ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.59.2008:85
sp. zn. 4 As 59/2008 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Občanské
sdružení LÍPA 2000, se sídlem Gregorova 127/12, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 10 Ca 32/2008 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. 3. 2008, č. j. 10 Ca 32/2008 - 25, Krajský soud v Českých
Budějovicích neosvobodil žalobce od zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve věci
jeho žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2008, č. j. KUJCK 1415/2008 OREG/3,
kterým žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Písek ze dne 29. 10. 2007, č. j. výst/276221229/0/2007/Kl-5/ÚŘUS/Rozh, a současně
k odvolání M. P. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému úřadu Písek k novému projednání.
Předmětným rozhodnutím ze dne 29. 10. 2007 Městský úřad Písek rozhodl o umístění stavby
„Garáže ulice 17. listopadu v Písku u bytového domu Porfin“.
V odůvodnění soud konstatoval, že žalobce v žádosti o osvobození od soudních poplatků
uvedl, že je veřejně prospěšným občanským sdružením. Má-li žalobce za cíl být aktivně činným,
je zcela na místě po něm požadovat, aby si materiální prostředky pro realizování tohoto cíle
v nezbytné míře pro svou činnost zajistil. Žalobce proto podle soudu nemůže vlastní
odpovědnost za nedostatek finančních prostředků jako zdrojů pro vlastní činnost přenášet
na stát. Pokud žalobce opakovaně po celou řadu let rezignuje při zajišťování alespoň základních
prostředků na činnost sdružení a předpokládá, že jeho náklady ponese stát, takový požadavek
nepovažuje krajský soud za legitimní. Mechanická aplikace §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), by ve svém důsledku
znamenala absolutní právo bezplatného přístupu k soudu pro určitou skupinu žalobců.
Požadavek žalobce nemá oporu v §36 odst. 3 s. ř. s., soudní poplatek nedosahuje nepřiměřené
výše a v této souvislosti nelze akceptovat žalobcovu rezignaci na získání základních prostředků
pro svou činnost. Krajský soud poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007,
č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, a uzavřel, že z těchto důvodů žalobce od zaplacení soudního poplatku
neosvobodil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které namítal, že soudní poplatek ve výši 2000 Kč zaplatit nemůže, protože na jeho zaplacení
nemá finanční prostředky z důvodu nemajetnosti, což doložil podáním ze dne 20. 3. 2008.
Stěžovatel konstatoval, že zastavením řízení by mu vznikla újma na základním právu
na spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů,
ústavně zaručeném článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
spolu s článkem 10 Ústavy České republiky a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Usnesením ze dne 24. 4. 2008, č. j. 10 Ca 32/2008 - 36, Krajský soud v Českých
Budějovicích řízení o žalobě zastavil. Nejvyšší správní soud toto usnesení rozsudkem ze dne
19. 9. 2008, č. j. 4 As 42/2008 - 73, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu,
který zavázal k tomu, aby předložil kasačnímu soudu k rozhodnutí kasační stížnost proti usnesení
ze dne 27. 3. 2008, č. j. 10 Ca 32/2008 - 25.
Dne 20. 10. 2008 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o této kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané kasační stížnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, www.nssoud.cz).
Citovaný právní názor lze bezpochyby aplikovat též v projednávané věci, neboť striktní
trvání na podmínce zaplacení soudního poplatku a zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti by způsobilo jen řetězení téhož problému, případně by mohlo vést k nepřípustnému
odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem na tuto skutečnost netrvá Nejvyšší
správní soud na platbě soudního poplatku, ani na povinném zastoupení stěžovatele
a tyto okolnosti zohledňuje i při posuzování dalších náležitostí kasační stížnosti,
které tak má rovněž za splněné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. ú častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Podle konstantní judikatury správních soudů po občanském sdružení, hodlá-li být aktivně
činným, lze požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření
těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (srov. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1482/2008, případně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, www.nssoud.cz). Z obsahu
těchto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vychází rovněž v dalším textu.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatel je občanským
sdružením založeným za účelem ochrany přírody a krajiny. Tuto aktivitu stěžovatel realizuje
mimo jiné i účastí ve správních řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny otázky s ochranou
přírody a krajiny související, včetně podávání žalob proti správním rozhodnutím,
která podle názoru stěžovatele poškozují či narušují životní prostředí v oblasti, kde toto sdružení
působí.
Pokud stěžovatel hodlá být coby občanské sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení)
aktivně činným, pak je objektivně ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální
prostředky pro prosazování svého cíle, a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné
míře, zajistil sám. Tuto odpovědnost za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori
přenášet na stát; žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná
výlučně proto, že stěžovatel coby speciálně zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení
svého cíle nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky.
Rezignuje-li stěžovatel na jejich zajištění alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře (a nemá tak finanční zajištění ani pro pokrytí jeho činnosti v základním
a pro jeho činnost zcela nezbytném rozsahu, čemuž nasvědčuje tvrzení stěžovatele, že nemá
žádný majetek vyšší než nepatrné ceny ani žádné zdanitelné příjmy), pak zřejmě vychází
z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech obdobných případech
jednotlivých kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho náklady.
Takový předpoklad však nemůže být legitimní; k jeho legitimitě neposkytuje oporu
ani §36 odst. 3 s. ř. s., nejsou k ní ani jakékoli důvody doktrinální, jež by měly snad souviset
s cílem vytyčeným stěžovatelem. Potvrzení takového předpokladu, který se z pohledu jiných osob
dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným a pro stěžovatele nepřiměřeně komfortním,
by mohlo být nejvýše výsledkem toliko mechanické aplikace pravidla o nedostatku finančních
prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přiznání takového
absolutního práva „za všech okolností bezplatného přístupu k soudu“ pro určité skupiny osob
(zde občanských sdružení, jakým je stěžovatel) by nikterak nesouviselo s ochranou konkrétních
veřejných subjektivních práv jednotlivců a s uplatňováním práva na jejich soudní ochranu,
naopak by ve vztahu k jiným osobám domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním
základem procesní absurdity a diskriminace.
Pro soud by bylo jistě dostatek důvodů nahlížet na celou situaci jinak, pokud by soudní
poplatek dosahoval z pohledu obdobných sdružení, jakým je stěžovatel, nepřiměřeně přísné výše,
případně pokud by aktuální finanční situace stěžovatele byla způsobena nepředpokládanou
či nárazovou potřebou kumulace nezbytných kroků, jež by stěžovatel musel uskutečňovat.
Stěžovatelova rezignace na opatření si těch nejzákladnějších prostředků pro svoji činnost
však nemůže znamenat, že by povinnost jeho základního materiálního zajištění při prosazování
jeho práv měla být automaticky přesouvána na stát.
Nejvyšší správní soud má v tomto případě za to, že je důvodu ponechat na stěžovateli,
aby si základní materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím deklarovaného
cíle předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních prostředků stěžovatele
tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků.
Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však vzhledem
k výše uvedenému nelze vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného
cíle prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Stěžovatel si totiž může snadno opatřit částku
2000 Kč potřebnou k zaplacení soudního poplatku, a to např. zvýšením členských příspěvků.
Kasační námitku nedostatku finančních prostředků z důvodu nemajetnosti stěžovatele
proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou
z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost
dána zákonem.
Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.
Ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že úprava poplatkové
povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil-li totiž zákon
i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek,
potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát
prostřednictvím orgánu soudní moci.
Ani námitka porušení práva na přístup k soudu nebyla proto shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou legitimních očekávání stěžovatele,
neboť si je ze své rozhodovací praxe vědom toho, že Krajský soud v Českých Budějovicích dříve
stěžovatele od soudních poplatků osvobozoval.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, ustanoví-li soud účastníku řízení
advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.) a v jiném skutkově obdobném řízení a identické procesní situaci témuž účastníku
advokáta neustanoví, aniž by řádně a přesvědčivě odůvodnil odlišnost tohoto rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
ke kasační stížnosti rozhodnutí o neustanovení zástupce zruší (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2006, č. j. 8 As 60/2006 - 90, www.nssoud.cz).
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud zdůraznil princip legitimního očekávání
a požadavek na jednotné řešení shodných skutkových a právních otázek, nicméně současně
vyslovil, že není samozřejmě vyloučeno, aby se soud od své judikatury odchýlil, takový krok
ovšem musí vždy řádně a přesvědčivě odůvodnit.
V posuzované věci krajský soud rozhodl odlišně od své dřívější rozhodovací praxe,
jsa ovlivněn aktuální judikaturou Krajského soudu v Brně, konkrétně již zmíněným usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, které bylo plénem
Nejvyššího správního soudu schváleno k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. S poukazem na tento judikát lze konstatovat, že krajský soud v projednávané věci náležitě
odůvodnil, proč se odchýlil od své dřívější judikatury a stěžovatele od soudního poplatku
neosvobodil, když - jak soud uvádí v odůvodnění napadeného usnesení - stěžovatel opakovaně
po celou řadu let rezignuje při zajišťování alespoň základních prostředků na svou činnost.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil namítanou nezákonnost ani nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 3. 2008, č. j. 10 Ca 32/2008 - 25, podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu