ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.135.2020:32
sp. zn. 4 Azs 135/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. B., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2019, č.
j. OAM-1573/DS-PR-P09-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2020, č. j. 61 Az 46/2019 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč.
Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledal
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany
podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil. Současně žalovaný uzavřel, že k posouzení žádosti
žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“), příslušné Rumunsko.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil totiž stěžejní
žalobcově námitce o tom, že předání žalobce do Rumunska je nepřípustné, neboť tato země
není schopna zabezpečit řádný průběh azylového řízení a neposkytuje adekvátní podmínky
týkající se ubytování, stravování a dalšího zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu. Ve shodě
s žalovaným proto krajský soud uzavřel, že Rumunsko je schopno v souladu s obecně
uznávanými principy azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený
rozsudek“) brojí kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje zrušení
napadeného rozsudku, jakož i napadeného rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení.
[4] Stěžovatel má především za to, krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně
vyhodnotil přípustnost jeho předání do Rumunska. Vytýká i žalovanému, že nezkoumal,
zda mu předáním do Rumunska nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, které souvisí
se systémovými nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Stěžovatel zdůrazňuje, že situace
žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní, zejména u nemajetných žadatelů vede
k nutnosti snášet neakceptovatelné podmínky dosahující intenzity rizika nelidského a ponižujícího
zacházení. Neakceptovatelné podmínky spočívají podle stěžovatele zejména v problémovém
stavu sociálního zabezpečení, nedostatku kvalitních ubytovacích kapacit, zdravotní péče
a nezajištění řádných hygienických podmínek, nedostatečné participace žadatelů na integračních
programech, nedostatku kvalifikovaných tlumočníků a v diskriminaci a nedostatku pomoci
ze strany rumunských státních orgánů při vyřizování běžných dokladů nebo sociální podpory.
[5] Stěžovatel poukazuje i na to, že domněnka, že státy Evropské unie dodržují základní
práva žadatelů o mezinárodní ochranu, je vyvratitelná. Vytýká přitom žalovanému i krajskému
soudu, že se posouzením stěžovatelova případu zabývali pouze v obecné rovině, bez nutného
přihlédnutí k individuálním okolnostem. K tomu konkrétně stěžovatel uvádí, že se v důsledku
své státní příslušnosti k Afghánské islámské republice obává, že bude v Rumunsku
diskriminován; rumunské orgány totiž podle něj žádosti žadatelů o mezinárodní ochranu stejné
státní příslušnosti prakticky paušálně zamítají, a to bez rozumného důvodu. Stěžovatel
rovněž připomíná, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
[6] Stěžovatel nakonec také namítá, že si žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil přesné
a aktuální informace, a tudíž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli nehrozí v Rumunsku
nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve vztahu k vedení řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu a zajištění
podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Zdůraznil, že stejně jako krajský soud
postupoval v souladu s právními předpisy a ztotožnil se se závěry uvedenými v napadeném
rozsudku. Stěžovatelovy kasační námitky tudíž označil za liché. Žalovaný s ohledem na uvedené
navrhl Nejvyššímu správnímu soudu odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost,
nebo její zamítnutí pro nedůvodnost.
V.
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[9] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah jeho
vlastních zájmů usoudit. Stěžovatel však ve prospěch přijetí kasační stížnosti k věcnému
přezkumu netvrdil ničeho a Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky uplatněné v kasační stížnosti mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s.
a ze související judikatury. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud neshledal.
[10] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který
byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým
(správně systémovým, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 5 Azs 229/2016 – 44; poznámka Nejvyššího správního soudu) nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil,
jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[11] S otázkou, zda jsou v Rumunsku v řízení o udělení mezinárodní ochrany,
včetně zacházení se žadateli o ni, přítomny takové systémové nedostatky, které by vedly k aplikaci
článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud již vypořádal v rozsudku
ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20. Zde uzavřel, že z obecně známých informací,
ani z informací předkládaných stěžovatelem v onom řízení, které se stejně jako nyní týkaly
údajných nedostatků rumunského sociálního systému a integračních programů, nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní
ochranu, a že by tedy bylo namístě aktivovat článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
K týmž závěrům dospěl kasační soud např. také v nedávných usneseních ze dne 5. 12. 2019,
č. j. 1 Azs 256/2019 – 30, nebo ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 – 56,
v nichž se přijatelností kasační stížnosti zabýval na půdorysu téměř identických tvrzení,
byť jiných stěžovatelů, jako v nynější věci.
[12] V projednávané kasační stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by nasvědčovalo
tomu, že se v mezidobí od vydání citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 33/2018 – 20 a navazujících
usnesení situace v Rumunsku podstatně změnila. Poukazuje pouze obecně na údajně
nedostatečnou koordinaci rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského
azylového práva a na nedostatky integračních programů pro žadatele o mezinárodní ochranu.
To však nejsou skutečnosti, které by mohly dosahovat intenzity mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie
(srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 9 Azs 236/2019 - 28).
Není tedy důvod k přehodnocení judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce neaplikování
článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve vztahu k Rumunsku.
[13] Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani stěžovatelova argumentace, že žalovaný
a krajský soud při posouzení věci nepřihlédli ke stěžovatelově specifické situaci, zejména k tomu,
že s ohledem na svou státní příslušnost (Afghánská islámská republika) bude v rumunském
azylovém řízení diskriminován a že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Kasační soud
dospěl k závěru, že žalovaný vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu v návaznosti
na tvrzení stěžovatele uvedená ve správním řízení, která jsou primárním zdrojem informací
podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41). Také ve vztahu k napadenému rozsudku kasační
soud neshledal pochybení, krajský soud v něm vycházel ze skutkového stavu, který má oporu
ve správním spise. Stěžovatelova argumentace jeho státní příslušností a posttraumatickou
poruchou uplatněná poprvé až v žalobě a poté i v kasační stížnosti nadto představuje spíše
než věcné a konkrétní námitky, obecná, spekulativní a ničím nepodložená tvrzení.
[14] Namítal-li nakonec stěžovatel také to, že jako podklad napadeného rozhodnutí žalovaný
použil zastaralé, neaktuální zprávy o zemi původu, a tudíž zatížil napadené rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, Nejvyšší správní soud hodnotí tuto námitku
jako námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel ji neuplatnil již v žalobě,
ač mu v tom nic nebránilo. S podklady napadeného rozhodnutí přitom měl možnost
se již ve správním řízení seznámit, neměl zájem je doplnit ani se k nim vyjádřit. V řízení o kasační
stížnosti mu tudíž tato námitka již nepřísluší.
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se posuzovaná věc netýká právních otázek, které
dosud nebyly řešeny judikaturou kasačního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny
rozdílně. Nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné
soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
VI.
[16] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[18] Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupce z řad advokátů; ten zastupuje stěžovatele
i v řízení o kasační stížnosti a jeho odměnu v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží odměna za jeden
úkon právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v doplnění kasační stížnosti, podané
jako blanketní [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Vedle toho má zástupce stěžovatele za tento úkon právo na náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce nedoložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty. Náleží mu tedy odměna v celkové výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu