ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.156.2017:29
sp. zn. 2 Azs 156/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: S. P., zastoupený
Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 3. 2017, č. j. KRPA-29845-
44/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 A 28/2017 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Sylvě Šiškeové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6800 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se dne 24. 1. 2017 dostavil na služebnu Policie České republiky v Praze,
kde uvedl, že dne 22. 1. 2017 ztratil na Florenci svůj cestovní doklad, v němž mělo být vlepeno
schengenské vízum za účelem turistiky, vydané Estonskou republikou, údajně platné do dne
29. 3. 2017. Policie ČR lustrací v příslušných evidencích zjistila, že žalobce nedisponuje za účelem
pobytu na území ČR žádným vízem ani povolením k pobytu; pohraniční služby Estonské,
Litevské ani Lotyšské republiky ve svých evidencích nezjistily, že by bylo žalobci vydáno
schengenské vízum. Z evidence systému EURODAC pak Policie ČR zjistila, že žalobce
v roce 2014 požádal o mezinárodní ochranu ve Švédsku, v roce 2015 ve Spolkové republice
Německo a v roce 2016 opět ve Švédsku.
[2] Při podání vysvětlení žalobce mj. uvedl, že ze svého domovského státu původně
vycestoval do Švédska, protože nesouhlasil s režimem, který v jeho vlasti panuje. O azyl požádal
ve Švédsku, pak také v Německu, ale na základě unijních předpisů byl vrácen zpátky do Švédska.
Poslední žádost o azyl podal ve Švédsku dne 14. 5. 2016. Švédské úřady mu vystavily
průkaz žadatele o azyl, tento doklad však ztratil a ztrátu nenahlásil. Ze Švédska vycestoval,
protože se mu nelíbilo, že byl ubytovaný v nějakém domě v lese, kde byla zima a kde byl s dalšími
žadateli o azyl. Údajně též nedostával dostatek finančních prostředků k zakoupení jídla.
Do ČR přicestoval žalobce dne 20. 1. 2017 osobním automobilem, bydlí v Praze u kamarádky,
české státní občanky, která není jeho rodinnou příslušnicí. Žalobce je svobodný a celá jeho rodina
stále žije v Běloruské republice, v ČR ani v jiném státě Evropské unie nikoho nemá,
nemá zde ani žádné ekonomické, sociální a kulturní vazby.
[3] Dne 25. 1. 2017 vydala Policie ČR rozhodnutí, jímž žalobci uložila povinnost opustit
území ČR [§50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], a téhož dne jej rovněž ve smyslu
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistila za účelem předání podle nařízení č. 604/2013
(dále jen „nařízení Dublin III“)
1
. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení
osobní svobody žalobce. V případě žalobce byla posléze rozhodnutím ze dne 15. 2. 2017 doba
jeho zajištění prodloužena o dalších 19 dnů.
[4] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
9. 3. 2017, č. j. KRPA-29845-44/ČJ-2017-000022, jímž došlo podle §129 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců k prodloužení doby trvání zajištění žalobce o 5 dnů.
[5] Žalobce v žalobě především namítal, že žalovaná napadeným rozhodnutím překročila
lhůtu pro zajištění podle článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Žalobce mohl být zajištěn nejdéle
do dne 13. 3. 2017, poté měl být okamžitě propuštěn. Žalovaná ovšem prodloužila dobu zajištění
žalobce o dalších 5 dnů, tj. konkrétně do dne 18. 3. 2017, a tím zatížila své rozhodnutí vadou
nezákonnosti, nepřezkoumatelnosti a dalšími závažnými vadami.
[6] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Poukázal na to, že dne 31. 1. 2017 zaslalo
Švédsko souhlas s přijetím žalobce zpět na své území. Žalobce následně podal dne 16. 2. 2017
žalobu proti rozhodnutí o jeho předání na území Švédska, současně podal návrh na přiznání
odkladného účinku žaloby. Krajský soud v Plzni však podané žalobě dne 2. 3. 2017 odkladný
účinek nepřiznal.
[7] Městský soud uvedl, že podle článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III „[p]okud je osoba
zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu
se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního
nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu
nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3.“
1
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, Úř. věst. L 180,
29. 6. 2013, s. 31-59.
Městský soud zdůraznil, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017 nebyl žalobě
směřující proti přemístění žalobce do Švédska přiznán odkladný účinek, na základě
této skutečnosti byl na den 16. 3. 2017 naplánován letecký transfer žalobce do Švédska.
Lhůta 6 týdnů na realizaci předání žalobce se podle názoru městského soudu počala počítat
až ode dne rozhodnutí příslušného soudu o nepřiznání odkladného účinku žaloby. Tento postup
shledal městský soud jako souladný s výše citovaným článkem 28 odst. 3 nařízení Dublin III.
Lhůta pro zajištění dle nařízení Dublin III nebyla v případě žalobce překročena.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel předně namítá, že městský soud bez jakékoli opory ve vnitrostátní právní
úpravě i v úpravě obsažené v nařízení Dublin III překvapivě konstatoval, že v daném případě
došlo k novému počátku běhu lhůty pro předání stěžovatele do Švédska. Lhůta měla podle
přesvědčení městského soudu znovu začít běžet ode dne 3. 3. 2017, kdy bylo stěžovateli
doručeno rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o předání.
[10] Stěžovatel je však toho názoru, že výše uvedená okolnost nezakládá nový počátek běhu
šestitýdenní lhůty pro přemístění cizince do příslušného státu ve smyslu nařízení Dublin III.
Nařízení Dublin III totiž takovou právní skutečnost, od níž by se měla znovu odvíjet předmětná
šestitýdenní lhůta, nezná. Zmiňované nařízení pouze počítá s počátkem běhu uvedené lhůty
po skončení odkladného účinku, který nejprve musí být příslušnému opravnému prostředku
přiznán, neboť jinak by nemohl později skončit. V případě stěžovatele však nebyl odkladný
účinek hned od počátku vůbec přiznán, nemohl tak ani ve smyslu nařízení Dublin III skončit,
a tím založit nový počátek běhu předmětné lhůty.
[11] Stěžovatel je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že maximální lhůta pro zajištění
jeho osoby skončila dne 15. 3. 2017 (stěžovatel počátek běhu této lhůty odvozuje od zaslání
souhlasu Švédska s přijetím stěžovatele na své území, k čemuž došlo dne 31. 1. 2017). Žalovaná
svým rozhodnutím, které je nyní podrobeno soudnímu přezkumu, prodloužila dobu
zajištění stěžovatele až do dne 18. 3. 2017. Toto rozhodnutí je proto nezákonné. Totéž platí
i pro rozsudek městského soudu, který protiprávní postup žalované posvětil a žalobu stěžovatele
jako nedůvodnou zamítl. Výklad podaný městským soudem je nadto příliš extenzivní.
Při přezkumu rozhodnutí, kterým byl cizinec omezen na osobní svobodě, je třeba podle
stěžovatele volit spíše výklad restriktivní, který co nejvíce šetří práva takové osoby.
[12] Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Městský soud
žalobu zamítl v podstatě na základě jedné věty, která nemá oporu v příslušné právní úpravě.
Městský soud svůj závěr žádným způsobem nezdůvodnil. Stěžovatel v tomto ohledu cituje
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
podle něhož „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
[13] Žalovaná se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti žádným způsobem nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Stěžovatel uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s.
Ze systematického pohledu je vhodné se nejprve zabývat kasačním důvodem dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Jde o natolik
závažnou vadu, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat z úřední povinnosti,
tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud by přitom Nejvyšší správní soud
shledal, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, musel by jej z tohoto důvodu
zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. S tímto kasačním důvodem je přitom nutno
zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen,
což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[16] V daném případě je zásadní, že městský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou
především v důsledku skutečnosti, že podle jeho názoru žalovaná lhůtu pro zajištění stěžovatele
podle článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III nepřekročila. K tomuto závěru dospěl městský soud
s odůvodněním, že lhůta 6 týdnů na realizaci předání stěžovatele na území Švédska se nově začala
počítat až od rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o nepřiznání odkladného účinku žalobě
stěžovatele směřující proti rozhodnutí o předání. Dle názoru soudu je tento postup v souladu
s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. a je nerozhodné, že k přiznání odkladného účinku nedošlo.
[17] Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu tak Nejvyšší správní soud
nepovažuje za důvodnou. Městský soud svůj stěžejní právní závěr v odůvodnění rozsudku
předestřel a na žalobní námitku odpověděl, byť stručně. Městský soud odůvodnil výrok svého
rozsudku výše uvedenými argumenty; nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí
pro nedostatek důvodů.
[18] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že městský soud sice svoji argumentaci dále nerozvedl,
argumentace samotná je však z odůvodnění rozsudku patrná. Nejvyšší správní soud chápe,
že stěžovatel oprávněně očekával podrobně zdůvodněný závěr, proč je podle názoru městského
soudu rozhodnutí žalované v souladu s právními předpisy. Absence téhož ovšem
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané konstantní judikaturou tohoto
soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, či rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75).
Stěžovatel ostatně proti výkladu podanému městským soudem v kasační stížnosti věcně brojí,
což by v případě nepřezkoumatelnosti prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
jako takový s odůvodněním a se závěry kasační stížností napadeného rozsudku nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 – 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 – 163, nebo ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 7 As 179/2016 – 37).
[19] Lze uzavřít, že odůvodnění rozsudku městského soudu sice vykazuje vady (konkrétně
chybí podrobnější zdůvodnění užití klíčového argumentu o novém počátku běhu šestitýdenní
lhůty pro realizaci předání stěžovatele do jiného členského státu), jak je uvedeno v předchozích
odstavcích, avšak rozsudek je přezkoumatelný.
[20] Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené dále zabýval tím, zda městský soud
dospěl ke správným závěrům ohledně výkladu článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Nejvyšší
správní soud má za to, že v této otázce městský soud nepochybil, a proto považuje kasační
stížnost i v tomto ohledu za nedůvodnou.
[21] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistí policie na dobu nezbytně nutnou
cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle přímo
použitelného právního předpisu Evropské unie. Podle odstavce 5 téhož ustanovení policie
v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti
přípravy předání. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání, je policie oprávněna dobu
trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
je policie povinna jednat tak, aby byl cizinec předán v nejbližším možném termínu ode dne
zajištění.
[22] Přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, na který odkazuje výše uvedený
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je v nyní projednávané věci již zmiňované nařízení
Dublin III. Jeho článek 28 odstavec 3 pododstavec 1 stanoví, že „zajištění musí být co nejkratší
a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby
provedení přemístění podle tohoto nařízení.“ Pododstavec 2 téhož ustanovení pak stanoví, že „pokud
je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit
jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto
nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů
od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti
vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti
zajistit její řádný příjezd.“ Pododstavec 3 daného článku dále uvádí, že „pokud je osoba zajištěna
podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členské ho
státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů
od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného
členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolá ní nebo žádosti
o přezkum podle čl. 27 odst. 3“ (zvýraznění přidáno Nejvyšším správním soudem). Konečně
dle pododstavce 4 téhož ustanovení platí, že „v případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty
pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů
uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna.“
[23] Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 7 Azs 11/2015 – 32, „z čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že správní orgán při rozhodování
o zajištění cizince za účelem jeho přemístění a při prodlužování doby trvání zajištění musí stanovit dobu trvání
zajištění tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor s pododstavcem čtvrtým uvedeného ustanovení.“ Výše
citovaný článek 28 odst. 3 nařízení Dublin III tedy stanoví maximální dobu zajištění cizince
v jednotlivých fázích procesu přemístění. Žalobou napadené rozhodnutí přitom bylo vydáno
v poslední fázi tohoto procesu, kdy zajištění nesmělo překročit dobu stanovenou pro provedení
přemístění, tj. 6 týdnů. Mezi stranami je sporné, zda na běh této lhůty měla či neměla vliv
ta skutečnost, že stěžovatel brojil proti rozhodnutí o přemístění žalobou, se kterou spojil
návrh na přiznání odkladného účinku. Příslušný soud posléze o tomto návrhu rozhodl
tak, že jej zamítl a předmětné žalobě odkladný účinek nepřiznal. Podle názoru stěžovatele
je nutno v tomto případě odvodit počátek běhu šestitýdenní lhůty pro přemístění od okamžiku
vyhovění žádosti o převzetí ze strany Švédska (tj. ode dne 31. 1. 2017). Podle přesvědčení
městského soudu je oproti tomu nutno zmíněnou lhůtu počítat až od okamžiku, kdy skončil
odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle článku 27 odst. 3 nařízení Dublin III,
tj. v posuzované věci od okamžiku, kdy Krajský soud v Plzni nepřiznal žalobě stěžovatele proti
rozhodnutí o předání odkladný účinek (dne 3. 3. 2017).
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, byť je s ohledem na výše
uvedené nucen odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku rozvést a doplnit. Nejvyšší
správní soud v již citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 11/2015 – 32 uvedl, že „promítne-li se výše uvedené
do modelové situace, při rozhodování o zajištění cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti
o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc
od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět pak může
rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu nemohla
být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy na maximálně šest týdnů od podání žádosti
o převzetí nebo přijetí zpět). V případě, že by příslušný stát neopověděl obratem (popř. by nastala domněnka
souhlasu) a správní orgán by reálně nemohl realizovat přemístění v době, na kterou bylo stanoveno
(resp. prodlouženo) zajištění, mohl by následně opět rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění do uplynutí
lhůty pro realizaci přemístění (šest týdnů od sdělení souhlasu příslušného státu či nastoupení domněnky takového
souhlasu). Tento modelový případ řeší situaci, kdy proti rozhodnutí o přemístění není podán opravný prostředek
s odkladným účinkem. Byl-li by podán, mohl by správní orgán v jakékoliv fázi procesu přemístění rozhodnout
o prodloužení doby trvání zajištění o předpokládanou dobu trvání řízení o opravném prostředku. […]
Požadavek, aby správní orgán při samotném stanovení doby trvání zajištění respektoval maximální doby
stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III, tak spíše přispívá k urychlení administrativních kroků směřujících
k realizaci přemístění a tím i k naplnění základního požadavku, aby omezení osobní svobody cizince trvalo
co nejkratší dobu.“
[25] V případě stěžovatele je podstatné, že proti rozhodnutí o přemístění brojil
správní žalobou, se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Jak je uvedeno
v článku 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III „pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění
nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví: že dotčená
osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění ,
dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný
prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první
žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato
v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon
rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno“ (zvýraznění přidáno Nejvyšším
správním soudem). Termín „odvolání“ v české verzi textu nařízení (v anglické verzi nařízení
„appeal“, ve francouzské „le recours“) přitom není zvolen nejvhodněji, protože jím není
míněno „odvolání“ v obvyklém právním smyslu slova, tedy řádný opravný prostředek v řízení,
ale je jím míněn návrh na soudní přezkum rozhodnutí, tedy konkrétně správní žaloba
proti rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.
[26] Ze zvýrazněné části citovaného ustanovení nařízení Dublin III je patrné, že správní
orgány nemohly až do doby rozhodnutí příslušného soudu o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku žalobě činit ve věci jeho předání do Švédska žádné kroky, neboť nevěděly,
zda soud žalobě odkladný účinek přizná či nikoli. Ve svém důsledku tím byl odložen výkon
rozhodnutí o přemístění až do doby rozhodnutí soudu o odkladném účinku žaloby. Tento stav
tedy není nepodobný situaci, kdy má podání správní žaloby proti určitému typu rozhodnutí
odkladný účinek ze zákona.
[27] Je proto logické, že šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění dotčeného cizince
počne v takové situaci běžet až od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání
nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III (v tomto případě žaloby
proti rozhodnutí o předání) a je lhostejno, zda „skončí“ tím, že soud nepřiznal odkladný účinek
a tedy „skončil“ předchozí odkladný účinek ex lege, anebo „skončí“ jiným způsobem
(např. proto, že byl žalobce úspěšný a řízení o přezkumu předávacího rozhodnutí skončilo
zrušením tohoto rozhodnutí).
[28] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s výkladem stěžovatele, podle něhož musí
být odkladný účinek nejprve přiznán určitým rozhodnutím, aby mohl následně ve smyslu
článku 28 odstavec 3 pododstavec třetí „skončit“. Přímo z dikce výše citovaného článku 27
odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III, z něhož vychází česká právní úprava, totiž vyplývá,
že minimálně do doby rozhodnutí příslušného správního soudu o návrhu na přiznání odkladného
účinku žalobě je přemístění odloženo. Podáním žaloby spojené s návrhem na odkladný účinek
tak dochází k odkladu přemístění až do té doby, než soud o tomto návrhu rozhodne,
jako by žaloba měla ex lege odkladný účinek. Pokud tedy následně soud návrh na přiznání
odkladného účinku usnesením zamítne (což se stalo v případě stěžovatele), dochází
k tomu, že odkladný účinek ex lege vyvolaný podáním žaloby spojené s předmětným návrhem
skončí ve smyslu článku 28 odstavec 3 pododstavec třetí nařízení Dublin III. Lhůta 6 týdnů určená
tímto nařízením pro realizaci přemístění cizince do odpovědného členského státu pak počne
běžet od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného
účinku.
[29] Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že žalovaná byla dne
23. 2. 2017 informována o tom, že stěžovatel podal proti rozhodnutí o přemístění
do odpovědného členského státu žalobu a současně s žalobou požádal o přiznání odkladného
účinku (k podání žaloby mělo dojít dne 16. 2. 2017). Dne 8. 3. 2017 byla žalované doručena
informace Ministerstva vnitra o tom, že Krajský soud v Plzni dne 2. 3. 2017 usnesením nepřiznal
žalobě odkladný účinek, v návaznosti na to byla zahájena příprava předání stěžovatele do Švédska
jako odpovědného členského státu. Ministerstvo vnitra ve sdělení také uvedlo, že předání
stěžovatele je naplánováno na den 16. 3. 2017 a bude provedeno letecky z Letiště Václava
Havla Praha. V této souvislosti požádalo Ministerstvo vnitra žalovanou o prodloužení zajištění
stěžovatele dle §129 zákona o pobytu cizinců (viz sdělení Ministerstva vnitra ze dne 8. 3. 2017,
ve správním spise založeno na č. l. 43). Žalovaná poté napadeným rozhodnutím prodloužila dobu
trvání zajištění stěžovatele o 5 dnů, tj. do dne 19. 3. 2017. Stěžovatel byl dne 16. 3. 2017 letecky
přepraven do Švédska. Šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění stěžovatele byla s ohledem
na výše uvedené dodržena, neboť počala běžet dne 3. 3. 2017 a skončit měla dne 14. 4. 2017.
Napadené rozhodnutí žalované tak bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
[30] Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je výše nastíněný výklad
v souladu s textem (gramatický výklad), ale i se smyslem a účelem (teleologický výklad)
článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že omezení osobní
svobody zajištěného cizince musí trvat co nejkratší možnou dobu. Zde ovšem toto omezení
závisí na výkonu procesních práv cizince v jeho vlastním zájmu a na základě jeho svobodného
rozhodnutí, tedy na výkonu práva na soudní přezkum přemisťovacího rozhodnutí, když cizinec
upřednostňuje azylové řízení v dané zemi (zde v České republice). Je pak logické, že pokud
má být dotčený cizinec předán do jiného členského státu EU, musí se případné podání žaloby
cizince proti rozhodnutí o předání spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku projevit
při určení okamžiku, od kterého je nutno počítat běh předmětné šestitýdenní lhůty. Ve svém
důsledku může také znamenat určité odložení tohoto okamžiku, což se stalo i v projednávaném
případě. Jinak by totiž hrozilo, že cizinec bude ze zařízení pro zajištění propuštěn
ještě před realizací přemístění, což může celý předávací proces zmařit. Cizinci, kteří jsou zajištěni
podle §129 zákona o pobytu cizinců, jsou na svobodě omezeni z toho důvodu, že u nich hrozí
vážné nebezpečí útěku. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, který bez vážné příčiny
a neoprávněně opakovaně opustil zemi, v níž poprvé žádal o azyl, a ilegálně a bez cestovního
dokladu přicestoval na území ČR.
[31] Výklad podaný stěžovatelem v kasační stížnosti tak přijmout nelze. V dané věci
postupovaly správní orgány v souladu s příslušnou unijní úpravou (jak je vyloženo výše)
a bez zbytečných průtahů tak, aby byl stěžovatel omezen na osobní svobodě co nejkratší dobu
a k realizaci jeho předání do Švédska došlo co nejdříve.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nedůvodnou a v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. ji zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení
o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované,
které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné
úřední činnosti nevznikly.
[34] Usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 2 Azs 156/2017 – 19, ustanovil Nejvyšší správní
soud stěžovateli zástupkyni Mgr. Sylvu Šiškeovou, advokátku. Dle §35 odst. 8 věta první
za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupkyně
stát. Odměna ustanovené zástupkyni náleží za poskytnutí dvou úkonů právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), spočívajících v první
poradě s klientem včetně přípravy a převzetí zastoupení zástupkyní ustanovenou soudem
[§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a doplnění kasační stížnosti [písemné podání ve věci
samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3100 Kč za úkon právní služby
[dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanovené
zástupkyně tak činí 6200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanovené zástupkyně,
je tato stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden
úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovené zástupkyni náleží částka
600 Kč. Ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty, což soudu sdělila přípisem
ze dne 22. 6. 2017. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené advokátce na odměně
za zastupování stěžovatele a na n áhradě hotových výdajů částku 6800 Kč. Tato částka
bude ustanovené zástupkyni vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu