ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.61.2013:11
sp. zn. 4 As 61/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: JUDr. Irena Chmelíková, advokátka, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 34, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.
3. 2013, č. j. 5 A 187/2010 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2010, č. j. 1696/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zrušila
žalovaná své předchozí rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, č. j. 1342/10, jímž byla žalobci určena
dle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokátka JUDr. Irena Chmelíková se sídlem
náměstí Přemysla Otakara II. č. 34, České Budějovice k zastupování ve věci podání zamýšlené
ústavní stížnosti žalobce. Napadené rozhodnutí žalovaná odůvodnila tak, že mezi určenou
advokátkou a žalobcem došlo v důsledku žalobcova jednání k narušení nezbytné důvěry, jež je
pro poskytnutí právní služby nutná.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce v žalobě podané Městskému soudu v Praze dne
21. 7. 2010. V ní se žalobce domáhá, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno,
protože neexistence důvěry pro nesoučinnost advokáta nemůže být důvodem pro zrušení určení
advokáta, ale je důvodem pro zahájení kárného řízení. Žalobce tvrdí, že žalovaná jednala
při zrušení určení advokátky svévolně.
[3] Usnesením ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 A 187/2010 – 7, vyzval městský soud žalobce
k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 2.000 Kč a současně jej poučil,
že chce-li být od soudního poplatku osvobozen, je povinen o to požádat a prokázat
své majetkové poměry. Na to žalobce zaslal městskému soudu vyplněný formulář prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud poté rozhodl usnesením ze dne
30. 8. 2010, č. j. 5 A 187/2010 – 11 tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků.
[4] Dne 1. 3. 2013 usnesením č. j. 5 A 187/2010 – 52, však městský soud rozhodl,
že se žalobci se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků odnímá. V odůvodnění
svého rozhodnutí městský soud uvedl, že osvobození od soudních poplatků bylo žalobci
přiznáno jen proto, že soud v době rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplaktů
neměl znalost o žalobcově kverulatorní činnosti. V době přiznání osvobození od soudních
poplatků vedl žalobce u městského soudu 92 sporů, v současnosti je zde evidováno více než tři
sta žalobcových žalob. Jejich charakter je přitom podle názoru městského soudu samoúčelný,
žalobci nejde o vyřešení sporu, ale o spor samotný, přičemž žalobce zneužívá toho, že je
osvobozen od soudních poplatků. Městský soud rovněž konstatoval, že žalobce zahájil
proti žalované řadu sporů, jejichž scénář je stále stejný, žalobce má podle mínění městského
soudu úmysl trvale a bezplatně využívat služeb advokátů, aniž by byl ochoten respektovat právní
rámec poskytování advokátních služeb. Městský soud uzavřel s poukazem na několik rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, jimiž byly zamítnuty kasační stížnosti žalobce směřující
proti usnesením, kterým nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, že považuje
za nesprávné, aby žalobce i nadále čerpal dobrodiní osvobození od soudních poplatků i ve věcech
dříve zahájených.
[5] Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
V ní rozporuje postup městského soudu, který mu nejprve osvobození od soudních poplatků
přiznal a poté je odňal, ačkoli shledal, že stěžovatel je nemajetný. Podle názoru stěžovatele jde
o svévolnou revizi vydaného soudního aktu, „která není ničím jiným než ústavně nekonformní pomstou
soudu.“ Odnětí osvobození od soudních poplatků je navíc podle stěžovatele nezákonné
a svévolné, protože jeho důvodem je povaha sporů, jež stěžovatel vede, nikoli zákonem
vymezené předpoklady. Stěžovatel tvrdí, že postup městského soudu mu prakticky znemožňuje
domáhat se soudní ochrany před činností žalované, odnětí osvobození od soudních poplatků
považuje za „kvazipořádkovou pokutu“. Dále stěžovatel shledává, že usnesení městského soudu
trpí vadami v odůvodnění. Podle jeho názoru totiž městský soud nevysvětlil, v čem spočívá
samoúčelný charakter jeho sporů, používá nepřípadné odkazy na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, protože se skutkový stav v posuzovaném případě liší od skutkového stavu v řízeních
vedených Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel se rovněž domnívá, že městský soud
skandalizuje jeho osobu, vyjadřuje se v jazyce ptydepe a přičítá mu k tíži využívání jeho
procesních práv, jako neudělení souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, právo
polemizovat se správním orgánem, zpochybňovat doručování a využívat na svou obranu žaloby
ve správním soudnictví. Závěrem vyjádřil stěžovatel názor, že jeho kasační stížnost není
přípustná, neboť podle jeho názoru směřuje proti usnesení, kterým se pouze upravuje vedení
řízení.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), opírá
se o důvody uvedené v ustanovení §103 s. ř. s., byla podána včas v souladu s ustanovením
§106 odst. 2 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z §104 s. ř. s.
[8] Na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti kasační
stížnosti proti rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků, je nesprávný. Soud zde
odkazuje na svou rozhodovací praxi, např. rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 – 97,
(všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Podle tohoto rozsudku nejsou rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
podřaditelná pod rozhodnutí podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jimiž se pouze
upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném procesním právu
účastníka řízení. Tento závěr je možné vztáhnout i na rozhodnutí o zpětném odnětí přiznaného
osvobození od soudních poplatků.
[9] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem přezkumu
usnesení, kterým bylo stěžovateli zpětně odňato osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, č. 486/2005 Sb. NSS a rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
[10] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel výslovně neoznačil, pod které důvody
ve smyslu §103 s. ř. s. podřazuje své námitky, zdejší soud je posoudí podle jejich obsahu (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47). Stěžovatelovu
argumentaci zdejší soud podřazuje pod kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel dovozuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení městského
soudu.
[11] Pokud jde o námitku nezákonnosti rozhodnutí o zpětném odnětí osvobození
od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud se s ní neztotožňuje. Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
výslovně připouští možnost odnětí osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností.
Pokud se tedy městský soud rozhodl aplikovat toto ustanovení, nemohlo jít bez dalšího
o svévolnou revizi soudního aktu, jak se domnívá stěžovatel. Městský soud své rozhodnutí
odůvodnil tak, že předmětný spor je jedním z dlouhé řady skutkově i právně prakticky shodných
řízení, které stěžovatel vůči žalované vede. Jejich podstatou už podle městského soudu není
ochrana stěžovatelových veřejných subjektivních práv, ale samotné vedení sporu.
Tomu podle městského soudu nasvědčuje i počet všech řízení vedených stěžovatelem,
který jen u tamního soudu čítá více než tří set. Za takové situace je spravedlivé, konstatuje
městský soud, i přesto, že majetkové poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků
odůvodňují, toto dobrodiní mu zpětně odebrat.
[12] Nejvyšší správní soud se již problematikou odnětí osvobození od soudních poplatků
ve stěžovatelově případě zabýval. V usnesení ze dne 18. 12. 2012, č. j. 7 As 103/2012 – 20, zdejší
soud konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel svá práva zjevně šikanózním způsobem, svévolně
a účelově, soudí se nikoli pro nalezení meritorního řešení svého sporu, ale pro samotné vedení
sporu, nelze mu přiznat osvobození od soudních poplatků ani s ohledem na jeho sociální
poměry.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův postup v předmětném sporu
naplňuje znaky šikanózního, svévolného a účelového výkonu práv. O tomto závěru svědčí nejen
specifická procesní aktivita stěžovatele, jež není vedena snahou nalézt řešení jeho pře,
ale i extrémně vysoký počet sporů, které stěžovatel vede. Z úřední činnosti je Nejvyššímu
správnímu soudu navíc známo, že stěžovatel vede i řadu skutkově a právně prakticky totožných
řízení proti žalované. Za této situace je podle Nejvyššího správního soudu možné aplikovat shora
citované závěry usnesení sedmého senátu zdejšího soudu i na posuzovaný případ.
[14] Usnesení městského soudu není zatíženo „okatou svévolí“, jak se vyjádřil stěžovatel,
neboť není pravda, že soud je oprávněn odejmout přiznané osvobození od soudních poplatků
jen tehdy, dojde-li k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Z výkladu ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. plyne, že v takovém případě soud žádost o osvobození od soudních poplatků
zamítne. Naproti tomu zpětné odnětí již přiznaného osvobození od soudních poplatků spojuje
zákon se skutečností, že se ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození od soudních
poplatků neodůvodňovaly. V takovém hodnocení však otázka nedostatku prostředků na straně
žadatele není jediným kriteriem. Součástí posouzení poměrů účastníka je rovněž úvaha,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91). Proto městský soud
nepochybil, když odnětí osvobození od soudních poplatků odůvodnil specifickou procesní
aktivitou stěžovatele, kterou popsal, a své závěry zdůvodnil. Lze tedy uzavřít, že zpětné odnětí
osvobození od soudních poplatků nebylo nezákonné.
[15] Nelze přisvědčit ani námitce, že stěžovateli je postupem městského soudu znemožňován
přístup k soudní ochraně. Jak Nejvyšší správní soud vyložil např. v usnesení ze dne 20. 9. 2012,
č. j. 7 As 103/2012 – 12, pokud má stěžovatel objektivním právem přiznanou procesní možnost
vést určité spory, je jeho právem je skutečně vést. Institut osvobození od soudních poplatků
však není určen k tomu, aby umožnil nemajetným osobám vést jakékoli spory podle jejich libosti,
ale primárně k ochraně přístupu nemajetných osob k soudu ve věcech, které se nějakým
způsobem dotýkají jejich životní sféry. Pakliže se tedy stěžovatel rozhodl vést i spory,
které se této jeho životní sféry nedotýkají, nemůže mu v tom být nijak bráněno, je však na místě,
aby tak stěžovatel činil s vědomím, že každý spor s sebou nevyhnutelně nese i své náklady.
V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by se jednalo o spor, který by se přímo dotýkal
stěžovatelovy životní sféry.
[16] Ani námitka nepřezkoumatelnosti usnesení městského soudu není podle Nejvyššího
správního soudu důvodná. Městský soud popsal důvody, které jej k vydání napadeného
rozhodnutí vedly, zdůvodnil svůj procesní postup a popsal úvahy, jimiž se řídil. Z obsahu tohoto
rozhodnutí je patrné, že není pravda, že by městský soud své rozhodnutí založil na „klevetách“
či „osočování“ stěžovatele, jak se stěžovatel domnívá.
[17] Odůvodnění městského soudu je přitom jasné a srozumitelné, Nejvyšší správní soud
nemůže ani přisvědčit stěžovateli, že by bylo psáno „jazykem ptydepe“ nebo založeno
na desinterpretaci zákonných ustanovení (či „vytrhávání vět z kontextu zákona“). Usnesení
městského soudu je plně přezkoumatelné a Nejvyšší správní soud v něm tedy neshledal vady
stěžovatelem tvrzené.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Vzhledem k tomu, že obě stěžovatelovy námitky byly shledány nedůvodnými, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že i kasační stížnost je nedůvodná a proto ji musí podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, na konci s. ř. s. zamítnout.
[19] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci
neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu