ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.15.2015:28
sp. zn. 4 Azs 15/2015 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. L., zast.
JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou, se sídlem Matiční 3, Ostrava 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2015, č. j. 61 Az 20/2013 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Jarmile Bajerové, advokátce, se s t a n o v í
ve výši 4.114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž soud zamítl žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a že odměna advokátky JUDr. Jarmily Bajerové se určuje částkou 8.228 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného, jehož zrušení se žalobce kasační stížností domáhá
taktéž, rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Z hlediska skutkových zjištění vycházel krajský soud z tvrzení žalobce při pohovoru
ke své žádosti o mezinárodní ochranu, že svou vlast opustil z důvodu svého zadlužení, přičemž
jeho věřitel (soukromá osoba), který požadoval zaplacení dluhu i s úroky, mu začal vyhrožovat.
Krajský soud dále vycházel z toho, že jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl žalobce
svůj zdravotní stav. V roce 2011 měl v České republice úraz hlavy a následně mu byla
diagnostikována epilepsie. Žalobce uvedl, že užívá léky, jelikož jeho zdravotní stav je špatný
a asi dvakrát do měsíce ztrácí vědomí. Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí rovněž
ze zjištění, že žalobce pobýval v České republice legálně v letech 1998 až 2001, přičemž od roku
2001 zde nemá legální pobyt. Z uvedeného důvodu bylo proti žalobci zahájeno řízení o správním
vyhoštění. Žalobce podal následně za účelem legalizace svého dalšího pobytu v České republice
a taktéž pro svůj zdravotní stav žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[3] Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů vymezených
v doplnění žaloby ze dne 25. 2. 2014. V tomto podání bylo žalobcem namítáno porušení
ustanovení §14 zákona o azylu, jelikož žalobci měl být dle jeho názoru udělen humanitární azyl
z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu, a dále porušení ustanovení §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jelikož žalobci s ohledem
na vnitřní situaci v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalobce namítal rovněž
porušení ustanovení §50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož žalovaný dle názoru žalobce nesplnil v plné šíři
povinnost opatřit podklady pro vydání rozhodnutí, a dále porušení ustanovení §68 odst. 3
správního řádu, neboť žalovaný neuvedl v odůvodnění svého rozhodnutí úvahy, kterými se řídil
při hodnocení podkladů a výkladu právních předpisů.
[4] Pokud jde o žalobcem tvrzené porušení ustanovení §14 zákona o azylu, dopěl krajský
soud k závěru, že případ žalobce nelze hodnotit jako hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Vycházel přitom z lékařských zpráv předložených žalobcem a z informací
Mezinárodní organizace pro migraci a organizace „International SOS“, z nichž vyplývá jednak,
že žalobcův zdravotní stav nevede k úplné pracovní nezpůsobilosti, a následně též, že žalobci
se v případě návratu do země původu dostane potřebná zdravotní péče.
[5] Při hodnocení námitky žalobce týkající se porušení ustanovení §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, usoudil krajský soud, že současný
vývoj na Ukrajině nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce vzhledem k místu svého trvalého
bydliště, kterým je obec Bila v západní části Ukrajiny, probíhajícími událostmi ohrožen.
[6] Krajský soud následně dospěl k závěru, že nedošlo ani k porušení ustanovení §50 odst. 2
a §68 odst. 3 správního řádu, neboť informace ze zpráv a materiálů, z nichž žalovaný vycházel,
jsou dle názoru krajského soudu vyčerpávající, důvěryhodné a aktuální, přičemž z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zároveň zcela jasné, z jakých podkladů žalovaný při vydání rozhodnutí
vycházel, jakými úvahami se při hodnocení těchto podkladů řídil a jeho rozhodnutí je dostatečně
jasné, určité a srozumitelné.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a současně požádal,
aby mu byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce JUDr. Maroš Matiaško, LL.M.,
advokát, se sídlem Rumunská 22/28, Praha – Vinohrady. Stěžovateli byla nicméně již v řízení
před krajským soudem ustanovena jako zástupkyně JUDr. Jarmila Bajerová, advokátka, se sídlem
Matiční 3, Ostrava 1. S ohledem na tuto skutečnost trvá v souladu s ustanovením §35 odst. 8
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zastoupení ustanovené zástupkyně JUDr. Jarmily Bajerové také v řízení o kasační stížnosti.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud žalobci požadovaného zástupce neustanovil.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti ze dne 22. 1. 2015, doplněné podáním ze dne 25. 2. 2015,
uplatňuje kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a to konkrétně
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Krajský soud se dle názoru stěžovatele nezabýval dostatečně námitkou stěžovatele týkající
se porušení ustanovení §50 odst. 2 a §68 odst. 3 správního řádu ze strany žalovaného. Žaloba
stěžovatele byla proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného podána zejména z důvodu,
že žalovaný se nezabýval otázkou udělení azylu z humanitárního důvodu dle ustanovení §14
zákona o azylu ani otázkou udělení doplňkové ochrany dle ustanovení §14a odst. 2 písm. c)
téhož zákona. Stěžovatel má i nadále za to, že jeho zdravotní stav je takového charakteru,
jenž odůvodňuje udělení azylu z humanitárních důvodů. Pokud jde o institut doplňkové ochrany,
uvádí stěžovatel, že v době, ve které rozhodoval krajský soud, byla situace v zemi původu
stěžovatele natolik odlišná od situace, v níž rozhodoval žalovaný, že byl dán prostor pro odklon
od ustanovení §75 s. ř. s. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2015, č. j. 61 Az 20/2013 - 30, a rovněž
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2013, č. j. OAM-8/ZA-ZA06-K01-2013, zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[9] K otázce přijatelnosti kasační stížnosti podle ustanovení §104a s. ř. s. stěžovatel uvádí,
že kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájem s ohledem na praxi správních soudů spočívající
v zamítání žalob, na jejichž základě se žalobci domáhají udělení mezinárodní ochrany s ohledem
na bezpečnostní situaci na Ukrajině.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 3. 2015 setrval na správnosti
a zákonnosti svého rozhodnutí, neboť důvody, o něž stěžovatel opírá svoji kasační stížnost,
nemohou toto rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zpochybnit. Žalovaný rovněž odkázal
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany, výpovědi, které během správního řízení učinil a na vydaná správní a soudní rozhodnutí.
Pokud jde o námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, odkázal žalovaný na své vyjádření
k žalobě ze dne 6. 3. 2014, přičemž nadále trvá na tom, že i vzdor skutečnosti, že ža datel
je do roku 2018 zařazen v systému ENO (evidence nežádoucích osob v návaznosti na správní
vyhoštění), není dán důvod k odklonu od ustanovení §75 s. ř. s. Žalovaný proto navrhl,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost, ve znění jejího
doplnění ze dne 25. 2. 2015, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu
oprávněnou (viz ustanovení §103 a §106 s. ř. s.), stěžovatel je řádně zastoupen (viz ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s.) a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost
(viz ustanovení §104 s. ř. s.).
[12] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[13] V této souvislosti nutno připomenout, že posláním Nejvyššího správního soudu
je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob
(viz ustanovení §2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným způsobem než v případě
krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout každý napadnuvší případ,
primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného orgánu ve věcech patřících
do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (viz ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články soustavy správního
soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární a zaručuje smysluplné
fungování celého systému.
[14] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již dříve (viz např. usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS), „ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy
objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu
přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.“
[15] Objektivní nutnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ve věcech mezinárodní
ochrany dána právě zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele. Pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“ je v judikatuře (srov. výše citované usnesení Nejvyššího správního soudu,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS) vykládán jako „natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[16] Kasační stížnost je tak zpravidla ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná v následujících
případech:
a. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
b. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu.
c. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními
soudy jednotně.
d. V napadeném rozhodnutí krajského soudu bude shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele, přičemž o zásadní
pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, anebo pokud krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
[17] V rámci poslední zmíněné kategorie přijatelnosti je však možné přezkoumávat pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti (srov. k tomu citované usnesení Nejvyššího správního soudu
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
[18] V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že přichází-li stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl stejný závěr.
[19] Stěžovatelem uvedený důvod přijatelnosti jeho kasační stížnosti spočívá v tvrzené praxi
správních soudů, která směřuje k zamítání žalob, na jejichž základě se žalobci domáhají udělení
mezinárodní ochrany kvůli bezpečnostní situaci na Ukrajině. Zde je nutné především uvést,
že správní orgány přezkoumávají každou jednotlivou žádost o udělení mezinárodní ochrany
podle zákona o azylu individuálně a jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky, této žádosti
vyhoví. V opačných případech, pokud je náležitě zjištěn skutkový stav věci, žádosti nevyhoví
a správní soudy v takových případech žalobu zamítají. Důvod přijatelnosti kasační stížnosti proto
nemůže spočívat toliko v tvrzené obecné praxi správních soudů, nýbrž musí vycházet
z konkrétního důvodu, na jehož základě nebylo žádosti stěžovatele o udělení azylu
vyhověno, přičemž tento důvod současně představuje právní otázku, která (1) doposud nebyla
judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena, (2) je dosavadní judikaturou řešena rozdílně,
(3) má být v budoucnu vykládána jinak, (4) anebo otázku, při jejímž řešení došlo ze strany
krajského soudu k zásadnímu pochybení (viz výše odstavec 16 tohoto usnesení). Stěžovatelem
vymezený důvod přijatelnosti kasační stížnosti není s ohledem na shora uvedené takovým
důvodem, jenž by svým významem podstatně přesahoval vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší
správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele pouze v obecné
rovině za použití shora nastíněných kriterií.
[20] Stěžovatel v první řadě vytýká krajskému soudu, že se nezabýval dostatečně námitkou
týkající se porušení ustanovení §50 odst. 2 a §68 odst. 3 správního řádu. Tento názor stěžovatele
nicméně Nejvyšší správní soud nesdílí. Námitky stěžovatele učiněné jak v žalobě, tak v kasační
stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného a odkazy
na nedostatečné zjištění situace v zemi původu stěžovatele. Z obsahu správního spisu přitom
plyne, že situaci na Ukrajině žalovaný zjistil a popsal na základě četných zdrojů vyjmenovaných
v rozhodnutí žalovaného i v napadeném rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by k některým námitkám či podkladům předloženým stěžovatelem nebylo
přihlédnuto. V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61 (dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého, „za situace,
kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného nelze
tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán
vycházel, neměla oporu ve spise.“
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá porušení ustanovení §14 zákona o azylu
z důvodu, že mu měl být pro jeho nepříznivý zdravotní stav udělen humanitární azyl. K otázce
udělování humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55 (dostupné na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že mezi obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu „lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu
osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory […]“
[22] Pokud jde o otázku přezkoumávání rozhodnutí týkajících se humanitárního azylu, vyslovil
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48 (dostupné
na www.nssoud.cz), že „[a]zyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
[23] Ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že za důvod hodný
zvláštního zřetele, pokud jde o zdravotní stav žadatele, lze pro účely udělení humanitárního azylu
považovat toliko zvlášť těžké postižení nebo onemocnění. Z obsahu správního spisu
v předmětné věci, a to zejména z předložených lékařských zpráv, nicméně nevyplývá,
že by stěžovatelova nemoc dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala udělení azylu
z humanitárních důvodů. Krajský soud se přitom v rámci mezí soudního přezkumu s touto
otázkou náležitě vypořádal, a to na straně 4 napadeného rozsudku, když uvedl, že z celé řady
lékařských zpráv vyhotovených po úrazu stěžovatele, který utrpěl v roce 2011, nevyplývá,
že by zdravotní stav stěžovatele vedl k úplné pracovní nezpůsobilosti, naopak se v nich uvádějí
jen některá pracovní omezení.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá rovněž porušení ustanovení §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu, a to z důvodu, že v době rozhodování krajského soudu byla situace v zemi
původu stěžovatele natolik závažná, že byl dán důvod pro udělení doplňkové ochrany. Jelikož
tato situace se výrazně lišila od situace v době rozhodování žalovaného, byl dle názoru
stěžovatele dán důvod pro odchýlení se od ustanovení §75 s. ř. s.
[25] K otázce vázanosti soudu skutkovým stavem, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (viz ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.) lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65 (dostupné na www.nssoud.cz). V citovaném
rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve věcech mezinárodní ochrany je soud povinen
prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. „pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede
skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly
bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech
lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné
záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení.“
[26] Nejvyšší správní soud má za to, že v posuzované věci nejsou pro prolomení zásady
stanovené v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. splněny podmínky č. 3 a 4 uvedené výše v odstavci 25
tohoto usnesení.
[27] K podmínce č. 3 Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel nijak nespecifikoval, jakým
způsobem relevantním z hlediska udělení azylu by měl být situací – konfliktem odehrávajícím
se na omezené části území Ukrajiny dotčen, a to především pokud stěžovatel má trvalé bydliště
v obci B., oblast Č., v západní části Ukrajiny, tedy ve značné vzdálenosti od epicentra
probíhajícího konfliktu. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém usnesení ze dne
9. 10. 2014, č. j. 4 Azs 144/2014 – 34 (dostupné na www.nssoud.cz), takovéto okolnosti „nelze
pojímat jako vážnou újmu, která zakládá důvod pro udělení doplňkové ochrany a kterou značí ve smyslu §14a
odst. 2 písm. c) zákona o azylu – vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“
[28] Co se týká naplnění podmínky č. 4, konstatuje Nejvyšší správní soud, že stěžovateli
nic nebrání, aby po skončení řízení o kasační stížnosti učinil opětovné prohlášení o mezinárodní
ochraně. Za této situace by bylo povinností žalovaného umožnit mu, v souladu s ustanovením
§10 zákona o azylu, podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany (novelou
zákona o azylu, provedenou zákonem č. 379/2007 Sb., byla z ustanovení §10 zákona o azylu
vypuštěna dvouletá lhůta, před jejímž uplynutím nebylo možné opakovaně žádat o udělení
mezinárodní ochrany) a posoudit relevantní dopad nové situace na Ukrajině. Nehrozí tedy
porušení mezinárodního závazku České republiky vyplývajícího z povinnosti respektovat princip
non-refoulement (ustanovení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků).
[29] V této souvislosti lze rovněž odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Azs 27/2013 – 21 (dostupné na www.nssoud.cz), z něhož vyplývá,
že „[p]okud […] v zemi původu stěžovatele vznikly nějaké významnější skutečnosti ve smyslu §14a odst. 1 a 2
písm. c) zákona o azylu, které nebyly v řízení před žalovaným zohledněny (neboť v té době ještě nenastaly)
a týkají se stěžovatele, má stěžovatel dostatečné právní záruky pro to, že mohou být dodatečně posouzeny
k tomu příslušným správním orgánem v novém správním řízení, pokud takové řízení vyvolá. Bude pouze
na stěžovateli, zda se rozhodne podat novou žádost o mezinárodní ochranu (případně využít institutů zákona
o pobytu cizinců na území ČR).“
[30] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[32] Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Jarmile Bajerové, advokátce, která byla
stěžovateli k jeho žádosti v řízení před krajským soudem ustanovena usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. 2. 2014, č. j. 61 Az 20/2013 - 14, byla stanovena za jeden úkon právní služby,
a to za písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 2. 2015) podle
ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále
jen „advokátní tarif“). Za výše uvedený úkon tak náleží zástupkyni stěžovatele odměna ve výši
3.100 Kč podle ustanovení §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s ustanovením §7 advokátního tarifu
a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy
3.400 Kč. Protože zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se náhrada nákladů o příslušnou zákonnou sazbu této daně (21 %) vypočtenou z přiznané
odměny a náhrady hotových výdajů, v daném případě tedy o částku 714 Kč. Zástupkyni
stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 4.114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu