ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.115.2005
sp. zn. 4 Azs 115/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
H. M., zast. JUDr. Jaroslavem Černíkem, advokátem, se sídlem v Libkovicích pod Řípem
173, Roudnice nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j. 46 Az 24/2004 – 22, a o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Jaroslavu Černíkovi, advokátovi, se sídlem
v Libkovicích pod Řípem 173, Roudnice nad Labem se s t a n o v í ve výši
2558,50 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 1. 2004, č. j. OAM-1160/VL-10-BE07-2002, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění,
že důvodem žádosti o udělení azylu ze strany žalobkyně je obava z vyhrožování ze strany
neznámých osob.
Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, ve které uvedla,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č.71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád), a §91 zákona o azylu. Navrhovala, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 46 Az 24/2004 – 22, žalobu
zamítl, když konstatoval, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla
dostatečná a závěr správního orgánu vyjádřený v napadeném rozhodnutí je v souladu
se zákonem. Krajský soud vzal za prokázané, že důvodem odchodu žalobkyně z vlasti byla
obava z vyhrožování ze strany neznámého muže, kterému žalobkyně pronajala sklepní
prostory. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve své vlasti žádné problémy
pro své politické přesvědčení, které žádným způsobem neprojevovala, ani jiné potíže
vyvolané její rasou, národností, náboženstvím nebo příslušností k určité sociální skupině
či pro zastávání určitých politických názorů, je závěr správního orgánu, že žalobkyně nebyla
ve své vlasti vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, v souladu s tímto zákonem. Ani nespokojenost žalobkyně s postupem policie,
která trestní stíhání vůči neznámému muži zastavila, neboť tento vše popřel, je z hlediska
azylových důvodů bezvýznamná. Podle krajského soudu uprchlíkem může být jen ten,
kdo z právně relevantních důvodů odmítá nebo nemůže přijmout ochranu své vlasti
(srov. čl. 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). Z výpovědi žalobkyně
soud zjistil, že si na postup policie nikde nestěžovala a tedy nevyužila všech prostředků právní
ochrany ve své zemi původu. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně vstoupila do azylového
řízení zcela účelově, neboť jak sama uvedla, bylo jí uloženo správní vyhoštění z území České
republiky. Podle názoru krajského soudu nelze k legalizaci pobytu na území České republiky
využívat prostředků azylového práva, neboť azyl plní funkci mezinárodně právní ochrany
osob, které jsou ve své zemi původu pronásledovány z důvodů politických či diskriminačních.
Takové důvody u žalobkyně soud ve shodě se správním orgánem nezjistil. Krajský soud
rovněž neshledal důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a ztotožnil
se se žalovaným v názoru, že na základě provedených důkazů nelze učinit závěr,
že by žalobkyně náležela k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Obava žalobkyně z návratu do vlasti nemá své
opodstatnění, neboť žalobkyně neuvedla, z jakého důvodu a jaké konkrétní jednání uvedené v
§91 zákona o azylu by jí mělo hrozit.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002, soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka poukázala
na to, že v odůvodnění rozsudku soud konstatuje, že správní orgán si v průběhu řízení opatřil
zprávy Ministerstva zahraničí USA za rok 2002, informace společnosti Člověk v tísni ze dne
31. 1. 2002 a informace z databáze ČTK, nicméně není však uveden ani jejich stručný obsah
a ani není uvedeno, jaká skutková zjištění z nich soud dovodil a zda-li jsou ve prospěch
či neprospěch žalobkyně. Pouhé „obstarání informací“ z uvedených zpráv nic nevypovídá
o obsahu těchto zpráv. Proto nelze adekvátně reagovat na závěry správního orgánu a potažmo
soudu, protože není jasné, co v rozhodování soudu bylo z výše uvedených zpráv bráno
za relevantní skutečnosti. Takové rozhodnutí je potom nepřezkoumatelné, protože nejsou
zřejmé a jasné důvody a okolnosti rozhodnutí, které vzal soud při svém rozhodování v potaz.
Stěžovatelka dále akcentovala nedostatečná skutková zjištění ohledně osoby, která stála
za jejím pronásledováním v zemi původu, kdy správní orgán ani soud se nesnažili zjistit,
o jakou osobu se mělo jednat, jaké postavení měla popř. má v Bělorusku, tj. zda-li
je představitelem státu, popř. je-li mezi ním a státem nějaká vazba, a pokud je, tak jaká.
Stěžovatelka rovněž upozornila na poslední vývoj vztahů mezi Českou republikou
a Běloruskem, které znamenalo podstatné zhoršení vztahů mezi těmito státy,
jež však i beztoho byly značně nestandardní zejména pro nedemokratický režim panující
v Bělorusku, což samo o sobě je důvodem spadajícím pod režim překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Stěžovatelka konečně uvádí, že je v České republice provdaná
za českého státního občana pana Jiřího Vobořila, což považuje za důvod k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.V této souvislosti odkazuje na čl. 16 odst. 3
Všeobecné deklarace o lidských právech, podle kterého rodina je přirozenou a základní
jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu. Rodinu tak nelze
svévolně rozdělit tím, že jakákoliv její součást bude oddělena od zbývajících částí.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný
účinek a napadený rozsudek Krajského soud v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. K námitce stěžovatelky o obsahu použitých zpráv o situaci
v zemi jejího původu správní orgán zastává názor, že i stručné zhodnocení informací
z citovaných zpráv, jak to správní orgán provedl, je postačující, nenasvědčují-li stěžovatelkou
sdělené důvody žádosti o azyl, že by byla v zemi původu politicky pronásledována ve smyslu
zákona o azylu. K ochraně rodiny, resp. pobytu, po stěžovatelčině sňatku s českým státním
občanem má stěžovatelka k dispozici možnosti dané zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný plně odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během
správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal v závěrech a postupu správního
orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
22. 3. 2003 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že v Bělorusku pronajala sklepní
prostor neznámému člověku. Ten jí nejprve nájemné řádně platil, poté ji však obvinil,
že mu jeho pronajaté prostory vykradla. Chtěl po ni náhradu za ztracené zboží, vyhrožoval ji.
Byla to oznámit na policii, která toho člověka vyslýchala, nicméně on všechno zapřel. Policie
ji nakonec sdělila, že nemůže nic dělat. Od té doby ji tento člověk stále vyhrožoval, v srpnu
2002 dokonce fyzicky napadl její dceru. Protože výhrůžky stále pokračovaly, stěžovatelka
se v říjnu 2002 rozhodla odjet z Běloruska do ČR. Stěžovatelka dále uvedla, že ji bylo
uděleno správní vyhoštění, a proto požádala o azyl. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka podrobně rozvedla tytéž skutečnosti s tím,
že po zastavení řízení ze strany policie žádné další kroky nečinila, neboť pochopila, že nikoho
její život nezajímá, když onen muž má peníze, a to stačí. Stěžovatelka dále popřela možnost,
že by se přestěhováním do nějakého jiného místa vyhnula výhrůžkám. Podle jejího názoru
je onen muž mafián, který má kontakty po celé zemi. Měla by sice kam jet, ale nemělo
by to smysl.
Stěžovatelka předně poukazuje na pochybení žalovaného, a tím potažmo na pochybení
krajského soudu, jenž se s postupem žalovaného ztotožnil, spočívající v tom, že ze zpráv,
které shromáždil za účelem zjištění stavu dodržování lidských práv v stěžovatelčině zemi
původu, neuvedl ve svém rozhodnutí ani jejich stručný obsah a ani jaká skutková zjištění
z nich dovodil, popř. to, zda jsou ve prospěch či neprospěch stěžovatelky. Ačkoliv lze pouhý
odkaz na použité zprávy hodnotit jako nedostatek dotčeného rozhodnutí, v daném případě
tento nedostatek nelze hodnotit jako vadu zakládající nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí či vadu způsobilou přivodit jeho nezákonnost, neboť za situace, kdy stěžovatelka
v průběhu správního řízení neuvedla žádnou skutečnost, jíž by bylo možno podřadit
pod důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu, není třeba ani přistupovat
k důkladnému zkoumání toho, do jaké míry jsou v konkrétním státě dodržovány standardy
ochrany politických práv a svobod. Přitom skutečnost, že stěžovatelka v řízení o udělení azylu
neuvedla žádnou informaci svědčící pro to, že byla pronásledována za uplatňování politických
práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů v Bělorusku, má zdejší soud za plně prokázanou.
V souvislosti se skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou lze např. poukázat na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003, v kterém se konstatuje, že „žádost
o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatele ... je zřejmě bezdůvodná. Důvodem
pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nechtěly či nebyly schopny
ochranu před takovým jednáním poskytnout.“ Za pronásledování by mohlo být v souvislosti
s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem
v posuzovaném případě zjevně nebylo.
Pokud jde o nedostatečná skutková zjištění ohledně osoby, která stála za stěžovatelkou
tvrzeným pronásledováním v Bělorusku, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaný
neměl povinnost iniciativně zjišťovat, kdo přesně byl onou osobou, jež stěžovatelku vydírala,
neboť chování této osoby nelze, jak dovozeno výše, označovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Sama stěžovatelka vypověděla, že konflikt byl vyvolán problémy ohledně
pronájmu bytových prostor. O nezbytnosti takového postupu by bylo možno uvažovat
v případě, že by stěžovatelka využila všech jí dostupných prostředků nápravy nezákonného
jednání třetí osoby, což však neučinila.
Stěžovatelka dále upozornila na podstatné zhoršení vztahů mezi ČR a Běloruskem,
a to pro nedemokratický režim panující v Bělorusku, což samo o sobě má být důvodem
spadajícím pod režim překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle ustanovení §91
zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat
1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo 3) do státu,
který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti,
anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti. Z uvedeného vyplývá, že samotná skutečnost, že v zemi
původu není ochrana lidských práv dostatečně zabezpečena, ještě neznamená automatickou
povinnost správního orgánu (soudu) tuto okolnost považovat za překážku vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, nýbrž je třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu
podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů ze strany státu do sféry základních
lidských práv a svobod stěžovatele přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil
a pro které v ČR požádal o azyl. V daném případě lze konstatovat, že žalovaný postupoval
svědomitě, když se nespokojil s obecnými informacemi získanými ze zprávy Ministerstva
zahraničí USA, nýbrž učinil dotaz na neziskovou organizaci Člověk v tísni, zda platí
či má platit v Bělorusku zákon kriminalizující vstup do azylového řízení v zahraničí. O tom,
že v případě stěžovatelky nejsou překážky vycestování dány, žalovaný přitom rozhodl
až poté, co obdržel od organizace Člověk v tísni na svůj dotaz negativní vyjádření. Nejvyšší
správní soud se proto s posouzením této otázky ztotožňuje jak s názorem žalovaného,
tak krajského soudu.
Za zcela nedůvodnou konečně zdejší soud považuje stěžovatelčin názor, že její sňatek
s občanem České republiky je důvodem pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14
zákona o azylu. Je třeba zdůraznit, že udělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu je na volné
úvaze příslušného správního orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu
zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti
svědčící pro poskytnutí humanitárního azylu pak správní orgán posuzuje na základě volné
úvahy, přičemž na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok. Soud posléze
posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí daných základními
principy platného právního řádu, zde především zákazu diskriminace, či z hlediska procesních
předpisů. V tomto postupu žalovaného ani krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal
žádná pochybení. V této souvislosti je veskrze nepřípadnou stěžovatelčina poznámka
o nepřípustnosti svévolného rozdělení rodiny, neboť neudělení azylu podle ustanovení §14
zákona o azylu nemá s uvažovaným následkem přímou souvislost. Obává-li se stěžovatelka
případného vyhoštění z území ČR, lze ji než odkázat na možnosti, které ji skýtá zákon
č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR.
O žádosti stěžovatelky na ustanovení tlumočníka Nejvyšší správní soud uvážil tak,
že v posuzovaném případě nebylo zapotřebí, aby stěžovatelce tlumočník byl ustanoven.
V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud, na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2
občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu
řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině
a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně
zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak stěžovatelka činila osobně
nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala
aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni (stěžovatelce) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Jaroslavu Černíkovi, který byl ustanoven
stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005,
č. j. 46 Az 24/2004 – 37, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže
vyhlášky, a DPH ve výši 408,50 Kč (19%), celkem tedy 2558,50 Kč. Uvedená částka bude
zástupci stěžovatelky vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu