ECLI:CZ:NSS:2013:6.AZS.37.2012:27
sp. zn. 6 Azs 37/2012 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: O. B.,
zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2012, č. j. OAM-103/LE-C09-K02-R2-
2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10.
2012, č. j. 1 Az 4/2012 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. PhDr. Oldřichovi Choděrovi,
se přiznáv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 4114 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) byla
zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2012,
č. j. OAM-103/LE-C09-K02-R2-2006, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce
(dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana podle §12,
§13, 14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“) neuděluje.
O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna
za zastupování ve výši 8640 Kč.
[2] Městský soud nejprve v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval odůvodnění správního
rozhodnutí žalovaného, obsah žaloby, vyjádření žalovaného k žalobě a zjištění ze správního spisu
žalovaného. Městský soud též uvedl, že žalovaný vydal ve věci stěžovatele dne 27. 2. 2006
rozhodnutí č. j. OAM-103/LE-C09-C09-2006, kterým žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Toto rozhodnutí
napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Praze zamítl. Proti tomuto rozsudku brojil
stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou a rozsudkem ze dne
2. 4. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 – 98 zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze. Krajský
soud v Praze poté, vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozsudku nejvyššího
správního soudu, zrušil rozhodnutí žalovaného s tím, že žalovaný měl rozhodnout o existenci
překážek vycestování a zda nebyly důvody pro aplikaci ust. §91 zákona o azylu.
[3] Po zrušení rozhodnutí se konal dne 13. 4. 2011 doplňující pohovor, při kterém stěžovatel
potvrdil, že důvodem k odchodu ze země původu byla obava ze strany státních orgánů.
Stěžovatel působil u kriminální policie a podílel se na zatýkání osoby s kontakty na vrcholné
politiky. Ve spise jsou založeny zprávy o zemi původu, na jejichž základě žalovaný posuzoval,
zda důvody, které stěžovatel uváděl během správního řízení, nenaplňují důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele,
že nelze ověřit aktuálnost pramenů informací; ve spise jsou založeny veškeré dokumenty,
ze kterých žalovaný vycházel, navíc dal žalovaný možnost stěžovateli se s nimi seznámit a vyjádřit
se k nim.
[4] Na základě obsahu protokolů sepsaných v průběhu správního řízení dospěl městský soud
k závěru, že stěžovatel od samého počátku tvrdí, že důvodem k jeho odchodu z Ukrajiny byla
obava ze státních orgánů, kvůli jeho působení u policie a účasti na zatčení muže, který měl
kontakty na politiky. Ve druhém pohovoru, který se konal po pěti letech od podání žádosti
o mezinárodní ochranu, stěžovatel daleko podrobněji popsal situaci, v níž se nacházel
před odchodem ze země původu a uvedl další zranění, která měl po údajném napadení. Městský
soud odkázal ohledně dalších nesrovnalostí ve výpovědích stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. Městský soud uvedl, že stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu a při pohovorech
nevypovídal konzistentně. Přitom se jedná o tvrzení, která jsou klíčová pro posouzení žádosti
z hlediska naplnění předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany. Lze sice souhlasit
s obhajobou stěžovatele, že vzpomínky na těžké životní situace mohou vyvolat strach, tvrzení
stěžovatele jsou však v tomto řízení klíčová. Úkolem žalovaného je posoudit jejich pravdivost
a svůj závěr v tomto směru řádně odůvodnit. Podle názoru městského soudu žalovaný této
povinnosti dostál. V projednávané věci závěr žalovaného o nevěrohodnosti stěžovatele potvrzuje
i skutečnost, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až v době,
kdy byl zadržen Policií České republiky. I v tomto směru žalovaný řádně své rozhodnutí
odůvodnil a lze na něj odkázat. Městský soud také dospěl k závěru, že ze stěžovatelovy výpovědi
nevyplývá, že by ve vlasti měl problémy se státními orgány, neexistuje tedy odůvodněný
předpoklad, že by se po návratu do vlasti stal předmětem zájmu státních orgánů.
[5] Městský soud, stejně jako žalovaný, neshledal podmínky pro aplikaci §13 zákona o azylu
ani pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, přičemž zdůraznil, že udělení
humanitárního azylu závisí na správním uvážení žalovaného.
[6] Žalovaný neshledal ani naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
a §14b zákona o azylu. Předně neshledal hrozící nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2
zákona o azylu s tím, že stěžovatel skončil u policie dobrovolně, vycestoval legálně, neměl žádné
problémy se státními orgány a není proti němu v současnosti vedeno trestní stíhání. Městský soud
připomněl, že účelem zákona o azylu je poskytnout ochranu lidem, kteří z azylově relevantních
důvodů nemohou žít v zemi svého původu. V případě stěžovatele tyto předpoklady splněny
nebyly.
[7] Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany žalovaného,
uvedl městský soud, že podle ustálené judikatury správních soudů má správní orgán povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení mezinárodní ochrany v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. V tomto případě z tvrzení stěžovatele nevyplynul jakýkoliv
důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je přitom
patrné, že žalovaný důvodnost požadavku stěžovatele na udělení azylu posuzoval na základě jeho
tvrzení. Závěr svého rozhodnutí o tom, proč důvody, které uvedl, nezakládají nárok na udělení
mezinárodní ochrany pak žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu a v souladu
se zákonem o azylu dostatečně odůvodnil. Městský soud rovněž uvedl, že pro udělení
mezinárodní ochrany není rozhodné, zda byla udělena jiným žadatelům, neboť žádost
je vždy třeba posuzovat individuálně. Navíc žadatelé, na které poukazoval stěžovatel, byli
(na rozdíl od stěžovatele) politicky činní.
[8] K námitce stěžovatele, že se žalovaný nezabýval tím, zda jím uváděné skutečnosti
neodůvodňovaly aplikaci §91 zákona o azylu, městský soud uvedl, že toto ustanovení bylo
nahrazeno institutem doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. Správní orgán byl
povinen odůvodnit své rozhodnutí za použití právní úpravy účinné v době rozhodování.
II. Kasační stížnost
[9] Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností ze dne
19. 11. 2012, kterou posléze doplnil podáním ze dne 21. 1. 2013. Ve své kasační stížnosti
stěžovatel uvedl jako důvody podání kasační stížnosti důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel namítal, že se žalovaný ve svém nynějším rozhodnutí nezabýval otázkou,
zda je třeba aplikovat ust. §91 zákona o azylu, ani nezdůvodnil, že ust. §91 zákona o azylu bylo
plně převzato institutem doplňkové ochrany podle ust. §14a a §14b zákona o azylu v platném
znění. Ust. §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu stanoví, že povinnost ukončit pobyt neplatí,
pokud by byl cizinec nucen vycestovat, jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Přitom samotné pravomocné rozhodnutí o neudělení azylu má za následek,
že cizinec musí ukončit svůj pobyt na území České republiky. V praxi stát tuto povinnost ukládá
tak, že vydá neúspěšnému žadateli o azyl výjezdní příkaz.
[11] Stěžovatel nesouhlasí se zjištěním žalovaného, že jeho výpovědi jsou nevěrohodné, neboť
podrobně popsal své problémy na Ukrajině, na předmětnou událost vzpomíná velice obtížně,
neboť v něm vyvolává pocit strachu. Je proto možné, že v průběhu devíti let, co stěžovatel žije
v České republice, mohlo dojít k opomnění některých skutečností apod. Stěžovatel je toho
názoru, že ve svých výpovědích uvedl azylově relevantní důvody, což žalovaný chybně popřel.
[12] Stěžovatel se dále dovolává extrateritoriálního působení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.; dále jen „Evropská úmluva“), přičemž
zdůrazňuje, že ochrana poskytovaná čl. 8 Evropské úmluvy může být relevantní v případech,
kdy zásah do práv jednotlivce nedosahuje intenzity nutné pro aplikaci čl. 3 Evropské úmluvy,
a také odkazuje na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věci Chachal
v. Velká Británie, Ahmed v. Rakousko, D. v. Velká Británie, X v. Island, Bensaid v. Velká
Británie). Podle názoru stěžovatele měli žalovaný i soud zohlednit tento závazek přednostně
před aplikací obyčejného zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě jeho návratu na Ukrajinu
mu hrozí špatné zacházení, v krajním případě zabití, kvůli vyšetřování, které jako policista
na Ukrajině vedl. Návrat na Ukrajinu stěžovatel pokládá za citelný zásah do své fyzické a morální
integrity. V případě návratu stěžovatele na Ukrajinu by mohlo podle jeho názoru dojít také
k porušení čl. 3 Evropské úmluvy.
[13] Stěžovatel dále namítá porušení „závazného“ čl. 53 Příručky UNHCR.
[14] Dále stěžovatel uvádí, že zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako nedůvodné
je možné pouze v případě, že žádost je zjevně nedůvodná. Takovou jeho žádost není. Není
pravdou, že stěžovatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody.
[15] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2013 popřel oprávněnost kasační stížnosti
stěžovatele. Stěžovatel podle názoru žalovaného neuváděl v průběhu správního řízení
skutečnosti, na základě kterých by mu mohla být mezinárodní ochrana udělena. Žalovaný
proto nesouhlasí s tím, že by v průběhu správního řízení došlo k porušení zákona o azylu,
správního řádu či čl. 8 Evropské úmluvy. Rovněž rozsudek městského soudu považuje
za zákonný. Z informací o zemi původu vyplývá, že v případě návratu do země původu
a v případě ohrožení své osoby má stěžovatel možnost obrátit se o pomoc na příslušné orgány.
Z informací o zemi původu vyplývá, že v současné době by policistovi, jakožto svědku,
byl poskytnut mnohem větší rozsah ochrany, než jaký je poskytován řadovým občanům Ukrajiny.
Žalovaný dále setrvává na závěru o účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu
a o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele. Informace použité jako podklad svého rozhodnutí
považuje žalovaný za aktuální a specifikované.
[17] Závěrem žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností
kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu podle §104a
odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad
provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti.
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti však žádné
takové důvody neuvedl a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti
neshledal. Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že s účinností od 1. 9. 2006 byl zrušen §91
zákona o azylu ve dříve platném znění a institut překážek vycestování byl nahrazen institutem
doplňkové ochrany upravené v ust. §14a a 14b zákona o azylu. Jakkoliv tyto instituty nejsou
zcela identické (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), je třeba konstatovat, že žalovaný neměl možnost postupovat jinak
než aplikovat právní úpravu platnou v době vydání jeho druhého rozhodnutí, tedy ke dni
21. 2. 2012. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 1 As 24/2011 - 79, ze kterého se podává: „Pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je
rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení (srov. §96 odst. 2,
§90 odst. 4 nebo §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004).“ Ostatně i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 – 98, na jehož základě Krajský soud v Praze později
zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného, naznačil, že ve věci bude třeba posoudit již otázku
udělení doplňkové ochrany (Srov. formulaci na str. 102 „Pro účely dalšího řízení ve věci pak kasační
soud obiter dictum poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78,
v němž podrobně rozvedl, jakým způsobem se má správní orgán zabývat povinností odůvodnit své rozhodnutí
ve vztahu k otázce doplňkové ochrany.“) Z rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že se posouzením
splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany stěžovateli zabýval. Pokud žalovaný opomněl
v odůvodnění svého rozhodnutí osvětlit důvod, proč se již nebude zabývat hodnocením existence
překážek vycestování podle ust. §91 zákona o azylu, ale již bude aplikovat institut doplňkové
ochrany, který překážky vycestování nahradil, lze toto opomenutí podle názoru zdejšího soudu
považovat pouze za nevýrazné procesní pochybení, které by nemohlo mít dopad na výsledné
rozhodnutí žalovaného. Proto uvedená námitka stěžovatele nezpůsobuje přijatelnost kasační
stížnosti.
[21] Závěr o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele pro její rozporuplnost městský soud i žalovaný
adekvátně zdůvodnili. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57 a ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, přitom dospěly k závěru,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen prokazovat své pronásledování
pouze svou vlastní věrohodnou výpovědí a naopak správní orgán musí v pochybnostech
shromáždit všechny dostupné důkazy, které jsou způsobilé věrohodnost výpovědi žadatele
vyvrátit či zpochybnit. Z uvedené judikatury je tedy patrné, že velký význam v azylovém řízení
má věrohodnost výpovědi žadatele o azyl, což dokládá i judikatura zdejšího soudu,
např. rozsudek ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 -105, podle kterého „nevěrohodnost tvrzení,
zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Otázkou věrohodnosti
vnitřně rozporné výpovědi žadatele o azyl se zdejší soud zabýval také v rozsudku ze dne
3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009 - 96, ze kterého se podává: „Posouzení věrohodnosti skutkového příběhu
žadatele o udělení mezinárodní ochrany se tak odehrává zejména na základě výpovědí, které v průběhu správního
řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů je zpravidla v azylovém řízení nouze.
Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná snaha o doplňování nových azylově
relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem uváděné skutečnosti neshledal
věrohodnými.“ Lze tedy dovodit, že vnitřně rozporná výpověď žadatele o azyl podstatně snižuje její
věrohodnost.
[22] Stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl obavy z pronásledování soukromou osobou
(mužem, na jehož zatčení se podílel jako policista na Ukrajině). Zatčený muž měl mít příbuzné
v Nejvyšší radě Ukrajiny. Stěžovatel měl být přesvědčován, aby změnil své hlášení o zatčení
muže, měl být na něj vyvíjen nátlak i jeho nadřízeným, později měl být fyzicky napaden
neznámými muži, jeho sestře a matce mělo být vyhrožováno a sestra měla být šikanována
kontrolami ze strany státních dozorových orgánů ve svém obchodě. Nejprve je třeba
poznamenat, že stěžovatelem uváděné pronásledování v zemi původu se, jak vyplývá z výše
uvedeného, nemělo dít ze strany státu jako takového ale ze strany soukromé osoby, případně
jednotlivců fungujících ve službách státu, kteří však jednali mimo své úřední pravomoci.
Zde je třeba poznamenat, že aby mohly být problémy se soukromými osobami považovány
za azylově relevantní pronásledování, je nezbytné, aby byly způsobovány původci pronásledování
(srov. §2 odst. 8 zákona o azylu), kteří jsou označeni v ust. §2 odst. 9 zákona o azylu, podle
něhož se „původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát,
strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou
schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“
U soukromých osob jako původců pronásledování tedy musí přistoupit k samotnému
pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu
před původci pronásledování, aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob
přičitatelné státu a tím azylově relevantní. Zdejší soud se opakovně již v minulosti k této
problematice vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68 uvedl,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.
V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, aby bylo možné shledat absenci ochrany
ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany. V případě stěžovatele
nebylo prokázáno, že by státní orgány země původu nebyly schopny nebo ochotny poskytnout
stěžovateli ochranu před pronásledováním ze strany soukromé osoby, neboť stěžovatel nevyužil
v zemi původu všechny dostupné prostředky ochrany.
[23] K extrateritoriálnímu účinku čl. 8 Evropské úmluvy, kterého se stěžovatel dovolává, je třeba
poukázat na to, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. věc Bensaid
v. Velká Británie) by stěžovatelem obávaný zásah do tělesné integrity znamenal zásah
do soukromého života stěžovatele. Přitom je třeba odkázat na judikaturu zdejšího soudu,
např. na rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze kterého se podává,
že „Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království (rozsudek ze dne
6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98), jehož se stěžovatel mezi jinými dovolával, ovšem vyplývá, že podmínky
pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti
namítá pouze možnost narušení jeho soukromého života na Ukrajině, kde jsou kritéria vyplývající z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva ještě přísnější než v případě možnosti narušení rodinného života. Evropský
soud pro lidská práva totiž mj. také konstatoval, že ne každý zásah do morální a fyzické integrity
(tj. do soukromého života stěžovatele), který by případně znamenal porušení čl. 8 Úmluvy ze strany smluvního
státu Úmluvy, je dostatečný pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy (F. proti Spojenému království,
rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, stížnost č. 17341/03; Paramsothy proti Nizozemí, rozhodnutí
o přijatelnosti ze dne 10. 11. 2005, stížnost č. 14492/03; Bensaid proti Spojenému království, rozsudek ze dne
6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98, §48).“ Přitom ohledně stěžovatelem tvrzeného nebezpečí narušení
jeho tělesné integrity (pomineme-li samotnou nevěrohodnost jeho výpovědi) platí, že u tohoto
nebezpečí není jisté, zda opravdu nastane vzhledem k relativně dlouhé době,
která od stěžovatelova odchodu z vlasti uplynula (téměř osm let), není jisté (jak ostatně
konstatoval i žalovaný), zda by byl stěžovatel opravdu ještě nyní ohrožen jednáním muže,
na jehož zatčení se jako policista podílel. Dále není zřejmé, že stěžovatel nemůže řešit svůj
problém přesídlením v rámci Ukrajiny.
[24] Je třeba podotknout, že v případě Bensaid v. Velká Británie pan Bensaid trpěl vážnou
duševní poruchou, byl ženatý se státní příslušnicí Spojeného království a pobýval na území
Spojeného království v době vyhoštění 11 let, a přesto Evropský soud pro lidská práva neshledal
v případě jeho vyhoštění (tedy nikoliv pouze vycestování) do Alžírska porušení čl. 3 Úmluvy
ani čl. 8 Úmluvy, a to jednomyslně. Evropský soud pro lidská práva právě při hodnocení zásahu
do práv pana Bensaida chráněných čl. 8 Evropské úmluvy vycházel z toho, že riziko újmy
pro jeho zdraví, vyplývající z návratu do země jeho původu, se zakládalo na do velké míry
hypotetických faktorech. Podobně by tomu bylo podle názoru zdejšího soudu i v případě
stěžovatele, i pokud by soud pominul nevěrohodnost jeho výpovědi. Ohledně stěžovatelovy
argumentace vážící se k extrateritoriálnímu účinku čl. 3 Evropské úmluvy, zdejší soud konstatuje,
že z již citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid v. Velká
Británie vyplývá, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevylučuje, že zacházení, které
nedosahuje intenzity potřebné pro aplikaci čl. 3, může porušit čl. 8, pokud jde o aspekt
soukromého života, tam, kde existují dostatečně nepříznivé účinky na fyzickou a morální
integritu. Nejvyšší správní soud tedy pomocí argumentu od menšího k většímu dovozuje,
že nedošlo-li v případě stěžovatele k naplnění požadované intenzity pro aplikaci čl. 8, nemůže
se stěžovatel úspěšně dovolávat ani porušení čl. 3 Evropské úmluvy.
[25] Nejvyšší správní soud se také již v minulosti vyjádřil k povaze stěžovatelem citované
metodické Příručky vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, srov. např. rozsudek
ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 – 72, ve kterém zdejší soud uvedl, že „…uvedenou Příručku
vydanou Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Ženevské konvenci z roku 1951
používá žalovaný při posuzování žádostí o udělení azylu. Při této rozhodovací činnosti je žalovaný vázán
zákonem a mezinárodními smlouvami a zmíněná Příručka je pro něho pouhou výkladovou pomůckou.“
Stěžovatelem citovaný čl. 53 uvedené příručky tedy nemá závaznou povahu, jak se mylně
domnívá stěžovatel. Stěžovatel navíc ve své kasační stížnosti blíže nezdůvodnil, v čem spatřuje
ve svém případě pronásledování na kumulativním základě.
[26] K poslední námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že jeho žádost
o mezinárodní ochranu nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná (srov. ust. §16 zákona o azylu),
ale bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany, neboť stěžovatel nesplňoval podmínky
stanovené pro udělení mezinárodní ochrany stanovené ust. §12, §13, 14, §14a a §14b zákona
o azylu.
[27] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje v posuzované
věci dostatečná vodítka pro vypořádání se s kasačními body. Zdejší soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností uzavřel,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky,
a proto ji na základě §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
IV. Náklady řízení
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo návrh odmítnut.
[29] Stěžovateli byl usnesením ze dne 12. 4. 2012, č. j. 1 Az 4/2012 – 23 ustanoven zástupcem
JUDr. PhDr. Oldřich Choděra, advokát. Jelikož ustanovený zástupce stěžovatele přes výzvu
soudu ze dne 19. 12. 2012, č. j. 6 Azs 37/2012 – 14 nevyčíslil svou odměnu za zastupování,
rozhodl soud o jeho odměně na základě skutečností zřejmých ze spisu. Podle obsahu spisu
ustanovený zástupce stěžovatele učinil ve věci jeden úkon právní služby, a to doplnění kasační
stížnosti ze dne 21. 1. 2013. (Podle názoru soudu přitom nelze za úkon právní služby považovat
podání pouze blanketní kasační stížnosti ze dne 19. 11. 2012.)
[30] Jelikož doplnění kasační stížnosti vykonal ustanovený zástupce stěžovatele již po dni
1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 486/2012 Sb., kterou byl novelizován advokátní tarif,
přiznal soud ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu již podle pravidel stanovených
advokátním tarifem ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. Za provedený úkon právní služby tedy
náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna ve výši 3 100 Kč (srov. ust. §9 odst. 4 a §7
bod 5 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013) a náhrada hotových výdajů ve výši 300
Kč (srov. ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce stěžovatele sice soudu
nedoložil, zda je plátcem DPH, na č. l. 60 spisu krajského soudu je však založeno jeho osvědčení
o registraci k DPH. Proto soud zvýšil odměnu ustanoveného zástupce stěžovatele o 21% DPH.
Celkově tedy přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu