ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.285.2018:35
sp. zn. 4 Azs 285/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní žalobce: A. T., zast. JUDr. Beátou
Kolcunovou, advokátkou, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2014, č. j. MV-5392-4/SO-
2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7.
2018, č. j. 6 A 29/2015 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení shora
označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. 12. 2013,
č. j. OAM-2293-13/ZR-2013, jímž byla podle §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému
pobytu na území České republiky a podle §77 odst. 3 téhož zákona mu byl stanoven výjezdní
příkaz na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Žalobce v žalobě namítal, že se neztotožňuje s názorem žalovaného, že závažně narušil
veřejný pořádek ve smyslu §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že drobná
krádež, za kterou byl pravomocně odsouzen, je dle dikce zákona přečinem, a proto nelze v jeho
případě hovořit o závažném narušení veřejného pořádku, za které lze považovat jen zločin.
Dále uvedl, že i v takovém případě by musel správní orgán prokázat opakovaný a závažný způsob
narušení veřejného pořádku.
[3] Dále žalobce namítal, že rozhodnutí je s ohledem na §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu
cizinců vůči němu nepřiměřené, jelikož se jedná o zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Uvedl, že na území České republiky žije 13 let, přičemž není v kontaktu s nikým v domovské
zemi a jeho celá rodina žije na území České republiky. Každý má právo na rodinný život
a napadeným rozhodnutím bylo toto právo žalobci znemožněno. Uvedl, že dostal příslib práce,
ke kterému také soud přihlédl při jeho podmínečném propuštění.
[4] Městský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. K námitce, v níž žalobce
rozporoval závěr žalovaného, že závažným způsobem narušil veřejný pořádek ve smyslu §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, soud uvedl, že je třeba vždy při aplikaci tohoto
ustanovení posuzovat konkrétní individuální okolnosti daného případu, přičemž se soud
neztotožnil s názorem žalobce, který aplikaci tohoto ustanovení zjednodušil na to, že zločin
je závažné narušení veřejného pořádku, přečin nikoli. Správní orgán se dle názoru soudu aplikací
tohoto ustanovení a výkladem tohoto neurčitého právního pojmu zabýval, přičemž v napadeném
rozhodnutí osvětlil, z jakých důvodů posoudil jednání žalobce jako závažný způsob narušení
veřejného pořádku.
[5] Soud dále uvedl, že vzhledem k množství spáchaných trestných činů a jejich časovému
sledu je tento závěr žalovaného oprávněný a odůvodněný. Žalobce byl odsouzen celkem 7x,
z toho v roce 2013 hned 5x, přičemž k tomu navíc páchal přestupky. Dále je také třeba
přihlédnout k tomu, že se četnost páchání trestných činů nesnižovala, ale naopak zvyšovala,
a že žalobce byl v rozhodné době závislý na heroinu, což svědčilo o hrozbě toho, že by mohl
trestnou činnost páchat i v budoucnu. Soud tak k této žalobní námitce uzavřel, že aplikace §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců byla v souladu se zákonem.
[6] Stejně tak byla dle soudu v souladu se zákonem i aplikace ustanovení §77 odst. 2 písm. f)
téhož zákona, jelikož žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což je doloženo ve správním spisu.
[7] K námitce nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí městský soud konstatoval, že neshledal,
že by důsledky zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu na území České republiky
byly nepřiměřené důvodu pro zrušení tohoto pobytového statusu, a to i s ohledem na dopady
do soukromého a rodinného života žalobce. V daném případě je z odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů zřejmé, že se tyto zabývaly přiměřeností rozhodnutí o žalobcově
pobytu. Je nesporné, že žalobce je dospělý, samostatný a v době vydání rozhodnutí na území
České republiky neměl práci, pouze její příslib. Skutečnost, že na území České republiky žije
i jeho matka, bratr a sestra však nemůže představovat v případě návratu žalobce do vlasti
nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života, neboť zrušením platnosti
žalobcova trvalého pobytu nebude pobytové oprávnění zbytku rodiny nijak dotčeno. Takovou
skutečností není ani to, že má žalobce na území České republiky přítelkyni, jelikož její pobyt není
na pobytu žalobce nijak závislý. Soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebude
nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce, a proto ani tuto žalobní
námitku neshledal důvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Stěžovatel
namítá, že soud se nezabýval otázkou nepřiměřenosti zrušení oprávnění k trvalému pobytu,
a to konkrétně tím, že stěžovatel v současné době žije již přes deset let v České republice, je plně
adaptován a nedovede si představit, že se bude muset zpět navrátit do své rodné země,
nemá finanční prostředky k tomu, aby mohl žít v zemi pro něho cizí, kde má sice otce,
ale jeho vztahy s otcem nejsou dobré.
[9] Soud nepostupoval v souladu s Listinou základních práv a svobod, a porušil tak právo
na soukromý život, poněvadž vzhledem k tomu, že je státním příslušníkem cizí země,
bude mu znemožněn kontakt s matkou, bratrem a dcerou a taktéž s jeho družkou,
která je občankou České republiky. Argumentace, že si neumí a neuměl obstarat práci, je lichá,
sám se o to snažil, ale vzhledem k tomu, že neměl pobytové oprávnění a nemohl práci vykonávat,
snažil se na občasných brigádách.
[10] Soud špatně vyhodnotil porušení veřejného pořádku, stěžovatel byl odsouzen
sice opakovaně za trestnou činnost, ale za drobné krádeže, které pramenily z důvodu závislosti,
kdy v současné době již závislý na drogách není, má na své jednání náhled, odpykává si trest
a taktéž navštěvuje terapeuticko - výchovný program ve Věznici Všehrdy.
[11] Stěžovatel se nedopustil provinění, které by bylo závažným trestným činem. Rozhodnutí
představuje velmi citelný zásah do soukromého a rodinného života, jelikož stěžovatel
nemá žádné pevné zázemí v Rusku, pevná vazba je v České republice, má zde matku, bratra
a taktéž i sestru a v současné době plánuje založit rodinu se svou družkou.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci
městským soudem a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015,
Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec opakovaně závažným
způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit
bezpečnost státu.
[16] Podle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015
Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen
soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
[17] Pro oba citované důvody zrušení trvalého pobytu stanoví zákon o pobytu cizinců v §77
odst. 2 podmínku, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého
nebo rodinného života cizince.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se nedopustil závažného trestného činu. Nejvyšší
správní soud však konstatuje, že závažným porušením veřejného pořádku podle §77 odst. 2
písm. a) zákona o pobytu cizinců nemusí být jen trestný čin (viz usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 26. 7. 2011. č. j. 3 As 4/2010 – 151, č. 2420/2011 Sb. NSS). Není tedy třeba,
aby se cizinec dopustil „závažného trestného činu“, což není zákonný pojem, a tato potřeba
nevyplývá ani z judikatury. Pro uplatnění důvodu zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je podstatné posoudit, zda cizinec opakovaně
závažným způsobem naruší veřejný pořádek, což nemusí spočívat pouze ve spáchání trestného
činu.
[19] V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 - 41,
podle kterého „[v] obecné rovině lze vyslovit, že veřejný pořádek zahrnuje vedle norem právních také normy
morální, sociální, politické, případně náboženské. Narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu
ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak logicky může být pouze jednání narušující veřejný
pořádek výraznou intenzitou. Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam
porušené normy, forma zavinění apod.“
[20] V posuzovaném případě shledaly správní orgány naplnění důvodu zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců z toho důvodu,
že byl celkem 7x pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, a to pro spáchání trestného
činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§201 zákona č. 141/1961 Sb., trestního zákona), řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§180d zákona 141/1961 Sb., trestního zákona)
a opakovaně pro trestný čin krádeže (§205 trestního zákoníku), v jednom případě
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Pět z těchto trestných činů spáchal stěžovatel v roce
2013. Stěžovatel byl také trestán za přestupky proti majetku.
[21] Narušení veřejného pořádku stěžovatelem tedy bylo s ohledem na jeho opakování
v krátkém časovém rozmezí značně intenzivní a svědčí o neúctě stěžovatel k právnímu řádu
České republiky a úplné absenci výchovného a preventivního působení trestu na stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s městským soudem a správními orgány, že důvod
zrušení platnosti trvalého pobytu podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců
byl naplněn. V této souvislosti je vhodné pro doplnění poukázat na to, že podle kasační stížnosti
je stěžovatel nyní opět ve výkonu trestu odnětí svobody, což zřejmě znamená, že další trestnou
činnost páchal i po vydání rozhodnutí žalovaného.
[22] Kromě toho je třeba zdůraznit, že v případě stěžovatele byl dán také důvod podle §77
odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, jelikož byl pravomocně odsouzen soudem České
republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Tuto skutečnost ostatně stěžovatel nijak nerozporuje.
[23] Co se týče přiměřenosti do zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele,
při zkoumání této otázky je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného
života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 - 39, ve kterém konstatoval, že: „[z]e samotné podstaty principu přiměřenosti plyne,
že se poměřuje „něco k něčemu”, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem
na soukromý a rodinný život.“
[24] Dle §174a zákona o pobytu cizinců se při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední
zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délka pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní
stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území
a intenzita vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v České republice žije již přes 10 let, je zde plně
adaptován a nedovede si představit návrat do vlasti, kterým by mu byl znemožněn kontakt s jeho
matkou, bratrem a dcerou a taktéž s jeho družkou, která je občankou České republiky. Městský
soud se přitom neměl těmito skutečnosti řádně zabývat.
[26] Městskému soudu je třeba vytknout úvahu, že zrušením povolení k trvalému pobytu
stěžovatele nedojde k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť zrušením platnosti
žalobcova trvalého pobytu nebude pobytové oprávnění zbytku rodiny nijak dotčeno.
Tato argumentace není pro podstatu věci relevantní, protože stěžovatel chce předejít ztrátě
vlastního pobytového oprávnění, což by mu v souvislosti s nutností vycestovat z území České
republiky znesnadnilo další kontakt s rodinou. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že správní
orgány se osobními a rodinnými poměry stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly,
a městský soud se s jejich závěry ztotožnil. Tento dílčí nedostatek odůvodnění napadeného
rozsudku proto nevede k jeho nezákonnosti.
[27] Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje se závěrem, že zájem na ochraně veřejného
pořádku v posuzovaném případě musí převážit nad právem na soukromý a rodinný život
stěžovatele. Jak již bylo konstatováno výše, stěžovatel svým jednáním v souhrnu porušil veřejný
pořádek závažným způsobem. Dále je třeba se ztotožnit s žalovaným, že stěžovatel je dospělý,
svobodný a bezdětný. Na území České republiky přesídlil až ve věku 13 let, zná tedy jazyk
používaný ve své domovské zemi, a z tohoto hlediska by tak pro něj návrat do vlasti nebyl
nepřekonatelným problémem. Úroveň integrace stěžovatele do společnosti je nízká,
o čemž svědčí jeho mimořádně častá trestná činnost a závislost na heroinu.
[28] Sama skutečnost, že se na území České republiky nacházejí příbuzní stěžovatele, případně
jeho přítelkyně, nepředstavuje v případě zrušení jeho pobytového oprávnění nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Z hlediska §174a zákona o pobytu
cizinců je rozhodující povaha a pevnost rodinných vztahů, kterou stěžovatel nijak neprokázal.
Není tedy vůbec zřejmé, zda vztahy k uvedeným osobám existují nad rámec formálních
příbuzenských vztahů. Ve vztahu k přítelkyni jsou tvrzení stěžovatele pouze obecná a neurčitá
a nelze přehlédnout, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody,
ve kterém se nacházel již v době řízení před správními orgány i před městským soudem,
což vyvolává pochybnosti o vytvoření pevného partnerského vztahu. Pokud stěžovatel poprvé
v kasační stížnosti uvádí, že na území České republiky pobývá též jeho dcera, je třeba uvést,
že ani zde stěžovatel nijak nekonkretizuje, o koho se jedná, kdy se jeho dcera měla narodit,
a své otcovství nijak nedokládá. Navíc je nutno zdůraznit, že proti závěru žalovaného,
že je stěžovatel bezdětný, v řízení před městským soudem nijak nebrojil. I pokud by tedy
stěžovatel byl (skutečně) otcem již v době rozhodování žalovaného, jednalo by se nyní o novotu,
v řízení o kasační stížnosti nepřípustnou (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.). Pokud by se pak stěžovateli
(opravdu) narodila dcera až poté, co rozhodl žalovaný, rovněž by se jednalo o skutečnost,
k níž v řízení před správními soudy nelze přihlížet (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.). Nakonec
ani stěžovatelem uplatňovanou skutečnost, že je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody
a „odpykává si trest“, nelze hodnotit nijak pozitivně.
[29] Je také třeba připomenout, že zrušením oprávnění k trvalému pobytu stěžovatel pozbývá
pouze „nejsilnější“ pobytové oprávnění, což ho nezbavuje možnosti pobývat na území na základě
jiného pobytového oprávnění. Zrušení trvalého pobytu není zákazem pobytu na území
České republiky.
[30] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že nerozhodoval samostatně o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (který stěžovatel nijak neodůvodnil), neboť ve věci samé
rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co obdržel spisy městského soudu a správních orgánů,
a poté, co stěžovatel kasační stížnost doplnil o důvody. Za takových okolností by bylo
rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti nadbytečné.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[32] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení
náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení
se mu proto nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu