ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.469.2019:28
sp. zn. 4 As 469/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: NET and GAMES a.s.,
IČ 28330633, se sídlem Bednářova 621/29, Brno, zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA,
advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí
ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF-58424/2014/34/2901-RK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 8 Af 57/2015 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce
na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobkyně byla provozovatelkou loterií nebo jiných podobných her podle §50 odst. 3
zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 7. 2014, č. j. MF-61536/2013/34-3 (dále jen „prvostupňové
správní rozhodnutí“), zrušil rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009, č. j. 34/47884/2009, a to v části
týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 loterijního
zákona prostřednictvím Centrálního loterijního systému KAJOT VLT, model: KAJOT
VLT, výrobní číslo 9110209007649, na adrese Krakovská 1366/25, Praha 1, a rozhodnutí
ze dne 18. 6. 2009, č. j. 34/47884/2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie
nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 loterijního zákona prostřednictvím Centrálního
loterijního systému KAJOT VLT, model: KAJOT VLT, výrobní číslo 9110509008218,
9110509008219, 9110509008220 a 9110509008221, na adrese Spálená 98/31, Praha 1.
Uvedená rozhodnutí o povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her
žalovaný zrušil na základě jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy
č. 18/2011, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry,
již s účinností od 5. 10. 2013 nahradila obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy
č. 10/2013, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry,
a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen „vyhláška hl. města Prahy“).
[2] Ministr financí rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF-58424/2014/34/2901-RK,
podle §152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), rozklad žalobkyně zamítl a potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 8 Af 57/2015 - 79, zrušil napadené rozhodnutí ministra financí i prvostupňové správní
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku se městský soud
mimo jiné zabýval námitkou žalobkyně, podle které vyhláška hl. města Prahy porušuje princip
rovnosti, pokud z jejího znění není zřejmé žádné pravidlo výběru míst, na nichž je dovoleno
provozování loterie a jiných podobných her.
[4] Ve vztahu k této námitce městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, který se mimo jiné zabýval předmětnou vyhláškou
hl. města Prahy a její možnou diskriminační povahou, přičemž formuloval závěr, že obecní
úprava míst, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry, musí být racionální a objektivně
odůvodnitelná. Provozovny žalobkyně byly v posuzovaném případě umístěny v obvodu
městské části Praha 1, přičemž vyhláška hl. města Prahy stanoví v příloze celkem 21 míst,
na nichž je provozování loterií bez omezení dovoleno, přičemž adresy provozoven žalobkyně
v této příloze zařazeny nebyly. Ze znění předmětné vyhlášky přitom podle městského soudu
nevyplývá, z jakého důvodu bylo vyloučeno provozování loterií a jiných podobných her
v provozovnách žalobkyně na ulicích Krakovská a Spálená. Taková úprava je vůči žalobkyni
diskriminační, pokud obec řádně nedoloží legitimní důvody, proč k takové úpravě přistoupila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že regulace hazardu na území jednotlivých městských
částí hlavního města Prahy byla individualizována podle toho, o jaký obvod města se jednalo.
Některé městské části tak na základě předem stanovených kritérií, jež byly vymezeny v preambuli
vyhlášky hl. města Prahy a v podkladových materiálech zpracovávaných jednotlivými městskými
částmi, stanovily místa, na kterých je možné loterie provozovat. Rada hlavního města Prahy
proto na základě konkrétních návrhů adres, jejichž zařazení do přílohy vyhlášky hl. města Prahy
vyhodnotily městské části podle místních potřeb pro omezení hazardu, odsouhlasila záměr
na vydání předmětné vyhlášky a schválila Pravidla pro výběr míst, na kterých lze loterie a jiné
podobné hry provozovat a jež jsou přílohou usnesení č. 745 ze dne 7. 5. 2013.
[7] Stěžovatel dále konstatoval, že provozování hazardních her je obecně spojeno s řadou
negativních jevů, přičemž cílem jejich regulace na území hlavního města Prahy je omezení
zmíněných negativních vlivů loterií na obyvatelstvo města, což ostatně město úspěšně činí
již od roku 2008. Ve vztahu k namítané nezákonnosti a diskriminační povaze předmětné vyhlášky
také odkázal na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 12. 2013,
č. j. ÚOHS-P1027/2013/VS-23811/2013/830/KKI, a vyjádření Ministerstva vnitra
ze dne 17. 6. 2014, č. j. MV-70196-5/ODK-24. Z dopisu adresovaného starostům jednotlivých
městských částí současně vyplývá povinnost zdůvodnit nezařazení každého místa, které
bylo do té doby obsaženo v předchozí obecně závazné vyhlášce.
[8] Stěžovatel dále doplnil, že zastupitelstvo městské části Praha 1 usnesením ze dne
14. 5. 2013, č. UZ13_0439, navrhlo do vyhlášky hl. města Prahy nezařadit místa, která
jsou provozovnami se zvláštním režimem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla držitelkou
povolení k provozování loterií a jiných podobných her podle §2 písm. i) loterijního zákona
v kasinu, nemohly tedy být adresy jejích provozoven zařazeny do přílohy předmětné vyhlášky.
Regulovat hazard tak, že jeho provozování bude povoleno pouze v kasinu, je současně
podle stěžovatele v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
[9] Stěžovatel současně namítl, že podklady, na něž v kasační stížnosti odkazoval,
nebyly součástí soudního spisu z důvodu procesní pasivity hlavního města Prahy, které
neuplatnilo práva osoby zúčastněné na řízení. Podle stěžovatele měl městský soud v takové
situaci postupovat podle §77 odst. 2 s. ř. s. a sám podklady doplnit, pokud tyto skutečnosti
již byly předmětem dokazování také v jiných obdobných případech posuzovaných městským
soudem. V opačném případě měl vysvětlit, proč k těmto podkladům v posuzovaném případě
nepřihlédl. Městský soud měl podle stěžovatele dále Magistrát hlavního města Prahy podle §36
odst. 1 s. ř. s. vyzvat, aby blíže doložil a odůvodnil přijetí sporné právní úpravy.
[10] V kontextu uvedených skutečností podle stěžovatele napadený rozsudek postrádá jakékoliv
právní úvahy, které ho vedly k závěru o nemožnosti aplikace vyhlášky hl. m. Prahy, v důsledku
čehož je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s právním
názorem městského soudu. Doplnila, že Nejvyšší správní soud již v obdobných případech
vyhodnotil vyhlášku hl. města Prahy jako diskriminační, stěžovatel však v kasační stížnosti
opakuje námitky, které byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu již odmítnuty
jako nedůvodné. Podle žalobkyně je důvodem nezákonnosti předmětné vyhlášky také kritérium,
podle kterého nemá být provozován hazard v nemovitostech, které vlastní hlavní město Praha.
Uvedenou podmínku však samo město porušilo, pokud do přílohy vyhlášky hl. města Prahy
zařadilo také nemovitosti, jež jsou ve vlastnictví právě hlavního města Prahy. Dalším kritériem
pro nezařazení konkrétních míst do přílohy předmětné vyhlášky byla podle žalobkyně skutečnost
narušování veřejného pořádku. Ve vyhlášce hl. města Prahy však jsou zařazeny i adresy,
na kterých byly evidovány stížnosti občanů. Za situace, kdy se v posuzovaném případě hlavní
město Praha nijak nevyjádřilo ke skutečnosti nezařazení adres provozoven žalobkyně,
ačkoli samo nedodržovalo stanovená kritéria pro výběr míst s povoleným provozováním loterií,
žalobkyně uzavřela, že je taková úprava diskriminační. Uvedené pak platí tím spíš,
pokud podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí obce právní úpravu regulující
provozování hazardních her na jejich území přijímat ve vztahu k obci jako celku,
nikoli jednotlivým městským částem. S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně navrhla zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Její důvodnost by totiž sama o sobě postačovala ke zrušení rozsudku
městského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[17] V posuzované věci napadený rozsudek tyto požadavky splňuje. Městský soud
v odůvodnění rozsudku vymezil, z jakého důvodu považuje vyhlášku hl. města Prahy
za diskriminační, odkázal přitom na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a vysvětlil,
s jakými závěry zde formulovanými se ztotožnil. Napadený rozsudek městského soudu
tedy obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry. S nimi ostatně stěžovatel polemizuje,
což by v případě jejich absence nebylo možné. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
shledává přezkoumatelným.
[18] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že měl krajský soud podle §77
odst. 2 s. ř. s. sám doplnit dokazování ohledně podkladů k vyhlášce hl. města Prahy prokazujících
důvody jejího přijetí včetně kritérií stanovených pro výběr adres zařazených do její přílohy.
[19] Nejvyšší správní v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, konstatoval,
že „neplyne-li důvod přijetí určité regulace v konkrétních místech obce ve vyhlášce jednoznačně z okolností,
je na obci, která obecně závaznou vyhlášku vydala, aby před soudem racionální a neutrální důvody předestřela
a obhájila.“ Tyto důvody však může obec zformulovat až dodatečně, přičemž je povinna
je předestřít a obhájit až v žalobním řízení před soudem (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, odstavec 40; dále viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 9. 2018, č. j. 10 As 378/2017 - 76, srov. též rozsudek ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76,
odstavce 17 až 43).
[20] Ze soudního spisu v posuzovaném případě vyplývá, že městský soud vyzval přípisem
ze dne 26. 8. 2015, č. j. 8 Af 57/2015 - 25, doručeným dne 31. 8. 2015, ke kterému připojil také
žalobu proti rozhodnutí ministra financí, hlavní město Prahu k vyjádření, zda bude v řízení
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. To se však k uvedené výzvě nijak nevyjádřilo
a ani neuplatnilo práva osoby zúčastněné na řízení. Hlavní město Praha tak uvedeným postupem
vyloučilo možnost prokázat v řízení před soudem důvody, které jej vedly k úpravě provozování
loterií na území obce, jež je v posuzovaném případě předmětem sporu. Za uvedené situace
tak městský soud nemohl využít možnosti vymezené v §77 odst. 2 s. ř. s. a spočívající
v opětovném provedení či doplnění důkazů, které provedl ministr financí, jelikož by takovým
postupem zcela nahradil povinnost obce prokázat relevantní důvody přijetí předmětné vyhlášky.
Jinými slovy městský soud by tak musel sám vyhledat a předložit relevantní podklady, které
by prokazovaly, jakým způsobem hlavní město Praha rozhodovalo o zařazení konkrétních míst
do přílohy vyhlášky a na základě jakých kritérií tak učinilo, a to zejména konkrétně ve vztahu
k provozovnám žalobkyně. Takový postup by byl v rozporu se zásadami a principy soudního
řízení správního. Odkaz stěžovatele na povinnost městského soudu vyzvat hlavní město Praha
k vyjádření podle §36 odst. 1 s. ř. s. je současně nepřípadný, jelikož město neuplatnilo práva
osoby zúčastněné na řízení, a nebylo tak subjektem předmětného soudního řízení.
[21] Nejvyššímu správnímu soudu současně není jasné, z jakého důvodu stěžovatel
jako účastník soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí předložil podklady
dokládající důvody přijetí posuzované vyhlášky hl. města Prahy až v řízení o kasační stížnosti.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel ve vyjádření k žalobě ze dne 29. 9. 2015 neuvedl žádné
argumenty ohledně námitky žalobkyně, že předmětná vyhláška je diskriminační,
jelikož neobsahuje jasná pravidla výběru adres pro zařazení do její přílohy. Pouze obecně
konstatoval, že obce jsou zmocněny k regulaci provozování hazardních her na jejich území,
přičemž tak činí z legitimních důvodů ochrany veřejného pořádku v obci a zdraví
obyvatel. Doplnil, že posouzení možné nezákonnosti předmětné vyhlášky leží na Ministerstvu
vnitra, jež je současně oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na její zrušení.
[22] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v případě, kdy měl stěžovatel nyní předkládané
podklady k dispozici již v řízení před městským soudem, nic mu nebránilo učinit je součástí
soudního spisu, případně na ně odkázat tak, aby se jimi mohl městský soud řádně zabývat
a zohlednit je při svém rozhodování.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele týkající se dostatečného
odůvodnění a prokázání skutečností, které vedly k nezařazení adres provozoven žalobkyně
do přílohy vyhlášky hl. města Prahy.
[24] Vyhláška hl. města Prahy v §1 uvádí, že loterie mohou být provozovány pouze na místech
uvedených v příloze k této vyhlášce. Ve znění §2 pak stanoví, že provozování loterií na místech
uvedených v příloze k této vyhlášce je možné pouze v čase, který je u konkrétního místa uveden.
Při výběru míst je obec povinna dbát na hledisko rovného zacházení a uplatňovat racionální,
nediskriminační a nesvévolné důvody (kritéria).
[25] V posuzovaném případě je zřejmé, že adresy provozoven žalobkyně nebyly zařazeny mezi
místa, kde lze podle předmětné vyhlášky provozovat loterie a jiné podobné hry. Městský soud
v napadeném rozsudku konstatoval, že vyhláška hl. města Prahy neobsahuje žádná racionální
a nediskriminační kritéria pro výběr adres, kde lze provozovat hazardní hry.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že cílem posuzované regulace loterií je snaha hlavního
města Prahy omezit negativní vlivy hazardních her na veřejný pořádek a zdraví obyvatel.
Konkrétní místa zařazená následně do přílohy vyhlášky hl. města Prahy pak navrhly jednotlivé
městské části podle místních poměrů a jejich aktuální potřeby omezení narušování veřejného
pořádku. Stěžovatel dále uvedl, že městská část Praha 1 současně určila, že provozování loterií
je možné pouze v kasinech z důvodu snadnější kontroly takových provozoven.
[27] Nejvyšší správní soud však již v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76,
konstatoval, že „převzetí návrhů městských částí nezaručuje, samo o sobě, legitimnost rozdílného zacházení
s adresáty právního předpisu. Obec jako celek je tím, kdo má pravomoc loterie na svém území regulovat.
Právě obec proto musí zdůvodnit, proč na určitém území stanoví určitý režim odlišný od území jiného.“ V tomto
ohledu současně může obec vycházet ze skutečností o místních specifikách od městských částí,
z uvedení obecných důvodů, jako například, že u provozovny docházelo k narušování veřejného
pořádku nebo byly evidovány stížnosti občanů. Není ovšem zřejmé, zda některý z nich,
a popřípadě který, naplnily adresy, na kterých měla žalobkyně provozovny.
[28] Jak uvedl Ústavní soud, soud musí při aplikaci vyhlášky být schopen posoudit, „zda obec
zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně“ (viz nález
ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, N 151/62 SbNU 315). To ovšem při vyjmenování řady
obecných kritérií, jejichž naplnění není samo o sobě v konkrétním případě ověřitelné,
není zřejmé. Obec proto musí uvést kritéria, kterými se při úpravě řídila, a to takovým způsobem,
že bude v každém konkrétním případě adresy provozovny žalobkyně aplikace těchto kritérií
objektivně ověřitelná.
[29] V posuzovaném případě však není zřejmé a ani v průběhu řízení před městským soudem
nebylo prokázáno, na základě jakých skutečností bylo vyloučeno provozování loterie a jiných
podobných her právě na adresách provozoven žalobkyně, tedy v ulicích Krakovská a Spálená.
[30] Jelikož je tedy napadený rozsudek přezkoumatelný, žalobní řízení nebylo zatíženo vadami,
které by měly vliv na jeho zákonnost, a městský soud posoudil relevantní právní otázky správně,
nebyly naplněny důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti spočívající v náhradě odměny a hotových výdajů právního zástupce. Odměna
za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za jeden úkon právní
služby poskytnutý žalobkyni v řízení o kasační stížnosti (sepis vyjádření ke kasační stížnosti)
ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu za jeden úkon právní služby 300 Kč. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, proto byla výše odměny navýšena o 714 Kč (§14a advokátního tarifu).
Celkově tedy je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu