ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.27.2013:21
sp. zn. 3 Azs 27/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: G. M.,
zastoupen JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem Jungmannova 1010, Roudnice nad Labem,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. OAM-87/ZA-ZA06-
ZA04-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 78 Az 1/2013 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Rajchlovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. OAM-87/ZA-ZA06-ZA04-2013. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
Krajský soud shrnul podklady, ze kterých vycházel žalovaný při posuzování stěžovatelovy
žádosti o mezinárodní ochranu a po jejich prostudování dospěl k závěru, že tyto podklady
podávají ucelenou a objektivní informaci ohledně situace v zemi původu. Žalovaný tedy zjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, jak mu ukládá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Námitky
stěžovatele ohledně nedostatečného zjištění skutkového stavu tak shledal krajský soud
neopodstatněnými.
Krajský soud uvedl, že se stěžovatel v zemi původu politicky neangažoval ani neměl
problémy se státními orgány. Původcem stěžovatelových problémů byly soukromé osoby, které
stěžovatel označuje jako členy mafie. Stěžovatel měl možnost se v případě problémů s těmito
osobami obrátit na státní orgány se žádostí o pomoc. Stěžovatel tedy nebyl v zemi původu
pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. §12 písm. a) zákona
o azylu. Stěžovatelem tvrzené problémy se soukromými osobami a snaha o legalizaci pobytu
nejsou azylovými důvody ani podle §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud také zdůraznil
účelovost žádosti stěžovatele o azyl. Stěžovatel o mezinárodní ochranu nepožádal po svém
příjezdu v roce 2006, ale až v březnu 2013 poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Žádost
o azyl je přitom třeba podat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, jak zdůrazňuje
i krajským soudem citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatel též nesplňuje podmínky pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl.
Ohledně humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu pak krajský soud uvedl,
že na jeho udělení není právní nárok. Jeho udělení je na volné úvaze správního orgánu
a rozhodnutí o něm soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. V daném případě
měl krajský soud za to, že správní uvážení žalovaného nevybočilo z mezí stanovených zákonem
a bylo v souladu s pravidly logického uvažování, přičemž premisy úsudku žalovaného byly
zjištěny řádným procesním postupem. Stěžovatel netvrdil v azylovém řízení skutečnosti, které
by byly hodny zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
Krajský soud u stěžovatele neshledal naplněnými ani podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Případné ataky mafie či hrozby těmito útoky nelze
podle názoru krajského soudu považovat za újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, neboť
představují toliko individuální incidenty jednotlivce směřované vůči jednotlivci, proti nimž
se stěžovatel a jeho blízcí mohou dovolat ochrany u ukrajinských policejních orgánů.
Podle odstupných informací o politických poměrech na Ukrajině zjištěných žalovaným je zřejmé,
na Ukrajině v současné době neprobíhá žádný mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt,
jímž by mohl být stěžovatel ohrožen. Soud se rovněž shodnul se žalovaným na tom, že v případě
návratu stěžovatele na Ukrajinu nejsou dány skutečnosti bránící zde jeho životu s rodinou, když
ochrany před případnými ataky ze strany mafie se stěžovatel může domáhat u ukrajinské policie.
Stěžovatel nesplňoval ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14b
zákona o azylu, neboť nebyl rodinným příslušníkem osoby, které byla udělena doplňková
ochrana.
Krajský soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel se měl pokusit k legalizaci svého pobytu
využít instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Krajský soud
celkově dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud stěžovatelovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
nebo´t stěžovatel v azylovém řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by byl
pronásledován z důvodů podle §12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma ve smyslu
§14a téhož zákona.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu ve výroku I., kterým bylo
rozhodnuto o zamítnutí žaloby. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodu podle ust.
§103 odst. 1 písm. a), b) a d). Stěžovatel zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana podle §12, 14
nebo 14a zákona o azylu. Stěžovatel uvedl, že jeho manželka S. M. žije v České republice od roku
1997. Stěžovatel pracoval v České republice již v roce 1995 asi půl roku ve stavebnictví, opětovně
přicestoval do ČR v roce 1996 a na Ukrajinu se vrátil v prosinci 1996. V roce 1997 musela
Ukrajinu opustit jeho manželka, neboť ji pronásledovala mafie. Stěžovatel zůstal na Ukrajině, kde
se staral o děti. V roce 2000 stěžovatel zjišťoval, zda by se již mohla manželka vrátit a tím začaly
problémy i jemu (vyhrožování, ničení domu a auta, fyzický konflikt). Stěžovatel přičítá tyto
problémy mafii, pro kterou jeho manželka odmítla falšovat doklady a udělila jí ze své pravomoci
pokutu. Na policii bylo stěžovateli sděleno, že musí přivést ty, kteří jej pronásledují a potom se
uvidí. Stěžovatel však tyto lidi nezná. V roce 2004 stěžovatel odcestoval za manželkou do ČR.
V roce 2012 žádal na ukrajinské ambasádě o vydání cestovního dokladu, nejprve mu přišla
odpověď, že na Ukrajině jako osoby s manželkou neexistují. Po následných urgencích byly
nalezeny doklady o jejich existenci v archivu. Následně bylo vyhrožováno jejich dceři s tím, že
pokud se stěžovatel s manželkou vrátí na Ukrajinu, budou mít velké problémy. Proto se rozhodli
s manželkou požádat o azyl. Stěžovatel se nemůže vrátit na Ukrajinu, neboť se podle
dosavadního chování mafie obává, že bude znovu pronásledován a má obavy o své děti, aby jim
v důsledku jeho návratu nebylo ubližováno.
Žalovaný se podle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádal s možností udělení
doplňkové ochrany stěžovateli podle §14a zákona o azylu. Návratem do země původu
stěžovateli hrozí pronásledování s poškozováním jeho majetku, fyzické násilí, nelidské
a ponižující zacházení a zejména také pronásledování jeho dětí. Krajský soud se dostatečně
nevypořádal s těmito důvody a zlehčil složitou situaci stěžovatele. Podle stěžovatele další
pochybení žalovaného spočívá v tom, že se důsledně nezabýval otázkou, zda stěžovateli
po návratu do země původu hrozí závažná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel se domnívá, že jej mafie dostihne v jakékoliv části Ukrajiny. Krajský soud
se nedostatečně vypořádal s těmito námitkami stěžovatele odkazem na možnost stěžovatele
obrátit se s žádostí o ochranu na státní orgány Ukrajiny.
Žalovaný se podle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal s možností udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Podle stěžovatele se jedná v jeho případě
o případ hodný zvláštního zřetele.
Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí „není v souladu se zákony“ a nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný nevzal v úvahu veškeré skutečnosti vztahující
se k případu stěžovatele a nevypořádal se ani se všemi provedenými důkazy.
Stěžovatel tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu mu hrozí nebezpečí vážné újmy
z důvodu delšího pobytu v cizině. Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu zůstává
nadále komplikovaná. Neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu bývají diskriminováni
a pronásledováni.
Stěžovatel závěrem navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu napadeného kasační
stížností a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnost
Žalovaný ve vyjádření ze dne 10. 1. 2014 navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal
na to, že krajský soud neshledal nezákonnost ani vady řízení v jeho rozhodnutí a veškeré žalobní
námitky stěžovatele vypořádal. Žalovaný uvedl, že stěžovatelem tvrzené obavy z blíže
nespecifikovaných lidí, které stěžovatel označuje jako mafie, nelze podřadit důvodům pro udělení
mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž zdůraznil, že stěžovatel využívá svou žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze jako nástroj k možné legalizaci dalšího pobytu v ČR. Stěžovatel
se na území ČR nachází od roku 2006 bez jakéhokoliv pobytového oprávnění a v srpnu 2012
obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv není zákonem o azylu stanovena konkrétní
lhůta, v níž je třeba po překročení hranice požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti
o mezinárodní ochranu následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu
závažné okolnosti. Žalovaný zdůrazňuje, že mezinárodní ochrana je zcela mimořádný institut
ochrany pro cizince pociťující důvodnou obavu z hrozby nebezpečí vážné újmy v případě jejich
návratu do země původu. K úpravě svého pobytu na území ČR může stěžovatel využít institutů
zákona o pobytu cizinců na území ČR.
Stěžovatelova manželka S. M. rovněž po téměř desetiletém nelegálním pobytu na území
ČR požádala o mezinárodní ochranu a vydané negativní rozhodnutí žalovaného bylo rovněž
předmětem žaloby u krajského soudu, která byla dne 28. 11. 2013 zamítnuta.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní
ochrany neuváděl žádné důvody, pro něž lze udělit mezinárodní ochranu podle §12 a 14a zákona
o azylu, zamítl žalovaný žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu. S přihlédnutím k informacím o zemi původu žalovaný řádně odůvodnil i výrok
o neudělení doplňkové ochrany a humanitárního azylu. S těmito argumenty byl stěžovatel řádně
seznámen a výhrady k nim nepodal. Žalovaný odmítá námitky stěžovatele, že mu nebyla státem
nabídnuta pomoc. Naopak, stěžovatel všech nabízených možností plně nevyužil, jak sám uvedl
v pohovoru. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že stěžovatel nepředstavuje žádné
nebezpečí pro stát, když na území ČR žil nelegálně až šest let a jeho manželka dokonce deset
let, a to v rozporu se zákony a veřejným pořádkem. Žádost o udělení dlouhodobého víza podal
stěžovatel až 15. 11. 2013.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil, že kasační
stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.). Stěžovatel
je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil přípustné
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
O stěžovatelově žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v řízení o žalobě
proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný
účinek ze zákona.
Vzhledem k tomu, že jde o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší
správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Judikatura Nejvyššího správního soudu v otázce vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho
dopadů do soudního řízení správního je dlouhodobě stabilizovaná, viz například usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
zde citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele nesplňuje podmínku přesahu vlastních zájmů stěžovatele a je proto nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že není pochyb o tom, že stěžovatel uváděl jako důvody
své žádosti o mezinárodní ochranu problémy se soukromými osobami na Ukrajině. Zde je třeba
poukázat na ustálenou judikaturu zdejšího soudu k relevanci takového tvrzení z hlediska důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany. Například v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 -
60 dospěl zdejší soud k závěru, že „Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými
osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě
bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice a po policejní
kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány domovského státu,
ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Stěžovatel namítal především nedostatečné posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu
soudem i žalovaným z hlediska možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
která nahradila institut překážek vycestování. K tomu je třeba poznamenat, že k tomu, aby mohly
být problémy se soukromými osobami považovány za azylově relevantní pronásledování,
je nezbytné, aby byly způsobovány původci pronásledování (srov. §2 odst. 8 zákona o azylu),
kteří jsou označeni v ust. §2 odst. 9 zákona o azylu, podle něhož se „původcem pronásledování nebo
vážné újmy rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní
organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ U soukromých osob jako původců
pronásledování tedy musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost
státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování,
aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob přičitatelné státu a tím azylově
relevantní. Zdejší soud se opakovně již v minulosti k této problematice vyjádřil. Např. v rozsudku
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68 uvedl, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém
v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č.j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, aby bylo
možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky
ochrany. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. také v usnesení ze dne
27. 3. 2013, č. j. 6 Azs 37/2012 – 27. Sám stěžovatel potvrdil., že tyto pokusy zásadně nepodnikl.
Stěžovatel namítá v kasační stížnosti, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho
námitkami odkazem na možnost stěžovatele obrátit se s žádostí o ochranu na státní orgány
Ukrajiny. Krajský soud však v tomto smyslu argumentoval správně, neboť podmínkou
pro to, aby pronásledování ze strany soukromých osob mohlo být zvažováno z hlediska azylové
relevance je právě selhání vnitrostátních prostředků ochrany. V případě stěžovatele nebylo
prokázáno, že by státní orgány země původu nebyly schopny nebo ochotny poskytnout
stěžovateli ochranu před pronásledováním ze strany soukromých osob. Stěžovatel nepředložil
žádný důkaz nebo alespoň relevantní tvrzení, že by se pokusil získat pomoc orgánů domovského
státu, rozhodně ale nevyužil všechny dostupné prostředky ochrany.
K podmínkám udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu se zdejší soud
v minulosti již opakovaně vyjádřil. V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dospěl
k závěru, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Podle rozsudku zdejšího soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném
zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního
orgánu.“ Lze tedy dovodit, že stěžovatelem uváděné důvody (problémy s tzv. „mafií“, tedy
maximálně jakýsi osobní konflikt v zemi původu, pokud vůbec něco takového existovalo) nelze
chápat jako obvyklé důvody udělení humanitárního azylu. Stěžovatel zároveň v tomto kontextu
v kasační stížnosti ani neuváděl žádné nedostatky správního uvážení žalovaného, pouze zmínil,
že považuje svůj případ za hodný zvláštního zřetele. Ani tato námitka stěžovatele tak nezakládá
přijatelnost kasační stížnosti.
Stěžovatel dále pouze obecně namítal, že napadené rozhodnutí „není v souladu se zákony“,
nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalovaný nevzal v úvahu veškeré skutečnosti
vztahující se k případu stěžovatele a nevypořádal všechny provedené důkazy. Nejvyšší správní
soud poukazuje na svou předcházející judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 – 37, ze kterého se podává: „Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti
úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud
sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“ S ohledem na to, že stěžovatel
neuvedl, v čem konkrétně spatřuje obecně namítaná procesní pochybení správního orgánu,
nemohl se Nejvyšší správní soud touto námitkou stěžovatele blíže zabývat.
Situací neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu na Ukrajinu se žalovaný
zabýval na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný vycházel z informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 19. 9. 2012, č. j. 113285/2012-LPTP, podle níž nehrozí stěžovateli
v zemi původu nebezpečí vážné újmy z důvodu jím podané (neúspěšné) žádosti o mezinárodní
ochranu. Stěžovatel při seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dne 27. 3. 2013 nijak
informace o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu na Ukrajině nezpochybnil.
V kasační stížnosti pak stěžovatel pouze obecně uvedl, že neúspěšní žadatelé o mezinárodní
ochranu bývají diskriminováni a pronásledováni, ale toto tvrzení nijak blíže nekonkretizoval
ani nijak nedoložil. Ani tato kasační námitka tak neodůvodňuje přijatelnost kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud zohlednil při rozhodování o kasační stížnosti tehdy aktuální obecně
známou situaci na Ukrajině. Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že za určitých okolností
je krajský soud nebo Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout ke skutečnostem, které vyjdou
najevo v řízení, nebo které jsou známy o zemi původu obecně a z nichž vyplývá, že je nezbytné
poskytnout žadateli o azyl doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její
neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném
řízení. Tento postup je odrazem povinnosti vyplývající z Ženevské úmluvy a z čl. 3 evropské
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (Srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované pod
č. 2288/2011 Sb. NSS). V projednávané věci je třeba konkrétně vyhodnotit, zda by stěžovateli
v případě návratu do vlasti nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, spočívající ve vážném
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [§14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu]. Jen v takovém
případě by vývoj politické a bezpečnostní situace na Ukrajině mohl být relevantní pro poskytnutí
doplňkové ochrany ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu a jeho zohlednění by nestála
v cestě žádná překážka. Dlužno dodat, že nic takového nezjistil žalovaný ani krajský soud
a existenci uvedených kvalifikovaných okolností netvrdí ani sám žalovaný.
Nejvyšší správní soud nicméně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, podle něhož „[k]rajský soud je povinen se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou
tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního
přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku
je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu.
(…) Dostatečné záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem
ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní
ochranu (§3 odst. 2 ve spojení s §10 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a že tato nová žádost bude
přípustná (§10a zákona o azylu).“ Nejvyšší správní soud, pamatujíce na aktuální vývoj na Ukrajině,
se proto zabýval otázkou, zda respektování zásady non-refoulement by bylo možné zajistit v případě
stěžovatele podáním nové žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel bude mít možnost neprodleně poté,
co obdrží toto usnesení, učinit u příslušného útvaru cizinecké policie nebo v přijímacím středisku
(viz §3a zákona o azylu) prohlášení o mezinárodní ochraně (pokud nevyužije postup podle
zákona o pobytu cizinců na území ČR). Za této situace bude žalovaný povinen umožnit
mu, v souladu s §10 zákona o azylu, podat novou žádost o mezinárodní ochranu (novelou
zákona o azylu, provedenou zákonem č. 379/2007 Sb., byla z §10 zákona o azylu vypuštěna
dvouletá lhůta, před jejímž uplynutím nebylo možné opakovaně žádat o mezinárodní ochranu)
a posoudit relevantní dopad nové situace na Ukrajině. Nehrozí tedy porušení mezinárodního
závazku České republiky vyplývajícího z povinnosti respektovat princip non-refoulement.
V této souvislosti je vhodné upozornit žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, dle kterého podmínky pro zastavení řízení
podle §25 písm. i) zákona o azylu, je třeba zkoumat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany,
tedy i z hlediska důvodů pro poskytnutí doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
V citovaném rozsudku se uvádí, že „i v případě, kdy azylově relevantní důvody uváděné žadateli v řízení
o udělení mezinárodní ochrany byly nepřípustné, nezbavuje to ministerstvo povinnosti zabývat se i situací v zemi
původu s ohledem na zprávy, které má k dispozici. Je tomu tak proto, že důvody pro udělení doplňkové ochrany
mohou být zcela nezávislé na žadatelem uváděných důvodech opuštění země původu, a ani se o nich, na rozdíl
od pracovníka ministerstva, které má k dispozici zprávy o zemi původu, nemusí dozvědět. Řízení pak lze zastavit
pouze tehdy, bude-li ministerstvem shledáno, že situace v zemi původu je v době posuzování podmínek
pro zastavení řízení taková, že nic nenasvědčuje tomu, že by hrozilo žadateli nebezpečí vážné újmy“.
Pokud tedy v zemi původu stěžovatele vznikly nějaké významnější skutečnosti ve smyslu
§14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, které nebyly v řízení před žalovaným zohledněny
(neboť v té době ještě nenastaly) a týkají se stěžovatele, má stěžovatel dostatečné právní záruky
pro to, že mohou být dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním orgánem v novém
správním řízení, pokud takové řízení vyvolá. Bude pouze na stěžovateli, zda se rozhodne podat
novou žádost o mezinárodní ochranu (případně využít institutů zákona o pobytu cizinců
na území ČR).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu ani neshledal
jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační
stížnosti ani netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svou podstatou vlastní zájmy
stěžovatele nepřesahuje. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
podle §104a s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl tento soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem,
ustanoveným usnesením krajského soudu ze dne 22. 4. 2013, č. j. 78 Az 1/2013 – 16. Ustanovený
zástupce stěžovatele požadoval odměnu za podání kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, režijní
paušál za 1 úkon (podání kasační stížnosti) 300 Kč a DPH ve výši 714 Kč. Nejvyšší správní soud
ověřil, že úkon, za který ustanovený zástupce stěžovatele požadoval odměnu, odpovídá obsahu
spisu. Na č.l. 35 spisu krajského soudu je pak založeno osvědčení o registraci ustanoveného
zástupce stěžovatele k DPH. Nejvyšší správní soud tedy přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5
a §6 odst. 1 advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu) a odměnu navýšil o DPH. Celkově tedy přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatele odměnu ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu