ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.31.2007:255
sp. zn. 4 As 31/2007 - 255
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) P. G.,
b) M. G., c) M. Gr., d) K. G., všichni zast. JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem
Lešetín II/385, Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše
Bati 3792, Zlín, za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobců a kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 - 149,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 - 149,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobci i žalovaný jako stěžovatelé
domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 11. 2003, č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do,
jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice ze dne 31. 7. 2003, č. 214/2003
o vyvlastnění pozemků parcelní číslo 1669/6, 1669/8, 1669/13, 1669/35, 1669/41, 1669/58,
1669/59, 1670/12, 1670/14, 1671/6, vše orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu Zlín na listu vlastnictví č. 1926 pro obec Otrokovice a katastrální území
Kvítkovice u Otrokovic, jejichž vlastníky jsou z 1/2 manželé M. a K. G., a z 1/2 manželé P. a M.
G., a to ve prospěch České republiky - s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství
silnic a dálnic ČR, za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „Silnice I/55 - Otrokovice
obchvat SV”, s tím, že současně rozhodl o stanovení náhrady za vyvlastnění vlastnického práva o
celkové výši 3 530 160 Kč. K odvolání žalobců bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno
napadeným rozhodnutím žalovaného tak, že do jeho výroku byl doplněn odstavec, podle kterého
manželům P. a M. G. přísluší ze stanovené náhrady částka ve výši 1 765 080 Kč a manželům M. a
K. G. přísluší ze stanovené náhrady částka 1 765 080 Kč. Žalovaný se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí podrobně zabýval námitkami žalobců uvedenými v odvolání ze dne 29. 8. 2003
a konstatoval, že po přezkoumání postupu správního orgánu prvního stupně v průběhu řízení
a při vydání napadeného rozhodnutí nezjistil nedostatky takové povahy, pro které by bylo nutno
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu u Krajského soudu v Brně,
v níž namítali, že se správní orgány řádně nesoustředily na klíčovou otázku, kterou je otázka
stanovení výše náhrady za vyvlastnění jejich pozemků, a to takové náhrady, která by byla
adekvátní za ztrátu jejich vlastnického práva. Podle žalobců náhrada za vyvlastnění ve výši
3 530 160 Kč stanovená správním orgánem prvního stupně a potvrzená žalovaným není
adekvátní náhradou a požadovali náhradu ve výši uvedené v posudku zpracovaném Ing. J. M. ze
dne 10. 2. 2003, číslo posudku 2812-32/2003, t. j. 15 217 500 Kč. Dále namítali, že žalovaný
nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevypořádal se řádně s jejich námitkami tak, aby
o jeho rozhodnutí bylo možno učinit závěr, že je přesvědčivé. Žádný ze správních orgánů se
nevypořádal s návrhem žalobců podaným ve smyslu §110 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon”) týkajícím se vyvlastnění zbytku
pozemku parcelní číslo 1398/4 v k ú. Kvítkovice u Otrokovic. Podle názoru žalobců žalovaný
nedostál své zákonné přezkumné povinnosti a porušil správní řád (zákon č. 71/1967 Sb., o
správním řízení), zejména jeho ustanovení §3 odst. 2, 3 a 4, §4 odst. 2, §14 odst. 1, §18 odst. 3,
§21 odst. 2, §32 odst. 1 a 2, §34, §46, §47, §59 odst. 1 a 3 a právo žalobců na spravedlivé
řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále došlo také k porušení
ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, článku 1 Ústavy ČR a článku 1 věty
druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobci
navrhli, aby krajský soud žalobě přiznal odkladný účinek, správní rozhodnutí orgánů obou stupňů
zrušil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 – 49,
rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému, aby žalobcům
na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 15 000 Kč. V odůvodnění rozsudku nejprve přisvědčil
žalobcům v tom, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jejich návrhem na vyvlastnění části
pozemku p. č. 1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, tedy tzv. zbytkového pozemku.
Konstatoval, že žalovaný, ani správní orgán prvního stupně nepostupovali v intencích §110
odst. 3 stavebního zákona a důsledně nezjišťovali, zda požadavek žalobců je důvodný
a zda skutečně nemohou zbývající část zmíněného pozemku užívat vůbec nebo ji mohou užívat
jen s nepřiměřenými obtížemi, ač takovou povinnost měli ze zákona. Žalovanému vytýká,
že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se návrhem žalobců na vyvlastnění zbývající části
pozemku p. č. 1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic vypořádal pouze konstatováním,
že zbývající část tohoto pozemku je předmětem probíhajícího územního řízení pro umístění
stavby „Rychlostní komunikace R55 Otrokovice, obchvat JV” a že tudíž nebude vyvlastňovací
řízení na tuto část pozemku rozšiřováno. Takového odůvodnění nevyhovění návrhu žalobců
je podle krajského soudu nedostatečné a není v souladu s §110 odst. 3 stavebního zákona.
Zbývající žalobní námitky neshledal krajský soud důvodnými, tedy ani námitku vztahující
se k přiznané výši náhrady za vyvlastněné pozemky, kterou žalobci označili za nepřiměřeně
nízkou.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali kasační stížnost jak žalobci
(dále též „stěžovatelé”) tak i žalovaný (dále též „stěžovatel”). Stěžovatelé (žalobci) kasační
stížnosti podávají z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a to z důvodu zmatečnosti spočívající v tom,
že chyběla podmínka řízení, neboť o věci rozhodl správní soud, aniž by měl pravomoc tak učinit
a dále z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Připomínají, že jen částečně Krajský soud v Brně jejich žalobě vyhověl,
byť přezkoumávané rozhodnutí zrušil, neboť považoval za oprávněný žalobní bod pouze
námitku žalobců týkající se jejich požadavku na vyvlastnění zbytku pozemku parcelní číslo
1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, naproti tomu neshledal důvodnými ostatní námitky,
zejména tu, která se týkala výše náhrady za vyvlastněné pozemky. Nesouhlasí tudíž se závěry
krajského soudu, jež se týkají otázky náhrady za vyvlastnění. Podle jejich názoru Krajský soud
v Brně neměl pravomoc o jejich žalobě rozhodnout, neboť se nejedná o věc spadající
do správního soudnictví. Krajský soud měl v posuzované věci správně postupovat tak, že měl
vyvolat kompetenční spor o věcnou příslušnost, eventuelně měl k samostatnému řízení vyčlenit
otázku určení výše náhrady za vyvlastnění a v rámci tohoto samotného řízení pak vyvolat
kompetenční spor o věcnou příslušnost, přičemž o zbylých námitkách žalobců měl rozhodnout
v rámci původního řízení o podané žalobě v režimu správního soudnictví. Žalobci provedli
rozbor právní úpravy upravující institut vyvlastnění, včetně historického exkursu a rozboru
judikatury a zopakovali své přesvědčení, že náhrada, které se jim musí dostat, musí být náhradou
adekvátní. Vyvlastňované pozemky by měly být oceněny stanovením tzv. obvyklé ceny,
což je cena, za kterou by bylo možné vyvlastňované pozemky v daném místě a čase prodat.
Jedině takováto cena může odrážet hodnotu vyvlastňovaných pozemků a tedy i výši náhrady,
o které by bylo možno hovořit jako o náhradě adekvátní, vyrovnávající újmu za ztrátu
vlastnického práva. Žalovaný ani Krajský soud v Brně se nevypořádali s argumentací žalobců,
proč nebyly jejich pozemky oceněny tzv. obvyklou cenou. Zdůrazňovali, že stanovení takovéto
ceny přitom umožňovala i právní úprava platná do 30. 6. 2006, a to v ustanovení §2 odst. 1
zákona č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (od 1. 7. 2006 pak v tzv. obvyklé ceně
výslovně hovoří §111 stavebního zákona a počítá s ní i zákon o vyvlastnění č. 184/2006 Sb.
S ohledem na výše uvedené navrhovali, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 – 149, zrušil a věc postoupil věcně příslušnému
soudu, tj. Okresnímu soudu ve Zlíně nebo aby uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel (žalovaný) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., neboť podle jeho názoru trpí napadený rozsudek nedostatkem důvodů rozhodnutí.
Konstatoval, že se námitkou žalobců, týkající se vyvlastnění zbytku pozemku p. č. 1398/4
v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic ve smyslu §110 odst. 3 stavebního zákona dostatečně zabýval,
neboť uvedl, že zbývající část pozemku p. č. 1398/4 k. ú. Kvítkovice u Otrokovic zůstane
i po vyvlastnění přístupná po zpevněné cestě podél sportovního areálu, regulační stanice plynu
na další zemědělské pozemky včetně pozemku p. č. 1398/4 k. ú. Kívtkovice u Otrokovic, tedy,
že důvod pro vyvlastnění zbytku pozemku objektivně dán není. Z výše uvedených zjištění
a všeobecně známé skutečnosti, že stávající zpevněná cesta je dostatečným přístupem na zbývající
část pozemku tedy dospěl k závěru, že v daném případě nedojde k situaci, kdy by vlastník
nebo jiný oprávněný nemohl užívat zbývající části vyvlastněného pozemku, popřípadě je mohl
užívat jen s nepřiměřenými obtížemi a tudíž nebyl předmět vyvlastnění k žádosti stěžovatelů
rozšířen i na zbývající část pozemku p. č. 1398/4 k. ú. Kvítkovice u Otrokovic. Stěžovatel dále
pokračoval v polemice s názory krajského soudu týkajícími se části pozemku p. č. 1398/4
k. ú. Kvítkovice u Otrokovic a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud předmětný rozsudek
Krajského soudu v Brně pro nezákonnost zrušil, a to v obou jeho výrocích, tedy ve vztahu
k oběma částem předmětu řízení.
Stěžovatel (žalovaný) ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobců konstatoval, že výše
náhrady za vyvlastnění pozemků byla stanovena na základě znaleckého posudku,
z něhož vyplývá, že znalkyně postupovala v souladu s §111 odst. 2 stavebního zákona, podle
něhož náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo komu náhradu poskytuje, popř. maximální
výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis, kterým je vyhláška federálního Ministerstva
financí č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim.
Pokud jde o výši náhrady, odkazuje vyhláška na zákon č. 151/1997 Sb., a prováděcí vyhlášku
Ministerstva financí ČR č. 540/2002 Sb. Správnost zjištěných cen vyvlastňovaných pozemků
potvrdilo i Ministerstvo financí ČR ve svém sdělení č. j. 162/52518/633/2003 ze dne 17. 6. 2003.
Protože výše náhrady byla stanovena správně navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost žalobců pro její nedůvodnost zamítl.
Stěžovatelé ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného konstatovali, že jeho kasační
stížnost není důvodná, neboť lze dát za pravdu zjištění krajského soudu, že správní orgány obou
stupňů se dostatečně nevypořádaly s jejich návrhem na vyvlastnění zbytku pozemku p. č. 1398/4
v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic v intencích ustanovení §110 odst. 3 stavebního zákona. Setrvali
na svém tvrzení, že správní orgán prvního stupně vůbec nezkoumal, zda-li žalobci opravdu
nemohou zbývající část pozemku užívat nebo ji mohou užívat jen s nepřiměřenými obtížemi.
Touto skutečností se nezabýval ani žalovaný, který ve svém rozhodnutí neuvádí, zda-li
stěžovatelé budou moci zbytkový pozemek užívat či nikoli, případně, zda-li jej budou moci užívat
jen s nepřiměřenými obtížemi. Podle názoru stěžovatelů je třeba rozlišovat ”otázku přístupu
k pozemku” od otázky ”užívání (využitelnosti) pozemku”, zvláště když ustanovení §110 odst. 3
stavebního zákona o přístupu k pozemku nic neuvádí. To, že je pozemek přístupný, neznamená,
že je také využitelný. Ostatně jakýkoliv závěr o tom, že stěžovatelé mohou zbytkový pozemek
užívat, aniž by se jednalo o užívání s nepřiměřenými obtížemi popírá již samotný fakt, že i tento
zbytkový pozemek má být předmětem dalšího vyvlastnění. Stěžovatelé uzavřeli, že závěry
žalovaného nemají oporu v provedeném správním řízení a navíc jsou rozporné, neboť žalovaný
na jedné straně hovoří o užívání zbytkového pozemku, na straně druhé o tom, že i tento má být
předmětem vyvlastnění. Navrhovali, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které žalobci a žalovaný uplatnili v kasačních
stížnostech, a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalobců je důvodná nejen z důvodů jimi
uváděných, ale i z důvodů zcela odlišných. Kasační stížností žalovaného se Nejvyšší správní soud
z důvodů, které budou dále vysvětleny, již nemusel zabývat. Podle §109 odst. 3 je Nejvyšší
správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.; ke zmíněným
pochybením či vadám přihlíží soud ex officio.
Z textu kasačních stížností vyplývá, že ji stěžovatelé (žalobci) podali z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.; stěžovatel (žalovaný) kasační stížnost podal z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud ve věci rozhodoval před nabytím účinnosti zákona č. 184/2006 Sb.,
o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění),
tedy před 1. 1. 2007.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda rozhodnutí žalovaného v době,
kdy o něm krajský soud rozhodoval, podléhalo soudnímu přezkumu, v jakém řízení a v jakém
rozsahu, když v souvislosti s účinností soudního řádu správního a novely zákona č. 99/1963 Sb.,
Občanský soudní řád, nově vymezující část pátou občanského soudního řádu (od 1. 1. 2003),
nebyl jednotný názor na to, zda rozhodnutí o vyvlastnění podléhá přezkumu soudu ve správním
soudnictví, nebo zda jde o rozhodnutí ve věci soukromoprávní přezkoumatelné podle části páté
o. s. ř. Ke sjednocení názorů došlo usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 5. 2005,
č. j. Konf 81/2004 – 12, (zveřejněno pod č. 676/2005 Sb. NSS), podle něhož je příslušným
k rozhodnutí o žalobě směřující proti rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene
nebo o vyvlastnění, soud ve správním soudnictví. V daném případě však byla předmětem
správního rozhodnutí a k žalobě i předmětem soudního přezkumu také náhrada za vyvlastnění.
Již Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 1993, č. j. 6 A 147/92 – 22, vyslovil, že: Výrok
rozhodnutí o vyvlastnění a výrok o stanovení náhrady za vyvlastňované nemovitosti jsou výroky samostatnými,
oddělitelnými a spravujícími se různou právní úpravou, byť i výrok o náhradě na výrok o vyvlastnění navazuje.
Ze shodného pojetí vycházel i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 – 50, (zveřejněno pod č. 448/2005 Sb. NSS) vyslovil,
že: Je nezbytné rozlišovat, zda správní orgán rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo
zda rozhoduje o zřízení věcného břemene či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene
nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s.; jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních
soudů, a nikoliv soudů obecných. Rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu
a výše náhrady. Toto rozhodnutí rozšířeného senátu předcházelo shora uvedené rozhodnutí
konfliktního senátu, který však na ně plně odkázal. To znamená, že přezkumu soudu ve správním
soudnictví podléhalo v době rozhodování krajského soudu v nyní posuzované věci rozhodnutí
(výrok) o vyvlastnění či o zřízení věcného břemene, nikoliv však rozhodnutí (výrok) o určení
náhrad, jehož změny bylo možno dosáhnout jen v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. Jakkoliv
se tento postup jevil poněkud komplikovaným, odpovídal dělbě soudní pravomoci vycházející
z dualismu práva a jistou kompenzaci pak bylo možno shledat v tom, že soud v řízení podle hlavy
páté o. s. ř. není limitován v rozhodovací pravomoci tak jako soud správní, ale je povolán k tomu,
aby v případě odlišného názoru od správního orgánu rozhodl o věci sám a rozhodnutí správního
orgánu tak přímo nahradil (§250j odst. 1, 2 o. s. ř.).
Již z tohoto hlediska tedy rozsudek krajského soudu, podrobující přezkumu i rozhodnutí
o náhradě za vyvlastnění, nemohl obstát a Nejvyššímu správnímu soud tak nezbývá
než přisvědčit stěžovatelům v tom, že Krajský soud v Brně neměl pravomoc o jejich žalobě
v části týkající se výše náhrady za vyvlastnění rozhodnout, neboť se nejedná o věc spadající
do správního soudnictví.
V samotné věci rozhodnutí o vyvlastnění krajský soud, jako soud rozhodující ve správním
soudnictví, k přezkumnému řízení oprávněn byl, ovšem to platilo, jak bude dále uvedeno, pouze
do 31. 12. 2006.
Nejvyšší správní soud při dalším posouzení věci vycházel především z usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 8. června 2007, č. j. Konf 4/2007 - 6, a z nové právní úpravy, na danou věc se vztahující.
Ve výše uvedeném usnesení konfliktní senát konstatoval, že počínaje účinností zákona o vyvlastnění
(zákon č. 184/2006 Sb.), tj. ode dne 1. ledna 2007, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu
zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné soudy v občanském soudním
řízení, a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského soudního řádu (§244
a násl. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před rozhodným datem, na tom nic nemění,
protože zákon o vyvlastnění tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně neřešil; proto se od rozhodného
data užije v plném rozsahu nová právní úprava.
Dne 1. ledna 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), upravující podmínky odnětí
nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku
nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva odpovídajícího věcnému
břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním
zákonem, poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva
odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, jakož i zrušení odnětí
nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku
nebo ke stavbě a navrácení těchto práv jejich dosavadnímu nositeli [§1 odst. 1 písm. a), b), c)
cit. zákona].
Část sedmá cit. zákona pak upravuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem
v ustanovení §28 odst. 1 tak, že k řízení ve věci vyvlastnění, která má být projednána
v občanském soudním řízení – s poznámkou, že jde o §244 až 250l o. s. ř. – je v prvním stupni
příslušný krajský soud. Tato úprava tedy výslovně svěřuje projednání vyvlastnění řízení
před soudem v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř., upravující řízení ve věcech,
o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, v ustanoveních §244 až §250l.
V části osmé zákona č. 184/2006 Sb., obsahující společná, přechodná a závěrečná
ustanovení, §30 předepisuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v občanském
soudním řízení ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu. Jinou úpravu
v tomto ohledu zákon neobsahuje; to znamená, že počínaje dnem 1. 1. 2007 náleží rozhodování
v těchto věcech soudům v občanském soudním řízení, bez ohledu na to, že sám vyvlastňovací akt
byl vydán před tímto datem.
V souzeném případě bylo napadené rozhodnutí vydáno žalovaným dne 24. 11. 2003.
Žalobu proti němu podal žalobce dne 21. 6. 2004, tedy ještě před účinností zmíněného zákona,
jež pozměnil příslušnost soudů k rozhodování o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě. Nejvyšší správní soud proto zvažoval, zda se nová právní úprava
vztahuje i na soudní řízení, zahájená podáním žaloby před její účinností.
Zákona o vyvlastnění tedy výslovně neřeší problematiku střetu staré a nové úpravy
ve vztahu k již běžícím řízením o žalobách proti rozhodnutím v těchto věcech. V takovém
případě je ovšem z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních
norem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03,
Sb. n. u. US, svazek č. 37, nález č. 80, str. 105, též www.judikatura.cz), tedy aplikace nových
procesních norem pro dříve započatá řízení, třeba dovodit, že v řízení bylo nutno pokračovat
dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.
Nejvyšší správní soud tedy učinil závěr, že řízení o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě, zahájená před účinností zákona o vyvlastnění
(tedy před 1. 1. 2007), dokončí soud, který bude po tomto datu rozhodovat, v občanském
soudním řízení. Stejný závěr ostatně Nejvyšší správní soud již zaujal ve svém rozhodnutí ze dne
6. 12. 2007, č. j. 1 As 28/2007 - 103.
S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat
se zbývajícími kasačními námitkami. Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
(aniž by žalobu odmítl postupem podle §46 odst. 4 s. ř. s.) a věc vrací krajskému soudu,
který ji krátkou cestou předá soudu věcně příslušnému k rozhodnutí.
Žalobu podal žalobce soudu příslušnému, v žalobním petitu jasně formuloval,
čeho se domáhá. Je-li z návrhu žalobce nepochybné, že věc již nespadá (pro změnu věcné
příslušnosti) k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu soudu pro věci správního
soudnictví, ale má o ní rozhodovat jiný senát téhož soudu podle občanského soudního řádu, věc
musí být krátkou cestou, interním neformálním postupem bez procesního rozhodování předána
příslušnému soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne
20. září 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8; obdobně rozsudek NSS ze dne 22. prosince 2004,
č. j. 3 As 4/2004 - 44, Sb. NSS č. 1069/2007).
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení bude rozhodovat soud v občanském soudním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu