, kdy navíc rozměry nové jímky vyplývají též z tvrzení
stěžovatele uvedených v protokolu o průběhu kontrolní prohlídky ze dne 22. 11. 2016,
č. j. MCBMED/03591/2016. Správní orgány tedy dostatečně zjistily skutkový stav věci týkající se
rozměrů jímky původní a jímky nové, přičemž tyto použily jako podklad pro závěr,
že se stěžovatel dopustil jednáním spočívajícím ve vybudování odpadní jímky bez příslušného
povolení (tj. územního rozhodnutí či souhlasu) přestupku dle §178 odst. 1 písm. a) stavebního
zákona.
[22] Ani správními orgány zvolený způsob stanovení sankce spočívající v bodovém hodnocení
jednotlivých kritérií dle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990, přestupkového zákona, nezakládá
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Kasační soud připomíná, že ukládání pokut
za správní delikty se děje ve sféře správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu),
tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích,
resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek
zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, podléhá
oblast správní diskrece soudní kontrole pouze omezeně. Podrobit správní uvážení soudnímu
přezkoumání lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení,
vybočil-li z nich nebo uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil
do role správního orgánu a položil namísto správního uvážení soudcovské uvážení a sám
rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle §78 odst. 2 s. ř. s.
jen na návrh stěžovatele, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena
ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62,
č. 225/2004 Sb. NSS, či ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, č. 2671/2012 Sb. NSS).
Z judikatury zdejšího soudu pak dále plyne, že správní orgány se při ukládání trestu musí
zabývat kritérii, která zákon stanovuje (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 8 As 17/2006 - 78). Takový postup je výrazem principu zákonnosti trestu, jenž tvoří společně
s principem individualizace trestu základní pravidla, která správní orgány musí v rámci správního
trestání dodržovat. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení
zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§78 odst. 1 s. ř. s).
[23] Podle §12 odst. 1 přestupkového zákona (účinného v době spáchání přestupku) při určení
druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele,
zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.
[24] Správní orgány výši uložené sankce přezkoumatelným způsobem odůvodnily, když
správní orgán I. stupně na téměř dvou stranách srozumitelným způsobem rozvedl důvody
pro uložení konkrétní výše sankce stěžovateli, a to ve vazbě na kritéria vymezená ve výše
citovaném ustanovení přestupkového zákona (srov. s. 2 a 3 prvostupňového rozhodnutí).
Žalovaný pak k tomuto na s. 6 napadeného rozhodnutí doplnil, že příslušné kategorie, které
byly hodnoceny bodovým systémem na základě charakteru protiprávního jednání žalobce,
vychází z §12 odst. 1 přestupkového zákona. Dle žalovaného správní orgán I. stupně
při stanovení pokuty stěžovateli nevybočil se zákonných mezí. Na závěru ohledně
přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pak nemůže ničeho změnit skutečnost využití
bodového systému k hodnocení míry naplnění jednotlivých zákonných kritérií pro určení druhu
sankce a její výměry dle §12 odst. 1 přestupkového zákona. Stanovení a aplikace bodového
systému pro zhodnocení jednotlivých kritérií totiž v posuzovaném případě nevybočuje
ze zákonných mezí, tak jak jsou stanoveny v citovaném §12 odst. 1 přestupkového zákona.
Při stanovení sankce stěžovateli správní orgán I. stupně vážil všechna zákonná kritéria,
tato podrobně rozebral a zhodnotil vzhledem ke zjištěným skutečnostem posuzovaného případu.
Dospěl přitom k řádně odůvodněnému závěru, že je na místě stěžovateli uložit pokutu ve výši
25.000 Kč. Na zákonnost uložené pokuty přitom nemůže mít vliv skutečnost, že správní orgán
I. stupně při aplikaci zákonných kritérií použil pomůcku - bodový systém, jímž naplnění
jednotlivých kritérií ohodnotil vzhledem ke zjištěným skutečnostem v posuzované věci. V tomto
smyslu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu, že §12 odst. 1
přestupkového zákona stanoví jen obecně skutečnosti, které má správní orgán při ukládání
sankce uvážit, způsob výkladu a aplikace těchto skutečností však ponechává na správním orgánu.
Správní orgány tudíž nepochybily, pokud vedeny snahou o zpřehlednění aplikace jednotlivých
zákonných kritérií pro ukládání sankcí použily v rámci výkonu svého správního uvážení ohledně
stanovení výše sankce bodový systém, pomocí něhož hodnotily jednotlivá v zákoně uvedená
kritéria. Taková správní praxe není v rozporu se zákonem a naopak slouží k větší transparentnosti
rozhodování správních orgánů v přestupkových věcech. Bodový systém použitý správními
orgány spočívá ve stanovení váhy jednotlivým zákonným kritériím pro stanovení výše sankce
pomocí určitého bodového ohodnocení, přičemž v rámci jednotlivých kritérií dále uvádí typové
okolnosti, které je v rámci daného kritéria možné vzít v úvahu. Fakticky se dle Nejvyššího
správního soudu jedná o pomůcku, která umožňuje do určité míry objektivizovat úvahy o výši
trestu a tyto úvahy odůvodnit. Takový systém nelze považovat a priori za rozporný se zákonem.
[25] K namítané nepřiměřenosti výše uložené pokuty zdejší soud odkazuje na závěry
již citovaného rozsudku sp. zn. 1 Afs 1/2012, v němž zdejší soud vyslovil, že „[s]oudní řád
správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle §78
odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat
a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané
sankce podle §78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu
nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho
hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná
kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“ Z výše uvedeného vyplývá, že otázkou přiměřenosti
se správní soudy mohou zabývat pouze v případě, že stěžovatel učiní výslovný návrh na moderaci
uložené pokuty, což se však v posuzovaném případě nestalo. Pokud by stěžovatel v průběhu
řízení před krajským soudem takový návrh na moderaci učinil, mohl by ovšem soud o výši sankce
samostatně uvážit, přičemž by nebyl pomůckou použitou správními orgány k aplikaci zákonných
kritérií pro stanovení sankce vázán.
[26] Stěžovatel nevysvětlil, v čem konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy pouze obecně konstatuje, že krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, přičemž veškeré závěry
přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Z napadeného rozsudku je především zřejmé, jakými
úvahami se krajský soud řídil a jaké důvody jej vedly k jeho vydání. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
[27] Zdejší soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že se nedopustil přestupku,
neboť pouze provedl výměnu stávající jímky za novou, což stěžovatel považoval za provádění
tzv. udržovacích prací.
[28] Podle §2 odst. 3 stavebního zákona stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají
stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky,
materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem
omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží
reklamním účelům, je stavba pro reklamu. (Podtržení doplněno.)
[29] Podle §3 odst. 4 stavebního zákona údržbou stavby se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její
dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost.
[30] Podle §76 odst. 1 stavebního zákona umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv
jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního
rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak.
[31] Podle §79 odst. odst. 6 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas
nevyžadují stavební úpravy a udržovací práce. (Podtržení doplněno.)
[32] Podle §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona fyzická, právnická nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s §76 provede činnosti, ke kterým je třeba územní
rozhodnutí nebo veřejnoprávní smlouva nebo územní souhlas anebo regulační plán.
[33] Z obsahu správního spisu, zejména ze stěžovatelem předložené projektové dokumentace
v rámci řízení o dodatečném povolení stavby a z jeho vyjádření uvedeného v protokolu
z kontrolní prohlídky ze dne 22. 11. 2016, č. j. MCBMED/0359/2016, vyplývá, že stěžovatel
na svém pozemku provedl výměnu staré odpadní jímky za novou, aniž by disponoval patřičným
rozhodnutím či jiným úkonem stavebního úřadu ve smyslu §76 odst. 1 stavebního zákona.
Kasační soud přitom nepřisvědčil stěžovateli, že by výměnou jímky, která navíc dosahovala
větších rozměrů než jímka původní, jak plyne z projektové dokumentace založené ve správním
spise, prováděl pouze tzv. udržovací práce, a nepotřeboval tak územní rozhodnutí či územní
souhlas dle §79 odst. 6 stavebního zákona. Jak plyne z dikce §3 odst. 4 stavebního zákona,
údržbu stavby představují práce, jimiž se zabezpečuje dobrý stavební stav stavby. Nemá
tedy docházet k jejímu znehodnocení, ale naopak by se měla co nejvíce prodloužit její
uživatelnost (viz Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon - online
komentář. C. H. Beck Praha, 2015, komentář k §3, dostupné z informačního systému beck-
online). V rozsudku ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 As 35/2009 - 69, pak zdejší soud vyslovil,
že „[s]tavební práce, kterými se mění vzhled stavby a zasahuje do nosných konstrukcí, a které nejsou prováděny
v souladu s ověřenou projektovou dokumentací stavby (či dokumentací skutečného provedení stavby), nejsou
udržovacími pracemi ve smyslu §3 odst. 4 stavebního zákona (…).“ V návaznosti na tyto závěry
pak v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 As 338/2017 - 32, kasační soud konstatoval, že „udržovat
lze jen existující a v zásadě funkční stavby vybavené příslušnou projektovou dokumentací, která také umožňuje
ověřit soulad provedených prací s touto dokumentací. Jestliže v posuzovaném případě již došlo ke znehodnocení
či faktickému zániku stavby (zanesení loviště nánosy bahna atd.) v takové míře, že dlouhodobě neslouží
a ani nemůže sloužit svému účelu, a k této stavbě nota bene neexistuje žádná dokumentace ověřená ve stavebním
řízení, žádné udržovací práce zde nepřipadají v úvahu. Údržba slouží k běžným opravám a odstranění či opravě
běžného opotřebení jinak funkční stavby – nikoli k znovuvytvoření stavby nové na půdorysu nepatrných zbytků
stavby historické (o jejíž existenci i tak přetrvávají pochybnosti).“ V posuzovaném případě, jak přiléhavě
konstatoval též krajský soud, je zřejmé, že stěžovatel neprováděl žádné opravy či jinou údržbu
původní odpadní jímky zajišťující kroky, ale naopak tuto původní betonovou jímku odstranil
a nahradil ji plastovou jímkou o větším objemu. Jednání stěžovatele tedy nelze klasifikovat
jako provádění udržovacích prací ve výše předestřeném smyslu, neboť šlo o umístění výrobku
plnícího funkci stavby ve smyslu §2 odst. 3 stavebního zákona (k tomuto pojmu srov. rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Ca 280/2008 - 78, č. 2394/2011 Sb. NSS),
pro jehož umístění si byl stěžovatel povinen opatřit územní rozhodnutí nebo územní souhlas
[§76 odst. 1 stavebního zákona]. Správní orgány, jakož i krajský soud, tedy dospěly ke správnému
závěru, že stěžovatel se dopustil přestupku dle §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, pokud si
před umístěním nové jímky neobstaral územní rozhodnutí případně územní souhlas.
[34] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že správní orgán I. stupně
postupoval v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu, dle kterého nestanoví-li zákon jinak,
musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí;
to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí vzdal. Z protokolu o ústním jednání ze dne 31. 1. 2017,
č. j. MCBMED/00391/2017/Hos, vyplývá, že stěžovatel byl seznámen se všemi doklady
založenými ve správním spise ke dni konání ústního jednání, přičemž součástí protokolu
je též vyjádření stěžovatele ke zjištěným skutečnostem. Za takové situace by povinnost správního
orgánu vyjádřená v §36 odst. 3 správního řádu vůči stěžovateli byla splněna v případě,
že by již správní spis nebyl doplňován o další podklady, jak ostatně přiléhavě konstatoval krajský
soud. Pro zachování práva vyjádřeného v §36 odst. 3 správního řádu je totiž dostatečné, pokud
je účastník seznámen s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání
rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již správní spis
není doplňován o další důkazy (viz rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2012, č. j. 5 Afs 7/2011 - 619,
nebo ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65, č. 2063/2010 Sb. NSS). V posuzované věci
se tak však nestalo, protože z obsahu správního spisu je zřejmé, že po ústním jednání bylo
do správního spisu zařazeno dalších sedm listin, printscreenů webové stránky nahlížení
do katastru nemovitostí pořízených dne 2. 2. 2017, z nichž vyplývá vlastnictví a způsob ochrany
dotčených pozemků stěžovatele a pozemků sousedících. Současně ze správního spisu nevyplývá,
že by se s těmito listinami mohl stěžovatel seznámit a vyjádřit se k nim. Nejvyšší správní soud
však má shodně s krajským soudem za to, že uvedené pochybení spočívající v neseznámení
stěžovatele s dodatečným doplněním spisového materiálu nemá v posuzovaném případě vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Uvedené listiny totiž obsahují pouze informace veřejně
dostupné na webových stránkách katastru nemovitostí, které však nebyly nijak použity
v rozhodnutích správních orgánů o spáchání přestupku.
[35] Zdejší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že správní orgán I. stupně postupoval
v rozporu se zákonem, pokud vydal rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností. Podle §70 věty
první a druhé správního řádu provede opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení
rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením správní orgán, který rozhodnutí
vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí.
Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 2. 2017 rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností,
č. j. MCBMED/00644/2017/Hos, kterým opravil výrok II. rozhodnutí ze dne 15. 2. 2017,
č. j. MCBMED/00437/2017, tak, že namísto §179 odst. 3 písm. c) stavebního zákona uvedl
v tomto výroku §178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Správní orgán v posuzovaném případě
postupoval zcela v souladu s výše citovaným §70 správního řádu, když zjevnou nesprávnost
spočívající v chybném označení zákonného ustanovení, podle kterého byla stěžovateli uložena
pokuta za spáchaný přestupek, napravil vydáním opravného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
připomíná, že „[i]nstitut opravy zřejmých nesprávností v písemném odůvodnění rozhodnutí podle §70 správního
řádu z roku 2004 lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy
zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení naopak nelze měnit vlastní obsah
rozhodnutí“ (viz rozsudek NSS 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, č. 2119/2010 Sb. NSS).
Z odůvodnění opravovaného rozhodnutí, jakož i z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovateli
byla ukládána za spáchaný přestupek pokuta dle §178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, pročež
bylo uvedení §179 odst. 3 písm. c) tohoto zákona ve výroku o sankci zřejmou nesprávností,
a současně opravným rozhodnutím nedošlo k žádné změně opravovaným rozhodnutím
stanovených práv a povinností (srov. a contrario výše citovaný rozsudek sp. zn. 1 Afs 58/2009).
Ve smyslu právě citovaných závěrů lze tedy uzavřít, že uvedení chybného zákonného ustanovení
ve výroku rozhodnutí mělo v posuzovaném případě charakter zjevného omylu, a správní orgán
I. stupně tak byl oprávněn napravit tento omyl vydáním opravného rozhodnutí.
[36] Stěžovatel dále namítal pochybení krajského soudu, které mělo spočívat v tom, že tento
nepřihlédl k podání žalobce ze dne 21. 8. 2017 (doplnění žaloby) a ze dne 21. 11. 2017 (replika
žalobce). Ze správního spisu zdejší soud ověřil, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli
doručeno dne 16. 6. 2017. Lhůta k podání žaloby a jejímu případnému rozšíření tedy uplynula
dne 16. 8. 2017 [§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.]. Ze spisu městského soudu vyplývá,
že žalobce podal dne 3. 7. 2017 žalobu ke krajskému soudu, přičemž tuto doplnil dne 21. 8. 2017
a dále soudu zaslal repliku k vyjádření žalovaného ze dne 20. 11. 2017.
[37] Kasační soud se nemůže zcela ztotožnit se závěry krajského soudu, jenž konstatoval,
že se nemůže zabývat námitkami obsaženými ve výše uvedených podáních stěžovatele, jelikož
tyto byly uplatněny po zákonné koncentraci řízení. Zdejší soud však v této souvislosti
upozorňuje, že řádně a včas uplatněný žalobní bod lze dále rozvíjet i po uplynutí lhůty pro podání
žaloby. Je tedy možné prohlubovat argumentaci či přinášet argumenty zcela nové, avšak
za předpokladu, že takové argumentační rozšíření nemění nic na podstatě žalobního bodu,
tj. nedochází k přetvoření žalobního bodu tak, že by poukazoval na jiný aspekt nezákonnosti
rozhodnutí či vady řízení (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář.
Wolters Kluwer ČR, Praha, 2019, s. 571; dále srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 1 Afs 41/2011 - 178, č. 2547/2012 Sb. NSS). Krajskému soudu lze přisvědčit v tom smyslu,
že některé z námitek uvedených v doplnění žaloby a replice představují skutečně nové žalobní
body, které byly uplatněny po lhůtě pro podání žaloby, a soud se jimi tedy správně nezabýval.
Jedná se především o námitku stěžovatele stran nesprávné klasifikace jeho přestupkového jednání
pod §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, když případné přestupkové jednání stěžovatele
mělo být klasifikováno dle §178 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Stěžovatel však dále
v doplnění žaloby poukazoval na v předmětné věci vydaný územní souhlas s umístěním
stavby zahrádkářské chaty včetně podzemního sklípku a opěrné zídky ze dne 1. 3. 2012,
č. j. UVŽPZ-176/12, kdy součástí této stavby bylo rovněž vybudování jímky na odpadní vody.
Tuto námitku je přitom třeba považovat za rozšíření stěžovatelovy dosavadní žalobní
argumentace, ve které stěžovatel uváděl, že předmětnou jímku nevybudoval jako novou,
ale pouze přistoupil k výměně jímky, která se na místě nacházela již v minulosti. S podstatou
této žalobní argumentace rozvinuté v doplnění žaloby se však krajský soud vypořádal v bodu 16.
napadeného rozsudku, kde dospěl k závěru, že pro umístění předmětné jímky si měl stěžovatel
obstarat územní rozhodnutí nebo územní souhlas. V této souvislosti dále soud konstatoval,
že „[p]ro tento závěr je nevýznamné, že dříve na stejném místě byla betonová jímka vystavěná právním
předchůdcem žalobce a v zásadě ani to, jaké byly velikosti těchto jímek. Proto ani nebylo třeba fyzicky zjišťovat,
jaké parametry nová jímka má.“
[38] Krajský soud se pak navzdory svému závěru o nepřípustnosti pozdě uplatněných
žalobních bodů vyjádřil též k námitce stěžovatele obsažené v podané replice, dle které neměl
stěžovatel v den konání ústního jednání dostatek prostoru pro seznámení se s obsahem listin
založených ve správním spisu, přičemž tuto námitku je nutno rovněž považovat za rozvinutí
již uplatněného žalobního bodu, že správní orgán I. stupně v rozporu s §36 odst. 3 správního
řádu stěžovateli neumožnil seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. V této souvislosti
krajský soud v bodu 15. napadeného rozsudku konstatoval, že „[z] protokolu o ústním jednání
před stavebním úřadem ze dne 31. 1. 2017 vyplývá, že žalobce byl seznámen se všemi doklady zařazenými
ve správním spisu (pokud snad žalobce nyní tvrdí, že neměl dostatek času se s nimi seznámit, nic takového
z protokolu nevyplývá).“ Nejvyšší správní soud tedy v této souvislosti uzavírá, že ačkoli krajský soud
nesprávně uvedl, že nemohl přihlédnout k argumentaci uvedené v doplnění žaloby a v replice
z důvodu jejich pozdního podání, současně se vypořádal s tvrzeními stěžovatele v těchto
podáních obsaženými, která představovala rozvinutí již v žalobě uplatněných bodů, pročež výše
nastíněný nepřesný závěr krajského soudu nemá vliv na zákonnost posouzení věci samé. Pouze
na okraj zdejší soud dodává, že poučení stěžovatele o lhůtě k podání repliky k vyjádření
žalovaného vychází z §74 odst. 1 s. ř. s., přičemž však toto poučení nemá vliv na závěr
o včasnosti v replice uplatněných nových žalobních bodů (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 Afs 229/2018 - 26).
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[40] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu