ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.387.2005
sp. zn. 4 Azs 387/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. T. T.,
zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, PSČ: 301
00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, PSČ: 170 34,
poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005, č. j. 10 Az 2/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 4. 2005, č. j. OAM-362/VL-10-05-2005, nebyl
žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdější
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení
azylu byly ekonomické potíže, rodinné problémy a snaha o legalizaci pobytu na území České
republiky. Žalovaný shledal, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, ani důvody pro udělení azylu podle ustanovení §13
zákona o azylu. Žalovaný nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu a neshledal ani existenci překážek vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že žalovaný porušil
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §12 a §14 zákona
o azylu. Žalovaný nedostatečným způsobem hodnotil provedené důkazy a neprovedl další
důkazy, především se nezabýval situací v zemi původu žalobkyně, která ji přinutila
vycestovat a požádat o azyl. Žalobkyně měla obavu o své zdraví a život, dostala
se do finančních potíží, když nemohla najít žádnou práci, nebyly jí vypláceny žádné dávky
a nebylo možné se uživit jinak než trestnou činností nebo odchodem do exilu, čehož
domovský stát žalobkyně zneužívá. Žalobkyně se řadí do sociální skupiny nezaměstnaných
a tvrdí, že je z toho důvodu pronásledována, což domovský stát toleruje. V uvedených
skutečnostech spatřuje žalobkyně rovněž naplnění humanitárních důvodů podle ustanovení
§14 zákona o azylu. Žalobkyně dále odkázala na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Žalobkyně rovněž brojila proti výroku
o neexistenci překážek vycestování a konstatovala, že návrat do domovské země nepovažuje
vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný a že jí hrozí perzekuce za to,
že v České republice požádala o udělení azylu. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 8. 2005,
č. j. 10 Az 2/2005 – 33, žalobu zamítl a rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně byla podrobně
vyslechnuta k důvodům žádosti o udělení azylu, kdy uvedla, že měla ve Vietnamu
ekonomické potíže, nemohla najít zaměstnání, poukázala na rodinné problémy a snahu
o legalizaci pobytu na území České republiky. Jiné důvody žalobkyně neuvedla, nežádala
ani doplnění dokazování. Žalovaným shromážděné informace o situaci ve Vietnamu
považoval krajský soud za dostatečný podklad pro rozhodnutí, důkazy byly hodnoceny
v souladu s ustanovením §34 odst. 5 správního řádu, hodnocení důkazů je logické a má oporu
ve spisu. Podle krajského soudu neznamenají finanční potíže žalobkyně její přímé ohrožení
na zdraví či životě a nejsou azylově relevantní, stejně tak jako skutečnost, že žalobkyni otčím
bil. Krajský soud konstatoval, že nezaměstnaní netvoří sociální skupinu ve smyslu zákona
o azylu, a poukázal na skutečnost, že k nemožnosti opatřit si trvalé zaměstnání přispěla též
absence jakékoli kvalifikace a základní vzdělání žalobkyně. Podle krajského soudu
ekonomické poměry a rodinné problémy žalobkyně neopodstatňují udělení humanitárního
azylu, na které není právní nárok a které závisí na volném správním uvážení. Žalobkyně
neměla žádné problémy se státní mocí, nemá žádné obavy z tamních úřadů a nebylo možno
učinit závěr o tom, že by náležela k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. K obecné námitce nedostatečně
zjištěného skutkového stavu krajský soud uvedl, že nedošlo k porušení procesních předpisů,
skutkový stav byl řádně zjištěn a pro rozhodnutí byly opatřeny podklady ve formě
objektivních zpráv o zemi původu žalobkyně, přičemž mezi těmito podklady nejsou rozpory.
Krajský soud vyhodnotil napadené rozhodnutí jako přesvědčivé a žalobu v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítala,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku důvodnosti podané žádosti o udělení azylu.
Žalobkyně se ve své domovské zemi dostala do finančních potíží, nebyla si schopna legálním
způsobem zajistit prostředky pro svou obživu, když její žádost o zajištění zaměstnání
či sociálních dávek byla vietnamskými státními orgány odmítnuta. Stěžovatelka poukázala
na tíživou sociální situaci ve Vietnamu, v níž spatřuje důvody pro udělení humanitárního
azylu. Zdůraznila svou příslušnost k sociálně skupině nezaměstnaných, kteří nemají žádné
hmotné zabezpečení a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. podporuje. Stěžovatelka
současně odkázala na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka. Žalovanému vytýkala, že nedostatečně provedl dokazování, a proto nemohl
spravedlivě rozhodnout, nevzal rovněž v potaz obtížnou důkazní situaci žadatele o udělení
azylu. Stěžovatelka označila odůvodnění rozhodnutí žalovaného za nedostatečné.
Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský soud tato pochybení žalovaného ponechal
bez povšimnutí, ačkoliv je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí správního orgánu
z hlediska dodržení procesních předpisů. Konstatovala, že řízení před správním orgánem trpí
neodstranitelnou vadou. Stěžovatelka zpochybnila rovněž závěry žalovaného a krajského
soudu ohledně neexistence překážek vycestování. Uvedla, že svůj návrat do domovské země
nepovažuje za bezpečný, hrozí jí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení,
perzekuována bude též při zjištění státních orgánů, že v České republice žádala o udělení
azylu. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu, kterými se však žalovaný ani krajský soud nezabývali.
Stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal
na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky. Žalovaný neakceptoval
přesvědčení stěžovatelky o danosti důvodů k udělení azylu, když stěžovatelkou uváděné
důvody nelze podřadit pod zákonné důvody podle zákona o azylu, a odkázal stěžovatelku
na instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalovaný
navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích neshledal. Kasační stížnost proto není důvodná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti
o udělení azylu ev. č. V052380 ze dne 20. 2. 2005 uvedla jako důvody žádosti,
že ve Vietnamu neměla stálé zaměstnání, měla velké problémy s matkou a s otčímem.
Vietnam opustila z ekonomických důvodů, není a nikdy nebyla členkou žádné politické
strany, ani jiné organizace, rovněž tak nikdo z její rodiny. Krátce po příjezdu do České
republiky byla stěžovatelka umístěna v Z. p. z. c. P., tedy o azyl žádá proto, aby si
legalizovala pobyt. V České republice by stěžovatelka chtěla pracovat, v případě návratu do
Vietnamu se obává ekonomických potíží. Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu,
konaném dne 28. 2. 2005, stěžovatelka doplnila, že nikdy nepracovala pro nedostatečnost své
kvalifikace, bydlela s matkou, otčímem a nevlastní sestrou, rodiče jí živili, ale neměli dostatek
prostředků na její další studium, proto má stěžovatelka pouze základní vzdělání. Uvedla, že
s matkou neměla žádné problémy, potíže měla pouze s otčímem, a to od roku 1996. Její
nevlastní otec měl starost, aby všechny uživil, tak se někdy choval hrubě, nadával a občas je
bil. Nutil stěžovatelku, aby si našla práci. Stěžovatelka ty případy násilí nikde neohlásila. Na
území České republiky pobývala stěžovatelka od července 2004, byla zadržena policií a
umístěna do Z. p. z. c. P.. Po propuštění požádala o azyl ve snaze legalizovat svůj pobyt na
území České republiky s tím, že dříve o této možnosti nevěděla. Stěžovatelka konstatovala, že
příčinou jejího odchodu z Vietnamu byla ta skutečnost, že chtěla opustit rodinu i Vietnam. Ve
své vlasti se ničeho neobává, nikdy neměla žádné problémy se státními orgány, policií, ani
soudy. V České republice by chtěla mít platné doklady, najít si práci a žít. Stěžovatelka
nežádala žádné změny nebo doplnění protokolu o provedeném pohovoru.
Z takto zjištěného skutkového stavu, tj. především z informací poskytnutých přímo
stěžovatelkou, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly k tomu,
že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Stěžovatelkou uvedené důvody, t.j. ekonomické problémy spojené s nezaměstnaností
stěžovatelky, rodinné problémy a snahu o legalizaci pobytu, nelze podřadit pod ustanovení
§12 zákona o azylu, proto nejsou z hlediska českého práva azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla, že byla nebo mohla být
ve Vietnamu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Neuvedla tedy žádný azylově
relevantní důvod, proto Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí správního orgánu
o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu za správné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické
problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu,
ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65).
Námitku finančních potíží a tíživé životní situace stěžovatelky proto Nejvyšší správní
soud shledal nedůvodnou, a to i ve vztahu k neudělení humanitárního azylu. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu totiž obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností
seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak,
nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 – 54).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu spočívá smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok
a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Žalovaný
nepovažoval skutečnosti uváděné stěžovatelkou za důvody hodné zvláštního zřetele, pro které
by mohl být stěžovatelce udělen humanitární azyl.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zasahovat do správního uvážení správního
orgánu, pokud se nejedná o výraz libovůle správního orgánu, resp. neporušil-li správní orgán
při posuzování důvodů uvedených stěžovatelkou zákon. Taková situace však v případě
stěžovatelky nenastala.
K námitce příslušnosti stěžovatelky k sociální skupině nezaměstnaných Nejvyšší
správní soud uvádí, že sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu
je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž
základě může Česká republika poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících
k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení.
Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným
přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám.
Za sociální skupinu proto nemůže být považována skupina lidí, kteří nemají v daném státě
vliv, a to zejména proto, že se nejedná o objektivní ověřitelnou skutečnost.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že dlužníci, ženy
pronásledované ze strany manželů či partnerů, ani nečlenové zločineckých struktur netvoří
sociální skupiny ve smyslu zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, publikovaný ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 401/2004). Podobně nelze za sociální skupinu považovat
ani nezaměstnané, kteří – jak správně uvedl krajský soud – nepředstavují překážku vládní
politice ve Vietnamu a nejsou spojeni svým postavením ve společnosti.
Argumentaci stěžovatelky článkem 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
Stěžovatelka nebyla nikým pronásledována pro svou nezaměstnanost ani z jiných důvodů
a sama uvedla, že násilí ze strany svého nevlastního otce nikde neoznámila. Nemůže
proto namítat, že jí státní orgány nebyly schopné zajistit účinnou ochranu. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu
žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48).
K námitce stěžovatelky týkající se překážek vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že se stěžovatelka podle svého vyjádření při pohovoru
ve správním řízení v případě návratu do vlasti ničeho neobává, resp. podle údajů uvedených
v žádosti o udělení azylu se obává ekonomických potíží. Vycestování stěžovatelky zpět
do Vietnamu není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, ve Vietnamu
neprobíhá žádný válečný konflikt, ani tam stěžovatelce nehrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu. Stěžovatelka netvrdila, že by v zemi jejího původu
mohl být ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro její politické přesvědčení. S ohledem na tyto
skutečnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný nepochybil, když na stěžovatelku
nevztáhl překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
K námitce stěžovatelky, že jí po návratu do Vietnamu hrozí perzekuce, pokud státní
orgány zjistí, že v České republice žádala o udělení azylu, Nejvyšší správní soud poukazuje
na dokument Vietnam – Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 30. 7. 2004,
č. j. 126481/2004-LP, který žalovaný použil jako podklad pro rozhodnutí a který je součástí
správního spisu. Podle těchto informací vietnamskému občanovi po jeho návratu nehrozí
žádný postih za to, že pobýval ilegálně v České republice. Podle zpráv Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (UNHCR) nejsou vietnamští žadatelé o azyl v zahraničí po návratu
perzekuováni ani diskriminováni. Uvedenou námitku stěžovatelky proto Nejvyšší správní
soud posoudil jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelkou namítaná porušení správního řádu.
Stěžovatelka své námitky nijak nekonkretizovala, neuvedla, v čem spatřuje nedostatečnost
provedeného dokazování, ani nenavrhla provedení dalších důkazů, a rovněž nespecifikovala,
z jakých důvodů považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného za nedostatečné.
Správní orgán i krajský soud postupovaly v souladu se zákonem a neporušily žádné
ze stěžovatelkou uváděných ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud se těmito námitkami z důvodu jejich přílišné obecnosti dále nezabýval.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatelky týkající
se nedostatků odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi žalobními body uplatněnými
stěžovatelkou, a to přiměřeně k jejich konkrétnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jestliže žalobce namítal vady
správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil se jen na citaci příslušných ustanovení
správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, krajský soud
postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal
obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41).
Krajský soud napadené rozhodnutí včetně postupu žalovaného náležitě přezkoumal,
v obecné rovině posoudil, zda nedošlo k porušení ustanovení správního řádu a zákona o azylu,
která stěžovatelka označila v žalobě, a dospěl k závěru, že tato ustanovení žalovaný neporušil
a námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
Vzhledem k tomu, že tyto námitky byly vzneseny pouze v obecné rovině, posoudil
krajský soud pouze obecný soulad vydaného rozhodnutí a postupu správního orgánu
s procesním předpisem, neboť není namístě, aby soud suploval stěžovatelku a domýšlel
si možná pochybení správního orgánu. Nejvyšší správní soud tak nezjistil žádná pochybení
v postupu a rozhodnutí žalovaného, ani krajského soudu.
K namítané obtížné důkazní situaci žadatelů o udělení azylu Nejvyšší správní soud
podotýká, že v azylových věcech se vždy za klíčové skutečnosti považují tvrzení žadatelů
o azyl, která zásadním způsobem ovlivňují potřebu získání dalších informací, požadovanou
podrobnost a zaměření těchto informací. V situaci, kdy stěžovatelka neuvedla žádné azylově
relevantní skutečnosti a nenavrhla provedení žádných důkazů, a to ani v průběhu správního
řízení, ani v podané žalobě či kasační stížnosti, shledal Nejvyšší správní soud tuto námitku
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch
neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu