ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.21.2011:96
sp. zn. 4 Azs 21/2011 - 96
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: G. D., zast. JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou, se sídlem
nám. Jiřího z Poděbrad 18, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Az 25/2009 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Taťáně Chvalové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 5760 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009, č. j. OAM-527/VL-18-K02-2009, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Podle žalovaného byla důvodem
žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany snaha o legalizaci pobytu v České republice,
kde by chtěl zůstat, a dále obavy z návratu na Ukrajinu, zejména do rodného města, kde nemá
nikoho, kdo by mu pomohl a nezesměšňoval ho kvůli netradiční sexuální orientaci.
Žalovaný k tomu v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce nezmínil žádné skutečnosti
svědčící o naplnění podmínek §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce opustil zemi původu poté,
co vyšlo najevo, že je homosexuál. Byl si vědom skutečnosti, že jeho problém by vyřešilo
přestěhování do většího města na Ukrajině, ale toužil se dostat do zahraničí. Žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal žalobce až poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění kvůli
nelegálnímu pobytu v České republice. V případě návratu do vlasti se obává zejména toho,
že nebude mít kam jít. Ze zpráv o situaci v zemi původu žalobce přitom vyplývá, že komunity
osob s odlišnou sexuální orientací se na Ukrajině zejména ve větších městech postupně domohly
svých práv. Na Ukrajině existuje celá řada volně přístupných webových stránek s tématikou
ze života osob s homosexuální orientací. Případná diskriminace těchto osob by neměla oporu
v zákoně a v případě trestního oznámení by byla posuzována jako nezákonná. Ukrajinská vláda
se jasně hlásí k evropským standardům v oblasti dodržování lidských práv, včetně ochrany
menšin. Žalobci navíc určité problémy působili pouze příbuzní a dále kamarádi a známí, neudával
žádné problémy se státními orgány. Žalobce měl možnost přestěhovat se v rámci Ukrajiny
do většího města, měl však přání podívat se do Evropy. Podle zákona o azylu se však
za pronásledování nepovažuje, pokud může cizinec nalézt účinnou ochranu v jiné části státu,
jehož občanství má. Skutečnost, že žalobce nemá ve vlasti žádné kamarády nebo nemůže nalézt
přítele a že v České republice neměl v tomto ohledu problémy, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu. Žalovaný navíc připomněl, že o udělení mezinárodní ochrany požádal žalobce
až poté, co nedostal pobytové vízum a bylo mu vysloveno správní vyhoštění, je zde tedy jeho
jednoznačná motivace legalizovat pobyt v České republice.
Žalovaný dále uvedl, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 zákona
o azylu. Žalovaný neshledal v případě žalobce ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele
pro udělení azylu z humanitárních důvodů, přičemž zohlednil zejména rodinnou, sociální
a ekonomickou situaci žalobce a přihlédl i k jeho zdravotnímu stavu. Žalovaný se dále zabýval
i možnostmi udělení doplňkové ochrany žalobci, přičemž dospěl k závěru, že žalobci ve vlasti
nehrozí žádná újma ve smyslu §14a ani §14b zákona o azylu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Az 25/2009 - 34,
žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu žalobce
zejména namítal, že se žalovaný dostatečně nezabýval ohrožením, jemuž je žalobce vystaven
z důvodu své sexuální orientace. Na základě této skutečnosti byl propuštěn z práce tesaře, na
veřejnosti byl terčem útoků a nedočkal se ochrany od policie ani prokuratury. Soud však shledal,
že tyto skutečnosti nebyly uvedeny v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v protokolu
o pohovoru; žalobce tedy takové skutečnosti ve správním řízení nesdělil. Žalobce žalovanému
pouze sdělil, že si na vojně uvědomil svou homosexuální orientaci a jiný voják poté tuto
informaci rozhlásil. Další problémy neměl, jen si nemohl nalézt přítele. Soud tedy za této situace
nemohl souhlasit s námitkami žalobce, že správní orgán měl zjistit, že žalobce byl v zemi původu
pronásledován a nemohl se domoci ochrany. Soud v této souvislosti připomenul rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 2 Azs 135/2005, a ze dne 18. 11. 2004,
sp. zn. 7 Azs 117/2004. Otázkou sexuální orientace se Nejvyšší správní soud zabýval již
opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 2 Azs 66/2006 poukázal na možnost
naplnění podmínek příslušnosti k určité sociální skupině v případě odlišné sexuální orientace,
avšak újma, která dotyčnému hrozí, musí s nimi být typově srovnatelná s ohrožením života nebo
svobody. Soud k takému závěru v případě žalobce nedospěl, naopak ze správního spisu zjistil,
že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově až poté, co mu bylo uděleno
správní vyhoštění. Krajský soud poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003, pojednávající o tom, že pouhé problémy se soukromými
osobami nejsou bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany a to tím spíše, kdy byla
žádost o udělení mezinárodní ochrany podána po delším pobytu v České republice a po policejní
kontrole. Navíc se žalobce v zemi původu neobrátil s žádostí o pomoc na státní orgány. Ze zpráv
o situaci v zemi původu, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit, vyplývá, že v některých
menších městech sice panují konzervativní názory, ve větších městech již však taková nálada
většinou nepanuje a jsou známa sdružení homosexuálně orientovaných osob. Není známa ani
státní politika namířená proti homosexuálům; za této situace nelze podle soudu shledat,
že by okolnosti žalobcova případu mohly naplnit podmínky pronásledování či důvodných obav
z něj v azylově relevantním smyslu.
Žalobce podle soudu nebyl politicky organizován ani neuvedl žádný politický aspekt
svého případu, ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu tedy není naplněno a ze všech výše
uvedených důvodů soud neshledal ani naplnění §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce nesplňuje
podmínky §13 zákona o azylu a podle soudu měl žalovaný dostatek podkladů též pro závěr
o neexistenci důvodu pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Soud dospěl ve shodě
s žalovaným i k závěru, že žalobci nehrozí žádná újma podle §14a a §14b zákona o azylu.
Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
spojenou se žádostí o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ustanovená zástupkyně
poté na základě výzvy soudu kasační stížnost doplnila.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že je přesvědčen o splnění podmínek
uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, neboť pojem „pronásledování“ zahrnuje i trpění
ohrožení života nebo svobody ze strany státních orgánů. Stěžovatel poukázal na to, že ukrajinská
společnost je netolerantní k homosexualitě. Poukázal mj. na případ vraždy homosexuála ve městě
Lugansk v roce 1998. Strach stěžovatele není jen jeho subjektivním pocitem, ale má své
opodstatnění také v jeho osobních prožitcích při pobytu na Ukrajině. V případě návratu do země
původu se obává pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině homosexuálů a bude
mu hrozit i újma spočívající ve vyloučení z jeho sociálního prostředí. Podle stěžovatele soud
nesprávně posoudil právní otázku týkající se jeho odůvodněného strachu z pronásledování. Soud
sice uznal, že na Ukrajině panují konzervativní názory, věc však uzavřel s tím, že stěžovatel má
možnost řešit situaci přestěhováním v rámci Ukrajiny. Život v anonymitě by však pro stěžovatele
znamenal popření vlastní identity, tedy podřízení se zavedeným normám nerespektujícím právo
stěžovatele na příslušnost k sociální skupině homosexuálů. Ze všech uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 10. 2010, č. j. 29 Az 25/2009 - 34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry obsažené v žalobou
napadeném rozhodnutí. Námitky žalobce jsou obdobné žalobním námitkám, s nimiž se krajský
soud vypořádal. Žalovaný dále uvedl, že doplnění kasační stížnosti je třeba považovat
za opožděné, neboť stěžovatel byl zastoupen advokátem, jenž by si měl být vědom právních
předpisů a absence zákonných náležitostí v podané kasační stížnosti. Žalovaný proto navrhl
odmítnutí kasační stížnosti, resp. její zamítnutí pro nedůvodnost.
S tvrzením žalovaného o opožděnosti doplnění kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
neztotožnil, neboť toto doplnění ustanovená advokátka provedla řádně ve lhůtě, kterou
jí Nejvyšší správní soud stanovil usnesením ze dne 16. 8. 2011, č. j. 4 Azs 21/2011 - 84.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že otázkou azylové relevance homosexuality se již
opakovaně zabýval, jak je zřejmé i z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Ze všech rozhodnutí lze vyzdvihnout zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný jako č. 260/2004 Sb. NSS. Podle tohoto
rozhodnutí „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu
považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Újma
hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak (§2 odst. 6 zákona o azylu) nemusí být
obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově
srovnatelná.“ Tuto skutečnost však žalovaný v případě žalobce neshledal, neboť žadatel v průběhu
řízení o udělení mezinárodní ochrany žádné skutečnosti svědčící o svém pronásledování v zemi
původu neuváděl. Žalobce při pohovoru výslovně uvedl, že v zemi původu neměl problémy kvůli
své sexuální orientaci kromě nepochopení ze strany rodičů a kromě toho, že si tam nebyl
schopen najít přítele. Nedošlo ani k situaci, že by se žalobce obrátil v zemi původu na státní
orgány s žádostí o pomoc. Navíc institut mezinárodní ochrany je institutem subsidiárním a před
jeho použitím je třeba neúspěšně vyčerpat možností daných zemí původu žadatele. V daném
případě, pokud se stěžovatel z důvodu své sexuální orientace necítil v zemi původu subjektivně
komfortně v místě bydliště, měl primárně využít možnosti přesídlení do některého z větších měst
domovské země, kde by navíc nutně nemusel žít v anonymitě, neboť tato města vykazují vyšší
toleranci k menšinově sexuálně orientovaným lidem.
Pokud jde o potenciální problémy stěžovatele se soukromými osobami, Nejvyšší správní
soud s ohledem na skutková zjištění učiněná v dané věci odkazuje na svůj rozsudek ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „… žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami … je … bezdůvodná a to tím spíše, pokud
žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice a po policejní kontrole, což svědčí tomu,
že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci
pobytu v České republice.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Žalobci byla pro toto řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovena soudem
zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátky byla stanovena podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony
právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti ze dne 22. 9. 2011 a dále za dva režijní paušály [§7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], tedy ve výši 2 x 2100 Kč
a 2 x 300 Kč, celkem 4800 Kč. Protože je advokátka plátkyní daně z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“), zvyšuje se odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokátka povinna odvést
z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka DPH činí 960 Kč. Ustanovené
advokátce se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši
5760 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu