ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.141.2018:21
sp. zn. 4 Azs 141/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. A. A., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2018, č. j. KRPA-337199-46/ČJ-2017-
000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
3. 2018, č. j. 4 A 5/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal přezkumu shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle §129 odst. 6 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, prodloužil dobu žalobcova zajištění
za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu EU (Nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,
dále též „dublinské nařízení“) stanovenou rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 9. 2017,
č. j. KRPA-337199-13/ČJ-2017-000022, prodlouženou rozhodnutím ze dne 13. 10. 2017,
č. j. KRPA-337199-27/ČJ-2017-000022, prodlouženou rozhodnutím ze dne 15. 11. 2017,
č. j. KRPA-337199-31/ČJ-2017-000022, a prodlouženou rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017,
č. j. KRPA-337199-39/ČJ-2017-000022, o třicet dnů.
[2] Žalobce v žalobě namítal nepřípustnost jeho předání do Rumunska. Toto tvrzení
odůvodnil tím, že Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení
a v rumunském azylovém řízení jsou systémové nedostatky, které činí vydání do Rumunska
za účelem azylového řízení nepřípustným. Z toho důvodu je nepřípustné i samotné zajištění,
jehož účelem má být právě předání zajištěné osoby do Rumunska. Žalovaný se s otázkou
přijatelnosti předání do Rumunska vypořádal nesprávně a nedostatečně. Žalovaný opomněl
posoudit sociální situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku, která je tristní a která
s sebou pro nemajetné žadatele o mezinárodní ochranu přináší neakceptovatelné podmínky
dosahující intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval hodnocením otázky,
zda v zemi, kam má být žalobce přemístěn, tj. v Rumunsku, nedochází k systémovým
nedostatkům v azylovém řízení. Vycházel z obecně známých informací o Rumunsku a poukázal
rovněž na to, že žalobce sám při podání vysvětlení neuváděl žádnou překážku, která
by mu bránila ve vycestování z ČR. Neuvedl rovněž, že by mu v Rumunsku nebo jiném státě EU
hrozilo nebezpečí.
[4] Dle městského soudu je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí ve věci prodloužení zajištění
cizince podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je prvním úkonem v řízení, a proto
považoval hodnocení Rumunska provedené tímto správním orgánem za zcela dostačující
pro posouzení otázky reálného předání žalobce do tohoto státu. Soud přisvědčil žalovanému
v tom, že Rumunsko je demokratickým státem s fungujícím právním systémem, který zajišťuje
dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud dále uvedl, že posouzení
existence či neexistence systémových nedostatků azylového řízení ve státě, kam má být žalobce
předán, je především předmětem rozhodnutí o přemístění žalobce. Přestože je posouzení
provedené žalovaným stručné, je dle soudu přezkoumatelné a v daném řízení naprosto
dostatečné. Žalobce nepředložil důkaz, kterým by prokazoval systémové nedostatky v azylovém
řízení v Rumunsku, které by bránily předání do tohoto státu. Žalobcem uváděné problémy
pramenící ze špatné koordinace rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského
azylového práva nejsou takového charakteru, aby mohly být považovány za systémové
nedostatky bránící předání do tohoto státu.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel
považuje za nesprávný závěr městského soudu, že v Rumunsku nejsou systémové nedostatky
azylového řízení, které činí vydání do Rumunska za účelem azylového řízení nepřípustným.
[6] Problémy, na které stěžovatel odkázal v žalobě, pramenící ze špatné koordinace
rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva, není možné jakkoliv
bagatelizovat, neboť žadatelé o mezinárodní ochranu a držitelé mezinárodní ochrany
v Rumunsku s ohledem na existující problémy nemohou řádným způsobem využívat záchranné
sociální sítě rumunského práva sociálního zabezpečení. Již v žalobě stěžovatel zdůraznil,
že rumunské orgány sociálního zabezpečení mnohdy vyžadují pro uplatnění nároků na jednotlivé
sociální benefity doklady, které ovšem země, z kterých žadatelé o mezinárodní ochranu pocházejí,
ani nevydávají. Tím je od počátku znemožněno to, aby se žadatelům o mezinárodní ochranu
dostalo potřebné sociální podpory, kterou především na počátku svého pobytu na území
Rumunska mohou potřebovat. Zásadním problémem pro žadatele o mezinárodní ochranu,
respektive držitele mezinárodní ochrany je dále i problematická participace držitelů mezinárodní
ochrany na integračních programech, které by jim umožnily adaptovat se v rumunské společnosti
a osvojit si rumunštinu. Oficiální programy obnášejí pouze čtyři hodiny výuky týdně, přičemž
neexistuje žádný koordinovaný program, který by zabezpečoval alespoň efektivní a účelnou
výuku rumunštiny a rumunských kulturních reálií v tomto omezeném rozsahu, a to zvlášť
s ohledem na to, že není k dispozici dostatek učitelů rumunštiny, kteří by byli schopni výuky
v cizím jazyku. Tyto okolnosti jsou tak zásadní překážkou integrace do rumunské společnosti,
a to do té míry, že těm držitelům mezinárodní ochrany, kteří se neuchytí uvnitř vlastní komunity,
brání v běžném zařazení do společnosti a činí je závislými na sociální podpoře, které se jim ovšem
z výše uvedených důvodů nedostává v plné míře.
[7] Stěžovatel dále uvádí, že žadatelé o mezinárodní ochranu, jakož i držitelé mezinárodní
ochrany se rovněž setkávají se zásadní diskriminací a nedostatkem potřebné spolupráce
a nápomoci ze strany státních i místních orgánů, čelí tak těžkostem a mnohdy nepřekonatelným
překážkám při obstarání různých sociálních benefitů, nebo i běžných dokladů (rodných listů
apod.). Většina rumunských úředníků s nimi odmítá jednat na stejné úrovni jako s rumunskými
občany, ačkoliv pro takové rozlišování nejsou dány zákonné podmínky. Systém pomoci
žadatelům o mezinárodní ochranu, jakožto i držitelům mezinárodní ochrany také podle
stěžovatele trpí velmi pomalým a neefektivním využíváním evropských zdrojů financování
azylového systému. Tato situace vede k tomu, že v Rumunsku neexistuje záruka, že by žadatelům
o mezinárodní ochranu (tedy i stěžovateli) bylo poskytnuto dostatečné ubytování, výuka
rumunského jazyka nutná k základní integraci do společnosti, jakož i úhrada zdravotní péče.
[8] Stěžovateli jakožto žadateli o mezinárodní ochranu v Rumunsku tak hrozí nepřijatelně
špatné materiální podmínky v azylovém řízení i po případném přiznání mezinárodní ochrany,
které nezabezpečí ani základní stravu, lékařskou péči a ubytování. S ohledem na to, že samotný
účel zajištění stěžovatele podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy jeho předání
do Rumunska, je pro rozpor s čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení nemožný, je nezákonné rovněž
rozhodnutí o jeho zajištění.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Po ověření formálních náležitostí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil,
zda se v řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců provedená
zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, s účinností od 15. 8. 2017, a která činí postup soudu v řízení závislým
na tom, zda zajištění stále trvá, resp. na následné aktivitě správního orgánu. Novelizovaný §172
odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanoví, že [v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním
rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení
zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá
se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně. Z citovaného ustanovení je patrné, že zákonodárce
uložil správnímu orgánu (Policii České republiky) povinnost výslovně informovat soud
o ukončení zajištění cizince. Za takové situace Nejvyšší správní soud vychází z údajů, které
má ke dni rozhodnutí k dispozici. Pokud správní orgán nesdělí informaci o ukončení zajištění,
soud předpokládá, že zajištění cizince stále trvá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 251/2017 - 20). V posuzované věci Nejvyšší správní soud
neobdržel od žalované informaci o ukončení zajištění stěžovatele, proto přistoupil k věcnému
posouzení.
[13] Nejvyšší správní soud dále předesílá, že skutkově prakticky totožným případem týkajícím
se totožných právních otázek se zabýval již v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20.
Ze závěrů vyslovených v tomto případu vycházel i v posuzovaném případě, jelikož neshledal
žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit.
[14] Spornou otázkou je v posuzovaném případě rozsah a kvalita posouzení stavu rumunského
azylového systému na základě čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, kterou provedla žalovaná
v napadeném rozhodnutí pro potřeby řízení o prodloužení zajištění cizince dle §129 zákona
o pobytu cizinců. Čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení stanovuje kritéria, při jejichž naplnění
není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně
určen jako příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že „[e]xistují-li závažné důvody
se domnívat, že dochází k systematickým (pozn. lépe systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení
a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže
být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie stanoví: „Nikdo
nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[15] Při výkladu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je nutné respektovat zásadu vzájemné důvěry,
která vychází z práva EU. V posudku ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, zabývajícím se možností
přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Soudní dvůr vyslovil,
že „[…] zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam vzhledem
k tomu, že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména
v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné
okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která
unijní právo uznává (v tomto smyslu viz rozsudky N. S. a další, C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865,
body 78 až 80, a Melloni, EU:C:2013:107, body 37 a 63). Při uplatňování unijního práva tak mohou
být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních
členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany
základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat,
zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií.“ Společný
evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm
podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.
Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu,
ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně
uvedeného státu [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, č. C -411/10 a C -493/1,
ve věci N. S. a dalších, ve kterém tento obecný závěr Soudní dvůr vyslovil ještě za účinnosti
nařízení Rady ze dne 18. února 2003, č. 343/2003 (tzv. Dublin II.), avšak aplikovatelný
je i za současné právní úpravy].
[16] Zkoumáním stavu azylového systému jiného členského státu v řízení o zajištění se zabýval
NSS v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54, v němž uvedl: „V této souvislosti
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné připomenout povahu samotného řízení o zajištění, které je z časového
hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního
omezení na svobodě. V takové situaci nepochybně nelze po žalované spravedlivě žádat, aby otázku existence
systémových nedostatků vyřešila zevrubně a detailně. Podle Nejvyššího správního soudu je žalovaná povinná
zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti či vyplývající z rozhodovací praxe soudů,
skutečnosti obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovaným cizincem. Z těchto hledisek
je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového
systému a priori vyloučené. (…) Nejvyšší správní soud doplňuje, že teprve v následném řízení o předání
se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně realizovatelné.“ Deklarace
systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat
v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné,
že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíly dublinského nařízení zajištěn za účelem předání
do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko-právními standardy
sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (viz rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 1 Azs 96/2017 - 87). Tyto závěry byly potvrzeny rozsudkem rozšířeného senátu NSS ze dne
17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29.
[17] Stěžovatel se v posuzované věci bránil žalobou proti rozhodnutí o prodloužení zajištění.
K povaze tohoto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, v němž konstatoval, že „[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění
je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím
rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající
se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí
stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn.
Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody
popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat
a není nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly
k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince.“ Ačkoli v citované věci šlo o zajištění cizince
dle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (nikoli dle §129 téhož zákona), lze konstatovat,
že nároky na odůvodnění uvážení o prodloužení zajištění jsou v obou typových situacích
obdobné a váží se zejména na aktualizaci skutkových okolností a s tím spojené zevrubné vylíčení
potřeby prodloužení doby zajištění (srov. již citovaný rozsudek č. j. 1 Azs 96/2017 - 87).
[18] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení o prodloužení
zajištění cizince nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování
s cílem podrobně zjistit situaci v zemi, kam má být cizinec předán. Tato povinnost leží zejména
na Ministerstvu vnitra, které závazně rozhoduje o samotném předání. Žalovaná v řízení
o prodloužení zajištění musí vycházet zejména z původního rozhodnutí o zajištění (v důsledku
návaznosti těchto řízení) a také z obecně známých skutečností o stavu a případných nedostatcích
azylového systému dané země, z poznatků ze své úřední činnosti a také z výpovědí zajištěných
cizinců, resp. jejich námitek v tomto směru. V posuzovaném případě stěžovatel při podání
vysvětlení dne 17. 9. 2017 nesdělil, že by měl jakékoliv výhrady k některým členským státům
v otázce jejich azylového systému. Důvodem jeho vycestování s cílem dostat se do Německa
a tam požádat o azyl byly špatné ekonomické podmínky v zemi původu. Jelikož stěžovatel žádné
výhrady či obavy nesdělil, vycházela žalovaná především z poznatků získaných ze své úřední
činnosti, ze kterých plynulo, že rumunský azylový systém netrpí závažnými systémovými
nedostatky, které by předání vylučovaly. Rovněž z obecně známých skutečností nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl (jak tomu bylo
v minulých letech například v případě Řecka, které v důsledku významného nárůstu
přicházejících žadatelů o mezinárodní ochranu nebylo schopno zajistit řádný průběh azylového
řízení). Odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně stručné, nicméně žalovaná popsala,
jak rumunský azylový systém (a situaci v Rumunsku obecně) posoudila a závažné systémové
nedostatky neshledala. Vzhledem k získaným informacím a charakteru řízení o prodloužení
zajištění lze takové odůvodnění pokládat za dostačující.
[19] Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že námitky uplatněné stěžovatelem, podpořené
zprávou Migrant Integration Center Brasov-Romania z roku 2016 přiloženou k žalobě (která však stav
v Rumunsku nelíčí natolik kriticky, jak to činí stěžovatel), nasvědčují tomu, že rumunský azylový
systém není dokonalý a jsou v něm oblasti, které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli
stát EU, jen v různé míře. Tyto nedostatky (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně
prokázána) nelze ovšem pokládat ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora EU
za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové nedostatky, nesoucí
s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní ochranu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[21] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[22] Zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne
22. 1. 2018, č. j. 4 A 5/2018 - 13, se podle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby
(sepsání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem tedy částka
3.400 Kč. Jelikož ustanovený zástupce je plátcem DPH, jeho odměna se zvyšuje o tuto daň
na částku 4.114 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu