ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.108.2019:33
sp. zn. 4 Azs 108/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: I. D., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Křižíkova 8, Praha,
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2019, č. j. KRPS-366259-46/ČJ-2018-010022, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 49 A 3/2019 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) prodloužila
podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dobu zajištění žalobce
za účelem jeho předání do Spolkové republiky Německo v souladu s nařízením Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“), stanovenou rozhodnutím žalované ze dne 8. 12. 2018,
č. j. KRPS-366259-23/ČJ-2018-010022, a následně prodlouženou rozhodnutím žalované ze dne
3. 1. 2019, č. j. KRPS-366259-38/ČJ-2018-010022; a to o 50 dnů.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, pokud napadeným rozhodnutím
prodloužila dobu zajištění žalobce o 50 dnů. Nepostupovala totiž v rozporu s žádnou
z konkrétních lhůt stanovených pro délku trvání zajištění nařízením Dublin III ani takové
prodloužení nebylo zjevně nepřiměřené.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku v předcházejícím řízení, a tím zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti.
Navrhuje proto nejen zrušení napadeného rozsudku v rozsahu I. výroku, jímž krajský soud
žalobu zamítl, ale i zrušení napadeného rozhodnutí, a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel krajskému soudu konkrétně vytýká, že nesprávně posoudil důsledky podání
návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o jeho přemístění podle nařízení
Dublin III pro výpočet možné doby jeho zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Nesouhlasí s tím, že v případě podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě
proti rozhodnutí o přemístění je správní orgán oprávněn rozhodnout o prodloužení zajištění
na dobu delší než 6 týdnů, stanovenou v nařízení Dublin III. Má za to, že žalovaná
byla oprávněna prodloužit jeho zajištění maximálně o šest týdnů, tj. o 42 dnů, neboť nemohla
předjímat, kdy bude rozhodnuto o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
žalobě, a tedy kdy začne běžet 42denní maximální lhůta k realizaci jeho předání; žalovaná
tudíž nemohla ani dovozovat, že o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku nebude
rozhodnuto již v den vydání napadeného rozhodnutí. Uvedené závěry stěžovatel dovozuje
rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 – 36.
Stěžovatel nakonec poukazuje i na to, že krajský soud v napadeném rozsudku
odkazoval na nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 156/2017 – 29, v němž byla řešena zcela jiná problematika, a to, zda šestitýdenní lhůta
pro předání cizince podle nařízení Dublin III začíná znovu běžet od okamžiku,
kdy bylo negativně rozhodnuto o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
IV.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že setrvává na své argumentaci
obsažené ve vyjádření k žalobě a plně se ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku.
Zdůraznila také, že napadené rozhodnutí vydala v době, kdy již Ministerstvo vnitra vydalo
rozhodnutí o přemístění stěžovatele do odpovědného členského státu podle nařízení Dublin III,
tj. do Spolkové republiky Německo, a také v době, kdy již proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel žalobu, jejíž součástí byl i návrh na přiznání odkladného účinku, z čehož je zřejmé,
že žalovaná nepředjímala možný vývoj situace, jak namítá stěžovatel.
[7] Žalovaná dále uvedla, že souhlas Spolkové republiky Německo s předáním stěžovatele
obdržela dne 14. 12. 2018, přičemž od tohoto dne měla Česká republika podle čl. 28 odst. 3
nařízení Dublin III 6 týdnů (tj. do 25. 1. 2019) na realizaci předání stěžovatele. Transfer
stěžovatele byl podle toho naplánován na 23. 1. 2019, avšak dne 21. 1. 2019 podal stěžovatel
žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra o přemístění stěžovatele a její součástí učinil návrh
na přiznání odkladného účinku. Z toho důvodu nebylo možné transfer stěžovatele
v předpokládaném termínu uskutečnit; lhůta 6 týdnů pro realizaci předání stěžovatele
podle nařízení Dublin III se tím pádem prodloužila na 6 měsíců.
[8] Žalovaná také vysvětlila, že vydáním napadeného rozhodnutí sledovala účel zajištění,
a to předání stěžovatele do odpovědného členského státu podle nařízení Dublin III, neopomněla
zvážit možné uložení zvláštních opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců ve spojení
s §123c téhož zákona, přičemž dospěla k závěru, že by jejich uložení nebylo možné,
a také uzavřela, že ve stěžovatelově případě byla naplněna i nezbytná podmínka pro zajištění,
a to existence vážného nebezpečí útěku. Při stanovení doby trvání zajištění přitom žalovaná
vycházela ze své praxe, z níž vyplývá, že doba soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí
o přemístění činí v průměru okolo třiceti dní za předpokladu, že řízení není zatíženo jinými
okolnostmi.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Ze správního spisu se podává, že stěžovatel byl dne 7. 12. 2018 zajištěn podle §27 odst. 1
písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a následně rozhodnutím ze dne
8. 12. 2018, č. j. KRPS-366259-23/ČJ-2018-010022, byl podle §129 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců ve spojení s §129 odst. 3 téhož zákona zajištěn na 30 dnů od okamžiku omezení svobody
za účelem předání podle nařízení Dublin III. Dne 12. 12. 2018 odeslalo Ministerstvo vnitra
žádost Spolkové republice Německo, jako státu odpovědnému podle nařízení Dublin III, o přijetí
stěžovatele zpět. Z oznámení ze dne 18. 12. 2018 vyplývá, že dne 14. 12. 2018 obdržela Česká
republika souhlas Spolkové republiky Německo a ve smyslu čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III
má šest týdnů na realizaci předání stěžovatele, tj. do 25. 1. 2019. V této souvislosti byla žalovaná
požádána o prodloužení zajištění nejdéle do 25. 1. 2019, přičemž této žádosti bylo vyhověno
rozhodnutím ze dne 3. 1. 2019, č. j. KRPS-366259-38/ČJ-2018-010022. Transfer stěžovatele,
který se měl uskutečnit dne 23. 1. 2019, byl však zrušen, neboť stěžovatel podal dne 21. 1. 2019
žalobu proti rozhodnutí o jeho přemístění, jejíž součástí učinil i návrh na přiznání odkladného
účinku. Dne 24. 1. 2019 proto bylo vydáno napadené rozhodnutí, kterým žalovaná stěžovatelovo
zajištění opětovně prodloužila, a to o 50 dnů. Zajištění stěžovatele bylo následně prodlouženo
ještě rozhodnutím ze dne 15. 3. 2019, č. j. KRPS-366259-63/ČJ-2018-010022, a to o 30 dnů,
neboť Krajský soud v Plzni do té doby nerozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku žalobě. Z výpisu z Cizineckého informačního systému Nejvyšší správní soud zjistil,
že Krajský soud v Plzni dne 27. 3. 2019 žalobě odkladný účinek nepřiznal a žalobu
proti rozhodnutí o přemístění stěžovatele dne 25. 4. 2019 zamítl. Dne 12. 4. 2019 byl stěžovatel
přemístěn z České republiky do Spolkové republiky Německo.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 156/2017 – 29, na který poukazoval
krajský soud v napadeném rozsudku, byla řešena zcela jiná problematika, a tudíž nelze závěry
zde uvedené v posuzované věci použít. Kasační soud má naopak za to, že část odůvodnění
citovaného rozsudku lze použít i pro posuzovanou věc, a proto z nich vychází
i v tomto rozsudku.
[13] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistí policie na dobu nezbytně nutnou
cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle přímo
použitelného právního předpisu Evropské unie. Podle odstavce 6 téhož ustanovení policie
v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti
přípravy předání. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání, je policie oprávněna dobu
trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
je policie povinna jednat tak, aby byl cizinec předán v nejbližším možném termínu ode dne
zajištění.
[14] Přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, na který odkazuje výše uvedený
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je v nyní projednávané věci již zmiňované nařízení
Dublin III. Jeho článek 28 odstavec 3 pododstavec 1 stanoví, že „[z]ajištění musí být co nejkratší
a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby
provedení přemístění podle tohoto nařízení.“ Podle pododstavce 2 téhož ustanovení pak platí,
že „[p]okud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí
překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení
v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí
být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní
lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou
osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.“ Pododstavec 3 daného článku dále uvádí,
že „[p]okud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu
do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů
od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského
státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3.“
(zvýraznění přidáno Nejvyšším správním soudem). Konečně podle pododstavce 4
téhož ustanovení platí, že „[v] případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti
o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci,
nesmí být osoba dále zajištěna. […]“
[15] Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 7 Azs 11/2015 – 32, „z čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že správní orgán při rozhodování
o zajištění cizince za účelem jeho přemístění a při prodlužování doby trvání zajištění musí stanovit dobu trvání
zajištění tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor s pododstavcem čtvrtým uvedeného ustanovení.“ Výše
citovaný článek 28 odst. 3 nařízení Dublin III tedy stanoví maximální dobu zajištění cizince
v jednotlivých fázích procesu přemístění. V právě posuzovaném případě bylo napadené
rozhodnutí vydáno v poslední fázi tohoto procesu, kdy zajištění nesmělo překročit dobu
stanovenou pro provedení přemístění, tj. dobu 6 týdnů.
[16] V nynější věci je sporné, zda na běh této lhůty měla či neměla vliv skutečnost,
že stěžovatel brojil proti rozhodnutí o přemístění žalobou, se kterou spojil návrh na přiznání
odkladného účinku. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zmíněná doba 6 týdnů
se počítá až od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum
ve smyslu článku 27 odst. 3 nařízení Dublin III. Na rozdíl od krajského soudu
má za to, že žalovaná pochybila, když napadeným rozhodnutím prodloužila stěžovatelovo
zajištění o dalších 50 dnů (které měly pokrýt jak dobu, v níž Krajský soud v Plzni rozhodne
o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, tak dobu 6 týdnů k realizaci přemístění
stěžovatele).
[17] Nejvyšší správní soud se ke lhůtám při rozhodování o zajištění cizince vyjádřil
již např. v citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, tak, že „v první fázi procesu přemístění
(do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně
na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět
pak může rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu
nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy na maximálně šest týdnů od podání
žádosti o převzetí nebo přijetí zpět). V případě, že by příslušný stát neopověděl obratem (popř. by nastala
domněnka souhlasu) a správní orgán by reálně nemohl realizovat přemístění v době, na kterou bylo stanoveno
(resp. prodlouženo) zajištění, mohl by následně opět rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění do uplynutí
lhůty pro realizaci přemístění (šest týdnů od sdělení souhlasu příslušného státu či nastoupení domněnky takového
souhlasu). Tento modelový případ řeší situaci, kdy proti rozhodnutí o přemístění není podán opravný prostředek
s odkladným účinkem. Byl-li by podán, mohl by správní orgán v jakékoliv fázi procesu přemístění rozhodnout
o prodloužení doby trvání zajištění o předpokládanou dobu trvání řízení o opravném prostředku (zvýraznění
přidáno Nejvyšším správním soudem). […] Požadavek, aby správní orgán při samotném stanovení doby
trvání zajištění respektoval maximální doby stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III, tak spíše přispívá k urychlení
administrativních kroků směřujících k realizaci přemístění a tím i k naplnění základního požadavku,
aby omezení osobní svobody cizince trvalo co nejkratší dobu.“
[18] V případě stěžovatele je podstatné, že proti rozhodnutí o přemístění brojil
správní žalobou, se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Jak je uvedeno
v článku 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III „[p]ro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění
nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví: […]
c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud
nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek
v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad.
Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která
zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění
musí obsahovat důvody, na nichž je založeno“ (zvýraznění přidáno Nejvyšším správním soudem).
[19] Ze zvýrazněné části citovaného ustanovení nařízení Dublin III je patrné, že správní
orgány nemohly až do doby rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku žalobě činit ve věci jeho předání do Spolkové republiky Německo
žádné kroky, neboť nevěděly, zda soud žalobě odkladný účinek přizná či nikoli. Ve svém
důsledku tím byl odložen výkon rozhodnutí o přemístění až do doby rozhodnutí soudu
o odkladném účinku žaloby. Podáním žaloby spojené s návrhem na odkladný účinek tak dochází
k odkladu přemístění až do té doby, než soud o tomto návrhu rozhodne, jako by žaloba
měla ex lege odkladný účinek. Pokud tedy následně soud návrh na přiznání odkladného účinku
usnesením zamítne (jako tomu bylo v posuzovaném případě), dochází k tomu, že lhůta 6 týdnů
určená čl. 28 odst. 3 pododstavec třetí nařízení Dublin III pro realizaci přemístění cizince
do odpovědného členského státu počne běžet od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku.
[20] Nejvyšší správní soud považuje krajským soudem předestřený výklad použitých
ustanovení za souladný s textem (gramatický výklad), ale i se smyslem a účelem (teleologický
výklad) článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Kasační soud nezpochybňuje, že omezení osobní
svobody zajištěného cizince musí trvat co nejkratší možnou dobu. Zde ovšem toto omezení
závisí na výkonu procesních práv cizince v jeho vlastním zájmu a na základě jeho svobodného
rozhodnutí, tedy na výkonu práva na soudní přezkum rozhodnutí o cizincově přemístění,
když cizinec upřednostňuje azylové řízení v dané zemi (zde v České republice). Je pak logické,
že pokud má být dotčený cizinec předán do jiného členského státu Evropské unie,
musí se případné podání žaloby cizince proti rozhodnutí o předání spojené s návrhem na přiznání
odkladného účinku projevit při určení okamžiku, od kterého je nutno počítat běh předmětné
šestitýdenní lhůty. Ve svém důsledku může také znamenat určité odložení tohoto okamžiku,
což se stalo i v projednávaném případě. Jinak by totiž hrozilo, že cizinec bude ze zařízení
pro zajištění propuštěn ještě před realizací přemístění, což může celý předávací proces zmařit.
Cizinci, kteří jsou zajištěni podle §129 zákona o pobytu cizinců, jsou na svobodě omezeni
z toho důvodu, že u nich hrozí vážné nebezpečí útěku. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele,
který bez vážné příčiny a neoprávněně opustil zemi, v níž poprvé žádal o azyl, a ilegálně
a bez cestovního dokladu přicestoval na území České republiky.
[21] Na podkladě výše uvedených skutečností se tudíž Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
se závěry, které vyslovil krajský soud v napadeném rozsudku, a to, že: „[v] poměrech konkrétní věci
soud konstatuje, že v situaci, kdy ze správního spisu plyne, že ministerstvo obdrželo souhlas Německa
s přemístěním žalobce v pátek dne 14. 12. 2018, mohlo zajištění žalobce trvat v souladu s čl. 28 odst. 3 třetím
a čtvrtým pododstavcem nařízení Dublin III nejdéle šest týdnů od uvedeného data, tj. do pátku 25. 1. 2019.
Protože však žalobce podal dne 21. 1. 2019 žalobu spojenou s návrhem na odkladný účinek, běh šestitýdenní
lhůty byl ukončen a žalovaná mohla přistoupit k prodloužení doby zajištění o přiměřenou dobu reagující
na nemožnost realizovat přemístění žalobce do doby, než soud o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodne.
Pokud tedy napadeným rozhodnutím ze dne 24. 1. 2019 žalovaná prodloužila dobu zajištění žalobce o 50 dnů,
nepostupovala v rozporu se žádnou z konkrétních lhůt stanovených pro délku trvání zajištění nařízením Dublin
III, a takové prodloužení nebylo ani zjevně nepřiměřené […].“ Kasační soud proto nepřisvědčil
stěžovatelově námitce, že žalovaná nebyla oprávněna napadeným rozhodnutím prodloužit jeho
zajištění o více než 42 dnů; samotná lhůta pro realizaci přemístění cizince činí podle čl. 28 odst. 3
pododstavce třetího nařízení Dublin III 6 týdnů, tj. 42 dnů. V souzené věci ale v době
rozhodování žalované ještě nebylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku žaloby směřující proti rozhodnutí o jeho přemístění, tedy lhůta
6 týdnů ještě nepočala běžet.
[22] Pro úplnost kasační soud uvádí, že použití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 – 36, na jehož závěrech stěžovatel založil svou argumentaci,
není v posuzované věci přiléhavé. Na rozdíl od nynějšího případu v něm byla řešena situace,
kdy správní orgán vydal přezkoumávané rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
ve fázi, kdy Ministerstvo vnitra ještě nevydalo rozhodnutí o přemístění cizince, a správnímu
orgánu proto bylo ve vztahu ke stanovené době prodloužení zajištění vytýkáno, že nemohl
předjímat, kdy bude toto rozhodnutí vydáno, ani kdy, resp. zda vůbec, proti němu bude podána
žaloba s návrhem na přiznání odkladného účinku. V právě projednávané věci však taková situace
nenastala; žalovaná vydala napadené rozhodnutí (o prodloužení zajištění) dne 24. 1. 2019,
tedy až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přemístění a rovněž poté, co proti němu byla dne
21. 1. 2019 podána žaloba spojená s návrhem na přiznání odkladného účinku.
Žalovaná tedy nepředjímala možný vývoj situace [kdy bude vydáno rozhodnutí o přemístění
a zda (a případně kdy) proti němu bude podána žaloba obsahující návrh na přiznání odkladného
účinku], jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí
jí byly, na rozdíl od správního orgánu v citovaném rozsudku č. j. 4 Azs 234/2015 – 36, všechny
uvedené informace známy.
[23] Pro shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že správní orgány postupovaly
v souladu s příslušnou unijní úpravou (jak je vyloženo výše) a bez zbytečných průtahů tak,
aby byl stěžovatel s ohledem na skutkové okolnosti případu omezen na osobní svobodě
co nejkratší dobu a k realizaci jeho předání do Spolkové republiky Německo došlo co nejdříve.
Žalovaná tudíž nepochybila, pokud napadeným rozhodnutím prodloužila zajištění stěžovatele
o 50 dnů, a rovněž krajský soud dospěl ke správnému závěru, že napadené rozhodnutí
není nezákonné; nezatížil tudíž napadený rozsudek vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jak namítá stěžovatel.
VI.
[24] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
[26] Krajský soud stěžovateli usnesením ze dne 18. 2. 2019, č. j. 49 A 3/2019 – 23, ustanovil
zástupce z řad advokátů; ten zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti a jeho odměnu
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona). Odměna
ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí dvou úkonů právní služby podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), spočívajících v další
poradě s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a podání
kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
při sazbě 3.100 Kč za úkon právní služby [podle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce v řízení o kasační stížnosti tak činí
6.200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce, je tato stanovena
paušálně v §13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby.
Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 600 Kč. Ustanovený
zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, proto součást nákladů tvoří rovněž tato
daň ve výši 1.428 Kč, tj. 21 % z částky 6.800 Kč. Částka v celkové výši 8.228 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu