ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.6.2014:27
sp. zn. 4 As 6/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. F., zast. JUDr.
Vilémem Kaprálem, advokátem, se sídlem Údolní 61, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013,
č. j. 29 A 49/2013 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
3.400 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního
zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobce podal dne 9. 9. 2013 u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti
nezákonnému zásahu, kterého se měla žalovaná dopustit tím, že mu dne 25. 8. 2013 zabránila
v jízdě odtažením vozidla s odkazem na §118a odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu).
[2] Žalobce dále zmínil, že na základě provedené silniční kontroly na ulici Olom oucká 45
v Brně dospěla žalovaná k závěru, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu a sou časně pojala důvodné podezření, že se bude
vyhýbat projednání věci v přestupkovém řízení. Zmínil rovněž, že motorové vozidlo tovární
značky Škoda Fabia, VIN: X s registrační značkou X, které bylo na příkaz žalovaného odtaženo,
je stále zadržováno a to na adrese Porážka 2, Brno.
[3] Podle žalobce nebyl splněn zákonný požadavek „důvodného podezření z vyhýbání
se přestupkovému řízení“ vyplývající z 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu. Žalobce
žalované vytknul, že mu nesdělila, na základě jakých skutečností pojali zasahující policisté
ono důvodné podezření. V této souvislosti žalobce uvedl, že institut peněžitých kaucí pro řidiče
byl do českého právního řádu vtělen zejména jako reakce na faktickou nepostižitelnost
protiprávního jednání cizích státních příslušníků na pozemních komunikacích České republiky,
která byla způsobena neexistencí extradice v přestupkových věcech. Žalobce je však občanem
České republiky, má trvalé bydliště na adrese O . 45, B., tedy přímo v místě, kde proběhl
předmětný zásah. Možnost žalobce vyhýbat se doručení obsílek správního orgánu (žalované)
přitom vylučuje institut fikce doručení upravený v §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád. Ustanovení §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
zase dává správnímu orgánu oprávnění projednat věc bez přítomnosti obviněného v případě, že
se odmítne dostavit k ústnímu jednání nebo se nedostaví bez náležité omluvy. Žalobce upozornil
na skutečnost, že se nikdy dříve správnímu řízení nevyhýbal, v kartě řidiče má evidován jeden
dopravní přestupek ze dne 25. 2. 2009, který byl projednán v blokovém řízení. Odmítnutí
podepsání listiny o zadržení řidičského průkazu, mu nelze v žádném případě přičítat k tíži.
Takovým jednáním neporušil žádné zákonné ustanovení, nýbrž pouze využil svého práva jako
podezřelého ze spáchání přestupku. Toto jednání tak nemůže automaticky zakládat podezření
z vyhýbání se následnému přestupkovému řízení.
[4] Žalobce dále namítal, že žalovaná ve všech písemnostech opomněla podrobněji popsat
průběh předmětné silniční kontroly a uvedl, že t ento případ je skutkově podobný věci projednané
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 As 130/2011. Žalobce byl příslušníky policie
legitimován v ranních hodinách v místě svého bydliště, aniž by v daném okamžiku, nebo
v momentě bezprostředně předcházejícím vůbec řídil motorové vozidlo. Proto se na něj nemohla
vztahovat povinnost podrobit se výzvě podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, což
logicky vylučuje odpovědnost za přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Z tohoto
důvodu žalobce odmítl podepsat listinu Potvrzení o zadrž ení řidičského průkazu.
[5] Žalobce vyjádřil přesvědčení, že neexistuje žádná objektivní skutečnost, která by byla
způsobilá vyvolat důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Navíc žalovaná
ve vztahu k takovým skutečnostem žalobci nic nesdělila, pouze ho bez dalšího vyzvala
k zaplacení částky v maximální zákonné výši, tj. 50.000 Kč. Poté, co žalobce touto částkou
nedisponoval, přistoupila žalovaná k odtažení žalobcova vozidla.
[6] S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud vyslovil, že zabránění v jízdě
žalobci odtahem předmětného vozidla bylo nezákonné a zakázal žalované, aby zadržováním
tohoto motorového vozidla nadále pokračovala v porušení práv žalobce. Žalobce se rovněž
domáhal, aby krajský soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení,
a to do tří dnů od právní moci k rukám jeho právního zástupce. Dále navrhl, aby krajský soud
vydal předběžné opatření, kterým žalované uloží vydat předmětné motorové vozidlo zpět žalobci
a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
[7] Krajský soud v Brně výrokem III. usnesení ze dne 17. 10. 2013, č. j. 29 A 49/2013 – 41
návrh žalobce na vydání předběžného opatření zamítl.
[8] Rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 29 A 49/2013 – 70, krajský soud rozhodl, že zásah
žalované spočívající v zabránění žalobci v jízdě odtahem motorového vozidla tovární značky
Škoda Fabia, VIN: X, registrační značky X, realizovaný dne 25. 8. 2013 na ulici Olomoucká
v Brně, byl nezákonný, zakázal žalované, aby pokračovala v zadržování motorového vozidla
tovární značky Škoda Fabia, VIN: X, registrační značkyX, a přikázal jí, aby obnovila stav před
zásahem. Krajský soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení částku 15.400 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Viléma Kaprála do třiceti dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
[9] Krajský soud v prvé řadě poukázal na relevantní právní úpravu a konstatoval, že policie
je dle §118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu oprávněna zabránit řidiči v jízdě
za kumulativního splnění tří podmínek: 1) řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, 2) existuje důvodné podezření,
že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a 3) nesložil kauci uloženou mu dle §125a zákona
o silničním provozu. Byť o tom zákon výslovně nehovoří [na rozdíl od případů zadržení
řidičského průkazu (§118b odst. 3 zákona o silničním provozu) či převzetí kauce (§125a odst. 3
téhož zákona)], je policie povinna dotčeného řidiče poučit o důsledku zabránění v jízdě
a podmínkách pro uvolnění vozidla a vystavit mu písemné potvrzení o zabránění v jízdě.
V písemném potvrzení musí být uveden konkrétní důvod zabránění řidiči v jízdě, a to nejen
označením aplikovaných ustanovení zákona, ale též stručným uvedením skutečností prokazujících
splnění zákonných podmínek pro tento postup. Z §11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, pak plyne, že policie musí i při postupu dle §118a zákona o silničním provozu pečlivě
zvažovat, zda přijaté opatření odpovídá okolnostem, a zda přijetí mírnějšího opatření (použití
technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla před jeho odtahem) není pro naplnění cíle
dostačující [viz zejména §11 písm. c) zákona o Policii České republiky].
[10] Krajský soud shledal, že první dv ě shora uvedené podmínky byly splněny, přičemž
konstatoval, že žalobce nenabídl žádné důkazy pro své tvrzení, že byl policisty legitimován
v místě svého bydliště, aniž by v tom momentě nebo v době tomuto momentu bezprostředně
předcházejícím vůbec řídil motorové vozidlo. Krajský soud proto vycházel z listin předložených
žalovanou (zejména z úředního záznamu obvodního oddělení policie Brno-Komárov ze dne
25. 8. 2013, č. j. KRPB-208165-1/PŘ-2013-060216), z nichž plyne, že žalobce před zastavením
vozidla na pokyn policejní hlídky toto vozidlo řídil. Ani z audiovizuálního záznamu není patrné,
že by žalobce nebyl policií zastaven při řízení vozidla. Naopak je zaznamenáno, jak žalobce uvedl,
že „[...]celá ulice se na mě tady dívá, jak čtyři policisti mě vyslýchají z toho, že jsem zastavil před svým domem
[...]“. V této souvislosti krajský soud zmínil, že žalobce v replice ze dne 10. 12. 2013, jakož i při
jednání od této argumentační linie ustoupil.
[11] Naopak poslední podmínku, tedy existenci důvodného podezření, že se řidič (žalobce) bude
vyhýbat přestupkovému řízení, shledal krajský soud nesplněnou. Krajský soud v prvé řadě uvedl,
že účelem institutu kauce a s tím případně souvisejícího zabránění v jízdě, je především
předcházení procesní nedosažitelnosti osoby podezřelé ze spáchání přestupku. Důvody, které
vedly policistu k výběru kauce, resp. k zabránění řidiči v jízdě, musí být řidiči sděleny a řádně
(tj. dostatečně konkrétně, byť třebas i stručně) uvedeny na příslušném potvrzení. To samozřejmě
platí i pro závěr o p odezření, že se řidič bude vyhýbat přestupko vému řízení, a to tím spíše,
že podle zákona musí být takové podezření důvodné. V této souvislosti krajský soud zmínil,
že důvody, na jejichž základě může policista k takovému závěru dospět, jsou jistě rozmanité , byť
jejich základní typologie bude spíše užší. Bude se tak jednat zejména o případy, kdy bude řidičem
osoba, která nemá na území České republiky trvalé bydliště n ebo má nahlášen trvalý pobyt
na obecním úřadě, popř. osoba, která se již v minulosti přestupkovému řízení vyhýbala. Stejně tak
by mohla být dostačující rovněž situace, kdy řidiči hrozí za oznam ovaný přestupek zákaz řízení
či jiná citelná sankce (např. vyšší peněžitá pokuta). Naopak zcela nedostatečné bude pouhé
uvedení závěru, že policista nabyl podezření, že dotčená osoba se bude vyhýbat správnímu řízení.
[12] V posuzované věci nejsou podle krajského soudu konkrétní důvody, pro něž policisté
dospěli k názoru o existenci podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení,
na listinách dostupných od počátku žalobci vůbec uvedeny. V příkazu k zabránění v jízdě
odtažením vozidla ze dne 25. 8. 2013 je v tomto ohledu pouze učiněna poznámka, že řidiči byla
uložena kauce ve výši 50.000 Kč. V souvisejícím poučení z téhož dne pak je jen obecně
konstatováno, že orgán policie rozhodl o odtažení vozidla též vzhledem k důvodnému podezření,
že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení. Také listiny, přístupné žalobci až posléze,
tj. úřední záznam obvodního oddělení Brno-Komárov ze dne 25. 8. 2013 a oznámení přestupku
ze dne 27. 8. 2013 v tomto směru ničeho neobsahují.
[13] Pouze v úředním záznamu sepsaném dne 25. 8. 2013 policisty dopravního inspektorátu
jsou jisté důvody týkající se podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení,
uvedeny („z jeho odmítavého chování bylo zřejmé, že výše jmenovaný učiní kroky, aby nedostál své zákonné
povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho chování bylo arogantní a postoj k celé věci silně zlehčující“). Krajský
soud konstatoval, že i pokud by připustil, že postačí předmětné důvody uvést v pouhém úředním
záznamu, byly by důvody uvedené v tomto úředním záznamu jednotlivě i ve svém souhrnu
zjevně nedostatečné. Arogantní, přezíravé, agresivní nebo neslušné chování vůči policistům
samozřejmě nelze akceptovat. Takové jednání však nemá bez uvedení dalších či bližších okolností
žádnou spojitost se závěrem o podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. K tvrzené
nespolupráci žalobce s hlídkami policie, krajský soud uvedl, že osoba podezřelá z přestupku
je s policií povinna spolupracovat jen do jisté míry, dané např. zákazem seb eobviňování. Samo
odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou
návykovou látkou je sankcionováno jako přestupek a nelze s ním tak automaticky spojovat
podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. Relevantními důvody tak budou takové, které
budou nasvědčovat budoucí nedosažitelnosti řidiče pro účely přestupkového řízení, nikoli bez
dalšího samo jednání tohoto řidiče při policejní kontrole. V této souvislosti krajský soud poukázal
na skutečnost, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, a též prokázal, že se dříve
nevyhýbal projednání přestupku (viz výpis z evidenční karty řidiče; v níž má žalobce evidován
jediný přestupek ze dne 25. 2. 2009, který byl projednán v blokovém řízení).
[14] Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž vyjádřila přesvědčení, že listina (příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla), která byla
podrobena hodnocení krajského soudu, neobsahuje žádné mlhavé a neodůvodněné podezření,
ale v rámci konkrétní situace srozumitelně vymezuje, jaké jednání bude následovat. V této
souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že §118a zákona o silničním provozu, který upravuje institut
zabránění řidiči v jízdě, výslovně neukládá policii povinnost vystavit řidiči písem né potvrzení
o zabránění v jízdě a poučit jej o důsledku zabránění v jízdě, jak ostatně konstatoval i krajský
soud. Žalované není zřejmé, na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl krajský soud
k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní důvody vzniku podezření,
že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, když policie nemá zákonem uloženou povinnost
vystavit samotné potvrzení. Podle stěžovatelky úkon policisty sp očívající ve vydání příkazu
k zabránění v jízdě odtažením vozidla není rozhodnutím ve smyslu §67 a násl. zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Listina osvědčující okolnosti tohoto úkonu (příkaz k zabránění
v jízdě odtažením vozidla) proto nemusí splňovat náležitosti rozhodnutí, mezi které patří mimo
jiné i odůvodnění. Ustanovení §118a zákona o silničním provozu dává policistovi možnost
využít diskrečního oprávnění k zabránění v jízdě v případě naplnění zákonem požadovaných
podmínek.
[15] Rozhodující tak podle stěžovatelky je, zda byly požadované podmínky objektivně
naplněny, nikoli však to, zda byly konkrétní důvody vzniku důvodného podezření uvedeny
v listině, která dokládá průběh tohoto úkonu. V posuzované věci byly podmínky podle §118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu podle názoru stěžovatelky naplněny, což lze p rokázat
a není tak možné tento úkon označit za nezákonný, bez ohledu na to, zda konkrétní důvody
vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu řízení, byly nebo nebyly zaznamenány
v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, příp. v příslušném poučení. V této souvislosti
stěžovatelka poukázala na skutečnost, že §118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu
zakotvuje oprávnění k zabránění řidiči v jízdě již jen z toho důvodu, že se řidič přes výzvu podle
§5 odst. 1 písm. f) záko na o silničním provozu odmítl podrobit vyšetření ke zjištěn í, zda není
ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce), přičemž v tomto případě splnění žádných dalších
podmínek zákon o silničním provozu nevyžaduje.
[16] Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí
policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly v příslušné listině
uvedeny. Poukázala na skutečnost, že v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla je mimo
jiné uvedeno že „dne 25. 8. 2013 v 03:45 hod., v Brně na ul. Olomoucká 45 řídil výše uvedený řidič uvedené
mot. vozidlo. Řidič se na výzvu příslušníka PČR odmítl podrobit dechové zkoušce přístrojem Dräger. Následně
se na výzvu příslušníka PČR řidič odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. Odmítnutí
řidiče podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (příp. jinou návykovou
látkou), je skutečnost, která sama o sobě vyvolává důvodné podezření, že se řidič bude následně
přestupkovému řízení vyhýbat. Výsledek tohoto vyšetření slouží nejen ke zjištění, zda dotyčná
osoba je či není pod vlivem alkoholu v době řízení vozidla, ale v případě pozitivního zjištění
je v následném přestupkovém, případně trestním řízení zásadním důkazním prostředkem,
prokazujícím zavinění přestupku nebo trestného činu. Podrobit se na výzvu policisty tomuto
vyšetření je povinností řidiče, která je mu uložena ustanoveními §5 odst. 1 písm. f) a g) zákona
o silničním provozu. Jednání spočívajícím v odmítnutí splnění této zákonem uložené povinnosti
řidič jednoznačně maří řádné objasnění věci. Bez výsledku takového vyšetření chybí
v předmětném přestupkovém či trestním řízení zásadní důkaz prokazující množství alkoholu
v krvi řidiče. Jestliže se tedy řidič odmítne podrobit tomuto vyšetření, vyvolává jeho jednání
důvodné podezření, že i v následném přestupkovém či trestním řízení bude jeho jednání
směřovat ke zmaření řádného objasnění a projednání věci, například tím, že nebude přebírat
písemnosti správního orgánu a nedostaví se k projednání věci.
[17] Argumentaci krajského soudu, že samo odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření
ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou je sankcionováno jako přestupek
a nelze s ním tak automaticky spojovat podezření z vyhýbání se přestupkovém řízení je tak podle
stěžovatelky nelogická a nepodložená. Na rozdíl od odmítnutí podepsání list iny „potvrzení
o zadržení řidičského průkazu“, kdy taková povinnost není stanovena žádným právním
předpisem, nelze odmítnutí podrobit se vyšetření v žádném případě vykládat jako využití jakéhosi
práva řidiče jako podezřelého ze spáchání přestupku. Naopak, jestliže řidič úmyslně odmítá plnit
své zákonem uložené povinnosti již v době probíhající silniční kontroly, vyvolává jeho jednání
jednoznačně důvodné podezření, že své zákonné povinnosti nebude plnit ani v návazně
zahájeném správním řízení. Skutečnost, že je toto jednání sankc ionováno jako přestupek, pouze
dokládá význam této povinnosti ve vztahu k bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích
a v žádném případě nemůže takováto okolnost sama o sobě vylučovat vznik podezření
z vyhýbání se přestupkovému řízení. Podle stěžovatelky je naopak toto podezření v takovém
případě zjevně odůvodněné a zcela na místě. Absenci nástroje k donucení splnění zákonné
povinnosti podrobit se vyšetření na alkohol nelze podle stěžovatelky vykládat jako realizaci práva
či oprávnění řidiče. Takovéto jednání je jednoznačně protizákonné a směřuje ke zmaření řádného
objasnění věci a jako takové je samo o sobě způsobilé vyvolat důvodné podezření, že se řidič
bude vyhýbat správnímu řízení, obzvláště jestliže tomu nasvědčují další okolnosti, jako jeho
chování atd.
[18] Stěžovatelka dále uvedla, že velký počet správních řízení, který je ukončen zastavením
řízení z důvodu prekluze roční lhůty k projednání přestupku podle §20 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, je dostatečným důkazem toho, že české občanství a trvalé bydliště podezřelého
na území České republiky nejsou zárukou, že bude přestupek řádně projednán. To platí tím více,
jestliže za přestupek hrozí podezřelému zákaz činnosti nebo vysoká peněžitá sankce.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu ostatně vyplývá, že pouhou existenci hrozby zákazu
řízení či jiné citelné sankce považuje samotný krajský soud za dostačující důvod k tomu, aby
na jejich základě dospěl policista k závěru o důvodném podezření, že se řidič bude
přestupkovému řízení vyhýbat.
[19] K argumentaci žalobce, že se nikdy dříve správnímu řízení nevyhýbal, stěžovatelka uvedla,
že policista, který zvažuje aplikaci oprávnění podle §118a zákona o silničním provozu, má v dané
situaci v rámci správního uvážení k dispozici pouze informace dostupné v čase a místě probíhající
kontroly. Skutečnost, zda se žalobce v minulosti vyhýbal nebo nevyhýbal správnímu řízení, nebyl
policista v době předmětné silniční kontroly, tedy kolem 4. hodiny ranní, reálně schopen zjistit
či ověřit. Jediný záznam v žalobcově evidenční kartě řidiče o spáchaném přest upku podle
stěžovatelky nijak neprokazuje okolnost, že se v minulosti správnímu řízení nevyhýbal. Naopak,
pokud by proti němu správní řízení vedeno bylo a nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím
proto, že by se žalobce správnímu řízení vyhýbal, nebude v evidenční kartě řidiče o takovém
přestupku existovat žádný záznam. Evidenční karta řidiče bez záznamu tak může být paradoxně
důsledkem toho, že se podezřelý řidič přestupkovému řízení „úspěšně“ vyhýbal.
[20] Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že právní povaha úkonu spočívajícího v zabránění řidiči
v jízdě použitím technického prostředku nebo odtažením vozidla byla již v minulosti předmětem
rozhodovací činnosti soudů a to se závěrem odlišným od naříkaného rozsudku krajského soudu,
že tento úkon z procesního hlediska není rozhodnutím, proti němuž by vůbec bylo možné
domáhat se ochrany postupem podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.). Takovýto závěr dovodil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 5. 2005,
č. j. 11 Ca 188/2004 – 56. Tento závěr byl potvrzen nejen Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 8 Aps 1/2005 ale i Ústavním soudem v nálezu ze dne
30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 130/06. V rozsudku ze dne 4. 11. 2009, č. j. 6 As 34/2009 – 33 pak
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že akt veřejné moci označený jako příkaz k zabránění
v jízdě přiložením technické uzávěry na vozidlo nebo odtažením vozidla nelze považovat
za rozhodnutí podle §65 s. ř. s., jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně u rčují práva nebo
povinnosti a nelze tedy proti němu podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší
správní soud zde rovněž konstatoval, že tento akt nebyl vydán ve správním řízní, nýbrž
že se jedná o výsledek neformální (faktické) činnosti žalovaného vyplývající z pravomocí
svěřených mu zákonem a dále uvedl, že posláním příkazu k zabránění v jízdě bylo pouze písemně
tento postup a další relevantní okolnosti zachytit a osvědčit průběh události.
[21] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a v návaznosti rozhodl o nákladech řízení.
[22] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jádrem argumentace stěžovatelky
je tvrzení, že podezření ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu samo o sobě vyvolává důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat projednání věci
v řízení o přestupku. S takovým závěrem se však žalobce neztotožňuje. Stěžovatelka to tiž při
předmětné silniční kontrole žalobci nesdělila ve vztahu ke skutečnostem zakládajícím vznik
důvodného podezření z vyhýbání se přestupkového řízení vůbec nic. Výše uvedené se ani
nepokoušela v řízení před krajským soudem vyvrátit. Žádné relevantní skuteč nosti nejsou
zaznamenány ani v příkazu k zabránění v jízdě ze dne 25. 8. 2013, v úředním záznamu ze dne
25. 8. 2013 a v oznámení přestupku ze dne 27. 8. 2013. Toliko v úředním záznamu dopravního
inspektorátu ze dne 25. 8. 2013 je z mínka o arogantním chování žalobce a jeho nespolupráci
s příslušníky Policie ČR. Ze shora uvedených listin je podle žalobce zřejmé, že zasahující policisté
nedisponovali žádnou skutečností, která by důvodné podezření mohla založit.
[23] Žalobce dále uvedl, že stěžovatelka se snaží nezákonný postup policistů obhájit tím,
že u přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je toto podezření dáno
vždy a policisté tak ani nemuseli vznik dův odného podezření jakkoliv specifikovat. S tímto
závěrem však žalobce nesouhlasí, neboť pokud by výše uvedené bylo záměrem zákonodárce,
konkrétně u přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) záko na o silničním provozu, pak by zajisté
stanovil výjimku a uložení kauce či odtah vozidla by podmínil toliko podezřením ze spáchání
tohoto přestupku. Závěrem žalobce zmínil, že uložení kauce, resp. odtah vozidla a jeho následné
zadržování je citelným zásahem do práva vlastnického , jehož ochranu garantuje čl. 11 Listiny
základních práv a svobod a musí mu tak předcházet transparentní postup, v rámci něhož bude
zvažováno jak splnění zákonných předpokladů, tak i vhodnost a proporcionalita takového
zásahu. To se však v posuzované věci nestalo. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil stěžovatel ce povinnost zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[25] Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[26] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Podle §118a odst. 1 písm. i ) zákona o silničním provozu ve znění účinném ke dni, kdy
bylo stěžovatelkou zabráněno žalobci v jízdě odtažením vozidla, policista může při dohledu na bezpečnost
a plynulost provozu na pozemních komunikacích přikázat řidiči motorového vozidla jízdu na nejbližší, z hlediska
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, vhodné místo k odstavení vozidla a zabránit mu v jízdě
použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen "technický prostředek") nebo odtažením vozidla,
jestliže řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
a je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a nesložil kauci jako záruku, že se dostaví ke správnímu
orgánu k projednání přestupku.
[29] Podle §125a odst. 1 věty první zákona o silničním provozu, policista je oprávněn vybrat
od řidiče motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci
od 5.000 Kč do 50.000 Kč, nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce za spáchaný přest upek.
[30] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatelka v posuzované věci postupovala v souladu s §118a odst. 1
písm. i) zákona o silničním provozu.
[31] Nejvyšší správní soud předesílá, že ze shora citovaného ustanovení §118a odst. 1 písm. i)
zákona o silničním provozu vyplývají tři podmínky, za jejichž kumulativního splnění je policie
oprávněna zabránit řidiči v jízdě: 1) řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, 2) existuje důvodné podezření, že se bude
vyhýbat přestupkovému řízení a 3) nesložil kauci uloženou mu dle §125a zákona o silničním
provozu. Na tyto podmínky ostatně případně poukázal již krajský soud.
[32] Stěžovatelka v kasační stížnosti v prvé řadě vyjádřila přesvědčení, že příkaz k zabránění
v jízdě odtažením vozidla vydaný v posuzované věci neobsahuje mlhavé a neodůvodněné
podezření, ale v rámci konkrétní situace srozumitelně vymezuje, jaké jednání bude následovat.
Dále se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu
k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly na listinách dostupných od
počátku žalobci vůbec uvedeny.
[33] V příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla ze dne 25. 8. 2013, podepsaném nstržm.
M. V., je uvedeno, že v souladu s §118a odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních
komunikacích byl dán příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla, neboť žalobce se na výzvu
příslušníka Policie ČR odmítl podrobit dechové zkoušce přístrojem DRÄGER. Následně se na
výzvu příslušníka Policie ČR odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve.
Žalobci byl zadržen řidičský průkaz. Dále je zde uvedeno, že odtah byl vyžádán po firmě
Brněnské komunikace a. s. dne 25. 8. 2013 v 4:10 hod. a k příjezdu odtahové služby došlo v 4:20
hod. Žalobci byla uložena peněžitá kauce ve výši 50 .000 Kč.
[34] Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětný příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla
neobsahuje žádné důvody, z kterých by bylo možné dovodit podezření, že se žalobce bude
vyhýbat přestupkovému řízení. K tomu aby bylo možné postupovat podle §118a odst. 1 písm. i)
zákona o provozu na pozemních komunikacích je však nutné, aby zde byla dána existence
důvodného podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. V tomto směru však
příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla neobsahuje žádné relevantní skutečnosti. Nejvyšší
správní soud se proto plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí
policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly v předmětném
příkazu uvedeny.
[35] Pouze úřední záznam ze dne 25. 8. 2013, č. j. KRPB -208162/ČJ-2013-060206, obsahuje
důvody týkající se podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkové mu řízení. V tomto
záznamu je totiž uvedeno, že z odmítavého chování žalobce bylo zřejmé, že učiní kroky, aby
nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho chování bylo arogantní
a postoj k celé věci silně zlehčující. K tomuto úřednímu záznamu Nejvyšší správní soud v prvé
řadě uvádí, že důvody v nichž policie spatřuje důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat
přestupkovému řízení, je třeba alespoň stručně uvést již v příkazu k zabránění v jízdě odtažením
vozidla a to proto, aby se s nimi mohl kontrolovaný řidič bezprostředně seznámit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č . j. 4 Aps 9/2013 - 48, bod 24). Po z hlédnutí
audiovizuálního záznamu z kontroly žalobce obsažené ve správním spise má Nejvyšší správní
soud dále za to, že žalobce se alespoň v takto zaznamenané části kontroly nechoval arogantně,
byl poněkud zaskočen, choval se vůči policistům v rámci mezí slušného chování a pokoušel
se o věcnou argumentaci a zdůvodnění odmítnutí odebrání krve za účelem zjištění , zda řídil pod
vlivem návykové látky. V tomto směru s hlídkou policie vskutku nespolupracoval, ovšem nelze
konstatovat, že by nejevil jakoukoliv ochotu ke spolupráci, což dokládá úřední záznam ze dne
25. 8. 2013, č. j. KRPB -208165-1/PŘ-2013-060216, v němž je uvedeno, že žalobce společně
s dvěma hlídkami policie vstoupil do svého bydliště, kde si vyzvedl doklady ze svého pokoje.
I kdyby se však žalobce vůči policistům choval nevhodným způsobem, tj. např. arogantně,
přezíravě a agresívně (čemuž však shora uv edený záznam nenasvědčuje), ani z takového jednání
by bez dalšího nebylo možné dovozovat podezření o vyhýbání se přestupkovému řízení.
Z uvedeného audiovizuálního záznamu však nevyplývá, že by žalobce uváděl cokoli, co by bylo
možné vyložit jako úmysl vyhýbat se v budoucnosti přestupkovému řízení.
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že §118a zákona o silničním
provozu výslovně neukládá policii povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě
a uvedla v této souvislosti, že jí není zřejmé, na základě jakého ustanovení dospěl krajský soud
k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní důvody vzniku podezření,
že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že §118a
zákona o silničním provozu vskutku výslovně neukládá policii povinnost vystavit jakékoli
písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vystavit takovéto potvrzení však lze dovodit
jednak z toho, že při výkonu jiných oprávnění, které podobným způsobem zasahují do právní
a majetkové sféry řidiče je policie povinna písemné potvrzení vystavit. Jedná se o zadržení
řidičského průkazu (§118b odst. 3 zákona o silničním provozu), které stejně jako zabránění
v jízdě brání ve svých důsledcích řidiči užívat vozidlo či převzetí kauce (§125a odst. 3 téhož
zákona), které stejně jako zabránění v jízdě odtažením vozidla zasahuje do majetkové sféry řidiče.
Na uvedené případy, v nichž je třeba vystavit písemné potvrzení, ostatně poukázal také krajský
soud a Nejvyšší správní soud se s jeho argumentací v tomto ohledu ztotožňuje. Dále je třeba
uvést, že povinnost policie písemně vystavit příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vyplývá
také z povahy věci, kdy je důležité, už jen s ohledem na hodnotu vozidla a často citelné omezení
pro život jeho řidiče pramenící z nemožnosti jej užívat, aby o tomto úkonu byl pořízen písemný
záznam, v němž budou uvedeny podstatné okolnosti případu a důvody, které policii vedly
k zabránění v jízdě odtažení vozidla. Pořídit písemný záznam je vhodné také proto, že řidič má
ihned k dispozici písemný doklad, v němž jsou zaznamenány důležité skutečnosti, které nemusí
být schopen v okamžiku policejní kontroly ať už ze subjektivních či objektivních důvodů
schopen všechny řádně vnímat a pamatovat si je. Ostatně i pro žalovanou je vhodné,
aby takovýto záznam existoval a nemohla být později neprávem osočována z nezákonného,
nesprávného či neadekvátního postupu. K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že pokud
dojde mezi policií a řidičem k soudnímu sporu (jak je tomu ostatně také v posuzované věci),
pak písemný příkaz k zabránění v jízdě představuje jeden z rozhodujících podkladů (důkazů)
pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší správní soud se tak v případě této námitky zcela ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že byť o tom zákon výslovně nehovoří, je policie povinna vystavit
řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vydat písemné potvrzení o příkazu
k zabránění v jízdě lze dále dovodit i ze základních zásad činnosti správních orgánů, jak jsou
zakotveny v hlavě druhé správního řádu, konkrétně z povinnosti uvědomit dotčené osoby
o úkonu, který činí a povinnosti umožnit dotčeným osobám uplatňo vat jejich práva (§4 odst. 3
a 4 správního řádu). Ostatně i stěžovatelka sama je si takové povinnosti vydat o př íkazu písemné
potvrzení vědoma, neboť fakticky tak činí a i v nyní posuzované věci takové potvrzení žalobci
vydala.
[37] Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že úkon policisty spočívající ve vydání příkazu
k zabránění v jízdě odtažením vozidla není rozhodnutím ve smyslu §67 a násl. správního řádu
(srov. k tomu srovnatelnou judikaturu k ukládání kauce, např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, č . j. 6 Aps 3/2011 - 63, č. 2603/2012 Sb. NSS , a ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 Aps 9/2013 - 48). V tomto ohledu stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na relevantní
judikaturu. Není ostatně ani fakticky možné vyžadovat, aby p říkaz k zabránění v jízdě odtažením
vozidla měl náležitosti správního rozhodnutí, neboť je vydáván přímo na místě kontroly,
bez přípravy, okamžitě a často navíc za nepříznivých povětrnostních či jiných podmínek. To však
neznamená, že by tento úkon, který je , jak již bylo zdůvodněno výše, třeba písemně potvrdit,
nemusel obsahovat jakékoli důvody, jak následně dovozuje stěžovatelka. Z písemného potvrzení
totiž musí být alespoň zřejmé kterého vozidla a řidiče se příkaz týká a z jakých důvodů a podle
které právní normy policie postupovala. Příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla tedy musí
obsahovat základní skutečnosti, tj. datum, označení řidiče, vozidla, ustanovení právního předpisu,
podle kterého je příkaz vydáván, důvody, které k jeho vydání zasahující hlídku policie vedly
a podpis policisty.
[38] V další části kasační stížnosti stěžovatelka dovozovala, že v posuzované věci byly
podmínky podle §118a odst. 1 písm. i) naplněny. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala
na skutečnost, že ustanovení §118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu zakotvuje
oprávnění policie k zabránění řidiči v jízdě již jen z toho důvodu, že se řidič přes výzvu podle §5
odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce) a není vyžadováno splnění žádný ch dalších
podmínek. Tuto argumentaci stěžovatelky však nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní,
neboť v posuzované věci stěžovatelka postupovala podle §118a odst. 1 písm . i) zákona
o silničním provozu nikoli podle písm. e) téhož ustanovení. Je tudíž třeba se zabývat tím, zda jsou
kumulativně splněny podmínky uvedené v bodě 31 tohoto rozsudku a není na místě hodnotit
splnění podmínek stanovených v §118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. Zabránění
v jízdě podle §118a odst. 1 písm. e) a podle §118a odst. 1 písm. i) jsou zcela jasně odlišné úkony
policie, zákon u nich stanoví odlišné důvody i postup. V posuzovaném případě se jedná jasně
o postup podle §118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, a to nejen proto,
že v písemném potvrzení se stěžovatelka na toto ustanovení výslovně odvolává, ale i proto,
že k tomuto ustanovení směřují i důvody, na které se stěžovatelka o dvolala i její postup (výzva
ke složení kauce). Nelze proto nyní přezkoumávat, zda by předmětný úkon stěžovatelky případně
obstál z jiných důvodů či při aplikace jiných ustanovení zákona.
[39] Splnění druhé podmínky vyplývající z §118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu
(existence důvodného podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkové mu řízení) je vždy
otázkou posouzení skutkových okolností konkrétního případu, které je plně v kompetenci soudu.
Při posuzování zákonnosti zásahu správního orgánu může soud přihlédnout též k dalším
skutečnostem či důkazům i nad rámec skutkových důvodů uvedených v písemném potvrzení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 9/2013 - 48, bod 25).
V nyní posuzovaném případě stěžovatelka dovozovala naplnění hypotézy právní normy,
spočívající v důvodném podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení ze skutečnosti,
že se žalobce odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. K této
argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že žalobce se tímto jednáním
dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, za který mu může
být podle odst. 4 písm. a) téhož ustanovení uložena pokuta ve výši 25 .000 až 50.000 Kč. Samotné
spáchání tohoto přestupku žalobcem má nepochybně za následek splnění první podmínky
vyplývající z 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu (podezření ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích). Splněna byla v posuzované
věci rovněž třetí podmínka, neboť žalobce nesložil kauci uloženou mu dle §125a zákona
o silničním provozu. V této souvislosti nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než se pozastavit
nad tím, že žalobci byla uložena kauce v maximální možné výši 50.000 Kč. Takováto výše kauce,
byť byla uložena v rozmezí stanoveném v §125a odst. 1 zákona o silničním provozu (jak již bylo
uvedeno výše, stěžovateli za spáchaný přestupek hrozí pokuta ve výši 25.000 až 50.000 Kč),
se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako poněkud neadekvátní, s ohledem na shora popsané
chování žalobce při kontrole zachycené na záznamu a dále s přihlédnutím ke skutečnosti,
že žalobce byl kontrolován v místě svého bydliště, poté co již vozidlo opustil a nehodlal jej dále
řídit a v minulosti byl pouze jednou postižen za přestupek v souvislosti s řízením motorového
vozidla.
[40] Ze samotného spáchání přestupku, byť součástí jeho skutkové podstaty
je nerespektování pokynu příslušníka policie ČR, ani z důsledků spáchání tohoto přestupku
(nemožnost prokázat skutečnost množství alkoholu v krvi žalobce) však nelze bez dalšího
dovozovat, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, jak to činí stěžovatelka v kasační
stížnosti. Aby bylo dáno podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, musely
by být kromě spáchání přestupku dány ještě další okolnosti, na které případně poukázal již krajský
soud (např. řidič nemá na území České republiky trvalé bydliště, popř. má nahlášen trvalý pobyt
na obecním úřadě, v minulosti se přestupkovému řízení vyhýbal, hrozí mu pozbytí řidičského
oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů, případně řidič sám avizuje, že přestupkové řízení bude
mařit). V případě žalobce však tyto skutečnosti dány nejsou. Nejvyšší správní soud tak
má ve shodě s krajským soudem za to, že v posuzované věci nebyla dána žádná skutečnost,
z které by bylo možné dovozovat, že se žalobce se bude vyhýbat přestupkovému řízení,
respektive stěžovatelka žádnou takovou skutečnost nedoložila. S ohledem na výše uvedené
je zřejmé, že přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že v posuzované věci byly naplněny
podmínky stanovené v §118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu.
[41] Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že velký počet správních řízení je ukončen zastavením
řízení z důvodu prekluze roční lhůty k projednání přestupku, což stěžovatelka považuje
za dostatečný důkaz, že české občanství a trvalý pobyt podezřelého na území České republiky
nejsou zárukou, že přestupek bude řádně projednán, nepovažuje Nejvyšší správní soud
pro danou věc za relevantní, neboť k prekluzi roční lhůty k projednání přestupku může dojít
i z jiného důvodu, než v důsledku vyhýbání se přestupkovému řízení na straně obviněného
(např. zaneprázdnění či laxnost příslušného správního orgánu). Pokud by takový generální důvod
byl akceptován, pak by byl otevřen prostor pro naprostou libovůli policie, neboť by mohla
komukoli pod záminkou podezření ze spáchání přestupku uložit kauci, respektive násle dně
zabránit v jízdě, což by bylo naprosto neslučitelné s principem materiálního právního státu
vyjádřeným v čl. 1 Ústavy České republiky (srov. též nálezy Ústavního soudu z 5. 2. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 2259/2013, nebo ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/0 4).
[42] Pro správné posouzení věci není relevantní ani argumentace stěžovatelky , v níž se zabývá
skutečností, že v žalobcově evidenční kartě řidiče je jediný záznam o spáchaném přestupku
a posléze dovozuje, že evidenční karta řidiče bez záznamu může být paradoxně důsledkem toho,
že se podezřelý řidič přestupkovému řízení v minulosti „úspěšně“ vyhýbal. Skutečnost, zda
se řidič v minulosti vyhýbal přestupkovému řízení či nikoli, totiž z evidenční karty, v níž jsou
zaznamenány přestupky, nijak nevyplývá. Takovouto argumentaci stěžovatelky považuje Nejvyšší
správní soud za účelovou, kdy stěžovatelka se evidentně snaž í odůvodnit svůj závěr,
že v posuzované věci bylo dáno podezření, že se žalobce bude přestupkovému řízení vyhýbat ,
aniž by však mohla toto podezření opřít o jakýkoli objektivizovatelný důvod. V praktickém životě
by navíc aplikace tohoto závěru stěžovatelky vedla k absurdním důsledkům a de facto popření
presumpce neviny a smyslu výpisů z rejstříků dokládajících počestnost osob, neboť by je bylo
možné vždy zpochybnit tvrzením, že nějaká nezákonná činnost té které osoby není v rejstříku
zaznamenána, neboť se jí podařilo vyhnout se potrestání.
[43] Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti upozornila na judikaturu správních soudů, podle
které příkaz k zabránění v jízdě přiložením vozidla nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65
s. ř. s . a vyjádřila přesvědčení, že tato judikatura je odlišná od závěrů , k nimž dospěl krajský soud
v kasační stížností napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný ani tento
závěr stěžovatelky, neboť krajský soud ve výrokové části rozhodoval o nezákonném zásahu a ani
na žádném jiném místě v kasační stížností napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že příkaz
k zabránění v jízdě odtažením vozidla je třeba považovat za rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §65 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[44] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[45] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu odměny právního zástupce
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti), podle §11 odst. 1 písm. d) a §9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] ve výši 3 .100 Kč
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Právní
zástupce žalobce nedoložil, že by byl plátcem DPH. Celkově tedy je stěžova telka povinna zaplatit
žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti 3.400 Kč do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu